„Vaše háčky způsobují rybám bolest!“ zní častá výhrada ochránců zvířat i laické veřejnosti vůči nám, rybářům. Je tomu tak ale doopravdy?

 

Nervová soustava ryb

Předpokladem toho, aby organismus vnímal pocity a stavy, jakým je i bolest, je fungující nervová soustava. Ryby mají stejně jako ostatní obratlovci tzv. pravou nervovou soustavu, kterou tvoří centrální nervová soustava (mozek a mícha) a periferní nervová soustava (mozkové a míšní nervy). Specifickou součástí periferní nervové soustavy je i autonomní (vegetativní) nervstvo, které je nezávislé na vůli jedince a kontroluje činnost vnitřních orgánů.  V podobě a složitosti jednotlivých částí nervové soustavy však panují mezi živočichy značné rozdíly.

 

Schematický řez rybím mozkem: 1 čichový lalok předního mozku, 2 mezimozek, 3 přední mozek, 4 střední mozek, 5 zadní mozek, 6 prodloužená mícha, 7 mezimozek, 8 hypofýza.

 

Mozek ryb

Mozek je základním orgánem všech obratlovců (i některých bezobratlých), který slouží jako organizační a řídící centrum nervové soustavy. Z buněčného hlediska se skládá především z nervových buněk, tzv. neuronů. Všechny mozky obratlovců jsou vzájemně homologické a vyvinuly se z mozku předka obratlovců. Přesto jsou v podobě a velikosti mozků mezi jednotlivými obratlovci velké rozdíly.

 

Mozek štiky, tohoto vrcholového predátora, je opravdu maličký – představuje jen zhruba 0,07% hmotnosti jejího těla.

 

Ryby mají oproti vyšším obratlovcům, jako jsou ptáci nebo savci, mozek velmi malý. Zatímco lidský mozek představuje zhruba 2 % tělesné hmotnosti jedince, u ryby je to jen zhruba setina procenta tělesné hmotnosti. V poměru k celkové váze mají tedy ryby asi dvaceti tisíckrát lehčí mozek, než máme my lidé. A například štika, vrcholový vodní predátor, vybavený dokonalými loveckými smysly a zabijáckými instinkty, má mozek ještě menší: zaujímá jen zhruba 0,07% tělesné hmotnosti štičího těla.

Rybí mozek je stejně jako u všech ostatních obratlovců tvořen z pěti klasických částí: předního mozku, mezimozku, středního mozku, mozečku a prodloužené míchy. Tyto jednotlivé části mají však například oproti mozkům ptáků nebo savců velmi rozdílný tvar a rozměry, jsou jinak vyvinuty a plní také leckdy poněkud odlišné funkce, což se v našem tématu posléze ukáže jako velmi důležitá skutečnost.

 

Mozkové nervy inervují i ústa a dutinu ústní. Zda však ryba při průniku háčku do kůže vnímá i bolest, je stále předmětem sporů.

 

Součástí nervové soustavy jsou i receptory, které přenášejí informace do mozku a jejichž aktivací mohou vznikat podobné pocity, jakým je například bolest. Receptory bolesti (tzv. nociceptory) se vyskytují i u ryb. Znamená to tedy, že ryby jsou schopny vnímat bolest úplně stejně jako my lidé? Při hledání odpovědi na tuto otázku se musíme nejprve zaměřit na bolest jako takovou, tedy říci si, co vlastně bolest znamená a jakým způsobem vzniká.

 

Co je to bolest?

Bolest je subjektivní nepříjemný pocit zprostředkovaný aferentním (tj. dostředivým, přivádějícím do centra) nervovým systémem a mozkovou kůrou, související s možným nebo aktuálním poškozením tkáně. Nejčastěji vzniká v důsledku poškozujících účinků na organizmus, ohrožujících jeho existenci nebo celistvost, či jako příznak poruchy normálního průběhu fyziologických procesů, může však mít i čistě psychické příčiny. Pocity bolesti vznikají v centrálním nervovém systému spojením procesů začínajících v receptorech kůže nebo vnitřních orgánů, od nichž se poté impulzy dostávají do mozku. Reakce na bolest představuje nejvnitřnější a nejsilnější nepodmíněnou reakci organismu. Jak už jsme si řekli, je vnímána nociceptory, které signály bolesti přenášejí do specifických oblastí mozku, jež tento vzruch zpracovávají a jsou zodpovědné za behaviorální reakci, následující po přijetí informace.

 

 

Vnímají ryby bolest?

Z toho, co jsme si již řekli, je tedy zřejmé, že otázka vnímání bolesti je velmi složitá. Bolest totiž není nemoc, která by se dala jednoznačně odhalit a diagnostikovat, ale jde o psychický stav, jehož vnímání je velmi subjektivní. 

Z fyziologického hlediska je bolest přenášena především dvěma typy vláken: první typ vláken vnímá ostrou, jasně ohraničenou bolest, vzniklou náhle, například při úrazu. Druhý typ vláken je zodpovědný za pomalý přenos přetrvávající difuzní bolesti, zde se jedná o tupou a rozptýlenou bolest. Zajímavé je, že z anatomického hlediska ryby disponují především vlákny pro okamžité rozeznání bolesti. Naopak receptory pro vnímání tupé, rozptýlené bolesti jsou zastoupeny velice řídce. Může nás ale vést tato skutečnost ke konstatování, že ryby jsou schopny minimálně ostrou, akutní bolest, kterou mohou způsobit například rybářské háčky, opravdu vnímat? 

 

Při pokusech s vnímáním bolesti byla pstruhům duhovým do úst injekčně vstřikována kyselina octová. Výsledky pokusu jsou však interpretovány různě.

 

Někteří ochránci zvířat argumentují tím, že ryby mají natolik vyvinutý mozek, že mohou vnímat bolest úplně stejně jako my savci. Realita je však zřejmě poněkud jiná. Je totiž nutné umět rozlišit samotné rozpoznání vzruchu od jeho komplexní analýzy v mozku, vedoucí až k reakci. 

Můžeme si to uvést na konkrétním příkladu: představte si, že při rybařině prožíváte nějakou hodně silnou adrenalinovou událost. Například zdoláváte opravdu trofejní rybu a během souboje utrpíte zranění – podvrtnete si nohu nebo šlápnete ve vodě na ostrý předmět a způsobíte si na šlapce řeznou ránu. V té chvíli samozřejmě dojde k aktivaci nociceptorů, ale vy samotnou bolest v záplavě adrenalinových emocí prakticky vůbec nevnímáte – a tedy ani necítíte. Podobné příklady se v živočišné říši velmi běžně vyskytují. Například samci bojující o samičky, kteří si mohou způsobovat velmi ošklivá zranění, nikdy neprojevují sebemenší známky bolesti. Bylo také vědecky prokázáno, že i v těch nejvíce drásajících případech, například když smečka lvů pomalu usmrcuje a doslova požírá zaživa buvola, je organismus oběti v té chvíli nastavený tak, aby bolest prakticky nevnímal.

 

U ryb, unikajících s háčkem v ústech, lze zaznamenat tytéž reakce, jako u ryb, kterým se při dýchání nebo při sbírání potravy dostaly do úst přirozenou cestou nežádoucí předměty.

 

Z toho je zřejmé, že vazba mezi zraněním a vnímáním bolesti nemusí být zase až tak pevná. Nejde totiž jen o aktivaci receptorů bolesti, ale hlavně o přenos signálů do specifických mozkových center. A zde je možná položena i odpověď na naši otázku, nakolik je schopna ryba vnímat bolest.   

Právě tyto specifické oblasti mozku, které zpracovávají bolest, jaké máme kupříkladu my savci, totiž dosud nebyly u ryb vůbec objeveny. Regiony, které nám umožňují vnímat bolest, se nacházejí právě v těch oblastech mozku, které nejsou u ryb příliš rozvinuty. 

Problém samozřejmě také je, že výzkum bolesti je dobře interpretovatelný u lidí, kde dokážeme při vyšetření na základě odpovědí dotyčného zjistit, kdy pociťuje bolest a kdy ne. U zvířat se mnohdy můžeme jen domnívat, zda skutečně pociťují bolest či pouze došlo k aktivaci receptorů bolesti. Ryba navíc nemá hlas, takže nám nemohou pomoci ani vnější projevy, jako je nářek. I proto byly také některé pokusy s vnímáním bolesti ryb interpretovány různým způsobem. 

 

Dravci běžně loví ryby s ostrými ploutevními paprsky, jako jsou okouni.

 

Výzkumy na rybách

Týká se to například pokusů se pstruhy duhovými, při nichž byly rybám injekčně vstřikovány do tlam kyselina octová či včelí jed. Chování pstruhů se prý rázem změnilo. Ryby nepřijímaly žádnou potravu, kolébaly se, byly nervózní a neustále si tlamy otíraly o stěny nádrže. Podle ochránců zvířat jde o jasný důkaz toho, že ryby cítily bolest. Jenže pokusy se dají interpretovat i zcela jinak: pstruzi totiž po injekci neměli tendenci schovat se do úkrytů a potravu normálně přijímali už po 3 hodinách od přijetí látky. Když byl navíc proveden podobný experiment u kapra, nedošlo ani ke vzrůstu koncentrace stresových hormonů v krvi, což je předpoklad toho, že ryba vnímá bolest.

I pokusy, u nichž bylo využito praktických situací při lovu ryb, vedly vědce spíše k závěru, že vnímání bolesti není u ryb příliš rozvinuto. Bylo potvrzeno, že ryba s háčkem zapíchnutým na okraji úst a na volném vlasci nejprve rychle uniká, otevírá široce ústa a třepe hlavou. Jsou to tytéž pohyby či reakce, jaké vidíme u ryb, kterým se při dýchání nebo při sbírání potravy dostaly do úst nežádoucí předměty. Nejedná se tedy o projevy bolesti jako takové. Proto nás nemusí překvapit, že takto voděná ryba sbírá často po několika minutách znovu potravu a dokonce nám i zabere. Štika, která utekla z udice, vezme nástrahu třeba hned po dalším nahození. Chytit lipana za deset minut po utržení i s muškou v tlamě také není nikterak vzácné. 

 

Lov na nástražní rybky vnímá mnoho lidí jako jednoznačné týrání zvířat, které by mělo být zakázáno zákonem. Je ale utrpení živé nástrahy opravdu tak veliké?

 

Ostatně běžnou součástí potrav dravců i v našich vodách jsou ryby s tvrdými a ostrými ploutevními paprsky (okoun, ježdík, vranka), které je nutně píchají obdobně jako rybářské háčky. Dravce však rozhodně tato skutečnost od jejich konzumace nikterak neodrazuje.

 

Vzhledem k masivnímu krvácení je zřejmé, že wobler způsobil štice penetraci žaber. Bez ohledu na to, zda ryby cítí bolest, končí takováto zranění většinou fatálně.

 

Samostatnou kapitolu pak tvoří lov na živé rybky, který mnoho lidí vnímá jako jednoznačné týrání zvířat, které by mělo být ze zákona zakázáno. Je ale trýzeň živé nástrahy s trojhákem zabodnutým ve hřbetu vskutku tak nepředstavitelná? Opět velmi složitá otázka, k jejímuž vyřešení nám dává současná věda i naše rybářská praxe jen některé indicie, ale která je ve své komplexnosti zatím nezodpověditelná. Každopádně známe příklady z mořského rybolovu, kdy rybička nastražená za hřbítek ulovila jinou, aniž jí vadil háček a vlasec. A i v našich vodách byly popsány případy, kdy třeba za tlamku napíchnutá plotice vzala kuličku těsta, takže prakticky nástraha pozřela jinou nástrahu. Kdyby bolest a utrpení rybky byly tak nepředstavitelné, těžko by byla schopna a ochotna přijímat potravu (i když zde mohlo jít samozřejmě i o náhodné pozření nástrahy). Na druhou stranu je zřejmé, že u nastražené rybky musí docházet k silnému stresovému stavu, a to jak během manipulace, tak i při samotném lovu, zejména tím, že je jí bráněno v normálním pohybu a je vhazována do míst, kde předpokládáme dravce, jehož přítomnost pochopitelně rybku stresuje. 

 

K vážnému poranění může dojít i při chytání kaprovitých ryb na jemné náčiní. I proto je třeba chovat se vždy ke svým úlovkům s maximální mírou ohleduplnosti, ať už cítí bolest, nebo ne.

 

Závěrem

Výsledky nejnovějších výzkumů v oblasti vnímaní bolesti nás tedy samozřejmě nesmí vést k závěru, že bychom se k rybám měli při lovu chovat méně šetrně a ohleduplně. To, že ryby zřejmě necítí bolest jako my lidé, neznamená, že jim nemůžeme způsobit špatným zacházením vážné zranění, či dokonce smrt. Například poranění žaber našimi háčky končí ve většině případů pro rybu fatálním zraněním a vnímání bolesti nehraje v tomto smyslu žádnou roli. Navíc je tu i zásadní faktor stresový, který může rybu též poškodit, či dokonce zabít. Ať už tedy lovíme jakékoli ryby jakýmkoli způsobem, chovejme se k nim vždy s maximální úctou a respektem, bez ohledu na to, zda je náš háček zapíchnutý v ústně dutině bolí, nebo ne. 

 

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Josef Ptáček

Nákres: Jana Hauskrechtová