Karas stříbřitý

Karas stříbřitý

Carassius auratus (Linnaeus, 1758)

Karas stříbřitý je rybou, jejíž soužití s člověkem trvá už více než dvě tisíciletí a přitom je její život stále plný otázek.

Obecně vzato není jasné ani to, zda všichni naši stříbřití karasi patří do druhu Carassius auratus. Na systematice rodu Carrassius se v současné době pracuje a zřejmě nebude ušetřena určitých změn.

Obvykle se tvrdí, že karas stříbřitý je rybou zavlečenou do střední Evropy z východu. Jenže už v roce 1782 popsal německý autor Bloch karase stříbřitého přímo z území Německa.

Další literární údaje hovoří o nálezech tohoto druhu v Dunaji (1726), ve Slezsku (1856) nebo v Moravě u Olomouce (1863 –4).

Bloch svůj nález původně popsal jako „Cyprinus gibelio“, ale později byl prohlášen za poddruh karasa stříbřitého a označen jako Carassius auratus gibelio. Dodnes není jasné, zda byli tito karasi v Evropě původní nebo sem byli zavlečeni už někdy ve středověku. Také zatím stále není jasné, zda se jedná o poddruh typického karasa stříbřitého nebo o samostatný druh. Objevují se i názory, že v Evrpě jsou aktuálně přítomny dva druhy „stříbřitých karasů“  - Carassius auratus a Carassius gibelio popsaný Blochem.

Carassius auratus by měl být teplomilnější a měl by se vyskytovat hlavně v jižní Evropě a ve Velké Británii. Středoevropské a východoevropské populace by pak patřily druhu Carassius gibelio.U druhu Carassius gibelio (nebo podle jiných kritérií poddruhu Carassius auratus gibelio) dodnes není jasné, do jaké míry je v Evropě původní. Existují názory o jeho původnosti v povodí Dunaje nebo i ve Slezsku, ale právě tak je možné setkat se s hlasy, že nesouvislý areál historického výskytu a absence fosilních nálezů svědčí o tom, že ve střední Evropě se původně nevyskytoval žádný druh nebo poddruh stříbřitého karase.

Prozatím se až do vyřešení sporů označují v běžné populární literatuře všichni stříbřití karasi společným názvem Carassius auratus.

Ve 20. století se začala psát nová kapitola přítomnosti karase stříbřitého na evropském území. V roce 1954 byly ryby pocházející z populací na východě vysazeny v Maďarsku a odtud se jejich potomstvo začalo lavinovitě šířit všemi směry. V 80. letech 20. století dorazila tato nová vlna karasů stříbřitých do naší republiky. Dnes je u nás karas stříbřitý běžným a široce rozšířeným druhem. Je daleko hojnější než náš původní karas obecný, kterého obvykle na lokalitách společného výskytu časem zcela nahradí.

Karas stříbřitý z Dyje - jedné prvních lokalit, kde se na našem území nově objevil.

Současný výskyt karase stříbřitého je obrovský. Sahá od Portugalska na západě Evropy přes Sibiř až do povodí Amuru, na Sachalin a do Číny i Japonska. Zjistit, kde všude je tento druh opravdu původní, už se asi nepodaří.

Pomineme –li výše popsané starosti ichtyologů, nedá se říct, že by poznat karase stříbřitého bylo nějak těžké. Pravidelně dochází jen k záměnám s karasem obecným, kterého dnes spousta zejména mladších rybářů možná ani neviděla. Teoreticky je možné splést si karase stříbřitého i s kaprem. Narozdíl od kapra ale karas stříbřitý nemá vousky a od karase obecného ho lze odlišit podle větších a pevnějších šupin a méně vyklenuté (někdy dokonce proláklé) hřbetní ploutve. Dalším rozlišovacím znakem je černé zbarvení břišní výstélky (karas obecný má obvykle světlou).

Jak už napovídá název, zbarvení karase stříbřitého je zpravidla stříbřitě šedé, jen výjimečně se objevují nazlátlé nebo namodralé tóny. Ojediněle mohou existovat lokality, kde mají karasi stříbřití výrazně tmavé zbarvení a v některých řekách se občas uloví výrazně nazlátlí jedinci připomínající karase obecného.

Karas stříbřitý je pro člověka významným druhem – v pozitivním i negativním smyslu. Hodně problémů působí svým invazními schopnostmi – mění složení rybích společenstev, vytlačuje některé druhy a na rybnících může hrát roli plevelné ryby. Na druhou stranu může být karas stříbřitý i relativně zajímavou sportovní rybou, zvláště pak tam, kde dorůstá větších rozměrů. Staří Číňané znali tento druh už v dobách před naším letopočtem. Oceňovali jeho schopnost přežívat ve skromných poměrech zahradních jezírek  a soustavným šlechtěním z něho vytvořili řadu forem, které původní volně žijící karase připomínají jen vzdáleně. V Evropě je dnes chováme také. Není těžké uvěřit, že zlatí karásci chovaní jako okrasné rybky jsou jen barevnou formou karase stříbřitého.

Ovšem dva tisíce let šlechtění dokázalo daleko větší divy. Z karase stříbřitého byly vyšlechtěny známé závojnatky – okrasné rybky úžasných tvarů a barev, které se původnímu divokému „stříbřiťákovi“ už prakticky nepodobají.

Zajímavé je, že sklony vytvářet různé barevné mutace s atypickým tvarem ploutví mají možná i současné volně žijící populace, jak ukazuje přiložený snímek úlovku ze svazové vody.

Rozlišovací znaky

Hřbetní ploutev má 3 - 4 tvrdé paprsky a 16 – 19 měkkých větvených paprsků, řitní ploutev 3 tvrdé a 6 – 7 měkkých větvených paprsků, prsní ploutev 1 tvrdý a 14 - 18 měkkých paprsků a břišní ploutev 1 – 2 tvrdé a 6 – 8 měkkých větvených paprsků.

V postranní čáře je 28 – 32 šupin, nad ní bývá 6 – 8 řad šupin a pod ní 5 – 7 řad šupin.

Stavbu požerákových zubů dostupná literatura nepopisuje, ale dost se podobají požerákovým zubům kapra. Samotné zuby jsou ale subtilnější, jen s malými kocovými ploškami.

Čeho si všímat při běžném pohledu:

• vysoké ploché tělo
• malá kulatá hlava


 

• stříbrné nebo šedé zbarvení
• velké tuhé šupiny tvořící doslova krunýř


 

Rozdíly oproti kaprovi:

• chybí vousky

Rozdíly oproti karasovi obecnému:

• jen mírně vyklenutá nebo i proláklá hřbetní ploutev


 

• větší šupiny
• vystélka břišní dutiny je tmavě pigmentována

Výskyt v ČR

S karasem stříbřitým se setkáme na velké části našeho území, zejména v nižších a středních polohách. Preferuje sice teplejší stojaté vody, ale proniká i do řek. Místy je početný i v relativně proudných úsecích. Největších rozměrů dosahují karasi stříbřití v údolních nádržích (j. Morava, Orlík,…) a ve velkých pískovnách podél toku Labe nebo Moravy.

Zdá se, že do budoucna se dá očekávat ještě jisté šíření tohoto druhu, i když na některých místech výskytu se počty tohoto kdysi přemnoženého druhu začínají pomalu upravovat na „normální“ úroveň.

Staré říční rameno - typická voda hostící početné, ale zakrslé populace karasů.

Na řekách se nejvíc karasů zdržuje v klidné vodě nadjezí, kde také zimují.

Na jaře vytahuje část říčních karasů stříbřitých vyskoko proti proudu a hromadí se pod jezy. Na tomto místě jich byly desítky.

ÚN Orlík hostí nepříliš početná hejna karasů stříbřitých, mezi nimiž ale nejsou jedinci přes 40 cm žádnou výjimkou.

Biologie

Karas stříbřitý je adaptabilní a odolnou rybou obvykle žijící v prohřátých stojatých vodách. Narozdíl od karase obecného mu svědčí i rozlehlejší vody a bez potíží prosperuje i v řekách. U nás není výjimkou ani v řekách parmového pásma a v jarním období tu často karasi vytahují i do silně proudící vody v podjezí a dokonce jsou schopni překonat i peřejnaté úseky.

Tím ovšem unikátní schopnosti tohoto druhu nekončí. Je vysoce odolný vůči nedostatku kyslíku i znečištění vody, vystačí si s minimem potravy, tělo mu chrání silný pancíř z šupin a přežije i poměrně rozsáhlá poranění. Navíc ho naši dravci neloví příliš ochotně. Na mnoha lokalitách se proto dokáže prosadit jako dominantní a vytlačovat druhy původní. Obvykle se to stává na menších uzavřených lokalitách a ryby tu pomalu rostou.

Během roku se karasi stříbřití pohybují víceméně pohromadě a na rozlehlejších vodách nemají stálá stanoviště. Hejna jsou různě početná od několika exemlářů až po stovky spíše menších ryb na lokalitách, kde je karas přemnožen. Početná hejna se vytvářejí i v době přezimování.

Potravu karase stříbřitého tvoří rostlinná i živočišná složka. Není příliš vybíravý a je schopen živit se jak planktonními organismy tak i zvířenou dna (bentosem). Zároveň konzumuje i řasy, části vyšších rostlin a detrit. Pokud je k dispozici potrava dodaná člověkem, karasi se ve velmi krátké době naučí tento zdroj využívat.

Rozmnožování karase stříbřitého je do značné míry unikátní.  V centru areálu svého výskytu vytváří tento druh populace složené z obou pohlaví a rozmnožující se běžným výtěrem. V okrajových oblastech areálu a na nově obsazených územích (včetně našeho) karas stříbřitý pravidelně vytváří monopohlavní populace složené pouze nebo převážně ze samic. Ty se následně rozmnožují v podstatě nepohlavním způsobem označovaným jako gynogeneze nebo gynogenetický způsob rozmnožování. Začíná to tím, že při vývinu jiker dochází v okamžiku tvorby vaječných buněk k odchylce od běžného dělení a vznikají buňky s triploidním jádrem odlišné od vaječných buněk v běžných jikrách. Tento zvláštní typ jiker nevyžaduje pro svůj vývoj oplození. Potřebuje však aktivovat biochemické procesy spojené s vývojem jikry. Proto se jikernačky karase stříbřitého vytírají s mlíčáky jiných kaprovitých ryb (karas obecný, kapr, cejn,…) a spermie těchto druhů pouze stimulují vývoj jiker. Nedochází zde ke splynutí jádra spermie s jádrem vaječné buňky a její genetická informace nijak nezasáhne do vývoje nového jedince.

Výsledkem tohoto druhu rozmnožování jsou vždy pouze nové samice karase stříbřitého geneticky víceméně totožné s mateřským organismem. Tento způsob rozmnožování  umožňuje mimořádně rychlé šíření karase stříbřitého na nové lokality. I jediná přenesená ryba se může v krátké době stát základem početné nové populace. Nevýhodou tohoto typu rozmnožování je minimální proměnlivost nových  jedinců a z ní pramenící neschopnost takto se množící populace přizpůsobovat se měnícím se podmínkám. Z dlouhodobého pohledu se nakonec ukazuje pohlavní rozmnožování jako úspěšnější a proto u dlouhodobě stabilizovaných populací nakonec převládne.

Zdá se, že po počáteční explozi karase stříbřitého vedené prakticky bez přítomnosti samčího pohlaví, se už situace na našem území začíná měnit. Původně se samci karase stříbřitého na našem území vůbec nevyskytovali. První samci se objevili v povodí Dyje po roce 1990. Pokud už někde byli zaznamenáni, bývali velice vzácní – udával se poměr 1 samec na 500 samic. V posledních letech se ale situace výrazně mění a samců přibývá. Místy už se jejich podíl pohybuje kolem 30 %. Obvykle mají normální diploidní sadu chromozómů a jen malá část jsou triploidi. U samic, které v populacích zatím stále převažují, tvoří větší část (60%) triploidní jedinci a jen menší část diploidi. Výjimečně je možno setkat se i s tetraploidními jedinci obou pohlaví.

Pokud se samci v libovolné populaci karase stříbřitého vyskytují, zapojují se normálně do výtěru. Karas stříbřitý se vytírá od května ve dvou až třech dávkách, jikry klade na vodní rostlinstvo a každá samice může ročně naklást 10 000 až  150 000 jiker. U zvláště velkých jikernaček může počet jiker přesáhnout i  300 000 kusů. Jikry se líhnou přibližně za 3 – 4 dny.

Význam karase stříbřitého v našich vodách je spíše negativní. Na mnoha místech došlo k jeho přemnožení a tento druh nepříznivně ovlivnil složení obsádky těchto vod. Šíření tohoto druhu je bezesporu jednou z hlavních příčin výrazného úbytku karase obecného. Tam, kde karas stříbřitý není příliš početný a dorůstá větších velikostí, je jeho přítomnost přijatelná.

Stáří a růst

Karas stříbřitý roste rychleji než karas obecný a dorůstá větších rozměrů. Ovšem pokud jde o maximální věk, jsou na tom oba druhy přibližně stejně.

Během výzkumů bylo v našich vodách zaznamenáno jen málo jedinců starších 7 let a nejstarší zjištěné exempláře byly osmileté. Rekordní jedinci s délkou přesahující 50 cm ale zřejmě nebyli podrobeni vědeckému výzkumu, takže je pravděpodobné, že by jejich věk mohl být i kolem 10 let.

Za rekordní úlovek je na našem území zatím stále považován exemplář dlouhý 53 cm a vážící 3,85 kg.

Rychlost růstu je tak jako u každé jiné ryby značně závislá na podmínkách a množství potravy. Podobně jako karas obecný má i tento druh sklony vytvářet velmi početné populace vyznačující se velmi pomalým růstem.

Tůň, odkud pochází tato ryba, je plná jedinců podobné velikosti (10 - 12 cm).

Některé úlovky z našeho území

Růst na vybraných lokalitách

Růst v Kolárovském kanálu byl ve své době hodnocen jako vůbec nejvyšší v Evropě a přesvědčivě dokládá růstový potenciál tohoto druhu.

Rychlost růstu zjištěná v řece Dyji (krátce poté, co sem karas stříbřitý pronikl – proto chybí starší jedinci) představuje „lepší průměr“. Ryby v zakrslých populacích mohou ve věku 5 let měřit jen něco málo přes 10 cm.

Sportovní rybolov

Sportovní lov karase stříbřitého se liší lokalitu od lokality. Někde bývá úlovek spíše náhodný, ale obvykle pak jde o větší exempláře. Typické je to pro velké vody, tejména údolní nádrže. Lokalit, kde je možné cíleně lovit velké karasy stříbřité není mnoho, ale určitě se najdou.

Jinde může jít o nekonečné vytahování desítek zakrnělých jedinců, jejichž aktivitou se zakrmené místo doslova vaří.

Nejlepší metodou lovu tohoto druhu je určitě plavaná. Bez velkých potíží je ale možné uspět i s lovem na položenou, zejména na řekách nebo hladovějších revírech. Nejvíce záběrů bývá zjara.

Celkově se dá říct, že je tento druh aktivnější a loví se snáz než karas obecný.

Možný výběr náčiní pro lov karase stříbřitého:

Plavaná

Libovolný plavačkový prut - matchový, bolonézka, dělička nebo bič i obyčejný teleskop – výběr hlavně s ohledem na rozlehlost a charakter revíru nebo potřeby rybáře.

Návazec - 0,08 - 0,14 mm, v případě reálné šance na záběr kapra je možné použít i silnější.

Nástraha - houska, oplatek, různá těsta, kroupy, rýže, bílí červi apod.

Položená

Pro lov s čihátky jakýkoli lehčí prut, vynikající je feeder kategorie „light“ nebo pickerový prut. V odůvodněném případě není problém použít i silnější feederový prut.

Monofilní vlasce v rozmezí 0,08 - 0,18 mm, může být i tenká pletenka. Silnější průměry se používají hlavně kvůli možnosti záběru jiných ryb, zejména kapra.

Nástraha - houska, různá těsta, kroupy, těstoviny, kukuřice, bílí červi, žížaly apod.

Karas stříbřitý - fotografie

Odkazy

Naše články o této rybě:

• Lov karasů na plavanou
• Stříbrná zkáza