Znovuzrození rybáře

Nemusel se zas až tak moc snažit, jako kluk jsem kdysi rybářem už byl a dodnes stále rád vzpomínám na Velké Meziříčí, kde jsem na Oslavě, Balince a občas i Moštišťské přehradě hned o prvních prázdninách v roce 1959 prožíval své opatrné rybářské začátky. Pak jsem za desetikačku míval o každých dalších prázdninách rybářský lístek znovu až do té doby, než umřela babička, a děda záhy po ní v roce 1963 o prodloužených prázdninách zimních, kterým se v novinách záhadně říkalo „uhelné”. Venku totiž už od Vánoc celé dva měsíce mrzlo až praštělo, pruty jsme vyměnili za hokejky a byli znovu celé dny u řeky. Televize v té době byla v  celé ulici jen jedna a my u ní večer všichni společně tleskali Karolu Divínovi, sourozencům Romanovým a já nevím komu ještě, kdo se nám vynořil ze šedi stínů a černobíle rozmazaných obrázků.

Když jsem se ke svým rybářským začátkům svému příteli při sklence vína přiznal a se slzou v oku postupně zavzpomínal na svůj štípaný prut, jakýsi tlustý kaprářský bambusák, laminát a duralovou udici neznámého původu, které jsem postupně dostával jako vyřazené od sousedů, a pochlubil se tím, že jsem už tehdy jako jediný mezi ostatními kluky v ulici během těch pár let měl stařičký naviják TAP, po něm REX, zatímco oni stále staré cívkové navijáky s kličkou, jen se usmál.

Důvod tohoto úsměvu jsem pochopil takřka vzápětí. Odkudsi ze sklepa mi přinesl ukázat svazek prutů. Jeden byl na těžkou přívlač, jeden na lehkou, kapřáky měl čtyři, muškařské asi tři, na všem spousta cizích divně znějících nápisů – radost pohledět. Tlustý katalog velikosti telefonního seznamu napověděl cosi víc, návštěva internetových stránek zásilkových obchodů pak dokonala dílo zkázy. Zmatek nad zmatek, ale není divu, vždyť každý pták si chválí svůj ocas! Napadlo mne zajít do prodejny, ale tím jsem si nepolepšil. Abych se dokonale vybavil, musím prodat alespoň jednu flintu, ale tím se ještě nic nevyřeší.

Snesl mi veškerou literaturu a já začal dychtivě číst. Že se dá chytit kapr na kuličku z polystyrénu, pokapanou jakýmsi sajrajtem, už vím a snad po čase i pochopím. Že záběr ryby bude oznamovat elektronický hlásič, nebo blikající dioda, tak to chápu už teď. Dokonce rozumím i tomu, že vidličku pod prut dostanu koupit hliníkovou, výškově nastavitelnou, na kaprářské pruty pak v podobě jakési kulometové lafety, to všechno jen proto, abych „nešetrným oříznutím” nejbližší vrbičky nepoškodil životní prostředí. Na žížaly nebudu už muset do parku, těsto bude v tubě a jakékoliv návnady s libovolnou příchutí zase zavakuované v pytlíku. Vše se dá koupit, navíc v dokonalém průmyslovém provedení, jenom si vybrat!

Ale kde je to kouzlo rybařiny samotné? Stýská se mi po promočených keckách, zablácených teplácích, ukradeném rohlíku z  kredence či válečku ze směsi obilí a kukuřičného šrotu, se kterým babička krmívala husy. Už zase cítím vůni čerstvě uvařených krup, hrachu anebo kousků brambor, co zbyly od oběda. Na to všechno jsme chytávali, v nouzi posloužil kousek vánočky či housky, pro kterou jsme si zaběhli o svačině domů. Prožil jsem několikrát za sebou celé dva měsíce u vody, domů nás zahnal hlad nebo občas i touha pochlubit se konečně pořádnou rybou. Stýská se mi po stříbřitých háčcích značky Crystal, na které jsme chytali snad úplně všechno. Cejny, tlouště, podoustve, parmy, sem tam i kapříka či pstruha, který vyjel až někam ke splavu. Nebo že by to byl stesk po uplavaném mládí, které nechytím ani s tou nejdražší výbavou?

V lednu prý začíná jakýsi rybářský kurz, který je povinný i pro mne jako skorodůchodce. Pokud bude hlavním předmětem navlékání žížal na háček či hnětení těsta, mám vyhráno. Jinak nevím, asi prohrabu půdu a pokorně se vrátím ke starému bambusáku, aby ten návrat k vodě nebyl pro mou klukovskou duši až takovým překvapením.

Foto: z autorovi knihy mysliveckých povídek "Ze strání pod Buchlovem".