Určitě tam nepojedu urvat hlavní cenu, ale spíš okusit atmosféru, poznat Prahu z trochu jiné perspektivy, povodit si pár ryb. Prostě si užít fajn víkend... K tomu je však potřeba správný parťák do lodi. Asi jediným vhodným člověkem je můj kamarád a muškař Martin Kučera. Máme občas dost podobné nápady, takže doufám, že mi na netradiční nabídku kývne. Dovolávám se až v pondělí v práci a ptám se Martina, co dělá o víkendu 5. - 7. října.

“No chtěl jsem jet na chatu, ale tady v Praze je Orvis Cup, tak bych se chtěl zajít mrknout...“.

„Právě kvůli tomu volám. Nechtěl bys jít do toho se mnou?“

„Myslíš jako závodit?“

„Jo závodit. Chci to zkusit a hledám parťáka do lodi, abych to někomu nekazil...“

Martin se zamyslel, a že se zeptá doma, jak to vidí jeho drahá polovička. V půlce týdne jsme se definitivně domluvili a o naší společné účasti už nemohlo být pochyb.

Přípravy

Ihned po registraci a zaplacení startovného jsme začali domlouvat podrobnosti, ze kterých vyplynulo, že nemáme celkem na co chytat, a proto by bylo záhodno objednat nějaký materiál a začít vázat. Přestože nejsem moc zdatný vazač, tak beru tento úkol na sebe a objednávám nezbytný materiál. Hrubou představu, na co se chytají vysazení i zdomácnělí pstruzi na stojáku (protože Orviscupová vltava má charakter pstruhové stojaté vody), jsem si udělal v létě na Labské přehradě. Tak zbývá jen navázat úspěšné vzory. Ubytování jsme řešit nemuseli, protože Martin bydlí přímo v Praze a tak jen dořešit můj přesun po trase Nová Paka - Sídliště Zahradní,Praha 10. Přípravy zkomplikovala jen pozdní dodávka vázacího materiálu. Ten dorazil až ve čtvrtek 4.října, takže jsem neměl moc času si s muškami vyhrát a proto nebyly uvázány moc na efekt. Později při závodech mi jeden kolega, kterému jsem ukazoval oblíbený vzor, řekl doslova: „Uvázaný je to fakt strašně, ale hlavně když to nachytá“ :-)

Odjezd směr Praha

Ve čtvrtek jsem v práci nahlásil dovolenou na pátek, abych měl čas se v klidu sbalit a uvázat nějaké mouchy. Vstanu kolem osmé, sbalím si věci, umotám ještě pár lur a kolem poledne nasednu do autobusu. To bylo moje čtvrteční předsevzetí, jenže jsem šel spát pozdě v noci, což mělo za následek, že jsem se probral v pátek nedlouho před polednem. Začal jsem urychleně balit a pořád jsem se bál, že ve spěchu zapomenu nějakou důležitou věc. Takže balení proběhlo následovně: „Krabku s mouchama mám, pruty a kolečka mám, peníze nějaký mám, něco na sebe, svěráček a vázání mám, ...během 10 minut jsem byl komplet sbalený a připravený na cestu. “OK, je 12 hodin, takže autobus je fuč“. Přesto jsem se vydal k autobusovému nádraží a spoléhal, že nějaký bus do Prahy pojede co nejdřív. Když jsem dokráčel na nádraží, zrovna přijel jeden "směr Praha". „Jsem fakt klikař“, říkám si a nastupuji do nepravidelné páteční linky. Kolem půl třetí vystupuji z autobusu na Černém mostě a nasedám do pražského metra. Za třičtvrtě hodiny se již vítám s Martinem (Po zjištění, že jsem se v metru ani neztratil a ani mě nestihl nikdo okrást, se mi značně zvedla nálada :-) ). Cestou od zastávky metra k bytu se stavujem dokoupit nějaké návazce a jiné drobnosti v muškařském obchodě.

Registrace v O2 žlutých lázních

Před osmnáctou hodinou se dostavujeme k registraci. Protože ta začíná až v 18:00, necháváme si v baru natočit dvě pivka. Při placení nás barmanka upozorňuje, že pokud jsme od „té“ akce, je pivo a nealko gratis, což nás mírně příjemně zaskočilo, protože to nebylo nikde uvedeno. Více, ale o to příjemněji, nás pak zaskočil připravený raut pro všechny závodníky, hosty, atd..

Při registraci se Martin dozvídá, že platba převodem neproběhla a tudíž musí startovné zaplatit znovu a odeslaná platba se později dohledá. U stolku organizátorů říkám Martinovi, že pokud si budeme moci vybrat startovní číslo, ať vezme 67, že je to moje oblíbené a šťastné. Obratem se dovídáme, že číslo nám bude přiděleno. Hádejte jaké... jasně že 67 :-) takže nálada opět mírně stoupá. Při registraci každý obdržíme tašku, ve které je tričko s logem Orvis Cup, klíčenka s kartou ZÁVODNÍK, pár reklamních letáků a lístky pro výdej jídla během závodu. Již v baru mi došlo, že tentokrát nebudou muškaři tak družní, jak jsem zvyklý z různých srazů. Zde se pouze baví skupinky známých a kamarádů a žádné velké družení neprobíhá. Všichni totiž nevidí v okolostojících lidech potencionální kámoše, ale konkurenty. Až na pár výjimek. Takže tady v baru si dáme nějaké pivko, něco pojíme a kolem desáté podnik opouštíme. Zbytek páteční noci trávíme v jednom pražském baru s Martinovou přítelkyní Monikou a její kamarádkou. Cestou z baru v taxíku sehraje Monča „one woman show“, na kterou asi nikdo ze zůčastněných nezapomene.:-)

Sobota, první den závodu

Probouzíme se v půl sedmé a první věc, kterou udělám je, že sháním šumivý Aspirin, po kterém by mě přestala bolet hlava. Bohužel není. Dáváme si výbornou snídani a pomalu se chystáme k odchodu. Když jsme sbalení, vydáváme se na cestu. Bohužel nám ujíždí první autobus, takže musíme čekat na další spoj. Potom přestup na metro a po osmé hodině přicházíme na Střelecký ostrov.

1.kolo-To chce klid :-)

Všude už je plno lidí a všichni se na rozdíl od nás ve spěchu připravují na vyplutí. Vychutnáváme si kávu a rozbálíme pruty, když v tom začnou lodě s ostaními závodníky odrážet od břehu a plout do určený sektorů. Jen naše a pár neobsazených lodí je uvázáno u břehu. Nastupujeme ještě s „kafíčkem“ v ruce, zdravíme se s naším veslařem a rozhodčím v jedné osobě a ještě dolaďujeme rozsazení v lodi. Dopíjím kávu a všímám si kameramana na břehu, kterého naše opožděné vyplutí velmi zaujalo a věnuje se naší lodi asi dvě minuty. Po vyplutí domlouváme naši „geniální“ taktiku a to, že poplujeme až k druhému břehu řeky, protože ryby, vyplašené desítkami lodí, tam budou mít klid a budou tam „nasáčkovaný“ jedna vedle druhý. Ozývá se signál oznamující start závodu a jde se na věc. Asi po půlhodině marného snažení přehodnocujeme taktiku a plujeme zpět k ostrovu. Prochytáváme okolí kotviště lodí, opět stranou od ostatních. Vyplácí se a konečně máme nějaké záběry, které každý okořeníme jednou rybou. Chytáme pstruhy duhové kolem 33cm délky. Jedna lepší ryba do 40 cm mi padá zrovna, když nás zabírá kamera, takže diváci to měli na plátně „live“. Ke konci závodu dostávám záběr, který mi vyráží dech. Ryba mi bere šnůru z ruky a když instinktivně přisekávám, trhá mi fluorokarbonový návazec o síle 0,23 mm. Pravděpodobně jeden z nasazených padesátníků. Převazuji a zkouším různé barvy lur, házím již téměř automaticky až mi najednou ztěžkne šňůra v ruce. Pstruh zaklepe hlavou a za okamžik podebírám svojí druhou rybu. Po chvíli se ozývá signál ukončení prvního kola.

Skóre: Já 2 ryby, Martin 1ryba. Žádný zázrak, ale vzhledem k tomu, že jsme spíš mapovali řeku a nechytali jsme v místech vysazení ryb, kde lovil zbytek závodního pole v našem sektoru, je to ucházející. Prostě lepší než nula. A hlavně jsme oproti jiným chytali v pohodě a užívali si. Občas jsme zajeli k druhému břehu ukázat se divákům, kterých se sešlo slušné množství. Při jednom takovém výletu dostávám záběr od okouna a slyším, jak to na Smetanově nábřeží zašumělo. Okouna po chvilce zdolávám, ukazuji divákům a pouštím. Na břehu se ozve zklamané áááách. Diváci asi čekali, že dám okounovi pusu klackem a vhodím ho do vezírku :-)...

2. kolo závodu

Před startem druhého kola nás vyhledá náš veslař a sděluje nám, že vyzvěděl od kolegů, kteří předtím chytali v druhém sektoru, že nejlepší místo je na pravé straně proti proudu řeky, těsně na začátku sektoru u Dětského ostrova. Zde se nachytalo nejvíce ryb. Protože jsme průběžně umístěni kolem 80. místa, takže skoro poslední, hodláme to všem ve druhém kole ukázat. Vyplouváme jako jedni z prvních. Jenže se za nás přilepuje zbytek závodníků a začínají stíhací plavbu. Nehodláme se nikde tlačit, dohadovat se, že jsme někomu přehodili šňůru... a tak opět opouštíme skupinu a chytáme po svém. Smějeme se kolegům, kteří se tlačí na prostoru 15 krát 15m a dohadují se, kdo tu byl první. Chudáci upocení veslaři vydýchávají strhující jízdu k nejlepším flekům.

Sjíždíme po proudu a osamoceni prochytáváme pravý břeh asi 50m od hlavní tlačenice. Martin boduje a zdolává pstruha kolem 30cm, což je však přes veškerou naší snahu pro toto kolo vše. Obeplouváme celý sektor, zkoušíme různá slibná místa, ale nic. Protože ani zbytek závodního pole příliš nebodoval, posouvá Martina jedna ryba dost dopředu v průběžném hodnocení. Já s nulou získávám pořadí 100 a průběžně končím k devadesátému místu. Celkem smůla, ale závod je v polovině a zítra je taky den. Večer zajdeme do restaurace a mě se, přestože si dávám nealko, zdá že se se mnou houpe celý svět. Říkám to Martinovi a ten mi odpovídá že má stejný problém, což znamená že jsme asi na Vltavě chytili mořskou nemoc :-)

Neděle-2.den závodu

Protože sobotní večer nebyl díky naší únavě nijak divoký,vstáváme celkem v pohodě a svěží. Máme jasnou taktiku. Chytit v každém kole alespoň jednu rybu, aby naše první závodnická zkušenost neskončila úplným fiaskem. Cestou na Střelecký ostrov se stavujeme na kávu a přicházíme opět poslední. Téměř všichni již jsou usazeni v lodích a vyplouvají.

3.kolo

Když se odlepujeme od břehu, jsou již ostaní závodníci na vybraných pozicích a tlačí se na nejlepší místa. My se dostáváme na vytipovaný flek až se signálem zahajujícím třetí kolo. Vybíráme z krabiček tajné zbraně a prohazujeme volnou vodu i okolí pravého břehu u Dětského ostrova. Protože jsme v „horším“ sektoru, kde se chytá celkově méně ryb, každý úlovek má velkou cenu. Bohužel nám oběma těsně po sobě ryba trhá návazec. Nepodléháme žádné panice, v klidu házíme dál. Náhle pozorujeme, že rybáři na nejlepším místě pomalu polevují a odplouvají zkusit štěstí jinam. “Ty ryby tam pořád jsou“ říkáme si a jedeme tedy zkusit štěstí vedle posledního vytrvalce.Vypadá to však že ryby opravdu nejdou,ale přesto házíme dál. Začínají se na nás tlačit další lodě, když v tom dostávám záběr a podebírám vymodleného sivena 28cm. Okamžitě začnou všichni jeden přes druhého házet na místo, kde mi siven zabral. Splouváme opět po proudu, ale žádná další ryba nepřichází. Signál ukončí předposlední kolo. Martin tedy končí s nulou, já 280 bodů, což není moc, ale vzhledem k tomu, že se opět moc nenachytalo, odlepuji se ode dna a končím průběžně kolem 80. příčky. Martin přestože nechytil, je díky včerejšímu úspěchu ve druhém kole asi 15 míst přede mnou. Dáváme si výborný oběd a přemýšlíme co zkusit ve finálovém kole.

Finálové kolo - když je dobrá strategie, tak se úspěch (možná) dostaví

Budeme v lepším sektoru, kde byly vysazeny ryby. Ale ty jsou již značně rozplašené, takže máme na výběr: přidat se k flotile lodí, která míří ke špici střeleckého ostrova a nebo opět chytat „po svém“. Rozhodujeme se rychle, a proto neodplouváme nikam daleko a náš veslař míří k mostu Legií. Prochytáváme břeh Střeleckého ostrova a já dostávám na třetí nához duháka kolem 30 cm, což mě hodně uklidňuje a jsem rád, že naše logika funguje. Bohužel jen v můj prospěch. Martin i přes veškerou snahu záběr nedostává a je mírně rozladěný. Zkoušíme tedy opět chytat v okolí Smetanova nábřeží, ale bez úspěchu. Závod se pomalu chýlil ke konci a oba cítíme, že by to chtělo chytit ještě nějakou rybu, když už ne pro výsledek, tak aspoň pro radost, protože hlavně proto jsme sem přijeli. Vracíme se ke kotvišti lodí. Slyšíme hudbu kapely hrající na pódiu a z legrace stahujeme šňůry do rytmu písně. Po pár náhozech mi stahovaná šňůra opět ztěžkne v ruce, prut se ohýbá a já si vychutnávám radost z úlovku. Nedávám však rybě moc šancí a za okamžik jí podebírám. Duháka pouštím a ještě netuším, jak zásadní vliv bude mít tenhle úlovek na moje celkové umístění. Martin mi gratuluje k úlovku, má radost i za mě. Za pár minut signál oznámí konec finálového kola a míříme ke břehu.

Po závodě si odkládáme věci na lavičku a požádáme jednu přítomnou slečnu, aby nás společně vyfotila. Jdu si pro pití, když v tom mě zastavuje paní, v ruce má výsledkovou listinu a že prý tomu nerozumí. Vysvětluji jí systém bodování a to že o vítězi rozhodne součet pořadí v jednotlivých kolech. Vše si zapisuje a potom se mě ptá, jak jsem skončil já. Odpovídám, že ještě nevím a ptám se jestli paní je fanynka, nebo kdo vlastně... Ukazuje mi visačku PRESS a dozvídám se, že je reportérkou Českého rozhlasu. Potom se mě ptá na jméno a hledá mě ve výsledcích. Prochází pořadí 1-50 a já jí říkám, že budu umístěn kolem 70-té příčky. “Nene, tady jste, pořadí 47“. Nevěřím jí a tvrdím, že má asi průběžné vysledky finálového kola. Potom se pořádně podívám na záhlaví listiny a vidím, že se opravdu jedná o konečné umístění. “To snad není pravda“, říkám si a nevím co na to říct. Poté ještě paní redaktorce sděluji dojmy ze závodu a pak se rozcházíme. Později zjišťuji, že jsem skončil na 14. místě ve finálovém kole, které mě opravdu katapultovalo o 30míst dopředu celkovým pořadím. Neuvěřitelné. Martin končí celkově kolem 70. místa, takže je taky celkem spokojený. Opouštíme Střelecký ostrov a celý Orvis cup a já v 18 hodin odjíždím z Prahy.

Malé zhodnocení na závěr

Rád bych poděkoval organizátorům za to, že se podařilo uspořádat takhle velkou akci, i když v propozicích bylo hlášeno až dvěstovky závodníků. Každopádně měl někdo skvělý nápad a to se cení. Závod měl opravdu exkluzivní kulisu v podobě Národního divadla, Karlova mostu, Hradčan, prostě nádherné místo doplněné slušným počtem diváků. Doufám, že se závod stane tradičním a každoročně přiláká do naší metropole příznivce muškaření. Jedna z mála věcí, která by se dala změnit, je postoj rybářské stráže. Jejich účast při závodu je spíše reprezantativní záležitostí, ale mnohem radši bych je potkal na pstruhových revírech, kde se někdy dějí věci, nad kterými zůstává rozum stát. Jsem zvědavý jestli budou procházet v tak hojném počtu kolem Vltavy i po skončení závodů a dbát na to, aby nebyly nasazené ryby odnášeny po desítkách kusů, chytány na rybičky, žížaly atp. Další záležitostí, která by mohla stát za zvážení, je přítomnost veslařů a rozhodčích na lodi a jejich profesionalita. Prosákla totiž ke mně informace o tom, že někteří z nich svým závodníkům prostě nějakou tu rybu připsali, což by se asi při takto velké akci dít nemělo. Je to však informace NEOVĚŘENÁ a protože ani ověřit nejde, tak k ní tak přistupuji. Nerad bych, aby znehodnotila velký kus skvělé práce, kterou organizátoři odvedli. Takže to je asi vše, co bych rád dodal k Orvis cupu 2007 a již teď se těším na příští ročník.

Petrův zdar Chose

Dodatek redakce Chytej.cz - oficiální tisková zpráva a fotografie organizátora akce

Víkendovému mezinárodnímu závodu v lovu pstruhů na mušku kralovali opět Češi

(Praha, 7. října 2007) – 1. Pražský muškařský závod v lovu pstruhů na mušku - Orvis Cup 2007 zná své vítěze. Ve víkendovém klání, které se konalo v historickém centru Prahy zvítězil David Sokolowski ze Severních Čech, který chytil 24 ryb a získal 8 196 bodů. Závod a jeho doprovodný program navštívilo na Střeleckém ostrově během soboty a neděle několik tisíc lidí.

Prestižní mezinárodní soutěže se účastnilo sto závodníků. Loňského vítěze Jakuba Vedrala, který letos zůstal 14. porazil David Sokolowski z Nového Boru. Muškař, který svůj koníček provozuje už deset let vyhrál prut Zero s navijákem Mach v hodnotě 30 tisíc korun. „Je to vlastně moje první výhra v muškaření. Loni jsem také chytal, teprve letos jsem ale využil nabrané zkušenosti. Samozřejmě je to hodně o štěstí a já jsem ho letos měl,“ říká zlatý muškař. Podle svých slov považuje muškaření za nejvíc „akční“ mezi způsoby rybolovu a závod se mu líbí také pro neopakovatelnou atmosféru. „Je krásné rybařit v centru Prahy s výhledem na Hradčany,“ s úsměvem dodává David Sokolowski. Na druhém místě skončil Richard Hrdina, třetí místo vybojoval David Říha.

Na Střeleckém ostrově ocenili organizátoři také největší ulovenou rybu, která měla 55 centimetrů. Rozdávali ale také ceny útěchy pro ty, kteří nechytili ani jednoho pstruha či sivena. V rámci závodu byl rozhodující součet umístění v jednotlivých kolech. V případě shody pak součet ryb na délku. „Se závodem jsem letos úplně spokojený. Soutěžící si pochvalovali nově nastavená pravidla, která byla spravedlivá pro všechny a velmi se osvědčil především způsob dvou závodníků v jedné loďce. Určitě na to příští rok navážeme,“ říká Jiří Voráček, zakladatel Orvis Cupu v České republice.

Nejstarší a nejmladší závodník, první žena

Nejstaršímu soutěžícímu 1. Pražského muškařského závodu bylo 80 let. Nejmladšímu teprve 8 let. „Zkouším s tátou všechny druhy rybaření a moc se mi to líbí. Tady jsem neulovil nic, ale i tak mě to baví,“ prozradil Oliver Karbus, muškařský benjamínek.

Mezi závodníky byly také tři ženy. Nejlepší z nich, která skončila 40., byla teprve čtrnáctiletá Tereza Rutová. Během soutěže chytila devět ryb a posbírala téměř tři tisíce bodů. „Chytám teprve rok. Za tu dobu se mi podařilo vyhrát Mistrovství republiky v jezerním muškaření tak jsem to zkusila i tady a moc mě to bavilo. Muškaření je ze všech druhů rybaření nejlepší, protože je velmi aktivní,“ dodává nejlepší závodnice.

Muškaři celkem ulovili 896 kusů ryb. Součet jejich délek dosáhl 293 745 milimetrů. Průměrná velikost ulovených ryb byla 327,8 milimetrů.

Zájem zaznamenaly i ukázky házení muškařskou šňůrou /tzv. casting/, nebo dětské soutěže. „Hodně lidí přišlo také na koncerty, které doprovodily muškařský závod. Zájem byl o vystoupení kapely Děda Mládek Illegal Band, Vítkova kvarteta i o koncert Abba Stars, kteří letošní klání uzavřeli,“ dodává za spolupořadatele Petr Benáčan, obchodní ředitel Taiko, a. s.

Podrobnější informace najdete na www.orviscup.cz.