Když to vezmu z kraje, tak první na řadě je 16. duben. To k vodě vyrážejí pstruhaři, snažící se chytit nějakého toho pstroužka. V tento den se totiž otevírají potoky a říčky pstruhového pásma. Ale to my všichni víme a víme i to, že 16. června je svátek všech lovců dravých ryb. Ti pro změnu přehazují svými nástrahami každé skryté zákoutí revíru v domnění, že zrovna tam je ten největší sumec nebo štika.

No a konečně se dostávám k datu, které my všichni ostatní milujeme. No skoro všichni. Je to 16. listopad, svátek všech lovců čerstvě vypuštěné kapří násady. Na tento den je třeba se pečlivě připravit, protože se nadarmo neříká, těžko na cvičišti lehko na bojišti, a řeknu Vám, bojiště to je.

 

V první řadě je třeba doma v kuchyni povyhazovat z mražáku zbytečné potraviny jako je např. zmražená zelenina, ovoce, houby a jiné zbytečnosti. Samozřejmě je také nutno přibrousit filetovací nože. Potom zkontrolujeme výzbroj, to znamená hrubší silony, pevnější háčky a velké vezírky alespoň na pět šest kaprů, protože jak berou, tak je škoda odcházet od vody. Dál je třeba nakoupit šrot, kukuřici, strouhanku, to vše ve velkém množství, nic nesmí chybět.

Když už to všechno máme, tak vyrazíme na průzkum revíru. Tady bych poradil motat se kolem výlovů, sledovat náklaďáky s nebohými kapříky, snažit se zachytit nějaké informace od známých, kolegů, po případě brouzdat po Internetu a sledovat tam zarybňování okolních revírů s jediným cílem - zjistit kde, kolik a jak velkých ryb bylo nasazeno. Samozřejmě k tomu patří i minimálně týdenní dovolená. Počasí nás absolutně nemůže překvapit, jsme připravení na vše.

 

Musím se přiznat, že i já jsem se nechal přemluvit k této akci. Říkal jsem si, že místo otravování doma budu aspoň u vody. K přehradě máme blízko, přesto vyrážíme před čtvrtou hodinou ranní. Co kdyby nám někdo sednul na vytipovaný flek?

Dorážíme k vodě a je to dobré, zatím jsme tu sami. Za úplné tmy se potácíme bahnem polovypuštěné přehrady. Na místě padám únavou do křesla, špinavý od bláta až po kolena. Odhazuji ze sebe rybářskou výzbroj a dívám se směrem k parkovišti, kde přijíždí auto za autem, až je úplně obsazeno.V pološeru vidím přihrbené postavy, jak se plahočí blátem. Vybavuji si v mysli obraz, který mi visí na stěně v obýváku, jmenuje se Burlaci na Volze. Jsou to ruští mužici, kteří táhnou lodě proti proudu řeky. Asi jsem taky jeden z nich.

 

Netrvá to ani dvacet minut a břeh je obsazen. Opozdilci musí hodně daleko, nebo čekají opodál na vystřídání. Po břehu voní čaj s rumem, každý rybář něco kutí kolem sebe, nebo míchá něco v kýblu. Já také míchám.

Udeřila hodina nebohých kapříků. Bác, bác, o vodu se rozstřikují koule strouhanky a šrotu.

První kapři jdou z vody ven.

 

Po vyškrtnutí povinnosti nosit k vodě podběrák z Rybářského řádu jedou některé ryby po blátě hlavou nahoru jak po tobogánu. Ty šťastnější, které nemají míru, jedou následně hlavou dolů zpátky do vody. Kolem vody dál voní rum s čajem. I já mám svůj rum. Horečka vrcholí, někteří rybáři lítají s udicemi po břehu, obsadit po šťastnějších jejích místo. Jsou tu jedinci, kteří ani pořádně nesbalí udice, hodí je do tripodu, a tak pobíhají z místa na místo. Řeknu vám, stojí to za to tu být, takovou podívanou bych doma neměl.

 

Dopíjím svou termosku teplého rumu a čaje. Nějak mi to nebere, jsem přesvědčen, že jsem v ten nepravý čas na nepravém místě. Balím udice a stěhuji se výš, abych nepřekážel. Za mnou vychází z bukového mlází postava v maskáčích. Na klopě má připnutý symbol české státnosti. Dle toho usuzuji, že jde o porybného. Dívá se kolem a asi si připadá jak Alenka v říších divů. Někteří lovci násaďáků z něho asi vypáčili informace o braní ryb, protože nastává nový přesun tripodů a vidliček.

Konečně chytil i můj brácha dva kapříky.

 

Pomalu balíme a brodíme se bahnem k autu. Říkám si pro sebe, že takovýchhle akcí se už účastnit nebudu. Ale znáte to, NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY...

 

Text: Josef Piecuch - rybař13

Foto: Osprey