Dnes už fotí pomalu každý. V době, kdy je pomalu problém koupit mobil bez foťáku a digitální kompakty se staly běžně dostupným zbožím, je spíš problém potkat člověka, který nefotí (i když i takoví se najdou). Otázkou je ovšem kvalita výstupu. Zdaleka ne každá fotka je dílko, na němž oko spočine se zalíbením. Najdou se ovšem lidé, u jejichž obrázků je pravděpodobnost něčeho takového dost vysoká. Je to dáno tím, že oni prostě dobrou fotku udělat chtějí. Ať už mají talent od Boha, léta praxe, investovali hromady peněz do kvalitní fototechniky nebo všechno najednou - jejich snímky vyčnívají nad průměr nebo dokonce představují pomyslnou špičku toho, co je tady na chytej.cz k vidění.

 

Tohle už se zdá být na dobré cestě...

 

Sami autoři si ale většinou nemyslí, že by jejich fotky byly bůhvíjaké. Kdyby si to mysleli, nikdy by se nedostali tam, kde teď jsou. Rádi by nafotili ještě hezčí, zajímavější, neobvyklejší nebo akčnější snímky, protože vědí, že to jde -  a věřte, že se o to všichni snaží. Jenže jak zpívá Jarek Nohavica v jedné své písni: „…pouhá snaha není ještě vše.“

Občas je třeba vědět jak na to a zdaleka ne všechno se člověk může dočíst nebo na to přijde sám. Focení ryb je navíc dost specifická činnost. Je proto obvyklé, že každý „rybofotič“ je do jisté míry samouk a hodně problémů řeší vlastními silami a invencí. Nakonec některé prvky nebo postupy celkem zvládá, ale jiné mu působí potíže. Přitom vidí, že mnozí jiní jsou na tom přesně opačně. Nejlepší je v takovém případě setakt se s kolegou, který se s daným problémem zdárně vypořádal a vzájemně od sebe něco okoukat. Jenže kde vzít a nekrást? Fotografujících rybářů (nebo rybařících fotografů) je málo. I na celém našem serveru je jich jen pár. Velice brzy se vzájemně našli a slezli se v jednom speciálně k tomuto účelu založeném fóru. I já jsem se s nimi slezl. Nakolik dobře fotím, nechť posoudí laskaví čtenáři sami, ale pravdou je, že vyhozen jsem nebyl...

Velice brzy se ukázalo, že internetová diskuze je fajn věc, ale foťák je foťák a realita je příliš pestrá na to, aby byla popsána pár větami. Nabídl jsem tedy nejaktivnějším účastníkům, že bychom se mohli sejít u mě doma. Kupodivu nebyli proti a tak se o víkendu před chytejsrazem sešla na jihu Čech zajímavá skupinka osobností, které v minulých letech propadly pohledu do hledáčku fotografického aparátu a rády vidí na konci tunelu obrysy rybích šupin. Jmenovitě se tu vyskytli Sander, tomashr se synkem a Libor, kolega MP-E65mm dorazil sólo ve čtvrtek po akci. Měl dorazit i Hugo Fisher z MRKu, protože fotografie nezná hranic, ale nestihl to. Akce tedy nakonec byla ryze chytejácká.

Plán byl jednoduchý – chytat a fotit. Snažili jsme se oboje dělat do roztrhání těla a vydrželi jsme při tom celý víkend. Poděkování patří mé ženě Martě za to, že nás během této činnosti nenechala umřít hlady a vůbec zajišťovala všestranný servis. Též majitel místního řeznictví zaslouží pochvalnou zmínku za kvalitní "vitamínové doplňky" naší už tak solidní stravy.

 

Sešli jsme se už v pátek večer a shodli se, že navzdory mizernému počasí se ještě koukneme k vodě. Skončili jsme v okolí nevysokého jízku na malé říčce a pokoušeli se o první úlovky – rybářské i fotografické.

 

 

Kromě Tomáše (tomashr) jsme ovšem všichni lapli čisté zero. Tomáš ovšem měl modrou rotačku. Tato věc, kterou nikdo jiný nedisponoval a Tomášova pozice na mělké kamenité pláni těsně nad jezem, se ukázaly být  v daný moment klíčové. Při srazu u auta Tomáš hlásil úlovek štičky, bolena a jesena.

 

 

Následující den jme měli k fotografování fakt úžasné podmínky – od rána bylo zataženo nízkými temnými mraky a ještě v deset hodin byla v podstatě tma. Vyrazili jsme k řece, kde jsem měl vytipovaný přírodně vyhlížející úsek s poměrně bohatým zastoupení fotograficky vděčných objektů jako jsou balvany, pařezy a porosty všeho druhu. Bylo by to za normálních okolností super, jenže o to větší temnota tam teď panovala. Přesto jsme dotáhli svoje krámy od aut nějakých 1500 m daleko do lůna přírody a začali chytat. Tomashr byl usazen za Sanderovy asistence k pěknému očku za padlým stromem a já s Liborem jsme šli níž, kde jsem měl další pěkný flek a hlavně se tam nechá slušně vláčet. Jenže můj oblíbený post byl obsazen a proti nám akorát kráčel vláčkař s tím, že to tu právě celé prochytal. Když připočtu i aktuální počasí, nenapadlo mě už moc věcí, které se ještě mohly podělat. Chvíli jsme se tedy snažili zjistit, co tu po vláčejícím kolegovi zbylo, chytili každý rybku zanedbatelných rozměrů, mě navíc hupla na minirotačku bez lanka štika (což jsem zaregistroval a nesekl)  a setřepala se. Mraky houstly. Rozhodli jsme se nechat vláčení a rozkrmit feederový flek. Když ovšem Libor uviděl charakter zvoleného místa, vytáhl raději matchku  s tím, že plavaná ho baví víc. Mraky potemněly ještě o trochu, i když se zdálo, že už to snad ani není možné. Dohadovali jsme se, kdyže začne pršet. Já tvrdil, že jen co sestavíme pruty, Libor zastával názor, že až v okamžiku, kdy navážeme, nakrmíme a začneme chytat. Nerad to přiznávám, ale měl pravdu.

Jen jsme poprvé nahodili, spadly první kapky a za chvilku lilo jako z konve. Chytili jsme v tom lijáku každý dvě tři podoustve a chvilku se zoufale pokoušeli naplnit poslání naší mise...

 

 

Z dálky bylo vidět, jak se druhá dvojice taky snaží – přesněji řečeno vypovídaly o tom záblesky emitované s frekvencí kulometné dávky. Jinak jsme toho z kolegů zas tak moc neviděli. Prý si tam rozdělili role – Sander chytal, tomashr fotil a rukama jim prošlo asi deset podouství, nějaké plotice a půlmetrový kapr. Druhý, znatelně větší, se v průběhu boje vypnul. Hustý déšť se nakonec nelíbil ani rybám a tak jsme se dali na ústup a odpoledne zasvětili obědu a diskuzím o fototechnice.

 

K večeru přestalo pršet a tak jsme se opět vydali chytit nějaký objekt hodný zvěčnění. Po ranní zkušenosti byl příroda nepříroda vybrán flek uprostřed civilizace, kde se chytalo 50 m od auta. Ponechali jsme dvojice z rána a jali se zakrmovat feedrové fleky. Sander a Tomashr seděli nedaleko mostu a ryby tam evidentně měli. My jsme si s Liborem sedli asi 100 m nad ně a pohled na naše špičky byl dost frustrující. Pár jemných záběrů a jeden nesmělý potah od cejna, kterého jsem za tu opovážlivost okamžitě ztrestal.

 

Takhle jsem ho viděl já skrze Sigmu půjčenou od Libora...

 

a takhle nás oba viděl Libor.

 

Dál se nedělo nic a tak jsem odvlekl Libora dolů pod jez a začal zakrmovat hlubokou rýhu. Tady ryby braly, ale sekal jsem je jenom já. Nutil jsem Libora k převázání sestavy, která evidentně neproměňovala záběry, ale on se tvářil spokojeně a radši se pokoušel fotit, co se na prut pověsilo mě. Nakonec se dočkal i slušnější akce. Mezi pár obligátními cejny a ploticemi jsem konečně zasekl pořádnou rybu. Lehoučký feedřík se čtrnáctkou na forpasu se ohnul do pravého úhlu a brzda spustila monotónní žalozpěv. Rychle jsem se zvedl a s prutem v ruce následoval prchajícího soupeře, abych mu nedal šanci zamotat krmítko na postranním přívěsu v kamenech rozpadlé navigace. Do toho mi v patách znělo cvakání spouště. Podařilo se mi najít flek, odkud se dala ryba jakž takž kontrolovat, ale vyhráno jsem neměl. Bylo vidět, že tam mám říčního kapra – jednoho z těch, co vydrží v řece pár let po nasazení a dávají přednost životu v tažné vodě. Tam z nich vyrostou turboryby. Tenhle teď zkoušel vymetat svoje oblíbené úkryty a zrovna si vzpomněl na jeden někde hodně dole po proudu. Vzal to pěkně zostra a jel. Já odsouzen do role statisty jenom kontroloval, aby se mi mizející vlasec někde nezamotal. Libor se přišoural ke mně a do zvuku kvílející brzdy povídá:

„Dobrý den. Tady se natáčí film Jízda?“

Provokatér.

Každopádně tohle bylo poslední, co kapřík vymyslel. Dál už jen snaživě jezdil, ale postupně mu docházely síly a skončil v podběráku. Následující minutu nedobrovolně pózoval dvěma lidičkám snažícím se v houstnoucím šeru vytěžit z jeho porážky fotografické maximum a pak byl vrácen vodě.

 

Libor fotí rybu, já fotím Libora...

 

...a Libor nás oba. Ještě že nemusíme platit filmy.

 

Dál už jsme nic zajímavého nechytili a vrátili se ke kolegům. Ti nás naprosto jasně překonali počtem úlovků, ale velkou rybu nechytili. Zato lapli slušného lína, kterého Tomashr vyfotil jak „plive vodu“, což se taky každý den nepovede.

 

 

V neděli se počasí umoudřilo a nakonec bylo docela hezky. Vyjeli jsme vysoko proti proudu, kde jsou otevřené pláně s mělkou čistou vodou ideální pro focení. Já s Liborem jsme se opět pokoušeli vláčet, ale voda byla po dešti zkalená a zlákat se nechal jen jeden malý okoun. Tomashr si rozkrmil flek pro chytání s šestimetrovou boloňkou a stal se jasným králem lovu, když zdolal mraky plotic, pár dalších bílých ryb a svůj úspěch okořenil třemi duháky, kteří se stali vděčným objektem jeho fotografického snažení.

 

 

Zbytek naší sestavy se pomalu plížil po proudu dolů. S ohledem na naši vláčkařskou impotenci musel obstarávat ryby k focení kolega Sander za asistence své obávané matchovky od Colmicu. S přehledem sobě vlastním pochytal duháka, plotici a pár tloušťů, takže nějaké snímky se udělaly.

 

 

Jednoho tloušťáka zapřáhl v mělké přehledném místě, kde se Libor odvážil zabrodit a pokusil se za pomoci úhlového hledáčku o nějaké fotky z úrovně hladiny. Jak se tak přesouval a hledal ideální osvětlení, podařilo se mu zakopnout o kámen a už už jsme ho viděli ve vodě i s foťákem. Sledoval jsem ho celou dobu v hledáčku vlastního přístroje a zmačknout spoušť mi nedělalo větší potíže…

 

 

Škoda jen, že na fotce není vidět, jak moc měl Libor stažený zadek. Naštěstí celou situaci ustál a pak už cvakaly spouště – jeho i moje. Díky tomu se můžete podívat na tloušťáka i na Libora v akci. Celé se to odehrává vlastně ještě v závěru zdolávání a netrvá to déle než minutu, takže z pohledu trápení ryby je to ještě akceptovatelné. Její pobyt na souši je prakticky nulový.

Protože je vidět, že Libor má volné ruce, pro jistotu přidávám i obrázek Petra (Sandera) snažícího se usměrnit rybu podle přání fotografa.

 

 

 

 

 

Krátce po této produkci nám vypršela kvóta přiděleného času a všichni účastníci začali šilhat na hodinky – tím víc, čím dál to měli domů. Posbírali jsme tedy všechno svoje nádobíčko, odjeli na pozdní oběd, postahovali snímky, koukli se, co kdo nafotil a rozprchli se do všech stran.

Tolik tedy k samotnému průběhu minisrazu. Zbývá jen krátce přiblížit jeho aktéry a pokusit se předat čtenářům aspoň malou část jejich „know how“. U každého přidávám pár fotek pořízených během akce. Protože podmínky nám opravdu moc nepřály, prosím o shovívavost při jejich hodnocení.

 

Petr Křížek – Sander

Fotí kompaktem Olympus SP-560 UZ.

Ač se nám neustále snažil podsouvat, že se cítí být handicapován svým skromnějším vybavením a není tak rovnocenným členem naší společnosti, je živoucím důkazem, že i s kompaktem se dají na rybách pořídit krásné snímky. I když Petr zaostává po stránce vybavení a fotografickou teorií se také teprve prokousává, bylo u něj vidět v porovnání s jinými účastníky srazu jedno obrovské plus. On to s rybami umí nejen když je láká k záběru, ale perfektně s nimi pracuje i při samotném fotografování. Má odhad pro to, co ryba udělá, umí se kolem ní pohybovat a dovede si ji navést do optimálně osvětlených prostorů. Dík tomu se mu daří exponovat pěkné přirozeně vyhlížející fotky. Je to dar, který nemá každý, ale natrénovat se to do jisté míry dá. Navíc s kompaktem jste neuvěřitelně pohybliví a akceschopní. Místy je to značná výhoda.

Kdo chodí na chytej déle, možná si všiml, že v minulosti bylo Petrovi vytýkáno, že při práci na PC až příliš zvýrazňuje barvy a kontrast fotografií, poslední dobou se v tomhle ohledu hodně zlepšil.

 

 

 

 

Libor Jabůrek – Libor

Fotí Canonem 40D a během akce střídal zejména dva objektivy - Sigmu 17 – 70 mm/ 2,8 – 4 a Canon 70 – 200 mm/ 4 L.

Jeho specialitou jsou v poslední době snímky exponované z úrovně hladiny, kvůli kterým používá úhlový hledáček – to je ta zahnutá věc, jež mu dovoluje dívat se do foťáku shora. Na fotkách výše v textu je to dobře vidět. Libor to z naší sestavy dotáhl ve fotografování ryb jako takovém pravděpodobně nejdál a také pro to asi nejvíc dělá. Tahá k řece opravdu kompletní výbavu, kvůli fotkám brodí, klečí ve vodě, riskuje utopení své výbavičky (u nás se mu to málem povedlo) a na výsledcích je to vidět. Na jihu Čech měl Libor smůlu v jedné věci – chyceným rybám dělá na své domovské vodě mezi kameny „hnízda“ z vodního rotlinstva, na kterých je pak bez rizika poranění rychle vyfotí. U nás vodní rostlinstvo většinou chybí. Je to důsledek častých povodní, díky nimž se porosty nestačí obnovovat.

Libor je šikovný i po stránce postprocesu – jeho fotky po zpracování na PC dost prokouknou a pokud to mohu subjektivně hodnotit, vypadají z výsledků naší čtveřice asi nejlíp.

 

 

 

 

Tomáš Hrubý – tomashr

Tomáš je ostřílený praktik. Fotí dlouho, má skvělé vybavení a dost umí. S focením ryb ovšem začíná. Na akci fotil reportážním Canonem EOS 1D Mark II, což je masivní těžká věc s ďábelsky rychlým autofokusem a schopností exponovat asi desetkrát za sekundu. S tímhle kulometem je dokonale vybaven pro lov dynamických snímků zdolávaných ryb. Na brodění ve vodě a nějakou obíhačku kolem zdolávané ryby to ale moc není. Tomáš na akci preferoval dlouhé objektivy – pevnou dvoustovku (200 mm/ 2,8 L) a 100 – 400 mm/ 4,5 – 5,6 L. Díky tomu fotil z pohodlí větší vzdálenosti, ale byl ochuzen o možnost rozsáhlejšího manévrování a hledání ideálního úhlu pohledu a osvětlení. Výhodou téhle strategie ovšem je to, že můžete bez problémů fotit po velkou část doby, kdy je ryba na prutu ještě aktivní a snímky pořízené dlouhými kvalitními skly vypadají velmi působivě.

U Tomáš mě překvapilo, jak výrazně upravuje pořízené snímky (chce to ale vidět originál a výsledek). Často jde daleko za hranice toho, kam se obvykle odvažuji já. Výsledek musíte posoudit sami, špatný rozhodně není.

 

 

 

 

Miroslav Horáček  - osprey

Já jsem duální fotograf. Dlouhé roky jsem fotil a dodnes hodně fotím kompaktem Sony DSC-V3 a používám přitom podobnou strategii jako Sander. Už druhým rokem ale používám i zrcadlovku Canon EOS 20D a na akci jsem ji měl osazenou objektivem 24 – 85 mm/ 3,5 – 4,5. Ten jsem jednu chvilku nahradil Liborovou Sigmou.

K mým schopnostem by se spíš měl vyjádřit někdo nezaujatý, ale nikdo tu není, takže holt musím psát sám o sobě. Myslím si, že jako samouk mám před sebou ještě dlouhou cestu. Jsem rád, že jsem si mohl díky kolegům vyzkoušet spoustu nových věcí, ujasnit některé priority a získat něco inspirace. To je ostatně i smysl všech podobných setkání. Proti kolegům si připadám univerzálnější, vyzkoušel jsem a pořád zkouším ledacos a nemám žádný zaběhaný styl focení, ale je to univerzálnost nedotažená do konce – ať už po stránce znalostí a zkušeností, umění nebo výbavy.

Když zpracovávám snímky na počítači, snažím se o velmi přirozený vzhled, ale mám pocit, že je to vidět spíš při plném rozlišení snímků. Na Internetu se mi kvalita vlastních fotek moc nelíbí. Pro prezentaci snímků na webu se asi pokusím poučit od Libora. Jeho zpočátku téměř identické snímky po úpravě a umístění na web prostě vypadají podstatně líp než moje. Třeba právě tohle je pro mě jeden z několika významných  přínosů celé akce - i když ten největší je určitě získání nových přátel.

 

 

 

 

A to je vše. Pokusil jsem se tady v krátkosti ukázat, jak vznikají fotky, které jsou na chytej.cz ozdobou rubriky „Z lovu“ i některých dalších. Věřte, že pořídit pěkné snímky není snadné, vyžaduje to hodně nadšení pro věc a naprostá většina pořízených obrázků končí jako nepoužitelný odpad, což běžný návštěvník webu nevidí. Všichni, kdo jsme se u nás doma sešli, víme, že naše výsledky mají ještě pořád k dokonalosti daleko, ale jsme si vědomi svých chyb a postupně se je budeme, možná i společnými silami, snažit odstraňovat. Jak nám to půjde, můžete průběžně kontrolovat.

Sliboval jsem kdysi, že budu psát i různé reportáže a tohle je první z nich - reportáž z cesty za FOTKOU. Je to cesta dlouhá, ale krásná. Konec leží daleko, možná i v nedohlednu a kráčet po ní může hodně lidí. Třeba se některým stanou předchozí řádky malou inspirací...