Uvážíme-li, že obě zdrojnice Studeného potoka pramení v nadmořské výšce kolem 2050 m a jeho ústí do Popradu se nachází 644 m n. m., zjistíme, že vody z tatranských ples se na zhruba dvacetikilometrové pouti doslova řítí v korytě s převýšením přes 1400 m, což je více než dokáže libovolná řeka na území naší republiky na celé délce svého toku. Vody Studeného potoka se proto zejména v horní jeho krátkého toku většinu času vlastně ani netečou, ale spíš jen padají dolů korytem plným obrovských žulových balvanů, vytvářejí impozantní vodopády a v některých místech připomíná potok  nekonečné bílé pěnící schodiště.

 

Najdou se ale i klidnější partie toku a úžasné je i to, jak se při cestě proti proudu mění i okolí potoka, respektive obou jeho zdrojnic. Prudká změna nadmořské výšky se projevuje tím, že Studený potok a posléze obě jeho zdrojnice na své pouti v krátkém sledu protékají různými vegetačními stupni. Turista putující vzhůru do pramenných oblastí zpravidla začíná ve smrkovém lese, projde si pásmem kleče, nějakou dobu kráčí po horských loukách a nakonec skončí v subalpinském stupni, což je oblast plná kamení proloženého sporými zbytky vegetace.

 

Než vás pozvu na výpravu z turistických center na úbočí Tater proti proudu Studeného potoka až do míst, kde i v červenci leží sníh, rád bych ocitoval pár základních údajů z encyklopedií a turistických průvodců:

Studený potok vzniká soutokem Malého a Veľkého Studeného potoka, které pramení v Malé a Veľké Studené dolině, což jsou dvě sbíhající se ledovcová údolí ve východní části Vysokých Tater. Na většině své délky jsou oddělená rozeklaným skalnatým hřbetem, ale nakonec se setkávají a tvoří jakousi vidlici, jejíž kostru představují oba zmíněné potoky. Ty se spojují v jeden na Starolesnianské poľaně v nadmořské výšce 1285,3 m a od těchto míst tečou až k ústí do Popradu jako Studený potok. Ten je zpočátku velmi prudký a na své cestě údolím překonává skalní stupně, na nichž se nacházejí Vodopády Studeného potoka a Dlhý vodopád. Po vstupu do Popradské kotliny se potok několikrát rozvětvuje a na dolním toku meandruje. Do Popradu se vlévá poblíž Veľké Lomnice.

 

Pokud jste dostatečně zdatní, můžete absolvovat v jediném dni trasu zahrnující výstup podél potoka od místa, kde jej kříží silnice spojující Starý Smokovec s Tatranskou Lomnicí vzhůru do Malé Studené doliny, v jejímž závěru budete nuceni zdolat strmý výstup po řetězech přes Priečné sedlo do sousední Veľké Studené doliny a tou se vrátit zpátky dolů. Předem upozorňuji, že je to opravdu slušný „nářez“ a předpokládá to rozumné počasí "tam nahoře", protože drápat se vzhůru v dešti a větru na řetězech v Priečném sedle není příjemná ani bezpečná záležitost. Soukromě jsem si tuto spojku mezi oběma dolinami přejmenoval na Chilcoot („Čilkut“) a kdo četl Jacka Londona, možná pochopí proč:-)

V opačném směru se túra uskutečnit nedá, protože pohyb v Priečném sedle je povolen pouze v jednom směru. Pohled na obrázek (ty miniaturní barevné tečky jsou opravdu lidi) snad dostatečně odůvodní toto v Čechách ne právě obvyklé nařízení.

 

Když už jste byli varováni,  nezbývá než se vydat na cestu. Osobně jsem navštívil dotyčnou oblast během týdenní dovolené celkem třikrát a poskládal si dohromady mozaiku jednotlivých úseků během těchto několika výprav. Dvakrát jsem program měnil kvůli nedostatku času nebo nepříznivému počasí a to je i důvod, proč jsem nefotografoval Veľký Studený potok - na zpáteční cestě se zatáhlo a vraceli jsme se v silném dešti, ve kterém jsem na fotografování neměl ani pomyšlení. Následující série fotek tedy bude prezentovat výstup od silnice spojující Starý Smokovec s Tatranskou Lomnicí napřed podél Studeného potoka  a následně podle Malého Studeného potoka až k Téryho chatě, v jejíž blízkosti potok vytéká ze Spišských ples. Snímky jsou pořizovány v poklusu (místy doslova) a mají jen dokumentační charakter. Přesto si myslím, že mohou potěšit nebo inspirovat k návštěvě.

Začátek cesty vzhůru - kousek za zády mám silniční most. Potok má dost vody, protože nahoře prší.

 

Asi o kilometr výš má potok podobný charakter, možná je ještě o něco rychlejší. Z této výpravy jsem se musel vrátit - v 1600 m n. m. mě zastavil hustý souvislý déšť. Po pravdě řečeno - čekal jsem to.

 

Lesy v okolí potoka jsou v katastrofálním stavu po větrné smršti, která zasáhla celou oblast Vysokých Tater v listopadu 2004. Dřevo z této oblasti nebylo ani odvezeno, všude se válejí hromady padlých kmenů. Ani přeživší stromy nevypadají dobře, řada z nich je proschlá a odumírá nastojato. Na svazích už sice vyrůstá nový les, ale bude ještě dlouho trvat, než krajina získá původní vzhled.

 

Koryto potoka je v této oblasti plné impozantních balvanů ze světlé žuly.

 

Pokud máte cit pro detail, mohou vás okouzlit bohaté lišejníkové mapy na jednotlivých balvanech, namodralá barva vody i spousty miniaturních "zahrádek" na březích potoka.

 

O něco výš je údolí užší a sevřenější, takže stromy tu odolaly náporu vichřice a potok stále ještě protéká lesem. Spád koryta se zvyšuje a řečiště je jediná kaskáda bělavé pěny. Najde se tu i několik impozentních vodopádů, kolem kterých se obvykle koncentrují zvídaví návštěvníci.

 

V nadmořské výšce kolem 1100 - 1200 m působí les poměrně zdravým dojmem a potok není tak divoký, což je ovšem jen krátkodobý stav...

 

Stačí vystoupat jen o kousek výš a voda už zase běsní mezi kameny.

 

Způsob, jakým se potok proměňuje po každých několika desítkách výškových metrů mě fascinoval. Tohle je zdánlivě úplně jiná voda...

 

A tohle už je Malý studený potok. V těchto partiích teče vcelku idylicky. Okolní les je bohužel v katastrofálním stavu.

 

Relativně mírný sklon údolí náhle přeruší vysoká skalní stěna. Potok si s tím hlavu neláme - v nejstrmějším místě se řítí dolů úzkou trhlinou a vytváří "Obrovský vodopád".

 

Malý Studený potok kousek nad Zamkovského chatou. Nadmořská výška kolem 1500 m se projevuje postupným ústupem lesa. Souvislý smrkový porost nahrazuje kleč.

 

Jak mizí vysoké stromy, postupně se otevírá výhled na Malou Studenou dolinu v celé její kráse. Vzadu ji uzavírá vysoká skalnatá stěna, po níž se potok řítí dolů jako tenoučká bělavá stužka.

 

Postupně se blížíme ke konci údolí a jak stále stoupáme, začíná vegetace ustupovat holému kamení.

 

Konečně jsme pod vodopádem. Z této pozice si ale nedokážu uvědomit, jak obrovský výškový rozdíl překonává.

 

Pohled vzhůru je úchvatný - voda se řítí neznámo odkud a skalní jehly se zvedají až do nebe.

 

Teprve když vystoupáme suťovým polem o pěkný kus výš, mohu si udělat představu o tom, co tady příroda dokázala. Lapu po dechu, ruce se mi klepou, objektiv není dost "široký", ale nějak to prostě vyfotit musím...

 

Konečně jsme nahoře. Tady, ve výšce kolem 2000 m opouští potok Malé Spišské pleso, aby se o kousek dál vrhl do údolí. Vegetace tu už moc není, všude jsou obrovské plotny kamene a spousty turistů. Dá to fušku, nemít nikoho z nich v záběru...

 

Počasí se kazí, většina naší výpravy obrací. Já s rodinou se nakonec rozhodnu pokračovat. Během výstupu k Priečnemu sedlu se ještě na chvilku vyjasní a tak pořizuji pár snímků Prostředního Spišského plesa. Tady se sbírá voda, podle níž jsme celý půlden stoupali.

Zbývá nám ještě asi  posledních 150 výškových metrů do Priečneho sedla, za nímž podezřele houstnou mraky.

 

Priečne sedlo je za námi. Snažíme se rychle klesat, protože proti nám letí oblačná stěna a dusí pod sebou poslední zbytky slunečního jasu. Fotoaparát se definitivně ukryje do brašny a naše oči se soustředí na chodník z mokrých kamenů, po němž se snažíme dostat do civilizace, od níž nás v tuto chvíli dělí tři hodiny velmi ostré chůze a nějakých 1300 výškových metrů. Všude kolem nás dopadá voda a stéká po skalách k průzračným plesům, mezi nimiž se někde rodí Veľký studený potok. Cesta dolů sice vede kolem něj, ale dva bolestivé pády mi připomenou, kam bych se měl koukat.

Nezbývá než doufat, že se sem někdy vrátím.

 

Nedalo mi to a musel jsem tenhle článek napsat. Rybařina není jen o nachytaných kilech a centimetrech. Je to i vztah člověka k přírodě a zejména k vodě. A pro mě svým způsobem životní cesta. Tady byla ta cesta doslova fyzická - stoupal jsem vzhůru až do mraků, abych viděl, jak se v holém kamení mezi horskými vrcholky a zbytky sněhu rodí potok.

Pokud jde o ryby, je třeba si uvědomit, že všechny toky napájené vodou z tajícího sněhu nebo ledovců jsou velmi studené a chudé na potravu. Ve Studeném potoce se sice vyskytují pstruzi a vranky, ale není jich mnoho a najdou se spíše v nižších partiích toku. Sám jsem navzdory častému a usilovnému nahlížení do vody neviděl ani šupinu a moc mě to nepřekvapuje.

V dolní části svého toku by měl být Studený potok dokonce rybářským revírem, ale tam už vůbec ničím nepřipomíná tu úžasnou bystřinu řítící se strmě se svažujícím údolím. Nakonec teče vcelku poklidně plochou Popradskou kotlinou, místy velice pěkně meandruje a v posledních úsecích svého toku protéká i osídlenými oblastmi. Definitivní tečku za jeho krásami udělá romská osada nedaleko Veľké Lomnice kousek od ústí do Popradu. Potok tu má charakter skládky, ačkoli místní obyvatelstvo dle vlastních slov prezentovaných před kamerou vůbec netuší, jak je to možné a kde se tu ten nepořádek vzal. Na síti byla anebo možná ještě je k vidění reportáž slovenské televize z těchto míst, ze které své znalosti čerpám. Potok v ní působil velmi skličujícím dojmem a neměl naprosto nic společného se zázrakem přírody, na který se jezdí dívat davy turistů do Tatranského národního parku a který jsem sám viděl. Našel jsem několik kopií tohoto videa vložených na Youtube, ale všechny postupně zmizely.

Doufám, že se najdou čtenáři, kterým nebude vadit "turistický" charakter tohoto článku. Já osobně dám přednost procházce kolem krásné vody před chytáním někde uprostřed velkoměsta a doufám, že se v řadách návštěvníků těchto stránek najdou podobní jedinci. Pro ně jsem předchozí řádky psal.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey