Odehrálo se to cca před 25 lety, kdy už jsem byl poznamenán diagnózou „Rybařina“. Jako obvykle jsem trávil prázdniny u babičky, která má domek kousek od řeky. To léto jsme mohli poprvé chytat na rybku. Zároveň jsme rybařinu s rybářským lístkem zdařile kombinovali i s pytlačením. Hlavně nám nedávala spát blízká turbína, ke které měli vytahovat candáti a úhoři a nesmělo se zde chytat.

Problémem bylo, že se na naší řece velmi obtížně chytaly nástražní rybky. Proto jsme se rozhodli chytat slunky a hrouzky na dvou lesních jezírcích, kde byl rybolov pochopitelně zakázán. Největší „bobky“ jsme pak měli z hajného, o kterém se tradovali různé historky. Hajný měl ale i jednu pozitivní vlastnost, a to ještě jeden větší rybníček. Zhruba 50 x 30m, kde byli krásní kapři.


To je ten kaprový

Když jsme asi potřetí úspěšně na jezírkách nachytali nástražáky, tak s jídlem vzrostla chuť na adrenalinový lov kapříků. Byli jsme tehdy tři kamarádi. Já, Pavel a Rosťa.

Večer před dnem D jsme šli ještě hodit dvě šňůry do výtoku turbíny. Jedna byla na těžko a druhou pytlačku jsme hodili s hrouzkem na plavanou. První jsme nahodili plavačku a než jsme rozmotali klubíčko šňůry na položenou, tak splávek zmizel pod hladinu. Chvíli jsme se znalecky dohadovali, jak dlouho nechat rybu zažrat, zamítali záběr štiky, ale hned na to probírali taktiku jejího případného zdolání s absencí lanka až se nakonec po mohutném záseku (podívejte se níže na místo, kde jsem stáli 3 namačkaní a zasekávající musel co nejvíc mávnout rukou, aby zásek seděl) ukázal asi jen 15 cm dlouhý okoun. Tím jsme ovšem přišli o nástražní rybku, takže kámarád (záměrně nejmenuji, ale já to nebyl) nakonec musel ukousnout okounovi ocas. Ten  putoval opět na plavačkovou pytlajdu. Šnůry zůstaly nastraženy přes noc.


Výtok z turbíny. Ze břehu tehdy ještě vedl postarší žebřík na ten zelenější výběžek, na který jsem museli dobalancovat, a teprve z něj jsme chytali.

Druhý den ráno jsme měli sraz u turbíny. Napřed jsme čtvrthodiny statečně nakukovali přes plot, zda si našich šňůr někdo přes noc nevšiml a pak jsme vyrazili do akce. Mrštně (před 25 lety to ještě šlo) jsme skočili přes plot a šlo se stahovat. Napřed jsme hledali splávek, ale ten nikde nebyl a vlasec byl vyšponovaný. Po záseku, i když ten byl asi zbytečný, Rosťa vytáhl candáta tak 45 cm. Pak jsem si vytáhl svoji šňůru na položenou, kterou jsem měl v hlavním víru. Háček však by prázdný.

Candát nám poněkud zkomplikoval situaci, protože jako další bod programu měl být odchod k jezírkům a nachytání dalších nástražních rybek. Nakonec jsme to vyřešili šalamounsky.  Rosťa, který byl šťastný lovec, si ho v lese zabalil do kopřiv (myšleno candáta) a uschoval ho na jeden strom, aby ho nesežrala nějaká havěť. Za další půlhodinu jsem už byli u jezírek.  Zde už začíná série problémů. Ten den jsem měl pěkné nové bílé kecky made in China i s „chick“ bílou ponožkou. Při vytahování čeřínku mně však ujela noha a rázem jsem až po koleno zajel do černého smrdutého bahna tvořeného těžce smazatelným jílem a zetlelým listím, co už tak „chick“ nebylo. Samozřejmě jsem byl celou zpáteční cestu za smrdutého exota, kolem kterého neustále kroužili komáři, mouchy a vtipné narážky.


Pod tou vrbou jsem si dopřál bahenní koupel. Před 25 lety to však bylo trošku čistší a víc vody


Takhle to vypadá dnes


A tohle je druhé jezírko, nebo spíš to, co z něj po 25 letech zbylo

To ale ještě nikdo z nás netušil, že tato nehoda bude za celý den tou nejbanálnější.

Na večer jsme se pak domluvili, že se kolem 18. hodiny sejdeme na zastávce tramvaje a odtud vyrazíme ke kapřímu rybníku. Strategie byla taková, že v podvečer už k rybníčku nikdo nechodí, takže tam bude volno a bezpečno. Bylo už 18 hodin a Pavel nikde. Počkali jsme s Rosťou ještě akademickou čtvrthodinu, během které jsme rafinovaně vybrali z odpadkového koše použité lístky na MHD na ošálení případného revizora. Jízdenky byly tehdy procvakávací, takže když je člověk naslinil, tak se dírky zalepily a lístek se mohl  teoreticky cviknout znovu. A protože tehdy ještě nebyly mobily a neznali jsme důvod Pavlova zpoždění, tak bylo jasné, že nepřijde.

V 19:00 jsme byli s Rosťou na místě. Opět jsme zopakovali vyzkoušený modus operandi. Několikrát jsme nenápadně prošli kolem oploceného rybníčku. Dodali si odvahu pomluvením hajného a pak jsme najednou parakotoulem přeskočili plot. Pokud čekáte, nějakou katastrofu, tak se mýlíte. Tady to ještě není. Přesun přes plot proběhl bez problému. Rekognoskovali jsme terén a začali chytat. Nicméně hajný se ukázal jako prevít, protože metr od břehu byl těsně pod hladinou ostnatý drát, takže jsme víc trhali, než chytali. Nakonec se však na břeh podíval jeden pěkný lín a amur, který putoval do natržené igelitky. Ještě jsme chtěli zkusit chytat u výtoku, což byla taková mělká, asi metr široká, vybetonovaná strouha porostlá řasami a asi půl centimetrem vody. Tam při jejím přecházení Rosťa hodil, naší tehdejší terminologií řečeno, „kulatý záda“. To napřed jdou nahoru nohy a pak postupně zbytek těla s tím, že si postižený snaží v posledním momentu zachránit hlavu, takže nakonec dopadne ve tvaru kolíbky, do které se nakonec jako třešinka na dortu uložil ten amur.


Místo činu včetně strouhy

Když se to pak nakombinuje s bílým tričkem, tak vznikne celkem dokonalá batika, kterou však žádná matka není schopna ocenit – na zádech řasa a bahno, na břichu rybí sliz a krev a před námi opět návrat v prostředku hromadné dopravy.

Pokud by vás zajímalo, proč tehdy nepřišel Pavel, tak je to proto, že se cestou na náš sraz  vysekal na kole, takže si šel na čtrnáct prázdninových dnů odpočinout s otřesem mozku do nemocnice. Jinak je zajímavé, že já a Rosťa rybaříme dosud, zatímco Pavla to po otřesu mozku  časem pustilo. Takže nevím, zda se zde nedá najít návod pro manželky a přítelkyně, které náš ušlechtilý koníček neprožívají.

Kamarádi pak šli na  kapry ještě několikrát. Inovovali však způsob lovu na tzv. jeřáb. V lese měli schovaný cca pětimetrový kmínek, na který navázali vlasec o vražedném průměru sna 0,50 mm. Na tento bič pak chytali buď z hladiny nebo na splávek, aniž by museli lézt přes plot. No a když ryba zabrala, tak jí i přes plot elegantně přenesli. Možná tak vytvořili, aniž by to věděli, jeden z prvních karpteamů u nás. Jeden rybář totiž takovou udici navíc i s rybou prostě neunesl.

Robur