Mlhavá situace

V průběhu posledních let se v plné nahotě začíná projevovat negativní vliv vydry říční na rybí populaci. Zvlášť citelné je to na našich pstruhových revírech, ať už chovných nebo lovných. A o moc lepší to není ani na navazujících revírech mimopstruhových. 

Odkud přesně a jakými cestami se k nám vydry dostaly? To se dnes můžeme jen domýšlet. První známky jejich přítomnosti se shodují s obdobím, kdy jsme se od kolegů ze sousedního Luhačovického Zálesí dozvěděli, jaké škody jim rybožravé šelmy způsobují. V té době se i na našich chovných pstruhových potocích znatelně snížil počet odlovených Po2. Na lovných pstruhových revírech současně zaznamenáme v sumářích úlovků nemalý pokles chycených potočáků. I u vysazených duháků je „návratnost“ hluboko pod očekáváním. 

Netuším, zda to byla jen shoda okolností a náhod, ale přibližně v tu samou dobu k nám dorazí zprávy o výskytu vyder z opačného konce našeho revíru mezi obcemi Veletiny a Míkovice, kde říčku Olšavu obhospodařuje sousední PS Kunovice. Se zkušenostmi jsme na začátku a zatím jen mlhavě tušíme, co nás čeká. Na internetu lovím informace o „staronovém živočišném druhu“ v naší lokalitě. Osobně se setkávám i s člověkem pracujícím v oblasti ochrany přírody. V podstatě se od něj dozvídám jako přes kopírák jen to, co jsem našel v počítači. Neměl jsem na věc stejný názor, ale debata probíhala celkem klidně. Teprve, když jsem se „ochránce“ zeptal, kde a jak se pomáhalo rybám a kde je jeho kolegové vysazovali, viděl jsem, že jsem se dotkl citlivé oblasti. Zamumlal, že se kolem škod vyder hodně nadsazuje a přehání, čímž se zbytečně šíří fámy a panika. Vypadlo z něj, že pokud je mu známo, tak nejblíže našemu regionu byly vypuštěny vydry někdy kolem roku 2000 na severní Moravě. Kde přesně, jsem se ani nedozvěděl.

 

Typické stopy v náplavu.

 

Vlastní průzkum

Bylo jasné, že z oficiálních pramenů se nic převratného nedozvím, a tak jsem si udělal vlastní průzkum. Uzpůsobil jsem kvůli tomu i svůj pracovní program – od konce října až do půli prosince jsem pravidelně monitoroval všechny naše revíry. Denně jsem odchodil a objel desítky kilometrů – za jakéhokoli počasí. A zjistil jsem, že až na jednu lokalitu mají vydry všechny naše revíry „pod kontrolou“. Objevil jsem také dvě místa (mokřad u Nivničky a splav mezi Šumicemi a Újezdcem), kde lovily opakovaně. A protože jsem na těchto dvou místech bez výjimky pravidelně hlídkoval od rána do večera, vím jistě, že zde vydry lovily vždy až potmě. Na mokřadu to odnesli převážně kapři o hmotnosti 1-2 kg.

 

Tenhle kapr se K70 nedožil...

 

Na břehu jsem ráno nacházel kromě šupin také hlavy, o které se posléze postaraly lišky. Jednou jsem dokonce objevil na břehu vedle rozházených čerstvých zbytků i ležícího mrtvého, ale zatím téměř netknutého kapra. Jediné stopy po vydřích zubech se nacházely mezi prsními ploutvemi, kde byla hlava částečně oddělena od trupu. Proč vydra jednoho kapra sežrala a druhého pouze zabila (oba asi 1,5 kg), se mohu jen domýšlet. Na šumickém splavu byl vydří jídelníček už daleko pestřejší. Kromě kaprů (i zde jsem nacházel hlavy), zde byly zbytky tloušťů, parem, ostroretek, plotic aj.

 

Tentokrát to odskákal tloušť.

 

Bylo toho hodně, co jsem za dva měsíce stopování viděl. Ale to nejpodstatnější bylo zjištění, že se nám v našich vodách rozhodně nepohybuje jen pár vyder, jak se nám někteří „odborníci“ snažili namluvit.

K přesunům po celém našem rozlehlém povodí jsem používal auto. Opakovaně jsem nacházel čerstvé zbytky z více než kilových ryb současně na místech od sebe vzdálených i 20 km! A k tomu jsem ještě v tu samou dobu dostával po telefonu informace od kolegů z PS Bojkovice hospodařících na horním toku Olšavy, o souběžném výskytu vyder i na jejich revírech.

 

Vydří chodníček.

 

Žalostná bilance

Z osmi chovných pstruhových potoků nám zůstaly tři. A to jen díky tomu, že leží odkloněny v horách ba slovenské hranici. Jejich vody odvádí Váh a vydry je zatím neobjevily. Odchovaní pstruzi Po2, i ti dokoupení, mizí z lovných revírů jako pára nad hrncem. A pro další z nich zůstává jen mizivé procento. Na Šťávnici, nádherném, nezregulovaném přírodním toku, který přitéká od Luhačovic a u Újezdce se stéká s Olšavou, nám zmizely téměř veškeré reofilní generační ryby. Ať už tloušť, parma, ostroretka atd. Štiky v délkách 40-50 cm, které jsnme opakovaně pečlivě rozváželi tůň po tůni, se téměř do jedné příštího roku nedožily. A neradostný výčet pokračuje i u dalších druhů ryb. 

Osobně tuto část našeho revíru znám celé půlstoletí a můj otec, který je ve svých pomalu 80 letech stále aktivním rybářem, ještě o hezký kus déle. Když si vzpomeneme, kolik krásných chvil jsme u našich vod prožili, jak jsme společně procházeli tůň po tůni a se zatajeným dechem pozorovali početná hejna, na tuto vodu až neskutečně velkých ryb, je nám dnes do pláče.

 

Na trdlištích dřív bývalo pořádně živo...

 

„Ochránci přírody“ a rybáři¨

A do tohoto stavu si člověk k problematice vydry říční na internetu v podkapitole Výchova a osvěta přečíst jakési podivné dělení na milovníky přírody a rybáře. Nevím, koho bych měl do první skupiny přesně zařadit. Stejně tak nevím, co všechno udělali pro přírodu, kterou tak milují. Ale zato vím hodně o té druhé skupině. 

Přímo v naší rodině jsme měli několik rybářských funkcionářů, mimo jiné i dva hospodáře v organizaci, která v té době obhospodařovala výhradně pstruhové vody. Hodně zblízka jsem měl možnost sledovat, co všechno dělali ve svém volném čase, často na úkor svých rodin pro to, aby dnes naše (hlavně) pstruhové revíry nebyly zcela bez ryb.

Zároveň ale netvrdím, že za alarmujícím poklesem stavu pstruha obecného stojí pouze vydra. Jsou tu další predátoři – volavka, kormorán aj. Kromě toho nám doslova před očima mizí z krajiny voda. Přes nezpochybnitelné zlepšení v oblasti kvality vody se ještě stále setkáváme s občasným úhynem ryb vlivem místního znečištění. Přesto nelze přehlédnout, že se populace pstruha obecného začala podstatně snižovat právě s rozšířením vydry. Současný stav má navíc ještě jeden neblahý dopad, který bych na lehkou váhu nebral. Kolem sebe vidím, jak lidem, kteří stojí v čele rybářských organizací, tento zjevný a neřešený problém ubírá sil, jak ztrácejí elán do další práce. A nebudeme si nic nalhávat, ani u nás, rybářů, nemáme dostatek nadšených srdcařů. Lidí, kteří často pro ostatní obětují daleko více, než je na první pohled zřejmé, než si ostatní umí vůbec představit. Celý svůj život se pohybuji v té velké a rozmanité rodině. Vím jistě, že většina z nás si umí vážit všeho, co Matka příroda vytvořila. Kdo jiný by tedy v první řadě měl zvednout hlas a ozvat se, než právě rybáři? Vždyť stejně tak, jako patří do přírody vydra říční, patří tam i pstruh obecný. Stejně tak, a o to jde dnes především, by měli mít oba tvorové stejnou šanci zůstat její součástí i v budoucnu.

 

Pozůstatky vydří svačinky.

 

Text a fota: L. Pilka – referent pro čistotu vod a výsadbu ryb PS Uherský Brod