Ilustrační foto: V. Fikar Několik kroků od Prosserova domu na tarasovém schodišti si kolemjdoucí mohou přečíst stručné záznamy výšky hladiny řeky v uplynulých padesáti letech, např. 1954, 1993, 1998 atd. Výška je poznamenána žlutou ryskou, datace posledním dvojčíslím letopočtu. V roce 1994 se historií velkých povodní v Sušici zabýval podrobně tehdejší kronikář města Václav Chovít. Díky jemu nyní existuje přesný přehled.

„Jako kluci jsme pevně věřívali na to, že řeka si vždycky vypláchne koryto a začne nové roční období. Skutečně s poměrnou přesností se tak stávalo jarní tání sněhu, medardovské deště, záříjové přepršky a tání prvního „martinského” sněhu.

Když těsně před vánočními svátky roku 1993 přišla tak nečekaná povodeň, že zaplavila takřka celý střed města a místo ulice tekla k nádraží řeka, řekli jsme si po odeznění této hrůzy: Už bych to vidět nemusel, ale zážitek to byl opravdu nezapomenutelný. Všichni jsme věřili, že to bylo poprvé a naposled. Nebylo. Vše překonal loňský srpen!

Od srpnové povodně se Otava vzedmula ještě víckrát. Naposled udeřila na přelomu roků 2002 a 2003. Patří se poděkovat vedení města Sušice, které po srpnových zkušenostech nechalo nainstalovat hlásiče záchranného systému – tak jsme byli večer 2. ledna včas upozorněni na vyhlášený 3. stupeň povodňové aktivity, tedy stavu ohrožení, a vyzváni k ochraně svého majetku. S hlášením projížděla i auta městské policie. Sice jsme prožili opět jednu noc beze spánku, ale stačili jsme zabezpečit nejnutnější věci.

Naštěstí se Otava umoudřila. Tak se první hlášení systému stalo první ostrou generální zkouškou. A rád, i zpětně za srpen, poděkuji starostce Jiřině Rippelové. Přijela, obeznámila se se situací, zařídila pomoc. Až jsme žasli, kde se v té subtilní ženě bere tolik síly a elánu.

Názorů na příčiny povodní je mnoho. „El Niněm” počínaje a třeba názory na dřívější povolování zástavby v zátopových oblastech konče. V Sušici pamětníci nostalgicky připomínají rozsáhlé louky za Solem, proti nádraží, směrem k Dobršínu, i na místech, kde se donedávna stavělo – kolem kasáren Pohraniční stráže, v místě dnešního Mabetu, ČSAD, bývalé dílny OPOS atd. Kam se má vylít při povodních Pstružná je těžko určit už od hranic katastru města. Podniky, podniky a zase podniky – vše ve starém zátopovém území!

A přitom zkušenosti dokazují, že právě zvýšení hladiny Pstružné dokáže ohrozit řadu sklepů a domků u nádraží. Těsně před 2. světovou válkou se stavěl protipovodňový taras. Pracovali tam tehdy nezaměstnaní, kteří tak získávali nárok na tzv. žebračenky (peněžní poukázky podpory v nezaměstnanosti – pozn. autora). Tento taras býval místem her našeho mládí – od zimních klouzaček až po možnosti letního slunění. Dnes mohu porovnat přesně podle kmene rozložité lípy: taras se léty proměnil. Svou vlastní tíhou se rozšířil a snížil zhruba o 40 centimetrů. Že to nic není?

V roce 1954 ještě stačil zachránit celou čtvrť před zatopením. Troufám si tvrdit, že při povodních let 1993 a 2002 by nebyl nic platný a určitě nejméně v úseku kolem Mabetu a ČSAD přetékal, kdyby tehdy neexistovaly tři Otavy – jedna pravá a dvě falešné! Snad se v rámci protipovodňových opatření, realizovaných městským úřadem, dočkáme i rekonstrukce a potřebného navýšení tarasu, úprav řečiště Pstružné a zásadního zásahu do stavební činnosti v zátopovém území (i za cenu nařízených demolic). Proč? Protože povodně byly, jsou a budou...”