Protože si ale uvědomuji, že články bez rybaření nejsou pro návštěvníky rybářského serveru příliš přitažlivé, budou další díly mého cestovatelského miniseriálu vycházet jako čtenářské články. Prostor v rubrice hlavních článků se budu snažit rezervovat pro články více související se samotným rybolovem.

 

Dnes spolu navštívíme jeden z nejzvláštnějších a nejzajímavějších soutoků řek na evropském kontinentu. Nachází se na území Chorvatska nedaleko městečka Slunj. Krasová říčka Slunjčica se tu vlévá do zhruba stejně velké říčky Korany, kterou možná znají návštěvníci Plitvických jezer, pod nimiž Korana vzniká spojením několika menších toků pramenících v této oblasti.

Obě říčky jsou krásné a v naší zemi žádnou podobnou nenajdete. Ale způsob, kterým se Slunjčica rozloučí se svou samostatnou existencí, aby předala své vody své temnější a hlubší sokyni, ten je neopakovatelný v širším měřítku.

Poté, co se Slunjčica proklikatí členitým krasovým údolím k několika posledním stovkám metrů své pouti, dostane se na rovné vápencové plato, kde se rozpadne do sítě jednotlivých ramen a vytvoří členitou bohatě větvenou deltu. Vápencová deska ale končí prudkým zlomem na hraně údolí, kde pění a hučí peřeje Korany. Vodám Slunjčice nezbývá než padat z výšky ve spoustě pramínků a vodopádů a vytvářet působivé scenérie, nad nimiž nejdno lidské oko ustrne v němém úžasu.

 

Moje oči ustrnuly obě už v době, kdy jsme touto oblastí jen projížděli a nebylo mi dáno vystoupit z jedoucího autobusu. Dva roky nato jsem ovšem tuto chybu napravil a strávil tu zajímavý půlden.

Lidé, kteří v tomto kraji bydleli, podlehli půvabům onoho místa už dávno a usadili se přímo na plošině mezi jednotlivými rameny Slunjčice i na samotné hraně, odkud se její voda vrhá do hlubiny. A protože nebyli hloupí a museli z něčeho žít, celkem rychle dokázali využít energetický potenciál vody padající bez užitku z bezmála dvacetimetrové výšky tak, že postavili na hraně skály řadu vodních mlýnů. Vznikla tu vesnice Rastoke – zajímavá mlynářská osada těsně spjatá s místem, na němž vyrostla.

 

Nikdy se nemohla výrazněji rozrůst, protože jednak neměla kam a navíc počet vodních mlýnů, tvořících její jádro, byl omezen. Na nějaké rozrůstání a expanzi do okolí tu bylo nedaleké městečko Slunj působící naprosto normálním až tuctovým dojmem. Naproti tomu mlynářská osada Rastoke poté, co vyplnila veškerý dostupný prostor, tak trochu ustrnula v čase.

Voda tekla, mlýny se točily, svoje majitele dokázaly uživit a na běhu věcí nebylo třeba mnoho měnit. Navíc vodní mlýny asi nikdy nevydělaly tolik, aby stálo za to je nějak významně přebudovávat. A proto, když milou vísku zastihlo dvacáté století, pořád tu ještě zůstal kus starých časů, jaký se jinak najde snad jen v nejzapadlejších vískách uprostřed hor. Jinde je skanzeny třeba zakládat a složitě budovat, tady takový skanzen stál v podstatě sám od sebe a ještě k tomu na místě, jakých se mnoho nenajde.

Od roku 1962 jsou proto Rastoke chráněným místem jako urbanní a přírodní zvláštnost a roku 1967 byly registrovány jako kulturní památka. Postupně je objevili i turisté a tak spíš než nějaká ta hrstka semletého obilí živí jejich obyvatele turistický ruch. V sousedství dodnes funkčních mlýnů se tu objevily různé hospůdky a restaurace, v nichž můžete sedět a pod nohama nebo za zády vám zurčí křišťálově čistá voda, která pospíchá, aby se už po pár krocích mohla vrhnout z útesu do chladné náruče řeky Korany.

Během války Srbů s Chorvaty v 90. letech 20. století zasáhly oblast poměrně silné boje a řada domů v Rastoke prý byla poškozena, některé snad i vypáleny. Protože ale Chorvati dokáží plně využívat potenciál turistického ruchu, velice rychle dali vesnici do pořádku. Dnes se tu nepopsatelným způsobem mísí jednadvacáté století se středověkem a rozhodně stojí za to se tu na chvilku zastavit.

 

Jako rybáře mě samozřejmě zajímaly i obě místní řeky - možná víc než celé městečko a historická vesnice s prastarými mlýny. Jaké vlastně Korana a Slunjčica jsou?

Jedním slovem úžasné, jak už to u většiny krasových řek bývá. Mají členité koryto, které zatím žádného technokrata nenapadlo výrazněji zušlechťovat, křišťálově čistou namodralou vodu, v níž je vidět do hloubky několika metrů a všude, kde je to možné, zarůstají pestrou směsicí mnoha druhů vodního rostlinstva.

 

Obě vytvářejí místa peřejovitého charakteru i téměř stojavé „oleje“, najdete v nich mělké rozlitiny i bezedné jámy a všechna ta místa hýří barvami způsobem, s nímž jsem se u nás nesetkal.

 

Obsádku obou řek tvoří hlavně pstruzi. Viděl jsem jich dost a jednalo se výhradně o pěkně vybarvené „potočáky“.

 

Jako doplněk tu proplouvalo něco málo jelců skromné velikosti a hejnka střevlí zdržující se podél trsů vodního rostlinstva.

 

Prý se tu vyskytuje i lipan, ale nejsem si jist, jestli jsem nějakého viděl. Pěkného určitě ne.

Už když jsem tuhle vodu spatřil poprvé, říkal jsem si, že tady bych si chtěl někdy zachytat. Během své krátké návštěvy jsem ke svému údivu zjistil, že to naprosto normálně jde. Řeka je v okolí města rozdělena na několik revírů a setkal jsem se s cedulemi nabízejícími sportovní rybolov za cenu 150 kun na den s tím, že pravidla lovu se revír od revíru liší.

Nad městečkem Slunj jsem se prošel několik set metrů podle úseku, nad nímž se tyčila zřícenina místního hradu, údajně z 15. století. Podle informací na cedulích tu byla možnost ponechání si dvou kusů ulovených ryb s délkou, tuším, nad 30 cm. Nikoho asi nepřekvapí, že jsem tam takovou rybu ani nezahlédl. Ale menší pstruzi tu občas plavali jak v mělčích proudech, tak i u dna hlubších tůní.

 

Potkal jsem dokonce i dva rybáře. Oba muškařili a snažili se prochytávat s nymfami a strímry okolí různých zlomů a prahů s proudnější vodou. Chytit rybu jsem je ovšem neviděl.

 

Přímo v Rastoke visela na sloupu místního osvětlení upoutávka na úsek „chyť a pusť“, kde se nabízela možnost lovit pouze na mušku bez protihrotu. Přesné vymezení této části řeky sice na ceduli nebylo, ale v celém bezprostřením okolí Rastoke i ve vesnici samé byla zarybněnost o dva řády vyšší a dalo se tu natrefit na docela pěkné ryby.

Dokonce i v mlýnských náhonech postávali krásní potočáci mezi 30 – 40 cm a po krátkém váhání se nechali krmit houskou, na kterou se po pár zhltnutých soustech vrhali, až voda stříkala. Strávil jsem s nimi nějaký čas a nafotil pár celkem slušných snímků. Doufám, že oni naopak bez následků strávili celou českou housku z naší svačiny, protože soudě dle nechápavých pohledů některých kolemjdoucích, v Chorvatsku jsou běžnější jiné směry toku energie v potravním řetězci…

 

I dole v soutěsce řeky Korany, kam padaly vodopády a voda z mlýnských náhonů, bylo dostatečně živo a štíhlá těla se tam míhala v některých tůních v počtu i velikostech vyvolávjících mírné svrbění mé pravé ruky.

 

Kousek nad vesnicí, kde Korana líně tekla krátkým regulovaným úsekem, ovšem pro změnu koupal kdosi od pohledu místní parádní korkový špunt s rousnicí. Soudě podle toho tu možná platí velice pestrá pravidla včetně nějakých nepsaných úprav pro domorodou populaci a zarybnění se tak může měnit doslova úsek od úseku. Přesto bych ochotně vyplázl těch požadovaných 150 tchořů či kun jen za to, abych se kolem zdejších řek mohl projít s prutem v ruce a do některých míst si jen tak nahodit, třeba i jen s  teoretickou nadějí na úlovek. I pod městem je totiž už spojený tok obou řek stále půvabnou vodou zdolávající série travertinových kaskád a nabízí mimořádný vizuální zážitek.

 

Nevím jak pro vás, ale pro mě bylo setkání s Chorvatskými krasovými řekami velmi inspirující a pevně věřím, že až tuto zemi příště navštívím, najde se v mých zavazadlech dost místa i pro muškařský prut a doufám, že nejen pro něj.

Nedělám si iluze, že bych Chorvatům jejich vody vychytal (navíc mám pocit, že to zvládnou i beze mě), ale rád bych jednou stál na travertinové terase a koupal šňůru v tyrkysově modré vodě kličkující skalnatým údolím někam k Jaderskému moři. Ryby se dají nachytat leckde, ale rybaření opravdu není jen o tom, co člověk vytáhne z vody.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey