Okamžitý únik ryby do porostu na dně mě v tom jen utvrzuje. Kvůli jemnému náčiní si nemůžu moc vyskakovat, ale rybu se snažím držet v dostatečné vzdálenosti ode dna. Přesto se karasovi povede zajet v těsné blízkosti břehu do řas, což pro něj bývá většinou osvobozujícím manévrem. Nicméně neztrácím naději a snažím se rybu vyprostit. Po chvilce snažení se už u břehu z posledních sil převaluje krásná, čistá a zlatavá ryba, karas obecný.

 

Vidím, že háček dobře sedí a tak s rybou pořizuji pár dokumentačních fotek ve vodě. Opatrně ji vyháčkuju a pouštím zpět. Mám ohromnou radost, jako bych právě pustil pětikilovou štiku.

 

Pomalu padá šero, tak už znovu nenahazuji, jen sedím na kořenech spadlé vrby a prohlížím si fotky. Najednou mě z radosti vytrhne vlna myšlenek na skutečnost, jak se v posledních letech rapidně snižují stavy této nádherné, původní ryby. Ještě před čtyřmi lety jsem znal vody, kde se karasi obecní vyskytovali, dnes vím už jen o jedné. Všechny ostatní skončily zasypané v rámci rekultivace vytěžené krajiny nebo zamořené nepůvodním karasem stříbřitým.

Při balení věcí se mi honí hlavou, co s tím. Dá se dneska ještě vůbec najít voda, kde by se jim dařilo, nedecimovali je predátoři v montérkách a nevytlačovali by je jejich nepůvodní kolegové?

Ale to už předbíhám. Tady se jim daří a přenášet je odtud nebudu...

Téměř zdolaný srdnatý bojovník

 

Jedna z mála vod, které zůstaly při rekultivaci krajiny zachovány


Asi po týdnu od doby, kdy jsem po třetí vycházce konečně chytil "zlaťáka", měla naše MO první jarní výlov. Znovu jsem si v hlavě oživil myšlenku jakési záchrany obecňáků. Tentokrát jsem si ji nechtěl nechat jen pro sebe a pár dobrých kamarádů, se kterými jsme plánovali, jak to celé zrealizovat, ale hodlal jsem do našeho plánu zasvětit člověka, který má rybářské srdce na správném místě a má s podobnými akcemi zkušenosti.

Byl jím místní hospodář. Prakticky hned přišel s řešením, že vyčleníme jeden chovný, cca hektarový rybník jen pro ně a že když do něj nasadíme generačku karase, tak máme vyhráno.

Jenže nastal další problém. Kde dneska vzít dostatečně množství ryby v nejlepším produktivním věku? Zakrnělá forma karasů z malé šachetní propadliny, o které věděl hospodář, nám byla v podstatě na nic. Další možností bylo prochytat už takhle zdecimovanou obsádku obecňáka na revíru, kde pár těch slušných ještě přežívá. Věděl jsem, že na rozhodování není mnoho času. Jaro již pokročilo a ryby se postupně chystaly na tření, takže nalovit pár generaček a nasadit je do jejich přechodného bydliště by bylo v tuhle dobu ideální.

 

Je rozhodnuto. S kamarádem jsme se domluvili, že se pokusíme nalovit o víkendu co nejvíc ryb vhodných na výtěr. Pracovní týden se pomalu chýlil ke konci a náš plánovaný odlov, ze kterého jsem stejné nadšení jako kolega nesdílel, se pomalu blížil.

Nádherně zbarvený kousek ze zarostlé lesní pinky


V pátek dopoledne mě z pracovní morálky vytrhne zvonění mobilu, volá hospodář. Nejspíš se chce ujistit, že vše platí podle předchozí domluvy. Možná bude chtít pomoci s přípravou věcí pro převoz, říkám si.

Mýlím se a v tu chvíli si možná ani neuvědomuji, jak rád. Dozvídám se informaci, že sousední organizace lovila po letech obecní rybník, ve kterém slovili mimo jiné zhruba pět stovek karasů a že budeme-li mít zájem, rádi nám je přenechají. Opakovaně se ujišťuji, že jde opravdu o karase obecného.  Dostává se mi odpovědi, že s největší pravděpodobností ano, ale že je zatím na vlastní oči neviděl.

Po dvou hodinách už mám potvrzeno, že jich máme cca 200 dovezených na sádkách,  jen je třeba je roztřídit a oddělit od nich nežádoucí karase stříbřité, o kterých je známo, že se dokáží vytřít s jakoukoliv kaprovitou rybou a z následně oplodněné jikry se líhne zase jen stříbrňák.  Mám neskutečnou radost a poslední pracovní hodina se zdá být nekonečná.

Rychlá mobilovka při třídění obou druhů

 

S nadšením volám kamarádovi, že se víkendový lov nekoná a místo něj si domlouváme třídění a následný převoz ryb ze sádek. Netrvá dlouho a ryby máme přebrané.  Nebyly zrovna ve formě a navíc vypadaly, že jsou již po tření a tak cestou na chovnou vodu zvažujeme, jestli nebude lepší nechat je v ní ještě o jedno vegetační období navíc, než jsme původně plánovali. Hospodář přikyvuje, protože toho roku jsme měli méně kapra, než jindy a tak jeden ze soustavy chovných rybníků oželíme. Nyní už odhadem 120 - 150 kousků obecňáků  odplouvá a děj se vůle boží…


Na jaře, po dvou letech od vypuštění generaček, je na hladině rybníka vidět kroužkování drobných rybek a my máme radost, že se všechna ta snaha vyplatila. Postupně vymýšlíme, kam s drobnou rybičkou, aby její šance na přežití byly co největší a zároveň plánujeme datum výlovu. Předběžně ho stanovujeme na druhý víkend v září. Je to datum těsně před započetím šňůry hlavních výlovů, takže nejzazší možný termín, který jsme mohli zvolit. Rybky do té doby určitě ještě kapku povyrostou a budou se lépe lovit.


Vše vypadá nadějně až do posledních prázdninových dnů. Po telefonu se ke mně nesou zprávy, že nám někdo vypustil rybník až na loviště. V důsledku sucha nepřitéká žádná voda a musíme nejpozději druhý den ráno lovit. Jde o chovnou vodu v lese, hůře přístupnou a celkově kolem ní moc živo není, zvlášť pak když je ve vodě jen karas menších rozměrů, který nemůže lákat pytláky. Okamžitě mě napadá proč to vůbec někdo vypouštěl, vždyť by nad výlovkem zaplakal a je dost možné, že kdyby neviděl v lovišti kýženého kapra jedlých rozměrů, otočil by se a ryby by nechal na blátě uhynout.


Další den ráno, v den výlovu, už je vše jasnější. Ještě více spuštěná voda ukazuje, proč si chtěl dotyčný udělat soukromý výlov. V lovišti je vidět několik jedlých kaprů, pěkný amur a celkem hodně línů. A co čert nechtěl, ukazují se i první karasi stříbřití, někteří i půlkiloví. Hned nás napadá myšlenka, že dotyčný musel vědět o tom, že se rybník nebude dva roky lovit a je dost možné, že znal plánované datum výlovu. Bylo by to jinak podezřele moc náhod pohromadě.


Začínáme lovit a mezi prvními rybami se vaničkách jsou karasi stříbřití ve velikostech od pěti do deseti centimetrů. To snad ne. Zmocní se mě pocit vzteku a zároveň bezmoci. Mezi ně se postupně přimíchá doslova pár karasů obecných, kteří jsou ale podstatně menší než jejich kolegové. Ti největší mají zhruba do pěti až šesti centimetrů.

Vytření karasi

 

Přebírky jsou připravené, ale vytřídit z celkových padesáti tisíc slovených karasů těch pár, kterým byla tahle akce věnována, je skoro nemožné. Vytřídili jsme asi pět tisíc ryb, o kterých jsme si původně mysleli, že jsou obecňáci, ale postupně jsme nabývali v tom množství ryb dojmu, že jde většinou o křížence obou druhů.

Nakonec téměř všechny ryby skončily na vodě již zamořené stříbrňákem a to jen díky těm pár (cca 10 ks) stříbrňákům, které nám do rybníka dotyčný pustil. Zhruba stovku ryb, u kterých jsem si byl jistý, že jde o karasy obecné, jsme převezli na původně plánovanou vodu. A aby toho všeho nebylo málo, tak generačku obecňáka jsme slovili v počtu dvou kusů, což byla poslední rána a vskutku „báječná“ tečka za celou akcí.

Z původních cca 150 kusů zbyly pouze dva podobné velikosti

 

Jestli ještě někdy v budoucnu získáme novou generační rybu karase obecného, pokusíme se o její výtěr přímo na sádkách, i když tamější podmínky nejsou pro tuto rybu vyloženě ideální.

 


Závěrem bych chtěl poděkovat organizaci, která nám generační karasy k pokusu o záchranný chov poskytla. Dále hospodáři, který svojí zainteresovaností pomohl splnit počáteční myšlenku a nakonec taky nenechavci, díky kterému celá tato akce ztroskotala.
Všem, kteří tento článek dočetli až sem, přeji mnoho klidných chvil a pohody u vody.

 


Text i foto:  Petr Rulf - cormoran