Abych byl přesný, bylo to 3. února!!! Na Chebsku tou dobou panovalo skutečné jaro – už celých 8 dnů se denní teploty držely kolem 15°C. V důsledku toho tál sníh na kopcích velmi rychle, a tak řeka Ohře, kam jsem běhal s plavačkovým prutem a krabičkou hnojáčků, byla rozvodněná, dravá, studená a kalná.

To mi ale vadilo jen zčásti. Měl jsem totiž svá „klidnější” místečka, kde jsem víceméně pravidelně tahal tlouště, a občas nějakou tu plotici. A na jednom takovém fleku jsem dostal úhoře! Docela náhodou. Silný proud mi sroloval splávek až prakticky ke břehu, kde se jeho pohyb utišil. Po chvilce se splávek začal pokládat, a tak jsem ho popotáhl v domnění, že se háček s hnojáčkem zasekl o vázku dna. Jenže chyba lávky. Na háčku byl pověšen malý úhořík – 41 cm!

Musím přiznat, a to jsem se narodil na břehu Jesenice (a tudíž rybařím odmalička), že mne takový úlovek na samém začátku února zaskočil. Na druhou stranu mi udělal velkou radost a přinutil mne – opět – k zamyšlení nad krásou a náladovostí přírody.