Vyhledávání

Vyhledávání

Chytej.cz Atlas ryb Anatomie ryb

Anatomie ryb

Původ a systematické zařazení ryb

Ryby jsou starobylou skupinou obratlovců, která se na Zemi objevila už ve starších prvohorách, v období zvaném silur, před více než  400 miliony let. K jejich výraznějšímu rozvoji ale došlo až v následující části prvohor zvané devon.

Už v devonu se lze mezi fosilními nálezy setkat se zástupci paprskoploutvých ryb (dnes převládající skupina), lalokoploutvých (z nichž dnes přežívá jen známá latimerie – pravděpodobně ve dvou druzích) a ryb dvojdyšných (k nimž patří dodnes přežívající bahníci).

Další vývoj byl sice zajímavý, co se týče množství a vzhledu nejrůznějších forem, ale nic to nemění na skutečnosti, že ryby, v té podobě, jak je známe dnes, obývají naši planetu už velmi dlouho a dodnes představují vrchol adaptace organismů na vodní prostředí.

 

Zbývá jen dodat, že existují rybám podobné organismy. O tom, že kytovci reprezentovaní velrybou či delfínem jsou savci a nemají s  rybami nic společného, se učí už malé děti. To, že ani žralok není ryba, už ale mnoha lidem uniká, přestože během svého pobytu na základní škole byli s touto informací konfrontováni.

Žraloci spolu s rejnoky a chimérami patří do skupiny zvané paryby a od ryb se liší v několika zásadních věcech. Mají primitivní chrupavčitou kostru, žábry nejsou kryty skřelemi, ale každý oblouk má společný vývod (viz žaberní štěrbiny u žraloka), ploutve mají jinou stavbu a tělo je pokryto zvláštními drobnými, ale velice drsnými šupinami (plakoidní šupiny), jejichž přeměnou vznikly i zuby těchto vodních živočichů. V základních anatomických rysech jsou si ryby a paryby možná vzdálenější než třeba savci a plazi.

Ani mihule nepatří mezi ryby. Tato skupina obratlovců nemá vytvořené čelisti, žaberní otvory jsou navzájem izolované a existuje i celá řada dalších rozdílů, díky nimž mají mihule s rybami poměrně málo společného.

Systematické zařazení ryb by vypadalo takto:

Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: Strunatci (Chordata)
Podkmen: Obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída: Čelistnatci  (Gnathostomata) - mihule patří do nadtřídy Bezčelistnatci (Agnatha)
Třída: Ryby (Osteichthyes) - žraloci, rejnoci a chiméry patří do samostatné třídy Paryby (Chondrichthyes)
Podtřída: Lalokoploutví (Crossopterygii) – latimerie
Podtřída: Dvojdyšní (Dipnoi) – bahníci
Podtřída: Paprskoploutví (Actinopterygii) – ostatní v současnosti žijící ryby

 

 

Vnější stavba rybího těla

Rybí tělo je obvykle vřetenovité, hydrodynamicky tvarované a skládá se z hlavy, trupu a ocasu. Některé ryby se tvarem těla vymykají běžným představám, protože jsou přizpůsobeny různým specifickým podmínkám (platýsi, mořští koníci, hlubinné ryby,…).
Právě podmínky, v nichž ryba žije, mají zásadní vliv na její vzhled a zbarvení – např. ouklej se pohybuje ve vodním sloupci a má vřetenovité stříbřitě zbarvené tělo, zatímco vranka žije na dně a její tělo je široké s plochým břichem a má hnědavé zbarvení.
Podobně odpovídá způsobu života tvar hlavy a zejména velikost a postavení úst. Podle postavení odlišujeme ústa koncová (střední), spodní a svrchní (horní).

V ústech řady ryb najdeme zuby. U některých druhů jako je např. štika nebo candát jsou výrazné, u jiných druhů mohou tvořit výrazné plochy pokryté jemným ozubením (sumčí „kartáče“) a existují ryby, jejichž zuby jsou natolik jemné, že nejsou při běžném pohledu ani patrné (okoun, lipan).
U naší nejpočetněji zastoupené čeledi – u ryb kaprovitých v tlamě zuby nenajdeme. Zato se ale u nich na pátém žaberním oblouku vytvářejí požerákové zuby, které usnadňují rozmělňování potravy. Vzhledem k tomu, že jsou ovládány pomocí silných svalů, jsou schopny vyvinout obrovský tlak a drtit např. schránky měkkýšů, krunýře raků nebo v případě amura střihat stonky rostlin.

 

Hlava je svou stavbou pravděpodobně nejkomplikovanější část rybího těla. Nese celou řadu smyslových orgánů a ukrývá mozek a žábry. Žábry jsou kryty víčkem zvaným skřele, které se skládá z několika kostí, z nichž největší je hlavní skřelová kost (operculum).

Skřele jsou lemovány žaberní blanou, která je ve spodní části vyvztužena kostěnými paprsky. Toto uspořádání zvyšuje pohyblivost spodní části hlavy a dovoluje nasávat vodu do prostoru žaber. Za skřelí se otvírá žaberní štěrbina – tudy opouští voda nasátá při dýchání tlamou vnitřní prostor rybí hlavy.




Rybí tělo je vybaveno ploutvemi. Nacházejí se na  různých místech těla a plní několik funkcí – pohánějí rybu, stabilizují její tělo a umožňují jí manévrovat jak během pohybu, tak i na místě.
Obvyklý počet ploutví je u našich ryb sedm – ploutev hřbetní, ocasní a řitní označujeme jako nepárové, ploutve prsní a břišní jako párové, protože jsou symetricky umístěny po obou stranách těla.
Nepárové ploutve mají za úkol především pohánět tělo, zatímco ploutve párové slouží spíše k manévrování.

 

U některých druhů ryb se mohou nepárové ploutve vyskytovat ve větším počtu – např. většina okounovitých ryb má dvě hřbetní ploutve (u některých druhů srůstají v jednu) a s velice zajímavým uspořádáním ploutví se můžeme setkat u tresky, která má tři hřbetní a dvě řitní ploutve.

 

Velmi zajímavým útvarem je i přísavný terč vznikající u hlaváčovitých ryb srůstem břišních ploutví. Z našich ryb ho má hlavačka mramorovaná a hlaváč černoústý.



Ploutve paprskoploutvých ryb, mezi něž patří všechny u nás žijící druhy, jsou, jak už název napovídá, tvořeny blánou napnutou mezi kostěnými paprsky. Ty jsou v zásadě dvojího typu – buď tuhé nerozvětvené (pokud končí hrotem, nazývají se ostny) anebo měkké rozvětvené do několika výběžků. Počet a uspořádání paprsků v ploutvích jsou pro každý druh typické a využívají se i jako rozlišovací znak některých vzhledově podobných druhů, případně jejich kříženců. Více v kapitole o ichtyologii.

Zajímavým ploutevním útvarem je tuková ploutvička. Tento zvláštní ploutvovitý útvar se u našich ryb vyskytuje u lososovitých a sumečků, ale nejsou to jediné skupiny, kde se s ním můžeme setkat. Vždy se nachází na hřbetě mezi hřbetní a ocasní ploutví a neobsahuje žádné kostěné paprsky.

Tělo ryb kryje kůže, která je obvykle pokryta šupinami. Ty mohou být různě velké. V ojedinělých případech šupiny nemusí být vyvinuty a pak je kůže holá. Z našich ryb se to týká např. sumce nebo vranky.

Naproti tomu například úhoř šupiny má, ale jsou velice drobné a ukryté v kůži, odkud lehce prosvítá jejich struktura.

 

Kůže ryb je bohatě prostoupena žlázami. Většina z nich produkuje sliz. Ten plní celou řadu funkcí – svou kluzkostí znesnadňuje uchopení ryby predátorem, chrání citlivou kůži před zraněním, obsahuje látky bránící infekci a zlepšuje pohyb ryby ve vodním prostředí. Poškození slizové vrstvy (manipulace s rybou, pokládání na nevhodný podklad – např. písek či sníh) může mít pro rybu nepříjemné následky v podobě vleklé špatně se hojící infekce.

Pokožka je bohatě pigmentována. Zbarvení z velké části způsobují buňky s obsahem barviva. Je jich několik typů a ryba díky nim může změnit zbarvení ať už ze světlého na tmavé nebo na podstatně výraznější než mívá obvykle, což je běžné hlavně v období tření.

Stříbrné zbarvení ryb vytváří látka guanin, která vzniká v kůži či šupinách ve velkém množství a v minulosti se z rybích šupin dokonce izolovala a používala k barvení umělých perel.
Kromě slizových žlaz se v kůži mohou vyskytovat i žlázy jedové nebo žlázy vylučující látku, jejíž přítomnost ve vodě varuje příslušníky hejna o napadení některého z jeho členů predátorem.
Kůže je bohatá i na smyslové orgány – jsou v ní nervová zakončení schopná vnímat změny teploty, kontakt s okolními předměty a u některých ryb i smyslové vjemy. Zvláštním útvarem je proudový orgán – jamky schopné v nímat vlnění nebo proudění vody (více v kapitole o smyslech). Většina těchto jamek je jich situována do oblasti postranní čáry, ale mohou být i na hlavě ryby, což je dobře vidět např. u štiky.

Pokud jde o šupiny ryb, existuje jich vícero typů. Vývojově nejstarší jsou šupiny ganoidní, s nimiž se setkáme u kostlínů, bichirů a jeseterů, u kterých se ale vyskytují pouze v oblasti ocasní ploutve. Ganoidní šupiny se u jmenovaných skupin do jisté míry liší. Asi nejtypičtěji jsou vyvinuty u kostlínů. Jsou kosočtverečné, nepřekrývají se a mají na povrchu silnou sklovinovou vrstvu. Jsou tím pádem velice tvrdé a při manipulaci s rybou mohou zraňovat ruce rybáře.
Šupiny našich ryb jsou v zásadě dvojího typu – cykloidní a ktenoidní. Cykloidní jsou poměrně tenké a pružné, po obvodu hladké a setkáme se s nimi např. u kaprovitých a lososovitých ryb. Ktenoidní šupiny jsou silnější, drsné a jejich vnitřní okraj je ozubený. Typické jsou pro okounovité ryby. Jedná se o vývojově nejpokročilejší typ šupin.
Počet i uspořádání šupin je u každého druhu relativně stálý nebo kolísá v nepříliš velkém rozmezí, takže je možno využít počet a uspořádání šupin jako jeden ze znaků k určování ryb.

 

Kromě šupin se mohou na povrchu rybího těla objevit i štítky (jeseteři mají 5 řad výrazně vyvinutých štítků vzniklých pravděpodobně z šupin ganoidního typu).

Dalšími útvary podobnými šupinám jsou například kostěné destičky, s nimiž se setkáme na bocích koljušky tříostné.

Šupiny nejsou na těle od okamžiku vylíhnutí z jikry, ale vytvářejí se až po dosažení délky zhruba 15 – 20 mm. Od té doby rostou spolu s tělem ryby a protože se na nich vytvářejí vrstvy nově přirostlé hmoty připomínající letokruhy stromů, je z šupin možné vyčíst řadu informací o životě ryby. Ztracenou šupinu je ryba schopna nahradit prakticky identickou, ale nedochází k obnovení oněch „letokruhů“. Střed šupiny je pak matný a pouze na okraji přirůstá šupina stejným způsobem jako ty, které jsou na těle jejího majitele od narození.

Vnitřní stavba rybího těla

Kostra

Ryby patří do kmene strunatců, jejichž oporou těla byla v dávných dobách relativně měkká chrupavčitá struna hřbetní. Jak rostla velikost organismů vybavených tímto útvarem, přestávala původní struna hřbetní stačit a vytvářel se kolem ní nejprve chrupavčitý a později kostěný obal. Kvůli zachování pohyblivosti byl rozčleněn na jednotlivé segmenty – obratle. Právě ryby jsou skupinou, u níž došlo v průběhu vývoje k nahrazení původně chrupavčitých obratlů kostěnými. Proto se u vývojově nejstarších ryb (například u jeseterů) stále ještě setkáme s chrupavčitou kostrou s poměrně jednoduchou stavbou, zatímco většina současných ryb má kostru kostěnou a obvykle daleko složitější.
Co do počtu kostí je rybí kostra podstatně složitější než lidská, ale základ, který představuje kostra trupu (páteř s žebry), hlavy (lebka) a končetin (ploutví) je stejný. Navíc se u ryb objevují svalové kůstky, které jsou buď rovné nebo mají tvar prohnutého písmene Y.
Zajímavým kosterním útvarem je u některých skupin ryb (kaprovití, sumcovití)  Weberův aparát vzniklý srůstem výběžků prvních 4 – 6 obratlů těsně za hlavou. Spojuje plynový měchýř s rovnovážně sluchovým ústrojím ryby a dovoluje rybám velmi citlivě reagovat na změny tlaku a jiné podněty z okolí.
Vzhledem ke komplikované stavbě rybí kostry se spokojím s tímto krátkým popisem. Vážným zájemců o její detailní studium doporučuji publikaci Mihulovci a ryby – 1. díl vydanou nakladatelstvím Academia v roce 1995.

Vnitřní orgány

Jako těla všech obratlovců obsahuje tělo ryb celou řadu orgánů. Jsou zpravidla jednodušší než orgány vývojově mladších obratlovců jako jsou třeba savci, ale jinak se zejména funkcí nijak zásadně neliší. U ryb tedy najdeme srdce, žaludek, střevo, játra, ledviny, nervovou soustavu, jejímž záladem jsou mozek a mícha atd.

 

Svalová soustava

Svalová tkáň ryby je podobně jako u člověka trojího typu – hladká (nachází se ve vnitřních orgánech), příčně pruhovaná (tvoří svalovinu umožňující pohyb těla) a srdeční.
Pokud jde o svalstvo umožňující pohyb, nachází se pod kůží a kolem osové kostry. Je rozděleno na jednotlivé svalové segmenty (myomery), což je dobře patrné při konzumaci rybího masa, které se rozpadá na jakési „plátky“. Mezi jednotlivými myomerami mohou být vytvořeny svalové kůstky.
Svaly ryby ovládají pohyby těla i ploutví, vzpřimují ploutevní paprsky a jsou různě vyvinuty podle způsobu života daného druhu (existují ryby s velmi specifickým pohybem – například lezci nebo různé „létající ryby“).
Velmi specifickou formou svaloviny jsou elektrické orgány některých ryb (u některých druhů ovšem vznikají z kožních buněk. Nejvýkonnější elektrický orgán svalového původu je vytvořen u paúhoře elektrického z tropických vod Jižní Ameriky a je schopen indukovat elektrické výboje o napětí 600 (podle některých autorů až 800) Voltů.

Nervová soustava

Základem nervové soustavy ryb je stejně jako u všech obratlovců mozek, který je uložen v mozkové dutině uvnitř lebky a mícha procházející páteřním kanálem.
Mozek už má vytvořeny klasické části známé z lidského mozku – prodlouženou míchu, mozeček, střední mozek, mezimozek a koncový mozek. Jednotlivé části ovšem svými rozměry naprosto neodpovídají tomu, na co jsme zvyklí u mozku savců. Nejobjemnějšími částmi jsou střední mozek a mozeček, koncový mozek je velmi malý a opticky jej poněkud zvětšují dobře viditelné čichové laloky vybíhající směrem dopředu.
Jako celek je pak rybí mozek v porovnání se zbytkem těla daleko menší než u savců a ptáků.

Zajímavou částí mozku je výběžek na spodní straně mezimozku zvaný podvěsek mozkový neboli hypofýza. V podstatě funguje jako významná žláza s vnitřní sekrecí a vylučuje řadu hormonů. Nejznámější funkce některých z nich je silný účinek na dozrávání pohlavních produktů. Proto mají výtažky z hypofýzy zabitých ryb nenahraditelnou roli v moderním odchovu ryb – jejich injekčním podáním se dá navodit dozrání pohlavních produktů, které u sádkovaných ryb často nenastane  a navíc se tímto způsobem dá načasovat uvolnění jiker a mlíčí uměle vytíraných ryb na dobu, kdy je k dispozici potřebný personál a technika.

Krevní a oběhová soustava

Ryby mají uzavřenou cévní soustavu, v níž srdce pohání krev, která koluje v síti tepen, žil a vlásečnic. Srdce ryb má ovšem výrazně jednodušší stavbu než srdce savců. Má jen jednu předsíň a jednu komoru. Před předsíní se ještě nachází žilný splav – oblast, kam ústí většina žil z celého těla. Komora naopak přechází do tzv. srdečního násadce, za nímž následuje násadec tepenný a ten přechází v břišní aortu. Odtud je krev tlačena do žaber. Břišní aorta se rozpadne na skupinu přívodních žaberních tepen a ty se dále větví, aby se krev dostala do jednotlivých žaberních lupínků, kde dochází k výměně plynů mezi krví a okolním prostředím. Po průchodu žábrami se z jednotlivých žaberních oblouků oddělují odvodné žaberní tepny, které se spojují ve hřbetní aortu a ta vede krev dále do těla. Po průchodu tělem se kyslíku zbavená krev dostává opět do žilného splavu.
V srdci ryby se tedy vyskytuje pouze neokysličená krev.

 

Poznámka: V souvislosti se stavbou oběhové soustavy ryby je dobré připomenout nesmyslnost tzv. „vykrvení ryby“ prováděného přerušením tepen v ocasním násadci. Přerušení tepen v oblasti žaberních oblouků je mnohem účinnější a prodejcům ryb je tato forma vykrvení ukládána zákonem.

Součástí oběhové soustavy je i slezina. Jde o dobře patrný poměrně tmavý orgán nacházející se v břišní dutině poblíž žaludku nebo střeva (některé ryby žaludek nemají).
Ve slezině dochází k zániku opotřebených červených krvinek, ale zároveň zde mohou červené krvinky i vznikat. U některých druhů ryb má slezina značnou regenerační schopnost a v některých případech se může po svém odstranění obnovit celá (úhoř).

Kromě krevního oběhu existují v těle ryby ještě mízní cévy, jimiž proudí míza – bezbarvá tekutina s obsahem bílých krvinek, bílkovin a dalších rozpuštěných látek. Míza se vytváří v tkáních různě po těle a odvádí se mízními cévami do krevního oběhu. V ocasní části těla některých ryb (lososovití, kaprovití, úhoř, sumec) je umístěno mízní srdce – drobný pulsující orgán vtlačující mízu do ocasní žíly.

Dýchací soustava

Ryby dýchají v naprosté většině žábrami. Kromě nich se ale u mnoha skupin ryb vytvořily různé přídavné dýchací orgány – u úhoře se setkáme s kožním dýcháním, piskoř v případě nouze dýchá atmosférický kyslík pomocí rozšířené části střeva a blatňáku tmavému služí jako přídavný dýchací orgán jeho plynový měchýř.
V Asii žijí skupiny ryb využívajících jako pomocné dýchací zařízení tzv. labyrint. Ten se nachází v hlavě ryby v tzv. nadžaberní dutině a pomocí bohatě prokrvené sliznice dokáže odebírat kyslík ze vzduchu, který ryba polkne ústy. Labyrint se vyvinul u ryb žijících v silně prohřátých vodách s nízkým obsahem kyslíku a ryby, které ho mají, jsou na jeho využívání životně závislé. Samotný dýchací výkon žaber je totiž dokáže udržet při životě jen v mimořádně prokysličené vodě. V normálních podmínkách pracuje labyrint současně se žábrami a ani jeden z orgánů nemá dostatečný výkon na to, aby sám o sobě zásobil tělo v dostatečné míře kyslíkem. Mezi labyrintní ryby patří např. čichavci, bojovnice z rodu Betta, hadohlavci a lezouni.

Pokud jde o stavbu žaber, jedná se o silně prokrvené lupínky (žaberní lístky) umístěné na kostěných žaberních obloucích. V hlavě ryby je přítomno pět žaberních oblouků, z nichž první čtyři skutečně nesou žábry, zatímco pátý u současných ryb už žábry nenese. U čeledi kaprovitých jsou na pátém žaberním oblouku umístěny požerákové zuby.

Žábry musí být trvale omývány vodou, pokud možno stále čerstvou. U rychle se pohybujících ryb je to zabezpečeno tím, že ryba plave s pootevřenou tlamou a voda soustavně proudí přes žábry. Málo pohyblivé druhy nebo ryby stojící na místě musejí vodu nasávat do ústní dutiny a vytlačovat ji ven pod skřelemi žaberní štěrbinou. Hlavní hnací silou tohoto proudění jsou pohyby skřelí. V teplejší vodě jsou dýchací pohyby rychlejší, s klesající teplotou se postupně zpomalují.
Kromě dýchání plní žábry i další funkce. Protože jsou bohatě prokrvené a mají velký povrch, umožňují kromě výměny plynů mezi tělem a okolním prostředím i výměnu dalších látek. Přes tenký epitel žaberních lupínků se vylučuje i čpavek, močovina a některé soli. V žábrách sladkovodních ryb jsou dokonce speciální buňky, jejichž úkolem je získávat z vody chloridy potřebné pro správnou funkci těla. U mořských ryb jsou chloridové ionty naopak vylučovány, protože jejich koncentrace v mořské vodě je vyšší než v těle.

Zajímavým orgánem většiny ryb je plynový měchýř. Zakládá se jako vychlípenina střeva a je tedy stejného původu jako plíce suchozemských obratlovců. Plynový měchýř plní dýchací funkci jen výjimečně u některých ryb (blatňák). Jeho hlavní fukce je taková, že vyrovnává tlak prostředí působící na tělo ryby s tlakem uvnitř těla a v některých případech umožňuje měnit jeho náklon.
U některých ryb je plynový měchýř propojen kanálkem s trávicí trubicí, u jiných toto spojení zarůstá vazivem a je neprůchodné. Pak je tlak v měchýři upravován tvorbou nebo vstřebáváním plynu speciálními buňkami, které se nacházejí v jeho stěnách.
Plynový měchýř může být jednodílný nebo dvojdílný (u kaprovitých ryb) a existují skupiny ryb (vrankovití, hlaváčovití), u nichž vůbec není vytvořen.

Trávicí soustava

Trávicí soustava ryb se svým uspořádáním i funkcí příliš neliší od trávicí soustavy vývojově pokročilejších obratlovců včetně člověka.
Začíná ústy a pokračuje ústní dutinou, hlatanem, jícnem, žaludkem (pokud je vytvořen), tenkým i tlustým střevem, konečníkem a je zakončena řitním otvorem.
V ústní dutině ryb se na rozdíl od člověka netvoří sliny. Najdeme tu pouze slizové žlázy usnadňující klouzání potravy do dalších úseků zažívacího traktu. V ústech najdeme speciální záklopky (v podstatě záhyby sliznice) uzavírající ústa i jícen při dýchacích pohybech.
Jazyk je vyvinut jen slabě a nemá svalovinu. U lososovitých ryb bývá pokryt zoubky.
Hltan je oblast, kde se nacházejí žaberní oblouky. Ty samozřejmě nesou žábry sloužící k dýchání, ale ze strany ústní dutiny je na nich řada výběžků (žaberní trny nebo tyčinky). Tyto trny jednak chrání zranitelné žábry před vniknutím cizích předmětů, které by je mohly poranit a u řady ryb slouží i jako filtrační aparát schopný udržet v tlamě planktonní organismy.

Z hustoty žaberních tyčinek pak můžeme vyvodit, jak hrubým planktonem se daný druh převážně živí. Nejjemnější filtrační aparát má z u nás žijících ryb tolstolobik bílý. Jeho žaberní tyčinky u základny srůstají a tvoří dokonalý hřeben schopný zachytit i jednobuněčný rostlinný plankton.

V hltanu se u některých skupin ryb (kaprovití) vyskytují požerákové zuby. Slouží k drcení, posouvání a formování potravy. Jejich velikost a tvar závisí na druhu potravy, kterou se ryba živí. U dravých druhů jsou spíše hrotité, u býložravých mají spíše tvar třecích plošek a například u amura připomínají nůžky a dovolují svému majiteli doslova rozstřihat na kousky dlouhá stébla vodní nebo pobřežní vegetace.

Za hltanem následuje jícen, který plynule přechází v žaludek. Hranice těchto dvou částí trávicí soustavy je při prostém pohledu málo patrná a dá se nejlépe vymezit přítomností trávicích žláz, které jsou přítomny pouze ve stěně žaludku. Jícen je velmi plastický a u dravých ryb se může široce roztáhnout, aby jím prošla kořist.

Žaludek se, jak už bylo řečeno, pozná podle přítomnosti trávicích žláz. U některých skupin ryb nejsou tyto žlázy vytvořeny a proto se u nich žaludek v podstatě nevyskytuje. Z našich čeledí se jedná o kaprovité a sekavcovité. K trávení potravy dochází u těchto druhů až ve střevě.
Dravé ryby pohlcující objemnou kořist žaludek potřebují a jejich trávicí šťávy obsahují velkou dávku enzymů a kyselin, takže jsou schopny rozložit i velká sousta v poměrně krátké době. I tak ale v některých případech trvá zejména v chladnější vodě trávení velkého úlovku až 6 dní, protože trávicí enzymy do něj pronikají od povrchu. Velké štiky polykající běžně ryby dlouhé kolem 30 cm proto mohou po intenzivním lovu několik dní pasivně trávit svou kořist a pokud se pohybují v prostoru s dostatkem potravy, je doba jejich aktivního lovu výrazně omezena.

Střevo ryb je jednodušší než střevo vyšších obratlovců a je těžké přesně oddělit tenké střevo od tlustého. U jednotlivých skupin ryb se střevo v mnoha rysech výrazně liší. Obrovské rozdíly jsou například v délce střeva. Ta závisí na složení potravy daného druhu. Zatímco střevo některých dravců může být kratší než celková délka těla, u kapra už je jeho délka několikanásobkem délky těla a u býložravého tolstolobika bílého je střevo 13 – 15 krát delší než tělo.
Délka střeva závisí na potravě dokonce do takové míry, že akvarijní ryby, které se v přírodě živí převážně rostlinnou potravou, mají po několika desítkách let chovu v zajetí, kde jsou krmeny živočišnou nebo umělou potravou, až téměř čtyřikrát menší délku střeva než divoké populace.
Zvláštností ve stavbě střeva jsou pylorické přívěsky. Jsou to slepé výběžky střeva, které se od něj oddělují v oblasti kousek za žaludkem. U některých ryb nejsou vůbec vyvinuty, někde je jejich počet malý, ale také se vyskytují případy, kdy je jich několik desítek. Naši rybáři si je mohou nejsnáz  prohlédnout při kuchání lososovitých ryb. U této skupiny jsou dobře vyvinuty a jejich počet údajně může překročit i stovku.

Vnitřní stěna střeva má síťovitou strukturu, která zvětšuje jeho povrch, což je důležité, neboť na jeho velikosti závisí výkon trávicího procesu. Ze stěny střeva se do tráveniny uvolňují enzymy vyvolávající štěpení složitějších látek na jednodušší složky, které jsou pak stěnou střeva vstřebávány do krevního oběhu.

Do střeva ústí vývody důležitých žláz ovlivňujících trávicí proces – jater a slinivky břišní.
Slinivka břišní má prakticky stejnou funkci jako u člověka – vylučuje mimo jiné hormon inzulin, který má vliv na hladinu cukrů v krvi (snižuje ji). Protože se cukry v krvi „spalují“ reakcí s kyslíkem, má podání inzulínu za následek zvýšení spotřeby kyslíku. Produkce inzulinu je u ryb obrovská a údajně překračuje 20 – 30 násobně produkci této látky v těle savců.

Játra jsou největší a vývojově nejstarší přídatnou trávicí žlázou. V průběhu vývoje obratlovců postupně začaly plnit i několik dalších funkcí (např. zásobní nebo detoxikační), ale primárně vznikla jako podpůrný orgán mající usnadnit trávení tuků a zpracovávat živiny přiváděné krví ze střeva jaterní žílou.
Rozkládání tuků ve střevu je prováděno tak, že játra vylučují žluč, která se hromadí v žlučníku a v případě potřeby je vypouštěna do střeva, kde se mísí s tráveninou a rozkládá molekuly tuků na jednodušší složky. Běžně se dá při kuchání úlovků pozorovat, že ryba, jejíž zažívadla jsou prázdná, má žlučník plný, zatímco ta, která má trávicí trakt naplněn, má žlučník prázdný nebo jen částečně naplněný.
Zajímavé je, že u některých ryb (např. u mníka) žlučník chybí.

Vylučovací soustava

Úkolem vylučovací soustavy je zbavovat tělo škodlivých látek vznikajících v průběhu látkové výměny (metabolismu) nebo pronikajících jiným způsobem do těla. Celá záležitost se provádí filtrováním krve v ledvinách. Výsledkem celého procesu je moč, s níž se nežádoucí látky vyplavují z těla.
Ledvina ryb se příliš nepodobá ledvinám savců. Nachází se v horní části tělní dutiny, kde je pevně přichycená po obou stranách páteře. Od ledvin vedou močovody, které se u většiny ryb spojují v krátkou močovou trubici, samostatně vyúsťující z těla těsně za řitním otvorem.

Odpověď na poměrně častou otázku některých rybářů – zda ryby močí, zní tedy: Ano.
Dokonce bylo zjištěno, že sladkovodní ryby vylučují výrazně více moči než mořské. U kapra se udává produkce moči kolem 48 ml na kilogram hmotnosti denně.
Skutečnost, že ryby vylučují v podobě moči do svého okolí množství škodlivých látek, je třeba mít na paměti v umělých chovech, kde je třeba neustále kontrolovat kvalitu vody, aby nedocházelo k poškozování zdraví obsádky nádrží.

Pohlavní soustava

Pohlavní žlázy ryb jsou většinou párové (neplatí např. pro jikernačku okouna) a jsou uloženy v horní části tělní dutiny těsně pod ledvinou. Během sezóny výrazně mění svůj objem v závislosti na naplnění pohlavními produkty.
U samců se pohlavní žlázy označují jako varlata a při výtěru se z nich uvolňuje mlíčí obsahující spermie, které se svou stavbou do značné míry podobají spermiím ostatních obratlovců. Ve varlatech jsou spermie nepohyblivé a aktivně se začínají pohybovat až ve styku s vodou. Jejich pohyb (tj. v podstatě životaschopnost) je ale časově omezen. Trvá desítky sekund až několik minut, výjimečně u některých ryb (např. jeseterovití) i několik hodin. Proto je při umělém výtěru ryb důležité, aby během odebírání a transportu nepřišlo mlíčí do styku s vodou.
V chladné vodě je životnost spermií delší.

Samičí vaječníky produkují vajíčka, obvykle zvaná jikry. Ty se u různých skupin výrazně liší velikostí a počtem. Údajně největší jikry (až 15 mm) mají sumci rodu Arius, kteří je inkubují v ústech. Jikry vlkouše (6 mm) nebo lososa (5 mm) stále ještě platí za hodně velké. Obvyklá velikost jiker je 1 – 3 mm a samozřejmě existují druhy, které je mají ještě menší. Co do počtu jiker je rekordmanem mořská ryba měsíčník, která je schopná naklást v jedné sezóně 200 – 300 miliónů jiker. Naopak některé menší druhy mohou mít jiker jen několik desítek až stovek.
K oplození jikry obvykle dochází během tření ve vodním prostředí mimo tělo samice. Výjimkou jsou tzv. živorodky, z nichž nejznámější je asi živorodka duhová  (paví oko) nebo mečovka. U těchto ryb dopraví samec zvláštním kopulačním orgánem své spermie do vejcovodu samice, odkud pronikají do vaječníku. Oplodněná vajíčka se vyvíjejí v těle matky a ta nakonec „porodí“ živá mláďata.

Vývod pohlavních žláz je u ryb obvykle oddělen od řitního otvoru i vyústění močové trubice. Zpravidla jsou všechny tři otvory umístěny za sebou v pořadí – řitní otvor, vývod pohlavní soustavy a vyústění močové trubice.

Rybí smysly

Zrak

Ryby mají komorové oči s prakticky stejnou stavbou jako ostatní obratlovci. Vzhledem k trvalému pobytu ve vodním prostředí má rybí oko některé specifické vlastnosti – nemá víčko a slzné žlázy, čočka je kulatá a zaostřování neprobíhá změnou jejího tvaru jako je tomu u člověka, ale  jejím přibližováním a oddalováním od sítnice.
Oko ryb je zaostřeno na krátkou vzdálenost (0,5 – 1,5 m), což odpovídá potřebám pro pohyb ve vodním prostředí, kde není vidět příliš daleko. Přitom oko obsáhne široký zorný úhel (hovoří se o 150 – 170°) a poněkud tím připomíná fotografické objektivy s velmi krátkou ohniskovou vzdáleností, často označované právě jako „rybí oko“.
Zrak jednotlivých druhů ryb se liší podle toho, v jakých podmínkách ryba žije. Ryby žijící v kalných či hlubokých vodách nebo vyvíjející noční aktivitu mají oči malé a zrak slabý. Naproti tomu druhy obývající čisté vody mají velké oči a vidí velmi dobře. Obecně lze říci, že o zrakových schopnostech toho kterého druhu hodně vypovídá právě velikost očí. Velmi dobře vidí pstruzi, okouni a z mořských ryb hlavně pelagičtí dravci jako je například makrela nebo mečoun.

Výrazné oko pstruha dokládá, že v životě této ryby hraje zrak důležitou roli

 

Sumčí zrak svým významem zaostává za ostatními smysly - drobné oči jsou toho důkazem

Často diskutovanou otázkou je, zda ryby vidí barevně. Sítnice rybího oka obsahuje oba dva typy zrakových buněk - tyčinky, což jsou velmi citlivé buňky schopné získat černobílý obraz i za slabého osvětlení a současně i čípky, které pro svou funkci potřebují více světla, ale poskytují barevný obraz. Zastoupení obou typů buněk se liší druh od druhu a obvykle ryby s dobrým zrakem obývající mělčí vody vidí docela dobře většinu barev.

U některých druhů je v sítnici vrstva buněk obsahujících krystalky guaninu, které odrážejí světlo zpoza sítnice zpět mezi světločivné buňky. Výrazně to zlepšuje zrakové schopnosti při chabém osvětlení a projevuje se to navenek silným opalizováním oka ryby, pokud do něj dopadá proud světla – typicky je to vidět u candáta.

 

Ústrojí sluchu a rovnováhy

Ryby nemají uši v tom smyslu, jak se s nimi setkáme u savců - tedy navenek dobře patrné útvary s dobře vyvinutými bolci, nicméně sluchově – rovnovážný orgán je u nich vyvinut a v některých rysech velmi připomíná ten, kterým disponuje člověk (zejména jde o část sloužící pro zjišťování polohy těla).
Sluchově rovnovážné ústrojí je uloženo v prostorách uvnitř lebky (kostěný labyrint). Sluchové vjemy představující v podstatě vlny šířící se vodním prostředím zachycuje zvláštní váček, jehož jedna část svým tvarem naznačuje, že byla v minulosti předchůdkyní blanitého hlemýždě, který je základem sluchového ústrojí savců.
Rovnovážné ústrojí tvoří tři navzájem kolmé polokruhovité chodby, v nichž se vlivem gravitace přesypávají krystalky uhličitanu vápenatého a z jejich polohy pak nervový systém ryby usuzuje na polohu celého těla.

U řady ryb došlo k propojení sluchového ústrojí s plynovým měchýřem. Stalo se to pomocí Weberova ústrojí, což jsou pozměněné části prvních 4 – 6 obratlů přiléhajících k hlavě. Jejich pozměněné výběžky připomínají v mnohém sluchové kůstky člověka (jsou ale jiného původu) a přenášejí vibrace z plynového měchýře do sluchově rovnovážného ústrojí uloženého v hlavě. Ryby vybavené tímto systémem slyší prokazatelně lépe. Z našich druhů mezi ně patří kaprovití a sumec – možná je to i důvod zběsilé reakce sumců na pukání vábničkou.
Z druhů, jejichž sluch byl vyhodnocen jako nepříliš rozvinutý, je možno jmenovat úhoře, mezi jehož smysly vyniká spíše fenomenální čich.

Vnímání pachů a chuti

Základem čichového ústrojí jsou nozdry v přední části hlavy (na nose před očima). Tvoří je jamka se dvěma otvory, z nichž jedním proudí voda dovnitř a druhým zase ven.  Sliznice uvnitř jamek pak obsahuje čichové buňky schopné zachytit různé pachové vjemy.

Voda se do čichového ústrojí dostává buď při pohybu ryby nebo je nasávána a vytlačována v rámci dýchacích pohybů.
Čich ryb se liší druh od druhu. Denní dravci spolehájící se především na své dobře vyvinuté oči mají čich slabší, zatímco druhy s moční aktivitou jsou na tom výrazně lépe. Asi nejlepší čich mezi našimi rybami má úhoř.
Pachové signály slouží i pro komunikaci ryb v hejnu. V umělých podmínkách bylo prokázáno, že pach dravce vyvolá v hejnu drobných ryb útěkovou reakci a pokud je do hejna vpuštěna ryba stejného druhu, s níž bylo manipulováno, hejno rovněž podléhá panice. Je to způsobeno látkami, které se uvolňují z rybí kůže v případě napadení.
Ryby si díky čichu jsou schopny vybavit místa, kde se pohybovaly a např. po ulovení se velká část z nich je schopna vrátit na své původní stanoviště a to i ze vzdálenosti desítek až stovek metrů.
Velký význam má čich při rybích migracích. Například pro návrat lososů na trdliště je rozhodující právě „pach“ rodné řeky. Podobné je to i u úhoře, který se nachází v ještě komplikovanější situaci, protože táhne na vzdálenost tisíců kilometrů do míst, kde nikdy předtím nebyl.

Protože se ryby vyskytují ve vodním prostředí, do jisté míry splývá jejich čich s chutí. Rozdíl mezi oběma smysly je v tom, že čich vnímá látky rozptýlené v prostředí a chuť rozpuštěné (řada látek se po rozpuštění například dělí na ionty). Ve vodě se tento rozdíl do jisté míry stírá. Přesto najdeme u ryb speciální chuťové orgány, které se nacházejí na jiných místech těla a předávají informace jiným nervům, takže jsou oba smysly odděleny přinejmenším tímto způsobem.
Základními chuťovými orgány jsou chuťové pupeny. Jsou umístěny na mnoha místech těla. Převládá sice ústní dutina, kde je najdeme na patře a žaberních obloucích, ale další chuťové pupeny mohou být v podstatě po celém povrchu těla. Vysoké zastoupení chuťových pupenů na těle včetně ocasní části mají například mník a sumec. U mníka chovaného v akváriu lze dobře pozorovat, že když se při pohybu nade dnem dotkne potravy ocasní částí těla, bleskurychle se otočí a uchopí sousto do tlamy.
Částí těla s četným výskytem chuťových pupenů bývají vousy – například u sumců. Dříve byly pokládány spíše za hmatový orgán, dnes se zdá, že jsou více využívány jako orgán zachycující chuťové vjemy.

 

 

Tepločivná a kožní čidla

Kůže ryb je prostoupena celelou řadou smyslových receptorů (čidel). Zaznamenávají tlakové, tepelné a chemické vjemy (viz kapitola o chuti).
Ryby velmi citlivě reagují na změny teploty, hůře se vyrovnávají hlavně s prudkým zvýšením teploty vody. Často při něm přestávají přijímat potravu, což se z rybářského hledisky projeví špatným braním. Opravdu výrazné zvýšení teploty může být zejména pro chladnomilné druhy smrtelné.
Ryby jsou organismy s proměnlivou teplotou těla, která závisí na teplotě prostředí (jsou tzv. poikilotermní – po staru a ne příliš přesně studenokrevné). Přesto dokáží některé druhy teplotu svého těla mírně zvýšit. Prokázáno to bylo například u okouna nebo sumečka amerického.

Proudový orgán

Tento orgán specifický právě pro ryby je schopen vnímat vlnění vody způsobené např. pohybem jiných objektů, dopadem předmětů na hladinu, nárazy proudu do překážek nebo i pohybem na břehu.
Kanálky proudového orgánu jsou umístěny na hlavě a na bocích ryby. Na bocích jsou kvůli kanálkům perforovány šupiny – obvykle jedna souvislá řada a vzniká tak útvar zvaný postranní čára.




U druhů, které tento smysl využívají velmi intenzivně (např. štika) jsou kanálky na hlavě velmi výrazné a na bocích může dojít k jejich zmnožení, takže se ve velkém počtu vyskytují i mimo linii postranní čáry. Díky proudovému orgánu dokázaly ulovit kořist i pokusně oslepené štiky.