V praxi se to projevuje tím, že nasbírám v loužích, šlápotách zalitých vodou nebou někde po stoce rybí droboť, která by se tu v lepším případě stala potravou opeřenců a vypustím ji někde do řeky. Obyčejně se snažím trochu přiživit obsádku úseků nejvíc poškozených kormorány. Pokouším se sice pouštět do řeky hlavně dravce, ale často to dopadne prostě tak, že „beru, co je“.

Tuhle bych přemístil moc rád, ale něco mi říkalo, že už je trochu pozdě

 

Občas se pak u rybníka odehrávají dost zajímavé rozhovory, kdy vysvětluji zvědavcům, poč si na candáty beru místo „běliček“ kýbl okounků doplněných candátími ročky a nějakou štičkou. Po odpovědi, že candáty chytám na gumy a obsahem kýble si zarybňuji řeku rybami podle svého gusta, se stávám terčem nechápavých pohledů a občas přemýšlím, zda se za těma nechápajícími očima nehoní myšlenky o tom, jak dalece může být tenhle blázen nebezpečný...

 

Pravda je jedna věc - svévolné zarybňování není zrovna v souladu s předpisy (teoreticky můžu do revíru zanést nějakou chorobu, mohu vysadit okouny na místo, kde hospodář vysadil potěr jiného druhu a oni ho zlikvidují a podobně). Ale rybniční stoky stejně vedou do řeky a hodně rybek tam i doputuje - já jen pomáhám dalším a do jiných úseků. A zanést do vody chorobu může teoreticky kdejaký rybář, který tam vyklopí zbytek nástražních rybiček.

Okounů v řece ubylo, chybí mi tam a že by je tam někdo zrovna sypal ve velkém, to se říct nedá. O ostatních dravcích nemluvím, těch nikdy nebude dost. Takže dělám, co umím a teď právě skrytě nabádám ostatní, že by se tu a tam mohli pokusit o totéž.

 

Abyste ale z těchhle mých výprav něco měli, na jednu vás vezmu. Představte si velký vylovený rybník. Hektary mokrého lesknoucího se bahna, pár postav prohledávajících izolované louže s nadějí na nějakou větší zapomenutou rybu, slunce zlatící poslední dubové listí, křik racků,…

 

Na to, abych si učapíkoval něco, čím bych oslnil rodinu zhýčkanou úlovky, které tu a tam nosím domů, už je pozdě. Všechno, co za něco stálo, už se dávno plácá v pytlích těch několika chlapů, kteří tu už jen pro pocit, že jim fakt nic neuteklo, nazdařbůh prohledávají desetkrát prochytané jámy zalité bahnitou vodou.

Takže si rychle odbydu to, kvůli čemu jsem přišel a pomažu domů.

Přicházím k vodě. Zdálky už ta idylka není taková. Bahno mlaská pod nohama a všude kolem se jako panoptikum malých tragédií objevují mrtvá těla ryb, které dnes prostě neměly štěstí. Zajímá mě, co odtud odnesu, abych mírně vzpružil obsádku oblíbených úseků řeky.

Jak se přibližuji, rozeznávám první hřbítky trčící z vody v zalitých šlépějích, mrskající se tělíčka zalitá bahnem, ocásky trčící z černé lepkavé hmoty. I tohle je běh přírody. Ryby v přírodě umírají během letních veder, v zimě pod ledem i za povodní a nikdo z těch moralistů, kteří nám rybářům vyčítají rybu na háčku, jim nepomáhá. Na výlovech vždycky uhyne spousta rybek. Ale nepřijdou nazmar – stanou se hostinou pro ptáky, které čeká dlouhá hladová zima anebo prostě zetlí a jejich těla se stanou jen hromádkou materiálu v nekonečném koloběhu látek a energie v přírodě.

Ryby se rodí a umírají. Oboje dokáží provádět fantastickým tempem. Co je ale důležité, v rybnících pořád jsou a každým rokem jich je plus minus stejně.

Tenhle snímek berte jako malé potvrzení mých filozofických úvah - okoun se zmocnil přidušené střevličky východní a vzápětí se v kalné vodě sám zadusil, protože nedokázal s plnou tlamou dostatečně dýchat

 

V řece je to trochu jiné, tam je poslední dobou ryb podstatně méně než pamatuji z dob před 15 – 20 lety. Proto teď udělám něco, čím si trochu napravím pošramocené svědomí člověka, jenž celý rok trhá rybám tlamy a zároveň okradu volavky nebo racky o trochu toho žrádla. Seberu prostě co nejvíc rybek uvězněných v tůňkách daleko od loviště a odnesu je do řeky. Nevím, kolik z nich to přežije, ale to už bude jejich problém. Dostanou šanci a já se jednou za čas mohu hřát tím, že dnes, na rozdíl od zbytku roku, může být některá ryba ráda, že mě vidí.

 

Procházím bahnem kolem loviště. Letos je to špatné. Candátci nikde, na štičky bych tu musel být mnohem dříve a okouni jsou prostě malí. Dvouleté ryby nevidím a těch letošních je sice dost, zato ale vypadají jako reklama na bídu. Je vidět, že byl špatný rok a ryby moc nerostly, navíc je tu letos těch okouňat opravdu hodně. A jak to tak vypadá, bude to dneska jen o nich. Chvíli se potácím po rybníce, ale pruhovaní mrňousové mi přibývají pomalu. Daleko lepší bude zajít na stoku. Vtok do ní chrání mříže, takže tam na velkou rybu (ve kterou jsem přece jen ještě trochu doufal) nenarazím. Ale drobotiny tam bude dost. Protože stavidlo je zastavené a voda už stokou neteče, zbylo z ní jen vybetonované koryto s mělkými loužemi, v nichž se hromadí stovky živých i mrtvých rybek, o jejichž dalším osudu si není třeba dělat iluze.

 

Tady to „odsejpá“ daleko rychleji. Kromě ryb sem voda vyplavila i desítky škeblí. Dezorientovaní měkkýši se masitými nohami postrkují po betonu a pokoušejí se zahrabat u hrany lichoběžníkového koryta. Asi patnáct jich pochytám a naházím zpátky do rybníka, ale je otázka, jaký to má smysl. Dokud je rybník „zdravý“ a v pořádku, škeble v něm vždycky budou. Bez ohledu na to, zda tam nějaké hodím nebo ne. Ovšem obyvatelky lastur ležících na dně stoky to určitě s takovýmhle filozofickým nadhledem nevidí. Krom toho člověk se tak opájí mocí, když může rozhodovat o něčím osudu…

A tak zachraňuju.

 

Brzy mám dva kýble okouňat, která rychle vezu do nedaleké řeky. Snažím se je trochu rozházet podél břehu a rychle se vracím ještě pro jednu várku, kterou pro změnu vyklopím do vzdálenější říčky. Jako vrcholný úlovek výpravy se mi podaří ulovit sumce. Ale tak mrňavého jsem ještě neviděl. Ročci z tohohle rybníka mívali kdysi kolem 12 – 15 cm, tenhle vypadá jak žabí pulec. Taky skončí v řece. Jestli tam z něj vyroste postrach všeho šupinatého, to už bude na něm.

 

Druhý den se vracíme s kamarádem Petrem a další stovky okouního dorostu směřují na místa, o nichž si myslíme, že tuhle pruhovanou dotaci potřebují. Spolu s okouny se sveze i pár plotiček a perlínů. Jen jeden druh rybek má smůlu. Jsou to střevličky východní. Do řeky jich během vypouštění rybníku proniklo stokou i tak dost, tak nevím, proč bych tam měl ještě nějaké tahat. Ovšem některé z nich jsou parádní kousky a stojí aspoň za fotku.

 

No a tím to mám za sebou. Některým rybám jsem během sezóny ublížil, jiným právě dal šanci žít tak dlouho, jak to dokážou. Trochu se to tak z mého pohledu srovnává a kvůli tomu jsem pro jednou vyměnil prut za kýbl.

 

A proč vás s tímhle otravuju? Jsem přesvědčený, že občas se vyplatí udělat nějaké to symbolické gesto. Pro ryby, pro přírodu, pro vlastní dobrý pocit. Donést do vody pár rybek z  výlovu, uklidit někde nepořádek, začít chytat na háčky bez protihrotu,… Prostě cokoli.

Navzdory tomu, že se poslední dobou svět v p..el  obrací, s každým dobrým skutkem může být kousek lepší. Občas sice tvrdím, že optimisté by se měli střílet, ale přece jen na té větě už po staletí kousek pravdy je.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey