Monofilní vlasec

Ohlédnutí do minulosti

Do druhé světové války se místo vlasců experimentovalo s různými dostupnými materiály. Například se splétanými koňskými žíněmi, tenkými měděnými nebo mosaznými drátky a v neposlední řadě i se „sedulemi“ – splétanými nitěmi z přírodního hedvábí. Tento materiál byl poměrně pevný, měl však řadu nedostatků. Prvním byla na tehdejší poměry vyšší cena. Sedule dále vyžadovaly zvýšenou péči a starostlivost - například se musely až 24 hodin před rybolovem máčet ve vlažné vodě, aby zvláčněly a nelámaly se. Jejich pevnost byla přímo závislá na přírodních podmínkách – likvidoval je mráz i slunce, takže jejich životnost byla poměrně krátká. Po rybolovu bylo nutné celý návin vymotat a nechat jej pozvolna vyschnout, jinak hrozilo zpuchření. Přírodní hedvábí neumožňovalo vytvářet klasické uzle, takže se háček musel lepit. Snížená byla i oděruvzdornost, když se povrch sedule jednou narušil, šňůra snadno praskla.

Revoluci ve výrobě syntetických vláken spustilo ukončení II. světové války. K výrobě prvních vlasců se začala využívat nylonová vlákna, která měla vyšší pevnost při tenčím průměru než dosud používané přírodní materiály. Předností byla i ohebnost a pružnost umožňující vytvářet první vázací uzly. Umělé vlákno se nemuselo před rybolovem namáčet ani sušit a jeho vlastnosti se nijak výrazně neměnily ani dlouhodobým užíváním. Kladem byla i mnohem příznivější cena.

Výroba monofilu

Pro rybářské účely se postupně do nylonu začaly přidávat různé komponenty, které měly zvýšit pevnost, pružnost a oděruvzdornost. Technologie postupovala dál, v důsledku požadavku na delší náhozy bylo potřeba snížit i tření povrchu vlasce, aby byl co „nejhladší“ a minimálně se brzdil o hranu cívky navijáku a o očka prutu.

Dnešní moderní vlasce se dělají z kopolymerových nebo polyamidových granulátů, které tvoří základní surovinu výroby umělých vláken. Tento granulát se roztaví při teplotě 240 – 290 stupňů Celsia (podle použitého materiálu), přidají se do něj zpevňující složky a barevné koncentráty a tavenina se extruderem, vzdáleně připomínajícím „gigantický strojek na maso, tlačí přes jemný filtr do zvlákňující trysky. Výstupní otvor trysky určuje konečný průměr budoucího vlasce. Za tryskou se vzniklé vlákno chladí ve vodní lázni. Následuje několikastupňové dloužení s následnou fixací, při níž vlasec dostává finální podobu – pevnost, tvrdost či průtažnost. Poté se vlasec navíjí na velké cívky po 50 km! Návin každé takové cívky podléhá přísným výstupním zkouškám, které spočívají v měření skutečného průměru (na desítkách náhodně vybraných míst), pevnosti v tahu, v uzlové pevnosti, testování tření, průtažnosti, tvarové paměti, opotřebení, životnosti a (ne)viditelnosti.

Požadavky

1. Pevnost v tahu: je tím prvním, co rybáře zajímá! Kolikrát víc, než to, jestli se s ním dá daleko nahodit, jak drží uzly, zda se zamotává, jakou má tvarovou paměť, apod. Výrobci si jsou této rybářské předpojatosti vědomi, a tak na obal obvykle uvádějí vyšší pevnost, než jaká je ve skutečnosti (popřípadě uvedou nižší průměr, než jaký opravdu vlasec má). Další problém je, že zkoušky na pevnost se vesměs provádějí „na suchu“, avšak většina vlasců (s výjimkou fluorocarbonů) pojímá více či méně vodu a tato vlastnost (více či méně) snižuje jeho pevnost. Proto vlasec „v mokru“ nedosahuje hodnot uvedených na suchu (a už vůbec ne uvedených na etiketě). Použitím povrchových úprav (např. teflonování) se dá výrazně zamezit pronikání vody do vlasce a snižování jeho pevnosti. 
2. Pevnost v uzlu: je podstatně důležitějším údajem, protože monofilové vlasce jsou poměrně tuhé, a tak neumožňují vytvoření stoprocentně pevných uzlů. Uzly se tak stávají nejslabším článkem celé montáže. Opravdovou pevnost vlasce určuje jeho uzlová pevnost! Ne každý uzel je vhodný pro každý druh vlasce. Proto většina renomovaných výrobců v katalozích doporučují vlastní uzle vhodné pro své výrobky. Další možností je zlepšit držení sestavy bezuzlovým vázáním – vyplatí se to zvláště při používání tvrdých vlasců, u kterých je pevnost uzlů zvlášť problematická. 
3. Průměr vlasce: je rybáři volen z hlediska druhu, resp. velikosti, jejich lovné ryby. Požadavkem bývá, aby průměr zůstal stejný po celé délce návinu, protože se tak lokálně nesnižuje pevnost vlasce. Dá se jen konstatovat, že ve většině případů se jedná jen o zbožné přání výrobců i zákazníků. Výrobní proces vzniku vlasce je natolik náročný, že zatím není technicky možné úplně přesně tento parametr dodržet. I u nejkvalitnějších vlasců, kde výrobce uvádí průměr až v tisícinách milimetrů, existují minimální odchylky. Tyto „hlídané“ vlasce jsou však několikanásobně dražší oproti těm běžným (a také levným).
4. Průtažnost: neboli „pružení“ vlasce má vliv na konkrétní rybolovné techniky, úspěšnost záseku a zdolání ryby, ale třeba i na délku náhozu. Pružné vlasce se mohou natáhnout až o 30%! Podle průtažnosti se vlasce dělí na ultra tvrdé (pod 20% průtažnosti), tvrdé (22-22%), středně tvrdé (22-26%) a měkké (26 a více %). Měkké vlasce se nehodí pro přívlač a pro lov ve velké vzdálenosti. Uplatnění spíš najdou při chytání na krátkou vzdálenost, pak při muškaření a feederování. Průtažnost vlasců při lovu je přímo závislá na tvrdosti použitého prutu a citu rybáře.
5. Paměť: rozumí se tím vlastnost vlasce udržet si svůj tvar během skladování. „Prstýnkování“ a kroucení vlasce je typické hlavně pro tužší vlasce uložené na cívce o malém průměru. 
6. Tření: určuje zvolená povrchová úprava. Ta má zásadní vliv na klouzání vlasce skrz očka prutu a ovlivňuje tak délku náhozů. „Surový“ vlasec bez jakékoli povrchové úpravy zvýší své tření až o čtvrtinu! Navíc při něm dochází k nežádoucímu zahřívání, následně k jeho vyššímu opotřebení a tím i ke kratší životnosti. 
7. Opotřebení: vzniká už při kontaktu s překlapěčem během a očky prutu při navíjení. Výrazné opotřebení mají ale na svědomí spíše „vnější vlivy“ - tvrdé překážky dna. Oděruvzdornost vlasce je otázkou správné povrchové úpravy vlasce už při jeho výrobě.
8. Životnost: je u vlasců omezená! Výrazně negativní vliv na ně má ultrafialové záření. Pro kvalitu a dlouhou trvanlivost svých vlasců uděláte maximum, když je budete uchovávat v chladnějším a zatemněném prostředí – na slunci „stárnou“ mnohem rychleji! UV záření nemá zásadní vliv na fluorocarbonové vlasce, které však nesnášejí infra-záření (teploty nad 50 stupňů Celsia je rychle a nevratně poškodí – v létě může být v zavřeném autě až 80 stupňů!). Výměna kompletního návinu po jedné odchytané sezóně není žádná rozmařilost, jen opatrnost!
9. Neviditelnost a viditelnost: jsou dva časté požadavky na vlasec. Neviditelné by měly být pro ryby a naopak viditelné pro rybáře. Volit odstín podle zbarvení vody, dna nebo jeho okolí, je především volbou každého rybáře, i když podle průzkumů zbarvení vlasce nemá zásadní vliv na chování ryb – tedy kromě extrémně průzračných či mělkých revírů a lovu z hladiny. Naopak dobře viditelný vlasec je bonus pro rybáře – může sledovat směr jeho letu při nahazování a stejně tak při jeho navíjení ve zhoršených světelných podmínkách. Přidáním jakéhokoli barviva do vlasce se mírně zhoršují jeho vlastnosti – pevnost, průtažnost a ohebnost. Čirý vlasec je tedy o pověstnou kapku lepší než barevný.
   Zvláštní kapitolou jsou „neviditelné“ fluorocarbonové vlasce (PVDF), které mají stupeň lomu podobný stupni lomu vody a pod hladinou opticky splývají s okolím. Dříve byla jejich zásadní nevýhodou nižší pevnost v tahu. V současnosti se hodnoty s běžnými monofily poněkud srovnaly, a tak zásadnější rozdíl zůstává už jen v ceně. Díky výrobě, která je podstatně náročnější, jsou fluorocarbony podstatně dražší.

Pletená šňůra

Ohlédnutí do minulosti

První splétané šňůry – pletenky, se k nám začaly dovážet začátkem 90. let minulého století. Jednalo se především o sumcové šňůry. Tenčí pletenky vhodné k přívlači či jiným rybolovným technikám, které byly zpočátku označované jako „neprůtažné vlasce“, dorazily do tuzemska s pětiletým zpožděním. Pravděpodobně prvním průkopníkem této skupiny byla šňůra Fireline – výrobek americké firmy Berkley. „Farlajna“ je vytvořená z materiálu zvaného Micro Dynema, což je umělé vlákno s mimořádnou pevností. Při vlastní výrobě se pavučinově tenká vlákna spletla do copu a ten se následně „horkým tlakem“ stlačil do požadovaného průměru. Tímto krokem se dosáhlo maximálního zamezení pojímání vody a současně i hladkosti povrchu. Vznikla tak poměrně tvrdá a neprůtažná šňůra, která dobře řeže vodu, má slušné letové vlastnosti a při malém průměru má vysokou nosnost. Tyto vlastnosti si zachovaly i později vyráběné a modernější pletenky. Při jejichž výrobě se dnes už používají jiné materiály, odlišné postupy výroby a speciální povrchové úpravy. Jednoznačně lze konstatovat, že budoucnost při výrobě bude patřit nanotechnologiím.

Požadavky na šňůry 1.

1. Pevnost v tahu: je jednoznačným tahákem pro rybáře! Několikanásobně vyšší pevnost oproti vlascům, pomůže zachránit několikanásobně větší množství nástrah z vázek. Na druhou stranu v kombinaci s nevhodně zvoleným prutem a dotaženou brzdou navijáku se může stát „likvidátorem“ náčiní.
2. Pevnost v uzlu: stejně jako u monofilů snižuje celkovou pevnost šňůry. Pro pletenky také platí, že bezuzlové vázání je tím nejlepším řešením. Sami výrobci většinou doporučují vhodné uzly ve svých katalozích a internetových stránkách. Pletenky je, díky jejich neprůtažnosti a hladkému povrchu, nutné na cívce navijáku (na ose multiplikátoru) podmotat vlascem nebo textilní páskou, jinak se později může protáčet celý návin. Pokud tedy nejste vlastníkem některého novějšího typu navijáku (např. některé Ryobi), které mají cívku proti protáčení návinu pogumovanou.
3. Průměr šňůry: je stejně jako u vlasců diskutabilní. Ukázkovým příkladem je „nejpevnější a současně nejtenčí šňůra na světě“ – Whiplash Pro. Tato šňůra elipsovitého průřezu byla z reklamních důvodů měřena přes „tenkou“ stranu, takže komerční slogan byl přinejmenším zavádějící. Pletený cop je navíc pružný, takže se průměr nedá ani úplně přesně změřit. 
4. Průtažnost: šňůry je pod 1%! Na jednu stranu je to výhoda při chytání na velkou vzdálenost a při lepší identifikaci záběru v hloubkách nebo v proudné vodě, na druhou stranu se spousta ryb od nástrahy „odrazí“ nebo jí háčky proříznou tlamu. Problematický je i lov na krátkou vzdálenost a závěr zdolávání, kdy se aktivní ryba častěji setřepe. 
5. Paměť: pletenek je individuální. Měkké niťovité šňůry tvarovou paměť téměř nemají, tím více jsou náchylné na beznadějné zauzlování. Naopak tvrdé „drátěné“ šňůry vytvářejí trvalejší pružiny, ale nevratně se zamotávají vzácně. 
6. Tření: určuje zvolená povrchová úprava. Některé šňůry o ni po delším používání, nebo oděrem o překážky přijdou a následně se začnou třepit. Šustění pletenky při navíjení značí, že je potřeba poškozenou koncovou část bez milosti odříznout. Hrozí totiž nebezpečí, že se mezi obnažená vlákénka dostanou miniaturní nečistoty a vybrousí do oček prutu drážky. 
7. Opotřebení: vzniká při kontaktu o tvrdé překážky dna, popř. o zubaté čelisti dravců. Poškozenou část je nutné bez milosti odstranit. Odolnost vůči štičím zubům je mnohdy nižší, než u monofilního vlasce. 
8. Životnost: pletenek je mnohem vyšší než u vlasců, přesto by se zhruba po dvou letech „služby“ měla obměnit (nebo alespoň obrátit návin). Negativní vliv na stárnutí má ultrafialové záření, přemíra horka nebo mrazu. 
9. Neviditelnost a viditelnost: šňůra je v tenkém průměru nenápadnější než mnohem silnější vlasec. Stejně jako u monofilů platí, že přidávání barviv snižuje pevnost. Odstín šňůry se postupem času vymývá a bledne. Fluo-pletenky jsou dobrými pomocníky rybáře při nočním chytání.

Klady

Zápory