Navštívil jsem spolu s rodinou tenhle zázrak přírody v létě 2007 a strávili jsme tu několik hodin korzováním po cestičkách, lávkách i mostech mezi všemi těmi jezery a vodopády. Brzy jsme přestali vnímat všechno to, co z Plitvic dělá lunapark pro platící návštěvníky a hltali nádheru průzračných jezírek, travertinových kaskád, vodopádů a dalších věcí, které dokáže nabídnout voda modelující krasová údolí.

 

Než se s vámi podělím o své dojmy rybáře – turisty, uvedu pár údajů o celé oblasti, které jsem nasbíral na Internetu.

Národní park Plitvická jezera byl v tehdejší Jugoslávii vyhlášen v roce 1949 a od roku 1979 se nachází i na seznamu světového přírodního bohatství UNESCO. Ačkoli název naznačuje, že předmětem ochrany je soustava místních jezer, v reálu je chráněno i rozsáhlé území kolem zahrnující okolní zalesněné kopce masivu Velika Kapela a Plješevice.

Říčka Plitvice, která dala lokalitě jméno, mezi jezery vůbec neprotéká. Přitéká ze strany a řítí se do kaňonu pod nejníže položeným jezírkem Novakovića Brod  76 m vysokým vodopádem. Samotná jezera leží na tocích řek Bijela Rijeka a Crna Rijeka tvořících vidlicovitou „kostru“ celé oblasti. Teprve po jejich splynutí se do nově vzniklého toku vrhá i říčka Plitvice a soutokem všech tří řek vzniká řeka Korana. Ta je sama o sobě mimořádně zajímavým tokem, jehož modravá voda zdolává desítky travertinových kaskád nabízí nádherná zákoutí, která sice nedosahují monumentality Plitvic, ale rozhodně stojí za vidění.

Vodpád říčky Plitvice

Z celkové plochy parku, která zahrnuje zhruba 295 km2 tvoří vlastní plocha jezer jen 2 km2. Něco málo navíc zahrnuje prostor, kde je dovoleno pohybovat se návštěvníkům. Více než 90 % rozlohy parku je ale veřejnosti nepřístupných a z pohledu biologa představuje území možná cennější než je světoznámá jezerní soustava. Jedná se totiž o jednu z nejméně dotčených oblastí Evropy s obrovským zastoupením nepředstavitelného množství vzácných rostlin a živočichů. Existuje tu prý louka s 42 druhy orchidejí, případně jiná se 16 druhy lilií a další podobná místa. Turista se na taková místa nedostane, což je jen dobře. Ale i tam, kde je vstup povolen, je pestrost místní flóry očividná a v okolí veřejně přístupných cest se setkáme se spoustou atraktivních druhů. V době našeho pobytu tu například kvetly stovky divokých bramboříků.

 

Pokud jde o zvěř, žije tu prakticky kompletní fauna evropských lesů včetně vysoké zvěře, divočáků a velkých šelem jako jsou rysi, vlci a medvědi. Právě skutečnost, že turisté se pohybují jen na maličkém kousku území parku na březích jezer a zbytek jeho rozlohy tvoří panenská divočina, dovoluje takovéto soužití, které se třeba v případě medvědů zdá být méně problematické než ve slovenských horách. Možná i proto, že na noc se brány parku prostě zavírají a veškeré ubytovací kapacity se nacházejí mimo jeho území.

Oblast Plitvických jezer, tak jak ji dnes známe, je geologicky poměrně mladý útvar s předpokládaným stářím kolem 8 000 let. Dolní kaňonovitá část pravděpodobně vznikla propadnutím stropu bývalé jeskyně.

Celé údolí je vystaveno procesu neustálých změn. Vápenec se místy rozpouští a jinde sráží a vytváří travertinové valy a kaskády.

 

Na vodopádech s menším průtokem se hornina sráží na vegetaci, která ji pokrývá a vznikají tu podivuhodné kamenné převisy porostlé mechem a travinami, které neustále přirůstají. Když jejich hmotnost překročí pevnostní meze materiálu, část převisu se zřítí a proces pokračuje.

 

Travertinové hráze někde rostou do výšky a jinde je zase může erozní činnost vody prorazit, takže voda tu stoupá, klesá, hledá si nesčetné cestičky, teče po povrchu i dutinami uvnitř kamene a neustále mění vzhled celého údolí. Fyzikální a chemické procesy urychlují i specifické baktérie a všudypřítomné rostlinstvo. V mimořádném případě může vrstva usazeniny přirůstat rychlostí až 3 cm ročně, což znamená, že viditelné změny v některých dílčích úsecích kaskády mohou nastat i v průběhu jednoho lidského života.

Dokladem rychlosti těchto procesů je i silná minerální vrstva pokrývající kdejakou větev spadlou do vody.

Na následujícím snímku je zase vidět val ohraničující někdejší jezírko, který byl zatopen po vytvoření nové hradby níže proudu.

 

V zimě prý jezera obvykle zamrzají, takže kromě krasových útvarů se tu dají v tuto dobu obdivovat i překrásné ledové scenérie.

Soustava jezer se obvykle dělí na dvě části – dolní čtyři jezera se nacházejí v hlubokém kaňonovitém údolí blízko hlavního vchodu do parku, zatímco zbylých 12 jezer leží ve výše položených údolích zařízlých mezi okolní kopce. Dvě z nich jsou poměrně rozlehlá. Prošćansko jezero má plochu 68 ha a největší plitvické jezero Kozjak dokonce 81,5 ha (je i nejhlubší - 46 m). Tato dvě jezera tvoří téměř tři čtvrtiny vodní plochy Plitvic a na Kozjaku je dokonce provozována lodní doprava (je v ceně vstupenky).

Oblast Plitvických jezer - nejnižší část soustavy uložená v kaňonovitém údolí leží na severu (horní část mapy); v této oblasti je rovněž hlavní vstup do turisticky přístupné části.

 

Když jsem Plitvice navštívil, měli jsme k dispozici asi 4 hodiny, což je na prohlídku tak rozsáhlého území opravdu málo. Daleko lepší by bylo vyhradit si na pobyt celý den, ale jako účastník organizovaného zájezdu jsem takovou možnost prostě neměl.

Po zakoupení vstupenek jsme proto rychle opustili oblast brány do parku a přesunuli se na hranu kaňonu, odkud bylo vidět vodopád říčky Plitvice a dolní jezera soustavy obklopená turistickými chodníky.

Vstup do parku

Dolní část jezerní soustavy je hustě protkána dřevěnými chodníky

 

Postupně jsme kráčeli proti proudu a střídavě nahlíželi do údolí nebo si prohlíželi místní rostlinstvo. Výškový rozdíl, který nás dělil od zářivě modrých vodních ploch v hlubině pod námi, jsme nakonec překonali po schodišti umístěném do skalnaté průrvy, která možná byla jedním z pozůstatku někdejšího jeskynního systému, jehož zřícením vzikla dolní kaňonovitá část parku.

 

Tím jsme se konečně ocitli na úrovni jezer. Průzračnost a zbarvení vody filtrované přes vrstvy vápence jsou ve všech krasových oblastech úžasné a Plitvice v tomto směru rozhodně nezaostávají. Vidět je do hloubky několika metrů a každá vodní plocha tu má svůj vlastní odstím modré nebo modrozelené barvy.

 

V čisté vodě postávala hejna ryb a bylo vidět, jak se hromadí kolem odpočivadel a jiných míst hojně navštěvovaných turisty. Ve zdejší křišťálově čisté vodě zjevně mnoho živin není a obsádka jezer má dost hluboko do žlabu. Spoléhat se na potravu naházenou do vody turisty, se proto mnoha místním rybám vyplatí.

Když jsem se bavil v Čechách s lidmi, kteří přede mnou Plitvice navštívili, vyprávěli mi, že v jezerech viděli spoustu pstruhů. Je fakt, že slovo spousta je relativní pojem. Já sice také nějaké pstruhy viděl, ale protože umím počítat docela dobře, výraz "spousta" bych nepoužil. Mohlo jich být tak osm, maximálně deset. Plavali v některých menších jezírkách nebo ještě častěji ve spojnicích mezi nimi a velikostně představovali tak „český svazový průměr“.

Dominantním druhem zdejší ichtyofauny v době mé návštěvy vůbec nebyl pstruh ani jiná lososovitá ryba, ale jelec tloušť. Tloušťů tu bylo opravdu hodně a to ve velikostech od 12 do 50 cm. Ryby nad 40 cm byly ale nesmírně vzácné a dalo se na ně narazit jen v některých větších jezerech. Ve většině jezer nepřesáhli místní jelci délku 35 cm. Kromě největších kusů byli pěkně vyhublí a v naději na kus žvance pózovali tak ochotně, že se mi povedlo udělat několik snímků, jaké bych u nás v Čechách asi hned tak nepořídil.

 

Čistá voda mi dovolila bezpečně identifikovat i další dva daleko vzácnější druhy ryb oživující zdejší jezera – perlíny a střevle. Střevle byly nejhojnější v místech, kde se nepohybovali tloušti. V oblastech s početnými hejny těchto ryb se naopak prakticky nevyskytovaly. Při hladovosti zdejších vod je celkem jasné proč.

Podobně bylo obtížné narazit i na tlouší dorost. Evidentně to tu má každá malá ryba, dokud nedoroste délky kolem 15 cm hodně těžké a je vidět, jak výrazně se zlepší kondice největších tloušťů, když se jim nějakým zázrakem podaří překročit „čtyřicítku“ a mohou beztrestně řádit v zástupech mladších kolegů.

Celková obsádka je tu v přepočtu na plochu hodně slabá a pár šikovných rybářů by dokázalo obsádku většiny menších jezer zdevastovat během týdne. Proto je tu lov ryb zakázán. Kus silného vlasce pohozený u menšího jezírka zabydleného dvěma pstruhy „pánvičkové“ velikosti mě ale přesvědčil, že co se týče dodržování zákazů, nebude to v Chorvatsku o mnoho lepší než u nás.

 

Jezera jsou i domovem raků. Vidět jsou hlavně v příbřežních oblastech mělčích jezer. I když jsem jich viděl jen několik, věřím, že tato stvoření s převážně noční aktivitou jsou tu ve skutečnosti daleko hojnější.

 

Pokud jde o samotný jezerní komplex, pak zcela jinak vypadají jezera ve stísněném kaňonu v dolní části parku a jinak jezera v jeho horní části, kde se údolí rozevírá více do šíře a umožňuje největšímu jezeru Kozjak rozlít se do plochy bezmála čtverečního kilometru.

 

Tam, kde už údolí není tak stísněné, se kromě velkých jezer vytvářejí četné travertinové kaskády vytvářející řadu menších jezírek, mezi nimiž se vodní toky rozpadají na desítky samostatných proudů a voda se tu přelévá tak nějak všude - teče lesem, mezi kameny, protéká porosty rostlinstva. I když tu najdeme několik monumentálních pramenů padajících z opravdu velké výšky, dominují oblasti drobnější vodopády a prakticky odevšad crčí a odkapává všudypřítomná životadárná tekutina.

Procházíte tu mezi drobnými tůňkami s křišťálově čistou vodou, pod jejíž hladinou vápnitá usazenina pomalu pokrývá větve ponořených stromů, dík malé hloubce tu raší porosty vodního roslinstva a mezi nimi se prohánějí zvědaví tloušti.

 

Zvláště úchvatný je skalní blok, z něhož crčí voda v mnoha samostatných proudech, aby dole vytvořila kaskádu mělkých tůněk, jimž bohaté řasové porosty propůjčují jasně zelený nádech. Stezka stoupá podél této skály a pozorovatel si tak může vychutnat pohled na tu nádheru z libovolné výšky, i když přímo zdola je asi nejimpozantnější.

 

Určitou výhodu představuje i jakási komornost zdejšího prostředí daná omezenou viditelností a celkově menším počtem turistů, protože celá tato oblast leží mimo hlavní trasu, po které se pohybuje většina návštěvníků.

Musím říct, že nakonec jsme se tu i s rodinou tak dokonale zašili mezi tou spoustou zeleně, vody a mokvajícího kamení, že už nám nezbyl čas na mnohá jiná zajímavá místa parku. Ale nevadí, stejně mám pocit, že se sem určitě ještě jednou vrátím.

 

Pokud vám v celém povídání o Plitvicích chybí skutečná rybařina, pak vězte, že pokud budete chytat dostatečně dlouho, možná se stejně jako já dostanete do stavu, kdy nebudete mít pocit, že nutně musíte chytit vše, co ve vodě plave. Pohled na živou vodu, do níž svítí slunce, zelenají se v ní stonky rostlinstva a mezi nimi plavou ryby, vás začne naplňovat stejným uspokojením jako pocit ze samotného lovu. Možná začnete pomalu chápat, jak funguje celý ten křehký systém, jehož základem je podivná tekutina složená z atomů vodíku a kyslíku. A snad si i uvědomíte, jaké máte štěstí, že můžete žít na planetě, kde se dá potkat tento zázrak, jehož vrcholnou ukázkou jsou právě Plitvická jezera.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey