S kolegy čekáme na hrázi. Podle domluvy má právě sem přijet vozidlo s úhoří násadou. Na rozdíl od známého monté, které se vysazuje na jaře, by toto měly být rybky odkrmené do výrazně větší velikosti. Na kilogram by jich mělo připadat něco přes 400, zatímco v případě monté je to kolem 3000 kusů. Všichni jsme zvědavi na tuhle zvláštní „zásilku“, jelikož úhoř je z rybářského hlediska velmi atraktivní rybou.

 

Je to tady! „Už vidím auto s přívěsem,“ informuji kolegy. Na přívěsu je umístěna zelená bedna, kde by se měl ukrývat onen „poklad“. Auto zastavuje hned vedle nás a vystupuje z něj sympatický chlapík. „Zdarec,“ zdravíme se navzájem. A už se hrneme k „tajemné“ bedně.

 

Rybářský pracovník otevírá víko bedny a nám se naskýtá zajímavý pohled. Poprvé v životě vidím úhoře takhle malé. Připomínají rousnice, se kterými rybáři loví větší „hady“. Ovšem i když jsou tito úhoříci menšího vzrůstu, na hbitosti neztrácí. Jak se zdá, náročný transport přečkali naprosto v pořádku, takže můžeme pokračovat v práci.

 

Prohlížím si vybavení přívěsu. Kromě bedny je zde umístěna i bomba se stlačeným kyslíkem. Ta zajišťuje, aby se ryby během přepravy neudusily. Kyslík z bomby putuje hadicí přímo do nádrže. S tímhle zlepšovákem je možné ryby převážet i na větší vzdálenosti bez rizika zadušení.

 

Nemohu od té nádhery odpoutat svůj zrak. Úhoříci se do sebe zamotávají a tvoří jakési „klubíčko“. Vtom se na hladině objeví jeden „pinďa“. „Neboj, za chvíli už budeš venku,“ řeknu mu.

 

Úhoři jsou neuvěřitelně hbití a rychlí. Bylo by prakticky nemožné je v tak velké nádobě lovit kbelíkem či rukou. Ovšem vše už je vymyšleno. Kolega má malou akvaristickou síťku. S tou to jde raz dva.

 

Rybář zajede síťkou do houfu úhořů a na jeden zátah jich vytáhne slušnou hromádku. Síťka je nacpána hbitou „omladinou“ k prasknutí. Následně celý „úlovek“ vysype do již připraveného kbelíku s vodou. Ještě párkrát to zopakuje a potřebuje nový kbelík. Vše jde rychle a hladce.

 

Malí úhoři v kbelíku plavou neustále dokola a někteří odvážlivci jakoby se snažili zdolat kluzkou stěnu plastové nádobky. Ovšem ani jeden tuhle překážku nezdolá. Kbelíky jsou plné. My nemáme žádné přístroje k okysličení vody a tudíž musíme spěchat, abychom vysadili budoucí generaci téhle krásné ryby.

 

Loučíme se s kolegou. Ten nás ještě informuje, že v kbelících je šest kilogramů mladé ryby, což je přibližně 2500 kusů. Nakládáme nádoby do vozidel a míříme na místo vysazení. Úhoře nechceme sadit k hrázi, jelikož by možná měli choutky přes ni utéct z přehrady pryč. Odtokem by uplavali dál až kdoví kam.

 

Když nebudeme sadit mladou rybu k hrázi, je logické, že ji budeme dávat co nejdále od ní, tedy k přítoku. Nalézáme místo, kde řeka vtéká do přehrady. Zde je další výhoda – hájené pásmo. Je hned vedle a tudíž ryby nemají „ochrannou zónu“ daleko. Ale je pravda, že v tomhle věku nebudou úhoři nejvíce ohrožování rybáři, nýbrž jinými šupinatými predátory.

 

Úspěšně a bez újmy dostáváme těžké kýble přes členitý lesní terén. Okolo místa, kde chceme úhoře sadit, jsou rybáři. Ihned vzbuzujeme pozornost. Rybáři zvědavě nakukují do kbelíků. Kolega si všímá, že z „vysazovacího týmu“ si všichni nechali holínky v autech. Tudíž prosíme jednoho rybařícího kolegu s gumáky na nohou, aby mladé úhoře do přehrady vysadil.

 

Otevíráme víka nádob. Ryby krátký transport přečkaly bez újmy. Úhoříci se hemží čím dál intenzivněji, jakoby cítili, že voda je nedaleko. Poslední pohledy na budoucí generaci a první kbelík předáváme do rukou rybáře s holínkami.

 

Úhoř je neuvěřitelná ryba. Při pokusu o vyfotografování pár kousků zblízka se úhoři bleskovou rychlostí doslova prodrali mezi prsty. Šípovité hlavy a slizká tělíčka, to jsou mocné „zbraně“ k překonávání překážek.

Kromě toho se zdá, že tahle ryba má asi nějaký šestý smysl. Během fotografování jedno úhoří miminko upadlo na zem hlavou od vody. Úhořík se ihned zorientoval a už si to šinul přímo do přehrady. Je neuvěřitelné, že ihned věděl, kam se má vydat.

 

Rybářovi předáváme poslední kbelík. Pomalu jej položí na vodní hladinu. Nechá, aby voda natekla do nádoby, a počká, až se hadovití drobečkové zorientují. Úhoříci za okamžik naleznou „východ“ a následně se rozplavávají na širou vodu. Při vysazování úhoře je obrovskou výhodou fakt, že se nemusí složitě roznášet po revíru, aby se navzájem nenapadali. Tento složitý vysazovací „manévr“ je třeba provádět při vysazování mladých štik, které se musí roznášet dále od sebe, aby se nenapadaly.

 

Vybrali jsme správné místo. Všude jsou přítomné překážky, které budou sloužit nové úhoří generaci jako úkryty. I když jsme úhoře vysadili na jediné místo, tak se rozplavou široko daleko po revíru.

 

Nebe se pomalu zatahuje, slunce zapadá. Naše práce je u konce. Teď to záleží jen a pouze na přírodě, jak s úhoři naloží. Ale já jsem optimista. A pevně věřím, že jsme založili novou generaci zlatých úhořů, o kterých psal pan Ota Pavel.

 

Text a foto: Viktor Krus alias zlomiljsemprut