Preparovaná ryba vs. Fotografie

Preparovaná ryba

Jedním z důvodů, proč chytáme ryby je i snaha něco sobě nebo druhým dokázat, nejlépe ulovením kusu, jaký se nechytí každý den a jehož ulovení nám budou mnozí závidět. Když už se něco takhle výjimečného chytit podaří, většina z nás touží po nějakém hmatatelném důkazu o našem úspěchu. Kromě toho bychom někdy rádi měli i něco, co by nám úlovek připomínalo.

V minulosti se takovýmto věcem obvykle říkalo lovecké trofeje. Asi nejznámější trofejí je sice jelení paroží, ale i v oblasti rybařiny se najde typických trofejí celá řada – byli lidé, kteří nosívali na klobouku tlouští požeráky, jiná měli doma sušenou a nalakovanou ploutev svého trofejního lipana, čelisti ze štiky nebo radličnou kost velkého pstruha. Zdaleka nejrozšířenější rybářskou trofejí bývala preparovaná rybí hlava nebo i celá ryba. Je celkem lhostejno, zda byla preparace provedena pouhým vysušením nebo byla svěřena odborníkovi, který odvedl profesionální práci a vytvořil preparát „jako živý“.

Dnes se ale ruku v ruce s expanzí digitální fotografie a šířením přístupu „chyť a pusť“ stále více prosazuje jako rybářská trofej fotografie úlovku. Na jednu stranu je pravda, že nikdy nemůže preparovanou rybu nahradit, ale na druhou stranu má řadu nesporných výhod. Rozhodně stojí za to posbírat všechna pro a proti a udělat z téhle otázky téma dnešního Duelu.

Začneme preparovanou rybou. Když vidíte preparovanou hlavu dvacetikilové štiky, stále ještě z ní čiší majestát té obrovské ryby. Můžete se dotknout obrovských zubů, zahledět do jícnu, kterým prošly možná tisíce obětí a obdivovat obrovské rozměry dravce, kterého kdysi kdosi ulovil. Míra autenticity je tu obrovská. Tohle je ONA.

V případě fotky můžete mít tisíce kopií, ale nikdy nemáte tak skutečnou a hmatatelnou památku na svůj úlovek jako takový. Proto se dodnes preparáty vyrábějí a stále se najde dost lidí, kteří chtějí mít svůj úlovek někde na zdi.

Někteří jdou ještě dál a preparují si úlovky sami. Je to svérázná forma umění, způsob seberealizace nebo lehká forma nekrofilie? Ono je to jedno. Rozhodně není málo lidí, kteří si preparaci ryb vyzkoušeli. I já jsem vypreparoval několik ryb a pak jsem toho nechal. Poslední preparát stojí rozdělaný už desátý rok. Myslím, že už nikdy pokračovat nebudu, dokonce jsem se vážně zabýval otázkou, zda bych tu hlavu neměl pietně zakopat, ale zatím jsem to neudělal. Váže se k ní kouzlo určité vzpomínky. Velice silné vzpomínky - a o tom to celé je.

Samozřejmě preparace má i svá úskalí. V první řadě musíte rybu zabít. Jistě by bylo zajímavé mít nějaký 3D skener a po naskenování ryby si nechat vyrobit její model, ale tohle zatím moc nefunguje. Prostě budete muset připravit revír o jeho šupinatý poklad, kolegy o možnost, že si ho také chytí a rybu zamordujete. Samozřejmě něžně, abyste ji nepoškodili.
Dál ji budete muset k preparátorovi dostat. I kdybyste ji preparovali sami, preparátor z vás bude až doma. U vody jste rybář a máte v rukou úlovek. Pokud ho chcete mít jednou pověšený na zdi, musíte ho nepoškozený uchovat a dopravit někam, kde bude možné toto přání realizovat. Šance, že byste si přivezli trofejního potočáka z čundru po rumunských horách nebo třicetikilového tajmena z Mongolska je mizivá. U některých ryb navíc nemáte ani právo je usmrtit. Když se na soukromém revíru mazlíte s místní chloubou a nervózní majitel vás popohání, abyste ji honem pustili zpátky do rybníka, moc velká šance na preparaci se tu zrovna nerýsuje. Tohle jsou situace, které s přehledem řeší fotka.

Pokud už na akt preparace dojde a nebudete ho provádět sami, připravte si na to docela slušnou sumu. Její výše závisí na velikosti ryby i náročnosti odvedené práce, ale klidně to mohou být tisíce korun. Hodně lidí, kteří si mysleli, že budou mít svou trofej do týdne a za pár šupů, dospělo po vyslechnutí kompletní obchodní nabídky profesionála k názoru, že tu vysušenou a nabarvenou rybí hlavu zas tak moc nepotřebují.
Hotový preparát pak potřebuje prostor a náležitou péči – přinejmenším z něj musíte utírat prach. No a konečně se musíte smířit s reakcí svých příbuzných a známých. Ne všichni budou vaši mrtvolku obdivovat a ne v každé domácnosti se stane takováhle realistická památka na úspěšný lov ceněnou dekorací a obdivovaným exponátem.

Vzato kolem a kolem, je fakt dost důvodů, proč je ta fotka lepší. I když…

Fotografie

Dnes fotí snad každý, kdo má ruku, v níž dokáže udržet kouzelnou krabičku, co dělá obrázky. Fotí se i mobilem a leckdo, kdo nacvakal pár snímků, už se považuje za fotografa (já tedy ne).

Vyfotit si svůj trofejní úlovek se pokusí skoro každý. Ovšem vyžaduje to základní předpoklad – mít u sebe foťák. Stále ještě ho k vodě nenosí zdaleka každý a pak – známe ty story s baterkami, co náhle došly a jiné případy fotografické indispozice. A bez techniky není obrázek.

Základním problémem fotografie je požadavek na přítomnost materiálního vybavení a vhodných podmínek zrovna v okamžiku, kdy se povede nějaký ten zajímavý úlovek. Musíte mít čím fotit a někoho, kdo vás vyfotí anebo to hodně dobře umět se samospouští. Také potřebujete dobré světlo. A když to nemáte? Pak buď snímeček oželíte anebo ryba počká. A jsme u toho.
Ona v konečném důsledku není fotka až tak přátelská a neškodná, jak se tváří. Vím o mnoha rybách, které zaplatily životem za lovcovu touhu po společném snímku (čekání až dorazí někdo s foťákem, převážení v lodi z místa ulovení do kempu, pády na zem…). Snaha mít co nejlepší fotky vede i k takovým diskutabilním fenoménům jako je sakování ryb nebo jejich uvazování.
A samozřejmě se najdou lidé, kterým jen tak nějaká fotka nestačí a tak je třeba například vyzkoušet, jaká by byla ze sumce šála, zda zvládnu předpažit tak moc, aby měla ryba na fotce hlavu větší než já nebo jestli dokážu udržet dvacetikilového lysce tak, aby mi nebyl vidět ani jeden prst. Mimochodem, slyšeli jste to o té fintě se zasouváním prstu do řitního otvoru ryby?

Jakkoli se fotka snaží být reálným svědectvím o rybářově úspěchu, je to vlastně umělý výtvor manipulovatelný už v okamžiku vzniku (viz třeba to předpažování proti objektivu s krátkou ohniskovou vzdáleností) až po možnost dalekosáhlých úprav v editoru. Preparát je preparát. Nelže. Je to TA RYBA. Maximálně do ní nacpete víc výplně, aby byla tlustší.

Přesto je fotka trofejí, která má stále větší budoucnost. Může být krásná a pro změnu zachycovat atmosféru toho okamžiku TEHDY a TAM. To preparát nedokáže. Povedená fotka může být daleko zajímavější rybářovou vizitkou a rozhodně je dnes společensky akceptovatelnější. Spousta rybářů si díky fotografování uvědomilo, že není nutné zabít každou trofejní rybu a jsou už i jedinci, kteří dovedou fotit dobře, disciplinovaně, bez přehánění a s maximální šetrností k rybě. Pracuju na tom, abych toto mohl říct i o sobě, ale otevřeně přiznávám, že stále ještě to není ono.

Absolutní výhodou fotografie je, že mohu vyfotit cokoli a kdekoli na světě. Navíc pokud to podmínky a péče o blaho úlovku dovolí, pak může být těch fotek i pěkná hromádka. Nevýhodou je naopak, že se dají fotky naprosto a totálně zmršit. Když chcete preparát, není problém oslovit profesionála. U vody obvykle fotí, kdo je po ruce a často i s technikou, kterou nikdy nedržel v ruce. Podle toho to občas vypadá. A co potom, když máte jen jakési mlhavé přeludy nebo obrázky, na nichž jednomu z klíčových aktérů chybí půl hlavy?

Dál už ale následují skoro samá pozitiva a jistoty. Fotky jsou levné, téměř nezabírají místo a když si chcete nechat vytisknout snímek ve velkém formátu a následně zarámovat pro pověšení na zeď, není s tím zdaleka tolik běhání jako s vypreparováním metrové štiky.
Problém vycpaniny i hotového snímku je i v tom, že časem mohou ztrácet barvy anebo být mechanicky poškozeny či dokonce zničeny. U fotografie ale zejména v případě archivace digitálních dat ztráta kvality nehrozí a jejich zničení se dá několikanásobným rafinovaným uložením zabránit docela spolehlivě. Můžete si pak nechat svůj oblíbený snímek vytisknout kdykoli znovu a kolikrát budete chtít.

Poslední výhodou fotek, která mě napadá, je jejich šiřitelnost. Můžete je vystavit na webu, poslat známým, publikovat, ba dokonce prodat – aniž byste přitom o něco přišli. Vede to ovšem k jejich devalvaci. Kdysi byla fotka něčím, co si lidé prohlíželi a zamýšleli se nad tím, zatímco dnes je fotek tolik, že u většiny populace vítězí obsah na formou a fotka prostě nic výjimečného není. Preparát ano a tak se kruh uzavírá.
Mnozí rybáři náhle znovu objevují kouzlo preparace a nechávají si vypreparovat rybu – často jen jednu a mnohdy ani ne výjimečnou. Prostě jen proto, aby jim doma připomínala všechny ty úžasné chvíle, které tráví někde u vody. Většinou pak ale stojí o to, aby ta zhmotněná vzpomínka k něčemu vypadala.

Podle mě mají preparátorské umění a fotografie úplně odlišné postavení. Každou z těch věcí lze dotáhnout do vrcholné podoby, která je téměř dokonalá a vždycky bude mít své příznivce. No a co se týče toho usmrcení ryby - myslím si, že tím, že si jednou v životě necháte něco vypreparovat, možná neuděláte tolik škody, jako když vám při focení párkrát vypadne ryba z ruky. Takže je to všechno jen otázka priorit a osobní volby.

Klady

Zápory