Kromě barevných kaprů se dnes může rybář nejčastěji setkat se zlatými duháky.

Bacha na ně!

Potkal jsem kdysi dávno u Dyje zkušeného sumcaře. Dlouze jsme debatovali o nevyzpytatelném braní vousatých dravců. Z kolegy přitom vypadlo, že pochází ze Znojemska, a tak jeho hlavním lovištěm byla slavná sumčí lokalita - Vranovská přehrada. Podivil jsem se, proč se vydal na neznámý revír, když měl sumce doslova pod nosem. 

Sumcař mávl rukou a pravil: „Letos je to bída. Chytil jsem jen jednoho, asi dvanáctikilového, ale musel jsem ho pustit. Byl to albín!“

Marně jsem si lámal hlavu, jestli je bílý sumec celoročně hájený, anebo je v uvedený v Červené knize ohrožených živočichů. Když rybář viděl mé rozpaky, podal mi následující vysvětlení: „Copak ty nevíš, že každý albín je posel svatého Petra, a když takovou rybu zabiješ, budeš mít deset let smůlu?“

Vzápětí mi prozradil názorný příklad. Jeho kamarád prý dávno chytil bílého sumce – téměř čtvrt metrákového. Na břehu kolem „fousáče“ provedl vítězný tanec a chystal se dravce usmrtit. V tom jeden ze seběhnutých čumilů, takový starý rybář, ponuře pravil: „Pusť ho, nebo budeš litovat.

Úspěšný lovec však výstrahu považoval za projev závisti, a tak sumčího krasavce podřízl jako podsvinče. To neměl dělat! Zpečetil si svůj osud. Po zkonzumování úlovku rybáře postihovala jedna rána za druhou. Údajně za deset let nechytil jediného mírového kapra, zlámal bezpočet prutů a při cestě na ryby měl těžkou autonehodu, při které sotva vyvázl životem. Výčet neštěstí byl ještě rozsáhlejší, ale vše jsem si nezapamatoval. Po uplynutí smolné lhůty zdeptaný lovec každého u vody varoval před neuváženým usmrcením bílého sumce.

Touto historkou mi vypravěč dodal přesvědčivý důkaz o nadpřirozenosti sumce albína!

Kletba se vztahuje i na koi kapry!

Vzít či nevzít? 

Otázkou zůstává, zda i jiné, atypicky zbarvené ryby jsou nositelkami štěstí či neštěstí.

Albinismus a xanthorismus (žlutočervené zbarvení) je rozšířený i u jiných rybích druhů. Nejznámější je u kapra, jesena, lína a duháka. Vzácněji se vyskytuje u sumce, úhoře, lipana a plotice. Viděl sem ulovit i oranžového sivena a okouna, ale ryby byly vráceny vodě, takže se její přemožitelé kletbě vyhnuli. :-)

Největší rarita zlatožlutý okoun bez pruhů.

Těžký život „barevných“

Buď jak buď, netradičně vybarvené ryby musíme brát jako hříčku přírody či úmysl chovatelů, a ne jako hrozící boží prst. Vždyť se nejčastěji jedná jen o poruchu pigmentace kůže – nic víc.

Ryby bez ochranného, nenápadného zbarvení jsou naopak největšími chudáky v krutém vodním světě. Všichni nepřátelé po takových jedincích přednostně pasou. A protože by malý albínek či „červenáček“ svou viditelností přitahoval pozornost dravců, tak je hned od útlého mládí vykazován z hejna běžně zbarvených rybek. Skoro by se dalo říci, že rasové předsudky existují i pod hladinou. Rybička bez přirozeného „maskování“, která žije mimo ochranu hejna, se pak stává snadnou kořistí predátorů. Všichni „masožrouti“ totiž v sobě mají geneticky zakódovanou agresivitu vůči nemocným, zraněným, i jinak handicapovaným tvorům. Neobvyklé zbarvení kořisti má významný vliv na vyprovokování útoku. Možná právě proto jsou při lovu dravců velmi často úspěšné výrazně pestré nástrahy. 

Z těchto důvodů je také jasné, že módní vysazování barevných variant ryb do našich vod nebývá mnohdy šťastným řešením. Přežití takové násady je skutečně mizivé.

Pamatuji si třeba, jak se do čerstvě napuštěné Novomlýnské nádrže vysadilo ohromné množství kapříků. Mezi klasicky zbarvenými rybami byla spousta koi kaprů. Tito bíle, žlutě a oranžově zbarvení kapři byli původně vyšlechtěni jako okrasné ryby pro akvária a zahradní jezírka. Bohužel ve volné přírodě měli pestří násaďáčci hned od počátku hodně krušný život! Po desítkách končili v tlamách sumců a velkých štik! Dílo zkázy dokonali volavky a kormoráni, kteří se přednostně zaměřovali na „svítící“ ryby. 

Zkrátka v přírodě má větší šanci na přežití pouze ten druh, který má přirozené mimikry a dokáže splynout s prostředím. Tím se snadněji ubrání predátorům. 

Problémy však může mít i dravec s defektem pigmentace. Takový jedinec bez maskování se jen horko těžko zmocňuje živé kořisti. Vzhledem ke své větší viditelnosti se nemůže tajně připlížit do útočné zóny, a proto při lovu jen paběrkuje. Proto je jeho růst výrazně pomalejší oproti nenápadným dravcům. 

Pestrobarevný kapřík má ve volné přírodě zvláště tvrdý život.

Setkání se zlatou rybkou

Osobně jsem se setkal s atypicky vybarvenými rybami už několikrát. Většinou se jednalo o zlaté jeseny nebo duháky z komerčních revírů. Tam jsem chytil už i pár koi kapříků. Jedno setkání mi zvlášť pevně uvízlo v paměti.

Lovím na menším soukromém rybníčku. Se splávkem a měkkým těstíčkem prochytávám mělčinu poblíž rákosin. Druhý prut mám „nabitý“ na položenou a za nástrahu mi slouží retro nástraha - vařená brambora. Zdejší ryby jsou na ní prý zvyklé.

Při té příležitosti si vzpomenu na hlášku starého praktika z naší organizace. Ten vždycky pravil: Buď brambora na dně vyklíčí, nebo ji zhltne velký kapr!   

Zatím to vypadá na první variantu. Po hodině u vody si prutu na těžko všímám minimálně, o to více pozornosti věnuji splávku. Na provnaděnou mělčinu se stáhly ryby, a tak mám o zábavu postaráno. Chytám plotice, línky, karasy a menší kapříky. Mezi nimi zapřáhnu i sytě oranžového šupináčka. Než ho pustím, zálibně si ho prohlížím. Zdalipak mi přinese štěstí?

Slávek je i nadále v jednom kole. Pane jo, to je chytačka! Každou chvíli táhnu rybu. Při jednom zdolávání mi bojovný kapřík přejede přes vlasec druhého prutu a vyšponuje mi průvěs. Naštěstí po chvíli najde správný směr a z vlasce se vymotá. Co to? Kroužek je stále přilepený pod prutem. Pátrám po příčině záhady. 

Hrrr! Bez varování se těžký prut dává do pohybu. Dřevěné, přeschlé vidličky (ty už do břehu zapíchl nějaký můj předchůdce) se ulomí těsně u země a prut se vřítí do vody. V mžiku odhodím plavačku a robinzonádou se vrhám za mizejícím cajkem. Zapadnu komplet do vody, ale v setině sekundy stačím zachytit prut za jeho konec. Neurvalá síla mi málem vykloubí zápěstí. To je, bohužel, poslední kontakt s protivníkem. Ucítím škubnutí, tíha mizí a od špičky visí splihlý vlasec. Celý zmáčený se hrabu na souš. Až tam objevím důvod, proč neproklouzla brzda – vlasec se mi po náhozu zahákl za kličku. Aby byla smůla násobená, záhy zjistím, že zrádný kapřík na plavačkové udici využil situace a prokličkoval skrz rákosové pole. Chtě, nechtě trhám i druhou montáž. ¨

Nové navazování, ždímání a sušení mokrého oděvu chvíli trvá, a tak se voda alespoň uklidní. V duchu si nadávám za nepozornost a v kletbách nevynechám ani zlatočerveného kapříka, který určitě smůlu zavinil. Po opětovném nahození je zřejmě, že z plavačky nic nebude. Ryby vyplašené z mělčiny se asi zastavily až někde u hráze. Zato na položenou mám během čtvrthodinky záběr. Zásek! A už vodím jednoho z větších kaprů. Na řadu přichází podběrák a měření. Štíhlého šupináče v délce osmdesáti centimetrů naposledy pohladím po hřbetu a položím ho do mělčiny. Zvolna se vydá k hloubce. Znovu už nenahazuju. Studené a vlhké oblečení řádně schladí mou rybářskou vášeň. Končím rybolov a spěchám domů.

A tak dodnes ani nevím, co mi puštěná „zlatá“ rybka vlastně přičarovala. Bylo to štěstí nebo smůla?     

Konec dobrý, všechno dobré!

Text a fota: ToRo