Důvody, proč jsou mnohé původní druhy v našich vodách stále vzácnější, jsou různé a většinou za tím stojí kombinace více faktorů. Někdy se tak děje z přirozených příčin, ale mnohem častěji v tom máme nějakým způsobem prsty my lidé: zásahy do přirozené tváře vodní krajiny, způsob zarybňování a obhospodařování revírů, rybářský tlak, hydrologický režim, neuvážené introdukce nepůvodních druhů – to jsou jen některé zásadní faktory, které mají bezprostřední vliv na složení obsádky a stojí za mizením mnoha druhů z našich volných vod.

Pokud mají však tyto faktory antropogenní povahu (tj. vznikly přičiněním člověka) máme také určité možnosti – a svým způsobem i povinnost – začít se chovat jinak, některé věci napravit a pokusit se původním rybám pomoci. A týká se to i nás rybářů.

V několika příštích článcích se tedy zaměříme na konkrétní ryby, které se ještě v nedávné době ve velkém množství proháněly našimi vodami, ale dnes už jsou jejich úlovky stále větší vzácností. Začneme druhem, který nikdy nestál na vrcholu pyramidy rybářského zájmu, ale přesto hrál v loveckém životě mnohých z nás svoji důležitou roli – třeba jen v tom, že to byl jeden z prvních úlovků, kterého jsme jako malí caparti (někdy, proč to nepřiznat, ještě s pytlačkami v ruce) na udici dosáhli. Jeho mizení z našich vod přitom mnozí rybáři ani pořádně nepostřehli. Byl totiž nahrazen jeho blízkým příbuzným podobného vzhledu i vlastností. Tato změna má však pro náš ekosystém zřejmě mnohem vážnější dopad, než si většina běžných rybářů uvědomuje.

Karas jako karas?

Ano, mnoho z nás takto rybářsky začínalo: malý návesní rybníček, lesní jezírko či opuštěná tůňka, a my s kopanou žížalkou či kuličkou rohlíkového těsta se snažíme ulovit některého z otužilých šupinatých obyvatel, které tato „loužička“ skrývá. I já měl jednu takovou vodu, která stála u zrodu mé celoživotní rybářské vášně. Byla to maličká lesní tůňka, která se nacházela kousek od sídliště, ve kterém jsem bydlel. Pod hladinou se tu proháněly droboučké stříbrné slunky, které jsme chytali na kuličky rohlíkového těsta. A na dně v bahně a tlejícím listí tu pak žili svůj klidný pomalý život zakrnělí karásci, s malou černou skvrnou u ocásku. Když jste jim ke dveřím tohoto starosvětského domova předložili kousek žížaly, za chvíli se už třepotali na háčku. Obyčejní karásci, jejichž zlatavá tělíčka ovšem zářila na slunci jako pravé démanty. Idyla dětství skončila, má tůňka už dávno padla za oběť stavbě silnice, a my, dospělí otřelí rybáři, už dnes máme jiné lovecké priority než se honit s kolečkem silonu za zakrnělými „bahenními pseudokapříky“. Možná jsme proto ani nepostřehli, že idyla skončila i našim karasům. Z ryby, která dříve opanovávala každou tůňku či mrtvé říční rameno, se stal kriticky ohrožený druh. Její místo postupně zaujal agresivnější přivandrovalec z východu, blízký příbuzný karas stříbřitý. Jako by přitom původní české zlato bylo nahrazeno nepravým kočičím stříbrem. Mnoho rybářů tuto změnu prakticky ani nepostřehlo. Karas jako karas, řekne si leckterý lovec s nelibostí v hlase v okamžiku, kdy zjistí, že tomu kaprovi, co se mu pověsil na udici, jaksi zapomněly narůst vousky. I proto také mnoho rybářů od sebe jednotlivé druhy karasů neumí pořádně rozeznat, což je však velmi důležité. Není totiž karas jako karas a expanze „stříbrňáků“ na úkor nejen původních karasů obecných, ale i dalších kaprovitých druhů, se jeví být vážným ekologickým problémem, který narušuje rovnováhu naší ichtyofauny.

Zarostlé jezero

Malý návesní rybníček

Mrtvé říční rameno

To vše jsou typické biotopy, které dříve hojně obýval náš původní karas obecný

Karas obecný

Karas obecný, slangově též katuška, kotaška, pravák, zlaťák či selský kapr, představuje opravdu specifický příklad našeho původního druhu. V minulosti býval na celém našem území velmi hojnou rybou zejména v aluviálních vodách (tůně, jezírka) v záplavovém území větších řek a v nížinných rybnících. Karas obecný byl doslova synonymem života v malých, zarostlých, zabahněných a málo prokysličených vodách, kde většina druhů ryb nemůže dlouhodobě přežít. Naopak karas byl schopen v zimě přežít dokonce i ve vodě s nulovým obsahem rozpuštěného kyslíku. V tuto dobu jeho tělo štěpí tuky na mastné kyseliny a uvolněný kyslík ryba spotřebovává ve tkáních k dýchání. Jak už bylo naznačeno, v těchto malých neúživných vodách vytvářel také zakrnělé formy, typické svojí černou skvrnou u ocasního nástavce. Tyto rybky většinou nepřekračovaly velikost deseti centimetrů. Naopak ve vhodných podmínkách karas obecný dorůstal do délky okolo 40 cm a váhy až 1,5 kg (v některých seznamech a tabulkách trofejních úlovků jsou stále uváděni karasy obecní o hmotnosti přes 2 kg a délkách hodně přes 40 cm. Je však téměř jisté, že v těchto případech se jedná o záměnu s karasem stříbřitým). Ve větších vodách, kde žili i kapři, se oba druhy často křížily. Těmto hybridním jedincům se na Moravě říkalo pitruše, jinde karas zvrhlý či kaprokaras. Minulého rodu v povídání o karasovi bohužel používán zcela záměrně. Od poloviny 20. století se s intenzifikací hospo¬daření na rybnících a regulací větších řek rozšíření a početnost tohoto druhu zmenšo¬vala a dnes z většiny tzv. karasových vod již zcela vymizel. Na celém území je kriticky ohroženým druhem ohroženým úplným vyhynutím.

Je pravděpodobné, že dalším zásadním faktorem, který způsobil tento neutěšený stav, je rozšíření nepůvodního invazivního karase stříbřitého.

Expanze karasů stříbrných

O negativním vlivu invazivního šíření karasa stříbřitého na naše původní kaprovité ryby (nejen karasa obecného) se stále vedou mezi odbornou veřejností jisté polemiky. Většina ichtyologů je však dnes přesvědčena, že expanze tohoto druhu představuje pro původní kaprovité ryby zásadní hrozbu. Tyto druhy neohrožuje karas stříbřitý snad tím, že by je pojídal, či přímo vytlačoval z vhodných lokalit. Zásadní problém představuje především jeho sexuální parazitismus a s ním spojená hybridizace.

Dnes většinu našich typických karasových vod zcela opanoval přivandrovalec z východu – karas stříbřitý, který ohrožuje původní karasy i další kaprovité ryby zejména svým sexuálním parazitismem a hybridizací

Za úspěšným tažením karasa stříbřitého vodami starého kontinentu – „stříbrňák“ je považován za nejrozšířenější invazní druh ve vodách Evropy – mohou totiž do značné míry jeho specifické biologické vlastnosti.

U této ryby se totiž vyvinul jedinečný způsob rozmnožování – tzv. gynogeneze. Karas stříbřitý vytváří přirozené populace, skládající se pouze ze samic. K rozmnožování tyto samice využívají samců jiných kaprovitých ryb (např. cejnů, kaprů, plotic, karasu obecných), ovšem následkem takovéhoto rozmnožování nevznikají, jak bychom čekali, mezidruhoví kříženci, ale opět jen samice karasa stříbřitého. Spermie samce jiného druhu ryby tu slouží jako jakýsi aktivátor ke spuštění dělení jikry, aniž by ovšem došlo ke splynutí jejího jádra s jádrem vaječné buňky, takže jikru ve skutečnosti nijak neovlivní. Tento typ reprodukce se zdá být velmi vhodný při osidlování nových území a je jedním z důvodů, proč u nás karas stříbřitý velmi rychle naturalizoval. V minulosti se celá naše populace karasa stříbřitého skládala prakticky jen ze samic, v současné době však už vedle sebe žijí jak populace, rozmnožující se gynogeneticky, tak populace, u nichž probíhá i normální sexuální rozmnožování samic a samců karasa stříbřitého. Souhrnně se dá říct, že vysoká plodnost, dávkový výtěr, a gynogenetický způsob rozmnožování zvyšují reprodukční efekt a potenciál tohoto druhu natolik, že předstihuje všechny ostatní druhy ryb vyskytující se v našich vodách. A právě v typických karasových vodách, což jsou většinou malé a uzavřené vodní plochy, může jen několik jedinců karasa stříbřitého během krátké doby křehký místní ekosystém zcela rozvrátit – proto tam, kde dříve tvořili obsádku karas obecný společně s línem, piskořem a slunkou, dnes již často téměř monokulturně dominuje naturalizovaný „stříbrňák“, zatímco zmíněné původní druhy prakticky zcela vymizely.

Jak je od sebe poznáme?

Abychom mohli i my rybáři ohrožené druhy ryb účinně chránit, musíme je především umět bezpečně poznat. Jak už jsem uvedl, v případě karasa obecného to může představovat určitý problém. U malých juvenilních jedinců tu existuje jistá možnost záměny i s kaprem, zejména je tu však podobnost s karasem stříbřitým. Již zmíněné omyly v tabulkách trofejních úlovků jsou jasným důkazem toho, že velká část rybářů od sebe neumí oba druhy odlišit. Jednoznačný identifikační znak mezi oběma druhy představuje barva výstelky břišní dutiny. To bychom však museli předtím karasa zabít, a to samozřejmě nechceme. Existují však i další identifikační znaky, a podle některých lze oba druhy rozeznat také poměrně bezpečně.

Základním předpokladem ochrany původních karasů ze strany nás rybářů je umět oba druhy od sebe vůbec odlišit

Detail hlavy karasa obecného (nahoře), a karasa stříbřitého (dole)

Zbarvení těla:

stříbřitý – hřbet tmavý, boky stříbřité

obecný – základní barva do zelena až do zlatova, břicho dožluta, boky mají zlatavý lesk. Zbarvení je však velmi variabilní od krásně zlatých ryb z mělkých čistých tůní, přes našedle stříbřité jedince z hlubších kalných vod, až po malé tmavé karásky z vyhnívajících tůní. Zbarvení vzhledem ke značné variabilitě i v rámci jednotlivých druhů obecně není u ryb příliš bezpečným rozlišovacím znakem.

Tvar hřbetní ploutve:

stříbřitý – horní linie hřbetní ploutve vhloubena

obecný – horní linie hřbetní ploutve vypouklá

Bezpečným rozpoznávacím znakem je tvar hřbetní ploutve, která je u karasa stříbřitého vhloubená

Zatímco u karasa obecného vypouklá

Mrtvé vykuchané ryby snadno poznáme i podle výstelky břišní dutiny, kterou má karas obecnou světlou, zatímco karas stříbřitý černou

Počet zoubků na nejdelším nerozvětveném paprsku hřbetní ploutve:

stříbřitý – okolo 15 drobných zoubků

obecný – okolo 30 drobných zoubků

Tento znak je velmi zajímavý, a pokud budete mít k dispozici najednou oba druhy, můžete si to i otestovat: přiložte prst na nejdelší nerozvětvený paprsek hřbetní ploutve ryby a přímo na prstu ucítíte větší počet zoubků u karasa obecného oproti stříbřitému.

Počet žaberních tyčinek:

stříbřitý – mezi 45 - 55

obecný – do 35

Zbarvení pobřišnice (výstelky dutiny břišní):

stříbřitý – tmavé až černé, s perleťovým leskem

obecný – světlé

Jak zachránit karasa obecného?

Výzkumy z posledních let jasně ukazují, že situace karasa obecného je skutečně alarmující, a to i v celoevropském měřítku: v úmoří Černého a Baltského moře je kriticky ohroženým druhem, a silně na ústupu je i v úmoří Severního moře. Zredukujeme-li problém jen na naše volné vody, pak situace není nikterak lepší. Karas obecný se u nás vyskytuje již jen ostrůvkovitě, a rok od roku ubývá lokalit, kde se s ním můžeme ještě setkat. V případě, že pro karase obecného nebude aplikován záchranný pro¬gram, existuje reálné nebezpečí jeho úplného vymizení dokonce i z celých úmoří (povo¬dí Odry). Je proto velmi s podivem, že ačkoliv je již červenými seznamy řazen mezi kriticky ohrožené živočichy, stále se u nás netěší zákonné ochraně. Zákon tedy nikterak neomezuje jeho lov, ani jeho použití jako nástražní rybky. A k ochraně karasa obecného zatím nepřistoupily ani jednotlivé rybářské svazy v rámci svých interních předpisů. Zde je třeba tedy důrazně apelovat na rybáře, aby v případě úlovku karasa obecného v žádném případě neodnášeli z vody. Karasi obecní se vždy používali jako odolné a houževnaté nástražní rybky dobře snášející transport i dlouhý pobyt na háčku. Pokud však známe či narazíme na lokalitu, kde ještě přežívají, měli by jít rozhodně naše rybářské vášně stranou. Ostatně stejné vlastnosti, jaké má původní karas, prokazuje na háčku i „stříbrňák“, u něhož použití coby nástražní rybky není z pohledu ochrany druhu nikterak problematické (samozřejmě však „stříbrňáky“ jako živou nástražní rybku nikdy nepoužívejme v lokalitách, kde ještě žijí původní karásci, zatímco karasi stříbřitý se tu ještě nevyskytují!). Červené seznamy by měly sloužit i jako podklady pro platnou legislativu, a proto věřme, že se jeho zařazení mezi kriticky ohrožené živočichy brzy promítne i do celoroční ochrany a zákazu lovu. Pokud by se tak snad nestalo, mají jednotlivé rybářské svazy právo samy omezit jeho lov – nejlépe přímo zařazením mezi celoročně hájené druhy. Je však smutné, že podniknout nějaké konkrétní kroky směrem k ochraně karasů zatím nikoho v rámci rybářských svazů ani nenapadlo. Jako by osud této v mnoha směrech unikátní původní ryby nikoho příliš nezajímal. Takhle kdyby karasům přes nos narostly vousky a stali se z nich kapři, to by byla hned jiná. Proto v současné době nezbývá než se spolehnout na zodpovědnost nás, řadových rybářů. Nezabíjejme naše původní karasy a nepoužívejme je ani jako nástražní rybky! A k lokalitám, ve kterých se vyskytují, se snažte i jako rybáři přistupovat s maximálně odpovědností i vůči dalším původním druhům, které v nich žijí

Malý „stříbrňák“ je stejně odolná a houževnatá nástražní rybka jako náš původní karásek, jeho použití při lovu navíc není z hlediska ochrany druhu nikterak problematické

Neboť problém, jak už bylo naznačeno, nevězí pouze v mizení karasa obecného, ale v celkových dramatických změnách vodního prostředí, které bychom mohli označit jako typické karasové vody. Přirozenými souputníky karasa zde dříve byly i další druhy kaprovitých ryb, které z nich dnes valem mizí. Nekorunovým králem těchto vod býval lín obecný, nádherná a rybářsky i hospodářsky cenná ryba. A právě tomuto zlatozelenému krasavci s malinovou duhovkou a oblíbenci mnoha rybářů, kteří často ani netuší, jak křehká je dnes jeho pozice v celém vodním ekosystému, se budeme věnovat v příštím díle našeho povídání o ohrožených druzích našich ryb.

Autor: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Lukáš Vetešník

Zdroj obrázků: Ryby a mihule České republiky, autoři – Hanel a Lusk

Další články

  1. Červený seznam ryb a mihulí ČR
  2. Ohrožené ryby našich vod - Karas obecný
  3. Ohrožené ryby našich vod - Lín obecný