Očekávali jsme především krásné tůně s mnoha pstruhy i lipany. Tušili jsme to proto, protože můj děda nám vyprávěl, že kdysi tuto říčku často navštěvoval. Na jeho doporučení jsme tedy vyrazili. Děda nám bohužel nemohl ukázat místa, kde dříve chytal, protože byl nemocný a nemohl s námi jet.
Vyprávěl nám ale, že když jste se přiblížili opatrně k vodě, mohli jste běžně vidět pstruhy okolo 40 cm a hejna pstruhů vám proplouvala mezi nohama. To nás opravdu tak nabilo energií, že jsme měli až moc přehnané iluze o skvělé chytačce.
Po zkušenostech z některých dalších potoků jsme se rozhodli, že se budeme snažit najít nějaké tůně mimo chatové oblasti. Po půlhodině hledání té správné lokality jsme našli krásnou kaskádu tří na sebe navazujících tůní s hloubkou okolo 1,5 m. Bylo nám divné, že zde nejsou žádní rybáři. Zanedlouho nám ale již bylo jasné proč.
Po opatrném přiblížení k vodě jsme nahodili naše oblíbené woblery a věřili v první záběr. Ze začátku jsme dokonce vtipkovali, kdo z nás chytne prvních pět pstruhů. Realita byla ovšem trochu jiná. Po deseti náhozech jsme začali pochybovat, zda jsme si vybrali to správné počasí.

Ani u padlého stromu nebyl žádný pstruh
Zatím jsme ovšem neztráceli naději a zkusili jsme prochytat další krásné klidné tůně. Ryb jsme za cestu kolem potoka potkali docela dost, přesněji řečeno to byly spíš už jen jejich zbytky – hlavy a šupiny. S trochou snažení jsem poznal, že se většinou jedná o „zbytky“ jelce jesena. Odhadovali jsme, že nejméně polovina zabitých ryb neměla „míru“. Napadlo mě, proč zde jsou „vidět“ jenom jelci.
Taťka mi pohotově odpověděl: „Protože jsou opatrnější než pstruzi. Proto se nenechají tak snadno zlákat a budou zde o nějakou dobu déle. Pokud se zde tedy nebude za chvíli chytat na „ruskou třpytku“ (dynamit)“.

Poslední šance před odjezdem
Po celodenním hledání pstruha obecného jsme to již vzdali a vydali se k autu. Polarizační brýle odhalily za celý den pouze několik málo tloušťů nad 20 cm. Během cesty domů ani jeden z nás nepromluvil. Ale i přesto jsme si pohledem řekli tolik, na co někdy nestačí tisíc slov.
Když jsme přijeli domů a vyprávěli dědovi, jak se tůně od jeho mládí změnily, nemohl nám to uvěřit. Byli jsme z toho všichni tři smutní. Pro mě je dnes skoro neuvěřitelné, jak mohly být kdysi v tůních desítky pstruhů a naopak dědovi, jak může nyní být v tůni nulový počet těch krásných dravých krasavců…
Tak mě tedy napadá, zda můj tříletý bratr Matěj uvidí za pár let v potocích alespoň ty tlouště. A jaký je váš názor? Myslíte si, že ČRS se nezajímá jen o to, kolik prodá povolenek, ale i o to, že jak na pstruhových, tak na mimopstruhových revírech mizí neuvěřitelnou rychlostí většina druhů ryb? Vrátí se ještě doby, kdy můj děda šel po břehu potoka, který měl šířku jeden metr a v tůních viděl desítky pstruhů i lipanů? Můžeme se jen domnívat, z jakého důvodu vymizelo z našich vod tolik ryb.
Nechci nijak definitivně odsuzovat pstruhové revíry, popisuji pouze aktuální stav z jedné návštěvy. Myslím, že je pouze na nás lidech, zda se tento stav zlepší nebo naopak ještě zhorší. Proto bychom se měli jak k rybám, tak i k přírodě chovat lépe než doposud, neboť pokud budeme – my lidé – pokračovat v tomto duchu, tak zřejmě za několik let už příroda nebude schopna našemu chování odolávat. Je to pouze na nás! Přidejte se k těm, co si přírody váží a buďte na to pyšní!
Text i foto: Radim Houška - Radim11
Carp Team Professional 2010 - www.carpteamprofessional2010.webnode.cz
Střelu mám prolezlou několikrát po a několikrát proti proudu.Rád trampuju a kamarád muškaří,tak jsme tam společně vyráželi každý za tím svým.Pamatuju krásný úlovky lipanů.O pstruha jsme tam pořádně nezavadili a když tak to bylo ještě koťe.Postupně to začlo slábnout. Ušlechtilá ryba vůbec.Občas plotička nebo okounek,ale nic extra.Už jsem tam nějaké tři roky nebyl.Mezi lidma se povídá,že co se nasadí si vychytají ti co nasazovali. Ještě než se to dozví ostatní rybáři. Pro ty co se do mě pustí,to jsem jenom slyšel!!!
Děkuji všem za komentáře. Hodně jsem se z nich dozvěděl i poučil.
biska> Krásný a zasvěcený komentář. Naprosto souhlasím. Střelu neznám, ale podobné je to i leckde jinde.
Bojím se ale, že napřed musí být hodně špatně, aby jednou mohlo být o trochu líp.
Ano taková je řeka Střela, znám ji jako své boty a co se týká rybaření něco přes 10 let. Není to tak dávno, co i já jsem ještě ,,zakopával,, o lipany když jsem brodil, a lovit pstruhy také nebylo tak těžké jako dnes. Kde hledat příčinu ? Myslím, že tento problém má nejen Střela, ale i většina ČR
K bodu jedna. Nechci říct, že se o revíry přidělené organizace nestarají, ale jde to ruku v ruce s ekonomií, obětavostí, marností. ….
K bodu dva – proč se nezruší lov na mrtvou rybičku, kdy se často zbytečně zlikvidují i malé ryby. Proč se neomezí míra např . je možno brát si jen ryby od do určité velikosti. Atd. nezavede profi ostraha . …
K bodu tři , na Střele se vyskytují – Volavka, norek, údajně i vydra, přiležitostně i kormorán. Omezování stavu je téměř nemožné, nepovolené.
K bodu 4 doby kdy jsem viděl, v hustém roji jepice, či chrostíky, jsou téměř minulostí. Stav vranek, střevlí se patrně také nezvyšuje.
K bodu 5 dnes kdy se lidi honí, ať už z donucení či pro vlastní potěšení za každou korunou. Není jednoduché sehnat tým obětavých lidí, naštěstí jsou stále dobří hospodáři, ale obětavých členů kteří jsou ochotni, plnit fyzicky dobrovolně či z povinnosti brigádnickou povinnost ubývá. Chvála těm obětavcům . Myslím, že doby kdy bylo ryb jako dříve se už nikdy nevrátí, a kéž by přece, tak určitě ne za takových podmínek jaké nastolil ČRS. Bude to za podmínek které určí trh – chceš si chytat pěkné ryby, tak zaplať.
Určitě se najdou další faktory které ovlivňují populaci lososovitých ryb, ale to určitě odborníci zajisté ví. Mám – li si sáhnout do svého svědomí, ani já nedělám věci které bych ještě mohl, některé z pohodlnosti, nedostatku času, motivace. Trochu se mi ulevilo, ale nic to nřeší :-(
Třebas se jednou dočkáme i lepších časů, kdy i plánovaní lososi se vrátí do naší krásné řeky Lososnice…
Hobis
Ano, taková je Střela. Najít místo, kde jsou pstruzi je nesnadné a přemluvit je k záběru ještě těžší. Jsou říční úseky, kde si člověk pstruhy zachytá, ale je jich jako šafránu a jejich objevení je otázkou veliké trpělivosti a dlouhého pátrání. V řece převažují tloušti, leckdy opravdu velcí, v hlubších a pomalých partiích štiky bohatě přes půl metru, okouni a boleni jsou také častí. Obecně si myslím, že se Střelou, pakliže by se měla zase stát opravdu pstruhovým revírem, by bylo nutné provést něco vpravdě zásadního. Tůň na poslední fotce, kde jsi se loučil s řekou je typickým případem smutné podívané. Kolik by tam těch pstruhů mělo být, viď? Nahoře peřej a hluboká písčitá tůň. A přitom akorát pidi okounci a malí tlouštíci…