Chytej.cz
NOVINKA 2018/2019 RedBass KICKER
Chytej.cz Atlas ryb Biologie ryb
Atlas ryb
Atlas ryb: Ryby podle abecedy Ryby podle čeledí Ryby podle řádů

Biologie ryb

Nároky na prostředí


Ryby žijí ve vodě – to ví každé malé dítě. Ovšem i ve vodě existuje celá řada podmínek, kterým musí být rybí tělo přizpůsobeno, aby tu dokázalo přežít.
Každý druh snáší určité rozmezí teplot, s nímž je obvykle spojeno i množství kyslíku obsažené ve vodě (chladnější voda ho obsahuje víc), dále má voda určité pH, obsah solí (salinitu), je čistá nebo do určité míry zakalená a konečně může proudit určitou rychlostí.
Najdeme ryby schopné snášet poměrně široké rozmezí podmínek (velmi přizpůsobivá je např. štika obecná nebo hlaváč černoústý) a naopak druhy specializované na velmi specifické podmínky (např. vranka pruhoploutvá).
Pojďme se nyní podívat na jednotlivé faktory mající vliv na život ryb ve vodě:

Salinita


Pokud jde o slanost vody, rozlišujeme moře, vody sladké a dále pak vody brakické vznikající mísením sladké a slané vody např. v ústí řek nebo v odlehlých mořských zálivech. Jen poměrně málo druhů ryb bez potíží zvládá pobyt ve všech třech typech vod (ale jsou takové). Podstatně větší počet druhů žije trvale buď ve sladké nebo slané vodě.

/files/inpages/013/brakicka-voda.jpg

Brakická voda na jižním pobřeží Švédska - zde se můžeme setkat s některými mořskými (sleď) i sladkovodními (okoun, štika) druhy ryb

 

Existují i druhy, které migrují mezi sladkou a slanou vodou za účelem rozmnožování. Migrace probíhají v obou směrech. Pokud ryba dospívá ve slané vodě a táhne se třít do sladké vody, hovoříme o anadromní migraci, jejímž typickým příkladem jsou lososi, pstruh obecný mořský nebo třeba vyza velká. Migrace opačným směrem – ze sladké vody do slané se nazývá katadromní a je typická pro úhoře obecného a některé jeho příbuzné.


Teplota vody


Pokud jde o teploty, ryby jako skupina zvládají přežívat v teplotním rozmězí asi od –2°C (teplota mrznutí mořské vody) až do 48°C (nejvyšší teplota, kterou snášejí některé rybky obývající horké prameny). Každý druh má ale podstatně užší teplotní rozmezí, v němž je schopen dlouhodobě přežívat. Ještě užší pak je rozmezí teplot optimálních pro rozmnožování daného druhu. V nižších či vyšších teplotách k výtěru buď vůbec nedojde nebo je vývoj jiker abnormální a nevylíhne se z nich životaschopné potomstvo.
Jako příklad můžeme uvést pstruha obecného. Snáší teploty zhruba od 0,5°C do 23 – 26,4°C. Teploty mimo toto rozmezí jsou pro něj letální – tedy neslučitelné se životem. Optimálních přírůstků dosahovali pstruzi při teplotě 10 – 15°C, ale pokud si sami mohli vybrat, preferovali teploty kolem 17,6°C.

Přizpůsobení některých druhů extrémním teplotám je téměř neuvěřitelné. U nás je známým chladnomilným druhem mník, kterému vysloveně svědčí teploty mezi 3 – 10°C. Existují ale ještě větší otužilci, zejména se jedná o ryby z arktických a antarktických moří. Největším extrémem je možná rybka Dallia pectoralis vzdáleně příbuzná štice, která obývá drobné stojaté vody v tundrových oblastech Aljašky a Čukotky. Tyto tůňky obvykle promrzají až na dno a zmíněná rybka tak tráví velkou část roku zamrzlá v ledu, kde čeká na krátké polární léto, během něhož musí rozmrznout, dostat se do přijatelné kondice a zplodit potomstvo.

Pokud teplota příliš poklesne, upadá řada rybích druhů do „zimního spánku“. Obvykle se před tím shlukují do hejn a shromažďují se v hlubších místech, kde se hromadí teplejší voda (u vody existuje zvláštní anomálie – největší hustotu má voda o teplotě 4°C, která tudíž klesá ke dnu a vytváří u dna vrstvu se stálými teplotními podmínkami). Některé druhy (kapr) dokáží svým pohybem vytvořit v měkkém dně mělčích vod prohlubně, rybníkáři zvané „lože“, které jsou dobře patrné při výlovech rybníků. Jiné druhy (úhoř, lín) se zarývají do bahna.
Pokud je zima mírnější, dochází občas k pohybu zimujících ryb a za oblev někdy i ke sporadickému příjmu potravy.
Část našich ryb ale do zimního spánku neupadá a u mořských druhů je tento jev v podstatě neznámý.

/files/inpages/013/tloust-zima.jpg

S výjimkou období silných mrazů je jelec tloušť aktivní celou zimu

 

Chladnomilné druhy (u nás např. mník) mohou při výrazném oteplení vody během léta upadat do zvláštní letargie označované jako „letní spánek“ – aestivace.
Pokud jde o spánek jako takový, dá se říct, že u mnoha ryb byl skutečně prokázán. Ryby během něj stojí na místě, mají zpomalené dýchací pohyby i pohyby ploutví, omezeně reagují na podněty z okolí a někdy i mění barvu. Některé druhy ryb dokonce leží při spánku na boku.


Obsah kyslíku


Obsah kyslíku ve vodě je důležitý pro udržení tělesných pochodů probíhajících v těle ryby. Protože v ovzduší je koncentrace kyslíku velmi stálá, je pro člověka obtížně představitelné, jak dalece se může měnit obsah kyslíku ve vodě. V běžných podmínkách našich vod kolísá obsah kyslíku mezi 0,7 mg/l až 16 mg/l, což představuje obrovské rozdíly.
Vysoký obsah kyslíku je obvykle v chladných, proudících a čistých vodách. Zde žijí druhy jako jsou pstruh, vranka či střevle.
Naproti tomu nízký obsah kyslíku najdeme ve vodách stojatých, teplých s nepříliš čistou vodou, kde se na spotřebě tohoto životadárného plynu podílejí i četné rozkladné procesy. Tady dokáží přežít druhy jako je lín, karas nebo piskoř. Obsah kyslíku, který by byl pro pstruha či vranku smrtící, je pro tyto nenáročné druhy ještě vysoko nad hranicí jejich optima. Některé tyto druhy jsou schopny dokonce dýchat vzdušný kyslík (piskoř) nebo vyrábět v těle kyslík rozkladem tuků (karas obecný), takže určitou dobu přežijí i v bezkyslíkatém prostředí.

Protože obsah kyslíku je větší v proudné vodě, mají druhy s jeho vysokou spotřebou tendenci zdržovat se v proudných úsecích. V létě, kdy obsah kyslíku rozpuštěného ve vodě v důsledku vysokých teplot klesá, vytahují do proudné vody nebo přímo pod jezy i ryby, které si obvykle spojujeme spíše s klidnějšími úseky řeky – např. kapři, cejni nebo sumci.

/files/inpages/013/okoun-pod-jezem.jpg

Okoun chycený za letních veder přímo ve vývařišti jezu

 

Hodnota pH


Číslený údaj označovaný jako pH udává koncentraci volných vodíkových iontů ve vodě. Ta se zvyšuje v přítomnosti kyselin a naopak snižuje v přítomnosti zásaditých látek.
Destilovaná voda má pH 7, roztoky s menším pH jsou kyselé, s větším zásadité.

Jen málo ryb přežije pH nižší než 5 nebo vyšší než 8,5. Proto v překyselených vodách rašelinišť obtížně hledáme ryby a kyselé deště mohou z nádherných horských říček udělat vody bez života.

/files/inpages/013/kysela-voda.jpg

Voda vytékající z rašelinišť mívá načervenalou barvu a obvykle bývá dost kyselá

 

U nás se řada potoků, neschopných hostit z důvodu vysoké kyselosti vody populace pstruha obecného, osazovala sivenem americkým, který je vůči kyselému prostředí extrémně odolný. Jednalo se hlavně o vody na severu republiky – např. v Jizerských horách. V některých menších tocích byl siven jedinou přítomnou rybou.
Ryby přizpůsobené k životu v silně zásaditých vodách najdeme v některých afrických jezerech – dobře je znají zejména akvaristé.


Proud


Proudící voda je prostředí, které klade poměrně velké nároky na pohybové schopnosti ryb. Ryby nejsou schopné snášet silný proud dlouhodobě a proto druhy obývající proudné úseky mistrně využívají proudové stíny za překážkami a v nerovnostech dna. Snížení členitosti dna vede k výraznému poklesu hustoty rybí obsádky.

/files/inpages/013/proud.jpg

Překážky v korytě umožňují rybám život i v silně proudivých úsecích, moderní úpravy koryt tento fakt ale ve většině případů zcela opomíjejí

 

Pokud je proud příliš silný a tento stav trvá dostatečně dlouho, začne být rybí obsádka daného úseku strhávána do níže položených míst. Tento jev se nazývá ichtyodrift a velmi výrazně se projevuje např. při povodních. Část ryb po odeznění povodně vykazuje snahu vrátit se zpět proti proudu na místa, odkud byly odplaveny.
Zajímavá zjištění přinesl výzkum zarybnění Dunaje. Ve stření části toku je zde proud a s ním spojený ichtyodrift místy tak silný, že se obsádka koncentruje v pobřežních oblastech nebo v ústí ramen a na dalších podobných místech.

Na druhou stranu jsou proudy vhodným životním prostředím pro některé druhy ryb. Těm vyhovuje vysoký obsah kyslíku ve vodě a absence bahnitých nánosů. Druhy preferující pobyt v proudu označujeme jako reofilní ryby. Patří sem parma, ostroretka, podoustev, jelci, hrouzci, drskové apod. Většina těchto ryb se živí drobnou živočišnou potravou a tře se na písčité nebo kamenité dno. Tyto druhy ryb dokáží přežívat i v klidnější vodě, ale mají tu potíže s rozmnožováním - pro jikry reofilních ryb je totiž životně důležité, aby nebyly zaneseny bahnem, což se stává např. za zvýšené vody.
V mírně proudících a stojatých vodách proto proudomilné ryby trpí konkurencí ze strany druhů, které jsou těmto podmínkám lépe přizpůsobeny a nebývají tu příliš početné.
 

Rybí pásma


Pokud půjdeme po toku řeky směrem od pramene dolů, zjistíme, že se celkové podmínky mající vliv na život ryb mění. Voda v pramenných oblastech je chladná, zpravidla velmi čistá s minimálním obsahem organických látek, zato s vysokým obsahem kyslíku. V nejvyšších partiích toku se ryby zpravidla vůbec nevyskytují, zejména to platí pro ledovcové řeky.
Postupně se ale voda ohřívá a objevuje se v ní život, takže nakonec umožní výskyt řas a bezobratlých i přítomnost prvních ryb. Tok samozřejmě dále mohutní a jsou zde patrné některé trendy – postupně roste teplota vody, klesá obsah kyslíku, snižuje se unášecí schopnost proudu, takže dno původně tvořené balvany se posléze stává kamenitým, štěrkovým, písčitým a nakonec bahnitým. Původně průzračná voda se postupně kalí – ať už díky unášeným jílovým částicím nebo planktonním organismům.

/files/inpages/013/potucek.jpg

Horský potůček v Malé Fatře - jedinou vzácně se vyskytující rybou tu byla vranka pruhoploutvá

 

S tím, jak se mění podmínky pro život ryb, tak se mění i druhové složení obsádky toku. Při detailnějším pohledu se dají vypozorovat úseky s typickým charakterem a složením obsádky, které český zoolog A. Frič v 19. století označil jako rybí pásma.

Původní Fričovo rozdělení bylo časem mírně upraveno a současní ichtyologové používají často komplikovanější rozlišení jednotlivých partií toku. Pro potřeby sportovního rybaření nebo hospodaření na revírech je ale klasické rozdělení tekoucích vod na čtyři rybí pásma dostačující a velmi praktické. Najít na toku přesnou hranici jednotlivých pásem je ale někdy složité – místy se jednotlivá pásma prolínají a občas dokonce dochází k opakovanému střídání úseků patřících do různých pásem (např. tam, kde je řeka často přehrazena jezy).

Pásmo pstruhové


Jedná se o úseky horských a podhorských toků s velkým spádem, balvanitým nebo kamenitým dnem, čistou chladnou vodou s velkým obsahem kyslíku a poměrně omezenou obsádkou skládající se ze pstruha obecného, vranek a často i střevle potoční. Ryby tu nedorůstají velkých rozměrů a jejich počet je poměrně malý.

/files/inpages/013/pstruhove-pasmo-1.jpg

/files/inpages/013/pstruhove-pasmo-2.jpg

 

Pásmo lipanové


Lipanové pásmo ve své klasické podobě představuje podhorské toky s mírnějším prouděním. Obvykle se jedná o větší potoky a říčky, jejichž voda je stále ještě čistá, jenom je o něco teplejší a přestože obsah kyslíku mírně poklesl, je ho stále ještě dost pro libovolný druh ryby, i když si například pstruzi vybírají na takovýchto tocích proudnější partie a nemusí už být rozmístěni ve všech partiích toku. Dno je kamenité až písčité, místy se v  zátočinách mohou objevit první bahnité nánosy a začíná se objevovat hrubší vodní vegetace.
Toky lipanového pásma jsou pro život ryb daleko vhodnější než ryze pstruhové potoky. Setkáme se tu se všemi druhy pstruhového pásma, k nimž se přidává lipan podhorní, jelec proudník a tloušť, mník, ostroretka a pronikají sem i některé ryby z níže položených úseků řeky – např. plotice, hrouzek, parma, okoun a štika.
Po vybudování přehrad vznikla na řekách pod nimi tzv. sekundární lipanová pásma, což jsou úseky, kde se změnily podmínky díky vypouštění chladné vody z přehrady a charakter obsádky odpovídá zarybnění přírodního lipanového pásma.

/files/inpages/013/lipanove-pasmo-1.jpg

/files/inpages/013/lipanove-pasmo-2.jpg

 

Pásmo parmové


Parmové pásmo představují proudící úseky řek situované v nižších polohách. Voda je zde teplejší, začíná se mírně kalit, obsah kyslíku dále poklesl a podmínky už zpravidla nejsou vhodné pro přežívání druhů z vyšších pásem. Jen v ojedinělých úsecích (obvykle se silným prouděním) ještě můžeme narazit na jednotlivé pstruhy či hejnka lipanů. Dno střídá kamenité, štěrkové i písčité partie – v závislosti na charakteru proudění. Postupně začínají přibývat i bahnité nánosy, zejména v nadjezích a některých zátočinách. Tok má tendenci meandrovat a vytvářet říční terasy.
Obsádka je velmi pestrá. Kromě parmy obecné, která dala těmto pasážím řeky jméno, se tu setkáme s většinou našich kaprovitých ryb – tlouštěm, proudníkem, ploticí, hrouzky, cejnkem, ouklejí, bolenem,… Přežívá tu i vysazený kapr a z dravců je běžný okoun, štika, candát a úhoř.

/files/inpages/013/parmove-pasmo-1.jpg

/files/inpages/013/parmove-pasmo-2.jpg

 

Pásmo cejnové


V nížinách se tok řeky zpomalí a začne ukládat materiál splavený z výše položených úseků. To se projeví změnou charakteru dna, kde začnou převládat písčité a bahnité nánosy. Voda je teplá, není už příliš průhledná (to ale hodně záleží na podloží řeky – čínské veletoky protékající sprašovými usazeninami mohou unášet i desítky kg jílových částic v krychlovém metru vody, naše řeky jsou vesměs daleko „čistější“).
Teplá voda a jemný sediment dna umožňují bohatý rozvoj vodních organismů a ty zase uživí velký počet ryb. Oproti parmovému pásmu je obsádka možná maličko chudší, zato se objevují druhy schopné tvořit početná hejna o stovkách kusů. Mezi nimi dominuje cejn velký, po němž tyto úseky dostaly jméno. Většina druhů parmového pásma je schopna žít i v pásmu cejnovém, některé druhy pak ale přinejmenším vytahují do proudných úseků za výtěrem nebo v letním období, kdy klesá obsah kyslíku.
Kromě cejna se zde setkáme s cejnkem, ploticí, jesenem, dobře se zde daří vysazeným kaprům a amurům, z dravců je typickým druhem sumec, i když štika, okoun, úhoř, candát ani bolen obvykle nechybí.

Dík narovnání říčních meandrů a rozdělení řek jezy místy dochází ke střídání parmových (pod jezy) a cejnových úseků (v nadjezí).

/files/inpages/013/cejnove-pasmo-1.jpg

/files/inpages/013/cejnove-pasmo-2.jpg

 

Tůně a ramena


Poněkud svébytnou obsádku mívají odstavené vodní plochy v okolí řek – neprůtočná ramena a tůně, představující zbytky slepých ramen. Voda tu zpravidla bývá mělká s velkým výskytem vodního rostlinstva. V létě má sklony se přehřívat, v zimě zase ryby pod ledem trpí nedostatkem kyslíku. Tyto potíže omezují výskyt jednotlivých druhů, které žijí na hlavním toku a dovolují přežívat odolným rybám jako je lín, karas a piskoř. Pokud je tůň jenom trochu hlubší, bude tu určitě hojný perlín a štika. Na větších vodách se pak můžeme setkat i s cejny, kapry a sumci.

/files/inpages/013/tun-2.jpg

/files/inpages/013/tun-1.jpg

Tůň začíná zamrzat - teď se ukáže, které druhy ryb zde dokáží dlouhodobě přežít

 

Ostatní


Velké přirozené vodní plochy se obvykle označují jako jezera. Ta mohou být různého původu a jejich obsádka je závislá na nadmořské výšce, průměrné hloubce, členitosti popřeží, přítoku, propojení s jinými vodními plochami nebo dokonce mořem atd. U nás jsou jezera vzácná (ledovcová a rašelinná jezírka především na Šumavě) a převládají umělé vodní plochy. Naše země má v tomto ohledu mnohaset letou tradici. Člověk zde vytvořil řadu umělých prostředí, která jsou hojně osídlena rybami, ať už byly postaveny právě kvůli nim nebo z jiných důvodů. Jedná se o rybníky, údolní nádrže, pískovny, kanály, vytěžené lomy, důlní propadliny apod. Jejich obsádka závisí na mnoha faktorech, je zpravidla uměle upravována a navíc se vyvíjí podle toho, jak daná vodní plocha stárne.

/files/inpages/013/piskovna.jpg

Velká pískovna na jihu Čech

/files/inpages/013/zzz-orlik.jpg

Údolní nádrže jsou významným typem vod vytvořených člověkem - ÚN Orlík

 

 

Migrace

 

Ryby, obývající dostatečně velké vody, se v nich mohou přesouvat z místa na místo. Existují sice teritoriální druhy, které se ze svých stanovišť příliš nevzdalují, ale opouštějí je přinejmenším kvůli výtěru. Častější ovšem je, že v průběhu sezóny provádí ryba několik přesunů.

Nejdelší z nich obvykle bývají třecí migrace. Lososi a jeseteři táhnou za výtěrem i více než 1000 km proti proudu řek, evropští úhoři říční dokonce přes 6000 km (i s ohledem na to, z které části Evropy pocházejí).

Další migrace se odehrávají mezi zimovišti a místy, kde ryby tráví léto a přijímají většinu sezónní dávky potravy. Migrace opačným směrem pak přivede ryby zase zpět na lokality, kde tráví zimu. Během roku tak probíhá u většiny druhů jakýsi ustálený migrační cyklus – někdy jen symbolický, jindy zahrnující tisíce proplavaných kilometrů.

 

/files/inpages/013/cejnci-treni.jpg

Hejno cejnků malých se snaží proniknout proti proudu náhonu v rámci třecí migrace

 

Do jisté míry můžeme hovořit i o migracích mezi mělkou a hlubší zónou velkých stojatých vod nebo migraci, v jejichž důsledku vytahují některé druhy ryb za letních povodní vzhůru proti proudu a hromadí se pod jezy. Běžné je to například u tolstolobiků. Následně tyto ryby zase táhnou s proudem dolů a jejich vůle cestovat může vést i k takovým věcem jako byl hromadný pád několika set tolstolobiků z hráze údolní nádrže Orlík v létě roku 2009.

 

Z pohledu ryby je značným rozdílem, zda vykonává migraci vlastní silou, často i proti proudu řeky anebo se naopak jedná o pasivní unášení proudem, kde sice ryba nemůže výrazně ovlivnit směr svého pohybu, ale přemísťování ji stojí jen minimum energie. Není proto nijak překvapivé, že v případě třecí migrace vykonávají cestu v „obtížnějším“ směru, vyžadujícím aktivní pohyb, obvykle dospělé ryby, zatímco vylíhlý plůdek zpravidla pohodlně driftuje s proudem.

 

V našich podmínkách se obvykle můžeme setkat s dobře patrnou třecí migrací proti proudu (u kaprovitých ryb probíhá v časném jaru, u pstruha obecného na přelomu léta a podzimu). Pohyb bílé ryby během jarní migrace se dá dobře pozorovat – ať už vizuálně (oukleje a menší tloušti jsou vidět u hladiny) nebo např. pohyblivým lovem na udici na delších úsecích toku.

V údolních nádržích v tomto období vytahují hejna ryb do koncové oblasti vzdutí nebo až do přítoků. Jen málokdy se ale tohoto tahu účastní nejstarší exempláře.

V létě se část říčních ryb přesouvá do proudnějších úseků, což je mimo jiné vyvoláno i tím, že v prohřáté vodě klesá obsah kyslíku.

Podzimní migrace je na rozdíl od jarního putování ryb velmi nenápadná. V podstatě jsem se nesetkal s výraznějšími doklady toho, že vůbec probíhá. Ryby z proudů prostě jen postupně mizí a začnou se objevovat v hlubších a klidnějších partiích toku, kde zřejmě hodlají strávit zimu.

 

V našich vodách brání plnohodnotným migracím ryb četné překážky v podobě jezů a hrází údolních nádrží. Budování rybích přechodů v posledních letech se sice snaží tento stav do jisté míry napravit, ale k plnému zprůchodnění našich toků asi jen tak nedojde.

 

/files/inpages/013/jez-putim.jpg

I takovýto jez představuje na malém toku významnou migrační bariéru

 

/files/inpages/013/dyje-breclav.jpg

Jez v Břeclavi byl v minulých letech vybaven rybím přechodem, což umožnilo migraci mnoha druhů ryb typických pro povodí Dunaje výše proti proudu řeky Dyje

 

 

 

Potrava


Potravou ryb mohou být v podstatě veškeré vodní organismy od jednobuněčných řas až po ryby často jen nepatrně než je ta, která je pohltila. Na malých vnitrozemských vodách se pak významnou měrou uplatňuje i potrava pocházející ze suchozemského prostředí – náletový hmyz, červi a další bezobratlí splavení během vyšších průtoků, dále listy, plody a semena rostlin nebo i někteří obratlovci včetně savců a ptáků.


/files/inpages/013/kapri-v-rostlinach.jpg
Kapři hledají potravu mezi vodním rostlinstvem, okruh toho, co v této chvíli mohou konzumovat, je dost široký

Každý druh ryb preferuje určitý okruh potravy a jeho získávání je přizpůsobena jak stavba celého těla, tak především úst a trávicího traktu.
Specialista pro lov rostlinného planktonu, jakým je např. tolstolobik bílý, má rozměrná ústa, hustý filtrační aparát na žaberních obloucích a mimořádně dlouhé střevo až 15 x přesahující délku těla ryby, bez něhož by svou potravu nestrávil.
Amur živící se převážně hrubou vegetací nepotřebuje složitý filtrační aparát, ale zato má mohutné požerákové zuby s ostrými břity schopnými střihat rostlinstvo a rovněž disponuje mimořádně dlouhým a objemným střevem.
Síhové lovící živočišný plankton mají menší ústa, hrubší žaberní lupínky a jejich střevo podstatně kratší.
Štika  jako dravec živící se velkými organismy má prostorná ústa a objemný žaludek, ale její střevo je velmi krátké – nedosahuje ani dvojnásobku délky těla.
Druhy hledající potravu u dna nebo v kalných vodách mají často kolem úst vousky, které jim pomáhají objevit potravu i v naprosté tmě.
Podobně jako existují potravní specialisté, najdou se i rybí druhy vysloveně všežravé. U nás je asi nejznámějším všežravcem jelec tloušť přijímající v podstatě veškerou myslitelnou potravu po celý rok - kromě výrazných dlouhodobých poklesů teploty uprostřed zimy.

/files/inpages/013/tlousti-pod-mostem.jpg
Řada druhů ryb dokáže využít nejrůznější zdroje potravy - tito tloušti čekají pod mostem na pečivo házené lidmi

 

Většina ryb polyká potravu vcelku. Řada druhů je ale schopna ústy odtrhávat sousta z většího celku (typická příčina „nesekatelných“ záběrů na feeder a položenou vůbec), některé dovedou drtit kořist (např. měkkýše) zuby umístěnými v tlamě a u kaprovitých ryb se vyvinuly požerákové zuby umožňující potravu rozmělnit doslova na kaši. Dokonale rozlišený chrup jako mají savci, ale u ryb nenajdeme.
Zuby ryb většinou nemají za úkol potravu zpracovat, ale nejčastěji jen přidržet, v některých případech ji pomáhají i usmrtit (štika) a u některých zejména mořských ryb pomáhají drtit tvrdá sousta. Poměrně velký počet ryb ale vůbec nemá zuby vyvinuty.

/files/inpages/013/okoun-nenazranec.jpg

Tento okoun se pokusil krátce před výlovem rybníka o kořist na hranici svých možností a následně se v přikalené vodě zadusil

 

Na typu potravy závisí i potravní aktivita. Ryby živící se drobnými sousty přijímají potravu v plynulejším tempu než dravci, kteří jsou schopni pohltit objemnou kořist, jež vyžaduje dlouhodobé trávení. Dravci proto mají dobu lovu výrazněji vymezenou.

Potravní aktivita ryb se mění i v závislosti na ročním období (s ohledem na zimování, migrace, výtěr) nebo i v průběhu dne – známe ryby s denní i noční aktivitou a častý je i příjem potravy s maximem v době svítání a soumraku.
Pozorování potravní aktivity cejnka malého například přineslo tyto poznatky:
V letním období existují během dne tři období potravní aktivity – od 3.00 do 7.30, další zhruba od 12.00 do 15.00 a poslední od 17.00 do 21.00.
V chladné části roku, kdy jsou dny krátké, jsou období potravní aktivity dvě – první začíná ve 3.30 a příjem potravy pomalu stoupá až do 10.00. Následuje období mírného poklesu kolem poledne, po němž přichází další období výrazné potravní aktivity zhruba od 14.00 do 17.00 ukončené nastupujícím soumrakem.
Samozřejmě v reálu působí na potravní aktivitu ryb řada dalších faktorů – počasí, stav vody a průběh předchozích dnů, takže se může jevit jako značně nevyzpytatelná.

Spotřeba potravy a rychlost jejího trávení jsou do značné míry závislé na teplotě vody. V teplejší vodě tráví ryby potravu daleko rychleji a doba od jejího pozření po opuštění trávicího traktu může být jen několik málo hodin. V chladné vodě se tento proces několikanásobně zpomaluje – ovšem zdaleka ne stejně u všech druhů ryb. Proto existují ryby, které s poklesem teploty přestávají přijímat potravu a vedle nich nalezneme jiné, schopné být vysoce potravně aktivní i při nízkých teplotách (mníkovití, treskovití).

 

 

 

Chování ryb


Chování ryb je poměrně zajímavá záležitost a pokud ho alespoň do jisté míry pochopíme, získáme daleko lepší představu kde a jak ryby hledat i jakým způsobem je dostat na háček. Asi největší význam mají tyto znalosti při lovu na umělé nástrahy, na které ryba zdaleka nemusí útočit jen z hladu. To už je ale svým způsobem vrchol úvah o rybím chování, který může často zavánět i spekulací.

První typické projevy rybího chování můžeme pozorovat už krátce po vykulení plůdku z jiker. Už v tomto věku je možné vidět, jak se rybky instinktivně natáčejí hlavou proti proudu a v závislosti na konkrétním druhu také reagují na světlo – plůdek některých druhů se přesouvá do osvětlených míst, u jiných naopak dochází k úniku před světlem a k vyhledávání úkrytů.

/files/inpages/013/hlavou-proti-proudu.jpg

Zaujímání pozice hlavou proti proudu je jedním nejzákladnějších rybích reflexů

 

U některých druhů (mimo jiné u candáta) bylo prokázáno, že pokles úrovně osvětlení stimuluje jejich potravní aktivitu.
Mezi instinktivní projevy chování patří i vtištění vlastností vody, v níž ryba prožila první období svého života a následné vyhledání těchto míst v době třecí migrace (např. lososi).

Aktivita ryb také pozoruhodně koreluje s některými periodickými jevy – denním cyklem určeným střídáním světla a tmy, lunárním cyklem závislým na měsíčních fázích i sezónním cyklem daným měnící se délkou dne během roku a teplotou vody.
Přirozený běh těchto cyklů může být narušen různými vlivy – nízký obsah kyslíku ve vodě přesouvá aktivitu ryb do nočního období, kdy je teplota o něco nižší a obsah kyslíku mírně vzroste, stoupající a kalící se voda v řece stimuluje ryby k potravní aktivitě bez ohledu na denní dobu, podobný účinek má i na stojatých vodách déšť, který ukončí období veder.
Špatná výživná kondice nebo nedostatek kyslíku pod ledem může vést ryby k přerušení zimního spánku (stačí si připomenout slavné kapry z knížek Oty Pavla, kteří se nechali uprostřed zimy posbírat na díře v ledu). Z rybníkářské praxe je známo, že dojde-li z libovolných příčin ke „zvednutí“ zazimovaných ryb, vede to zpravidla k velkým ztrátám.

U řady druhů ryb se vyskytuje sociální chování, které se projevuje zejména tvořením hejn. Rybí hejna postrádají hierarchii a jsou tvořena neorganizovanou masou jedinců, kteří se snaží držet pohromadě, zřejmě díky pocitu většího bezpečí před dravci. Zajímavé je i zjištění, že ryba pohybující se jako člen hejna vykazuje podstatně menší spotřebu kyslíku a tedy i energie.
Komunikace v hejnu je především optická (ryby reagují na prudký pohyb některého z členů hejna a impuls se dále šíří asi jako mexická vlna na přeplněném fotbalovém stadiónu). Některé dravé ryby lovící také v hejnech se snaží strukturu hejna své kořisti narušit, oddělit a dezorientovat část jeho členů a ty pak lovit s podstatně větším úspěchem, než by přinesl útok do kompaktní sestavy soudržného hejna.

/files/inpages/013/hejno.jpg

Hejno tloušťů zahrnující ryby přibližně stejného stáří

 

U řady druhů se v hejnech uplatňuje i signalizace chemická – zraněná nebo napadená ryba vylučuje látky, které varují ostatní členy hejna a vyvolávají u nich únikovou reakci.
Vzhledem k tomu, že na udržení hejna je u mnoha druhů zapotřebí vizuální kontakt, mohou se ryby na noc rozptýlit a po různu ukrýt. Obvykle jsou pak naprosto pasivní, aby nebyly odhaleny slídícími nočními dravci. Následující den se hejno znovu zformuje.

Některé ryby využívají pro komunikaci i akustické signály – zejména zvuky typické pro konzumaci potravy (skřípot požerákových zubů apod.) často přilákají další ryby na místo, kde se již krmí jejich rychlejší kolegové. Zvuky zřejmě hrají roli při udržení soudržnosti hejn ryb hledajících potravu během noci, což u nás dělají například cejni na některých údolních nádržích.

Řadu hejn tvoří přibližně stejně staré ryby, které spolu vyrůstají od stadia potěru. V průběhu času hejno řídne a staré kusy se pak vyskytují buď v malých skupinkách nebo jako samotáři. Některé skupinky starších ryb jsou pozoruhodně soudržné a není výjimkou, že jeden nebo více jejich členů doprovázejí rybu zdolávanou na udici prakticky až do závěrečné fáze zdolávání. Tento jev lze občas pozorovat např. u kaprů nebo parem.
V hejnech dravců je podobné chování zpravidla motivováno konkurenčními vztahy v hejnu – např. u okounů je časté, že zdolávanou rybu provázejí další soukmenovci a snaží se jí sebrat nástrahu visící z tlamy.

/files/inpages/013/okouni.jpg

U okounů je "doprovod" zdolávané ryby dalšími členy hejna běžnou záležitostí

 

Velmi častá je tvorba hejn v období rozmnožování a samotný výtěr ryb je provázen mnoha zajímavými druhy chování. Této problematice se ale budeme věnovat v kapitole o rozmnožování.

U některých druhů ryb bychom mohli objevit prvky symbiotického („spolupráce“ dvou druhů) nebo komensálního (příživnictví) chování. Příkladů symbiotického chování je mezi rybami poměrně málo – známí jsou např. mořští pyskouni přezdívaní „ryby – čističi“, kteří obírají z těl velkých ryb (včetně dravců jako jsou kanici) parazity a bez potíží se pohybují i v ústní dutině právě „očišťované“ ryby.
Komensalismus je běžnější, řadu případů najdeme v mořích (lodivodi doprovázející žraloky a živící se zbytky jejich potravy, rybky „klauni“ ukrývající se mezi rameny mořských sasanek,…). U nás se dá pěkný příklad komensálnícho chování občas pozorovat z mostů. Pokud budete sledovat parmu usilovně obracející kameny, možná v její blízkosti spatříte několik menších rybek, zpravidla hrouzků nebo okounů, kteří se poté, co fyzicky zdatná parma převrátí kámen, snaží bleskově zmocnit některých drobných živočichů ukrytých pod ním.

 

 

 

Rozmnožování


Je otázka, co všechno zahrnout do kapitoly týkající se rozmnožování ryb. Samotnému rozmnožovacímu aktu totiž předchází celá řada věcí (např. migrace na trdliště) a rozmnožování různých skupin ryb vykazuje značné rozdíly.
Můžeme začít třeba větou, že ryby jsou organismy s odděleným pohlavím, jejichž samice kladou vajíčka zvaná jikry a ty jsou oplodněny ve vodním prostředí mimo tělo samice spermiemi obsaženými v mlíčí, které vypouští samec.
Už k této větě bychom mohli říci přinejmenším dvě výrazná „ale“.
Existují totiž i „živorodé“ ryby. Snad všichni akvaristé znají živorodku duhovou - hovorově „paví očko“, mečovku nebo různé druhy plat. U těchto ryb předává sameček samičce zvláštním útvarem zvaným gonopodium (je dobře patrné v místě řitní ploutve) balíček spermií až do pohlavní papily. K oplození dochází uvnitř těla samice a vývoj jiker probíhá tamtéž. Živorodky proto skutečně „rodí živá mláďata“.

/files/inpages/013/pavi-oko.jpg
Samec "pavího očka" - na místě řitní ploutve je vidět dlouhé protáhlé gonopodium

 

Pokud jde u ryb o samčí a samičí pohlaví – ano existují. Ale stejně tak u ryb existuje možnost nepohlavního rozmnožování nebo možnost změny pohlaví během života, která je u některých druhů velmi běžná nebo dokonce naprostá většina jedinců daného druhu funguje během svého života napřed jako jedno a potom jako druhé pohlaví. To je i případ kněžíka duhového známého např. z Jadranu. Ten podle literárních údajů začíná svůj život jako samice a v určitém věku se mění v samce. Změna pohlaví je u kněžíka doprovázena i změnou zbarvení – samice mají na boku tmavě hnědý pruh, zatímco u samců je hnědooranžový. Následující obrázek zachycuje exemplář poměrně velkých rozměrů s posledními zbytky hnědé barvy v přední části pruhu, který už je jinak téměř celý přebarvený.


/files/inpages/013/knezik-duhovy.jpg
Kněžík duhový - velký exemplář, podle zbarvení samec

Pokud jde o nepohlavní rozmnožování, u ryb se můžeme setkat s několika typy tohoto u obratlovců nezvyklého procesu. U nás je známa gynogeneze, kterou se nejprve proslavil karas stříbřitý a teprve později byla prokázána i u sekavcovitých ryb.
V klasickém případu gynogeneze se tře jikernačka  s mlíčákem jiného druhu, jeho spermie pronikají dovnitř jiker, ale nedochází ke splynutí jader ani cytoplazmy obou buněk. Průnik spermie pouze stimuluje jikru k vývoji a z ní se vylíhne samice totožná s mateřským organismem. Genetická informace přenášená spermií není pro další vývoj zárodku použita a zaniká.
Většina druhů, u nichž se gynogeneze vyskytuje, je schopna i normálního pohlavního rozmnožování a v závislosti na podmínkách u nich jeden způsob rozmnožování převládá.

Pohlavní žlázy označované jako gonády se u většiny druhů  zakládají poměrně brzy po vylíhnutí z jikry (u samců pstruha obecného 38 – 53 dnů a u samic 53 – 60 dnů po vylíhnutí). Zajímavé je, že u některých druhů se u všech rybek napřed vytvoří gonády jednoho pohlaví (častější je samčí) a teprve v průběhu dalšího vývoje dochází u části z nich k přeměně na opačné pohlaví. U menšího počtu druhů (u nás údajně piskoř a úhoř) se napřed všem jedincům vytváří samičí gonáda. Tento jev se nazývá juvenilní hermafroditismus.
U mnoha druhů ryb se tak může poměr pohlaví v populaci v závislosti na mnoha okolnostech měnit.

Období, kdy jsou pohlavní žlázy plně funkční a ryba je schopna se rozmnožovat, říkáme pohlavní dospělost. Před dosažením pohlavní dospělosti probíhá tzv. juvenilní období. Ryba je pohlavně nedospělá, nezatěžuje své tělo tvorbou pohlavních produktů a rychle roste. Má to svůj význam – velká ryba je ve svém těle schopna vytvořit daleko větší množství pohlavních produktů a pokud roste dostatečně rychle, zkracuje se období, kdy může být ulovena některými menšími predátory.
U druhů, které nedorůstají velkých rozměrů, je dlouhé juvenilní období zbytečné a tyto ryby pohlavně dospívají už ve druhém roce života a někdy dokonce už ve věku několika měsíců (koljuška). Větší ryby obvykle dospívají ve stáří 2 – 5 let a extrém představují velké druhy jeseterů – např. vyza velká dospívá ve věku 15 – 20 let, kdy už může měřit kolem 2 m.
Určitý extrém představuje rychle rostoucí štika, která je schopná pohlavně dospět už v prvním ruce života a to obě pohlaví (mlíčáci ovšem častěji).
Jak už bylo řečeno, tvorba pohlavních produktů je energeticky velmi náročná. Po dosažení pohlavní dospělosti ryba zpomalí svůj růst, protože spoustu energie vkládá do vytvoření jiker nebo mlíčí. Plně zralé gonády (zejména u samic) mohou dosáhnout i třetiny celkové hmotnosti těla (osobně jsem vážil jikernačku plotice, u níž z celkové hmotnosti 860 g tvořily 300 g vaječníky). Vytvořit takové množství živé hmoty organismus značně zatěžuje, takže některé druhy se třou ob rok nebo jen jednou za několik let a u dalších dochází k tomu, že zejména jikernačky občas některou třecí sezónu vynechají.
V době tvorby pohlavních produktů spotřebují ryby hodně potravy a samozřejmě jsou pak snadněji ulovitelné. Aktivní braní dravců (především štik) na podzim souvisí nejen s hromaděním zásob na zimu, ale také právě s tvorbou pohlavních produktů na příští jaro.

Před výtěrem ryby často mění svůj vzhled – mají živější zbarvení nebo se barva jejich těla zcela změní, mnoha kaprovitým rybám se tvoří třecí vyrážka a největší změny postihují druhy, pro něž je výtěr završením jejich životní pouti – např. tichomořští lososi zcela mění zbarvení, narůstají jim obrovské hrby a dlouhé čelisti s ostrými zuby. Úhoř zase změní zbarvení, zvětší se mu oči a než dorazí na trdliště v Sargasovém moři, zcela vstřebá celou řadu postradatelných orgánů včetně kompletní trávicí soustavy.


/files/inpages/013/plotice-treci-vyrazka.jpg

Samec plotice s vyvinutou třecí vyrážkou

 

Pohlavně zralé ryby se před výtěrem instinktivně snaží najít vhodná místa k uložení jiker. U některých druhů to znamená podniknutí dlouhé migrace na vzdálená trdliště. V některých případech je cesta natolik dlouhá a vyčerpávající, že ryba na dosažení trdliště a následný výtěr spotřebuje veškeré zásoby energie a krátce po tření hyne. Z našich ryb se takto rozmnožuje úhoř říční, známější je ale tření pacifických lososů, kde jsou po jejich výtěru řeky doslova zavaleny rozkládajícími se rybami.
V našich podmínkách se migrace týkají hlavně takzvaných reofilních ryb. Jedná se o druhy preferující život v proudící vodě. Tyto ryby se obvykle vytírají na čisté písčité nebo štěrkovité dno v mělkých rychlých proudech. Tam je nejmenší riziko, že jejich jikry zaplísní nebo budou zaneseny bahnem.
Protože vhodných lokalit není mnoho, táhnou tyto druhy daleko proti proudu a v současnosti se obvykle hromadí v mělkých proudech pod jezy a peřejemi.

/files/inpages/013/trdliste-ryb-proud.jpg

Tento nenápadný proud představuje trdliště pro desítky kusů bílé ryby z níže položeného několikasetmetrového úseku

 

Jiné druhy vyžadují k výtěru vyšší teplotu vody a jako substrát k uložení jiker vodní rostlinstvo. Ty pak putují do mělkých zarostlých zátok, slepých ramen a podobně. I velké ryby, které se většinu roku zdržují na volné vodě, připlouvají v době tření ke břehům a kdo je někdy viděl, často až žasne, jaké kusy na dané lokalitě žijí.

Pokud jde o vztahy mezi pohlavími, existují mezi rybami značné rozdíly. Řada druhů se tře hromadně a třecí hejno je jedna velká pohyblivá masa ryb obou pohlaví, které se snaží proniknout do „centra dění“ a tam uvolnit své pohlavní produkty. Výtěr je v takových případech často velmi bouřlivý a někdy létají menší ryby doslova až na břeh. Není výjimkou, že se takto tře i více druhů společně nebo v těsné blízkosti, takže pak dochází k častému výskytu mezidruhových kříženců.

/files/inpages/013/cejnci-treni_1.jpg
Tření cejnků - často se do podobné vřavy zamíchají i ryby jiného druhu a část potomstva pak mohou tvořit kříženci

 

U řady dalších druhů (štika, parma,…) probíhá výtěr tak, že jikernačku následuje skupinka mlíčáků a každý se snaží být v klíčovém okamžiku co nejblíže, aby to byl právě on, kdo oplodní největší počet jiker.
Podobné je to u ostroretek, kde samci čekají na trdlišti a dozrálé samice vplouvají mezi ně.

Existují druhy, u nichž samec staví hnízdo a následně hlídá jikry. V takovém případě se obvykle snaží přilákat ke svému hnízdu co největší počet samic. Jsou ovšem druhy, jejichž samice v takovém přépadě uvolní z vaječníků jen část svých jiker a svěří osud svého potomstva do péče většího počtu samců.

Jen málo druhů je vysloveně monogamních. Z těch našich se to dá říct o hlavatce, kde hnízdo buduje i brání jeden partnerský pár.


Zajímavá je i otázka substrátu, na který jsou kladeny jikry. Uveďme si několik příkladů.

lososovité ryby – budují hnízdo v podobě prohlubně vyhloubené ve štěrkovém dně, jikry zahrabávají a dočasně chrání
parma, ostroretka – kladou jikry na štěrkové dno v mělkém proudu, o jikry nepečují
hrouzek – klade jikry na písčité dno, o jikry nepečují
cejn, kapr – kladou jikry na vodní rostlinstvo, o jikry nepečují
candát – samec očistí určitý prostor na dně – ideálně s kořínky a jinými zbytky vegetace, po výtěru hlídá jikry
okoun – namotává dlouhý pás jiker kolem podvodních překážek
koljuška – samec slepuje hnízdo z rostlinných zbytků, láká do něj samice, následně hlídá vytřené jikry
hořavka – klade jikry kladélkem do plášťové dutiny mlžů
mník – vypouští jikry do proudu, kde se posunují po dně
amur, tolstolobik – vytírají se v proudu a ten pak unáší jikry desítky kilometrů daleko

 

Vědci pak podle péče o potomstvo a výběru třecího substrátu rozlišují druhy na:

1)neochraňující jikry ani potomstvo

Ty dále dělí podle místa uložení jiker na litofilní (kameny, štěrk), psammofilní (písek), fytofilní (rostlinstvo), indiferentní (nerozlišují - obvykle se třou na rostlinstvo, dřevo, kamey), pelagofilní (jikry volně ve sloupci) a polopelagofilní (jikry ve sloupci, postupně klesají ke dnu).

2)ochraňující pouze jikry

Zde je rozlišována skupina ryb litofilních (zahrabávají jikry do štěrkového dna - lososovití) a ryby ostrakofilní (využívají mlže)

3)ochraňující jikry a potomstvo

Fytofilní druhy (kladou jikry na rostlinstvo, samec pečuje o jikry i vylíhlý plůdek – sumec), druhy budující hnízda, o jikry a potomstvo opět pečuje u všech našich druhů samec (vranka, candát) a dál by sem patřily i druhy žijící mimo naše území, které využívají k péči o potomstvo ústní dutinu (tlamovci).


S ohledem na rozmnožovací strategii se liší velikost a počet jiker. Velké jikry mají lososovité ryby, malé např. někteří kaprovití nebo mník.
Počet jiker od jedné samice se označuje jako plodnost (absolutní plodnost). Protože ale plodnost závisí na velikosti jikernačky (větší ryba má víc jiker), udává se i plodnost relativní vyjádřená počtem jiker na kilogram hmotnosti samice.
Zajímavý je i údaj o době líhnutí jikry. Ta je krátká u pelagofilních druhů, jejichž jikry trvale unáší proud (amur, tolstolobik), zatímco velmi dlouhá je u salmonidů, kde např. u pstruha obecného trvá několik měsíců – zhruba od října do února.

/files/inpages/013/p1020150.jpg

Jikry pstruha obecného se líhnou koncem zimy (foto z umělé líhně)

 

Každá rozmnožovací strategie má své klady a zápory. Obecně se ale dá říci, že druhy s péčí o jikry vykazují o něco větší úspěšnost, což ale druhy, které o své potomstvo nijak nepečují, alespoň částečně kompenzují obrovským počtem kladených jiker.


 

 

Život ryby od vylíhnutí až do smrti


Okamžitě po oplodnění se začíná jikra vyvíjet. Dokud se nacházela v těle samice, neobsahovala mnoho vody, ale po nakladení je vodou obklopena, takže může nasát potřebné množství této tekutiny. To se projevuje jejím nabobtnáním. Zatímco jikry některých druhů zvětšují svůj objem málo, jiné nabobtnají na mnohonásobek svého původního objemu (zejména jde o jikry pelagických druhů).
Spermie, poté co se octnou ve vodním prostředí, rychle ztrácejí životnost. Plně aktivní jsou často jen několik minut a proto musejí rychle najít jikru, kterou oplodní. Při umělém výtěru se proto s pohlavními produkty obvykle manipuluje bez přidání vody, aby se životnost spermií prodloužila.
Pokud spermie pronikne dovnitř jikry, dojde krátce nato ke splynutí jader i cytoplazmy obou buněk. Zárodečná buňka, která tímto vznikla, se začíná dělit. Potřebný materiál je k dispozici, takže dělení je rychlé. Prvotní buňka je velikostně předimenzovaná a jejím dělením vznikají buňky stále menší. Tím pádem vzniká z jediné prvotní zárodečné buňky rychle rostoucí zárodek. Jeho buňky se dále množí a využívají při tom zásobní látky uložené uvnitř jikry. Ještě po vylíhnutí z jikry zůstává část zásobních látek uložena v tzv. žloutkovém váčku, který je postupně vstřebáván a teprve po jeho resorbci nebo v době, kdy zásoba žloutku dochází, je započato s příjmem potravy.

/files/inpages/013/potocaci-3.jpg

Čerstvě vylíhlá embrya pstruha obecného s dobře viditelným žloutkovým váčkem

 

/files/inpages/013/dvouhlava-ryba.jpg

Nepříznivé podmínky pro vývoj jiker a zárodků se projevují četným výskytem různých anomálií

 

Z pohledu vývoje těla ryby je v jejím životě rozlišováno několik období, která se liší stupněm organizace těla, funkčností některých orgánů apod.

Embryonální perioda – je období od oplození až po zahájení vnější výživy – tj. získávání potravy z okolního prostředí. Dala by se rozdělit na dobu, kdy se zárodek vyvíjí uvnitř jikry a dobu po opuštění vaječných obalů, kdy zárodek spotřebovává zásobní látky uložené ve žloutkovém váčku.
Jednou z prvních známek toho, že se jikra úspěšně vyvíjí, jsou oči zárodku prosvítající její povrchovou blankou. V době, kdy jsou oči zřetelně viditelné, pokročil vývoj zároku tak daleko, že je jikra daleko odolnější vůči vnějším vlivům než v počáteční fázi svého vývoje. Proto se při umělém a poloumělém výtěru nejčastěji manipuluje právě s jikrami ve „stadiu očních bodů“.

/files/inpages/013/jikry-mnika-ocni-body.jpg

Jikry mníka ve stadiu očních bodů

 

Vylíhlá embrya se žloutkovým váčkem nebývají příliš pohyblivá a u řady rybích druhů se snaží setrvat na jednom místě. U pstruha zůstávají ukrytá ve štěrku, do něhož byly zahrabány jikry při výtěru, u štiky se přichycují na vodní vegetaci. U pelagických jiker samozřejmě dochází k líhnutí ve vodním sloupci a vylíhlá embrya dále driftují s proudem.

Larvální perioda – začíná okamžikem, kdy je spotřebován žloutkový váček a končí ve chvíli, kdy jsou plně vytvořeny a fungují všechny orgány typické pro tělo dospělé ryby. Okamžik přechodu k samostatné výživě je do jisté míry kritický a zdaleka nejen tím, že dostatečné množství potravy nemusí být k dispozici. Nedostatek potravy ovšem představuje vážný problém, protože schopnost larev hladovět je velmi nízká. Larvální stadium ryb je ale velmi náročné také na obsah kyslíku rozpuštěného ve vodě a je vysoce citlivé i k řadě různých patogenních vlivů.

Postupně ale odolnost mladého organismu roste, rozbíhá se činnost jednotlivých orgánových soustav, které již získávají svou definitivní podobu. V důsledku rozbíhajícího se metabolismu (látkové výměny) se mění i chemické složení těla a larva poměrně rychle roste.
Larvální perioda může být různě dlouhá – závisí na velikosti jikry (a množství zásobních látek v ní obsažených) nebo také na stupni rodičovské péče. U některých druhů se larvální perioda prakticky nevyskytuje, u jiných je naopak velmi dlouhá. Z našich druhů v tomto ohledu jednoznačně vede úhoř, jehož larvální stadium trvá zhruba tři roky a úhoří larvy vůbec nepřipomínají dospělého úhoře. Tvarem těla se podobají vrbovému listu a když byly poprvé vyloveny z moře, byly popsány jako samostatný druh.

/files/inpages/013/gb13fh.jpg

Larva úhoře - detail, na němž je mimo jiné patrné i zakládání mnoha tělních struktur (snímek byl převzat z http://www.spiegel.de/fotostrecke/fotostrecke-36972-5.html)

 

Přechod z larválního do juvenilního stadia, které následuje, je u některých druhů velmi výrazný (např. právě u úhoře), zatímco u jiných k němu dochází postupně plynulými změnami jednotlivých orgánů – takto je tomu u naprosté většiny našich ryb.

Juvenilní perioda – v podstatě se jedná o období od vytvoření všech orgánů typických pro dospělou rybu až po okamžik, kdy začnou poprvé dozrávat pohlavní produkty. U kaprovitých ryb je typickým dokladem ukončení larválního vývoje a nástupu juvenilní periody vytvoření šupin.
Během počátku juvenilní periody je definitivně ukončen vývin a rozlišení jednotlivých orgánů a tělo teď rychle roste, přibývá svalovina a ukládají se zásobní látky. V důsledku toho je organismus mnohem tolerantnější ke změnám podmínek a je schopen snášet i delší hladovění. Díky rostoucí odolnosti klesá počet ztrát oproti ranějším vývojovým stadiím.
Juvenilní perioda trvá u drobných druhů několik měsíců, u větších zpravidla několik let (vyza až 20 roků) a protože tělo není zatíženo tvorbou pohlavních produktů, jedná se o období s nejrychlejším růstem.
Na to je pamatováno i v chovech ryb - nejběžnější velikost vánočního kapra představují právě ryby na konci juvenilní periody, protože odchovat rybu této velikosti je prostě nejefektivnější.

/files/inpages/013/bolen-15-cm.jpg
Juvenilní jedinec bolena dravého

 

Adultní perioda – období plné, tedy i pohlavní dospělosti. Začíná v okamžiku tvorby prvních pohlavních produktů a končí s prvními trvalými příznaky stárnutí. U některých ryb (druhy s jedním výtěrem za život) může být poměrně krátká, u jiných může trvat desítky let.

/files/inpages/013/okoun.jpg

Okoun říční v ideálním reprodukčním věku - typická adultní ryba

 

Senektivní perioda – v podstatě období stárnutí. Její počátek není snadné vymezit, ale s postupným stárnutím organismu jsou typické projevy tohoto životního období na rybě stále patrnější.
Asi nejvýraznějším rysem senektivního období je úpadek tvorby pohlavních produktů – klesá jejich množství, kvalita i životaschopnost vylíhlého potomstva. Proto se v chovatelské praxi nepoužívají jako generační ryby trofejní exempláře na sklonku svého života, ale zdravé vitální ryby střední velikosti.
Zároveň se zhoršuje i kondice ryby, klesá množství zásobních látek v těle a zhoršuje se schopnost vyrábět některé látky, takže dochází k jejich vstřebávání.
V konečné fázi je ryba hubená, hlavatá, často se špatně se hojícími povrchovými zraněními nebo zaplísněná.

/files/inpages/013/stary-tloust.jpg

Jelec tloušť (49 cm) s pokročilými příznaky stárnutí

 

K úhynu obvykle dochází po posledním přestátém výtěru, v závěrečné fázi zimy nebo za povodní. Dožívající ryby menších velikostí se stávají i častým úlovkem predátorů.

 


Chci sdílet tento článek na Facebooku