V minulém dílu jsme vpluli až do rozbouřených vod dvacátého století a dnes si v krátkosti shrneme, jak se u nás vyvíjel sportovní rybolov ve třicátých letech, v období války a zejména pak po nástupu komunismu ve druhé polovině dvacátého století.

Sportovní rybolov ve 30. letech 20. století

V minulém článku jsme si řekli, že v druhé polovině devatenáctého století došlo i v českých zemích k prudkému rozmachu rekreačního lovu ryb. Dvacáté století pak můžeme bez nadsázky označit i stoletím sportovního rybaření. Během něj došlo k tolika přelomovým událostem ve vývoji rybářského sportu, že rozhodně nemáme dostatek prostoru věnovat se podrobně všem aspektům rozmachu rybařiny (ostatně vývoji rybářského sportu v Československu, zejména z pohledu historického loveckého náčiní, se na stránkách Chytej věnuje i samostatný seriál Zdeňka Hofmana). Zmiňme proto jen několik zásadních bodů, které přispěly k tomu, že se sportovní lov ryb na udici vyvinul do dnešní podoby.

Už před druhou světovou válkou dochází k prudkému vývoji zejména rybářského náčiní. Zásadní význam má především vynález smekacích navijáků, které natrvalo mění tvářnost rybářského sportu. Zatímco v době před vrhacími navijáky byly základními rybolovnými technikami plavaná a muškařina, nyní začíná rozmach položené a především přívlače. Rybáři najednou mohli prochytat mnohem více prostoru a těmto možnostem lovu a stále se zvyšující kvalitě rybářského vybavení odpovídaly i úlovky. Zvláště lovci s třpytkami začali najednou tradičním „rybičkářům“ ukazovat, jak velké množství dravců, zejména štik, v našich vodách žije. Také žíněné šňůry začaly nahrazovat různé imitace a posléze je zcela vytlačilo umělé vlákno. Jak už bylo naznačeno, není naším cílem věnovat se tu podrobně tehdejší rybářské výbavě, je dobré však zmínit, že československá rybařina byla už od 30. let dvacátého století plně nezávislá a výroba rybářského náčiní byla na velmi vysoké úrovni – zmiňme tu jen výrobky značky Sol, nebo firmu Josefa Rouska, vyrábějící už od poloviny třicátých let legendární navijáky značky Stabil. 

Pro vývoj lovu ryb na udici měl naprosto klíčový význam vynález smekacího navijáku.

Jako ve všech oblastech života v našich zemích však pro rybařinu představoval zásadní zlom únorový komunistický převrat.

Vrhací naviják vede také k prudkému rozvoji přívlače – dominujícími nástrahami při vláčení byly dlouhou různé typy třpytek.

Sportovní rybolov po roce 1948

Komunistická ideologie zasáhla do všech oblastí života naší společnosti, a výrazně ovlivnila samozřejmě i naše rybářství. V minulém článku jsme si říkali, že sportovní rybolov byl dost dlouho velmi nákladným a v podstatě tedy elitním koníčkem, jemuž holdovala zejména střední a vyšší třída. To bylo samozřejmě v příkrém rozporu s komunistickou ideologií rovnostářství, kde však nejrovnější mezi rovnými měli být představitelé protěžované dělnické třídy. Státní moc dostávala postupně rozmanitý spolkový život zcela pod svoji kontrolu a z elitní záležitosti se rybařina stává všelidovou masovou zábavou. 

Pro příklad pohnutých změn, které nastaly po roce 1948, se vraťme k historii brněnské rybářské organizace, kterou zakládal spisovatel Jiří Mahen, a o níž jsme tu hovořili posledně. Říkali jsme si, že se Mahenovi podařilo pilnou prací získat v podstatě většinu zajímavých rybářských vod na jihu Moravy a tak se stává průkopníkem organizovaného sportovně rybářského života v této oblasti. Po Mahenově smrti se v roce 1940 organizace přejmenovala na „Rybářský spolek Jiřího Mahena“ a v roce 1951 je plně v socialistickém duchu před název vřazeno adjektivum „Lidový“.  Důležitou událostí v dějinách sportovního rybolovu je pak založení jednotného Československého rybářského svazu, který vznikl v roce 1957 sloučením Jednoty rybářů v Praze a Jednotného sväzu rybárov v Žilině. Ve své době sdružoval 409 místních organizací a měl již 78 767 registrovaných členů, z čehož je patrné, že počet rybářů se u nás během několika let zvýšil mnohonásobně a rybařina už byla opravdu masovou záležitostí. Pro Mahenův spolek mělo tehdy toto rozhodnutí fatální význam. Organizace byla administrativním rozhodnutím začleněna do nového svazu a byla jednoduše očíslována, čímž už navždy ztratila ze svého názvu jméno svého spoluzakladatele. Dalšími brutálními restriktivními opatřeními pak přišla prakticky o všechny své vody a začleněním do struktury jednotné Národní fronty byla původní mahenovská tradice definitivně zpřetrhána. Osud této Mahenovy organizace je jen jedním z mnoha příkladů toho, jak necitlivě se komunistická moc chovala k organizacím, vzniklým za první republiky či ještě dříve. 

Až úlovky třpytkařů naplno odhalily, kolik tehdy v našich vodách žilo štik.

S problémy se však v minulém století nepotýkaly jen rybářské spolky, ale i samotné ryby, kterým člověk zásadním způsobem změnil životní podmínky. Výstavba řady přehrad, jezů a zdymadel bez ohledu na přirozené tahy ryb významně zkomplikovala možnosti jejich přežití. Některé ryby z našich vod v důsledku těchto změn zmizely úplně a naše ichtyofauna tak byla ochuzena o řadu zajímavých druhů. Dalším velkým negativem bylo výrazné zhoršení kvality vod. Rozsáhlé zemědělské a průmyslové znečištění spojené s pravidelnými haváriemi a otravami udělaly z mnoha našich povrchových vod kontaminované stoky bez života, a pokud se v nich přesto některé ryby vyskytovaly, byly naprosto nepoživatelné. 

Ze sportovní rybařiny se postupem času stala masová i rodinná kratochvíle.

Na druhé straně je pravda, že jednotné svazové hospodaření plošně zajišťovalo na všech revírech jistou úroveň zarybnění a udržovalo početní stavy obsádky aspoň některých druhů ryb na většině revírů na relativně slušné úrovni. Také otevřený přístup k svazovým revírům a levné ceny povolenek i rybářského náčiní umožňovaly rybařit i těm, kteří si to v předválečných dobách nemohli z finančních i jiných důvodů dovolit. Úroveň tuzemského rybářského zboží sice začala postupně poněkud pokulhávat za západním standardem, ale přesto byla dostačující k tomu, aby uspokojila potřeby naší rybářské veřejnosti, nehledě na to, že šikovný český člověk si dokázal při nedostatku některých propriet namnoze poradit ve své kutilské dílně sám.

Velkým problémem doby bylo značné znečištění vod, které také vedlo k častým hromadným úhynům ryb.

Nechť si tedy otázku, nakolik byla ona masovost a lidovost v důsledku prospěšná pro naše rybářské dění, zodpoví každý sám. Je však nepochybné, že i dnes tolik kritizované nešvary, jako jsou masařské tendence, nízká etika lovu a neúcta k rybám či přírodě jako takové, okázalé obcházení zákonů a pravidel nebo konečně i nevalná hospodářská a personální situace našich rybářských svazů, to všechno jsou skutečnosti, jejichž kořeny leží ve velké míře právě v tomto pojetí rybářského sportu.

Pokud bylo některého rybářského sortimentu na pultech obchodů nedostatek, přicházelo ke slovu typické české kutilství a domácí tvořivost.

Přesto se však právě ve druhé polovině 20. století objevuje celá řada osobnosti nalézající v rybařině skutečný přesah a snažící se tak postihnout pravou podstatu tohoto lidského počínání. Výsadní místo mezi nimi zaujímá bezpochyby Ota Pavel, jeden z největších českých spisovatelů druhé poloviny 20. století. 

Ota Pavel

Byl to totiž právě tento novinář a spisovatel, který objevil ve svých poetických vzpomínkových prózách celý rybářův svět, svět napohled krutý a nelítostný, ale svět statečných a důstojných hrdinů, vítězů i poražených, svět neměnných zákonů a pravidel, děděných z otce na syna, z generace na generaci: „…Když jsem ji vytáhl do rosné trávy, hladil jsem ji jako psa nebo kočku. Ale měla tělo cizí, studené, rybí. A pak jsem ji hned probodl hlavu nožem, neboť i stateční někdy platí za chybu smrtí. Zabil jsem ji proto, že jsem to viděl u strejdy Proška a u tatínka, a oni to zase viděli u svých předků. Mocné ploutve jí poklesly a tělo, které se podobalo krásným stříbrným letadlům na dálkových tratích, vyhaslo.“ 1

Ota Pavel (vl. jménem Ota Popper) skutečně zdědil většinu svých životních vášní po svém tatínkovi. Kromě rybařiny to byla ještě láska ke sportu. V mládí hrával závodně hokej, chvíli mladé hokejisty i trénoval a později se stal úspěšným sportovním novinářem. Přes den psal články, často na pomezí reportáže a beletrie, a po nocích četl. Jazyk jeho knih, napůl spisovný, napůl chlapsky hovorový, který působí naprosto přirozeně, je také ukázkou Pavlovy velké tvůrčí píle. Se sportem procestoval skoro celý svět, až u něj na zimní olympiádě v Innsbrucku naplno propukla těžká duševní choroba. Ta pak Pavla provázela celým životem až do předčasné smrti. Přesto v době nemoci přichází největší spisovatelské vzepětí. Pomalu opouští svět sportu a otevírá se světu rybařiny. Sám říkal, že když mu bylo v životě nejhůř a mohl se jen celé hodiny dívat skrze špinavá skla nemocničního okna do šedivých ulic, držely ho při životě vzpomínky. Vzpomínal na Buštěhrad, na svého tatínka, krále pytláků strýce Proška (v této souvislosti zmiňme i osobnost herce Rudolfa Hrušínského st., který Proška nezapomenutelným způsobem ztvárnil ve filmu; v hereckém pojetí této figury se bezpochyby odrážela i Hrušínského celoživotní láska k rybám a rybařině) a hlavně na ryby, na Berounku a dlouhé lovecké výpravy kolem řek a potoků:

 „…Prošek měl dlouhý, žlutý bambusový prut. Bič bez navijáku. Šel proti tekoucí vodě, aby ho ryby neviděly, a občas práskal bičem, a práskal dragounskýma vousama, a proto se tomu celému způsobu říkalo „na práskandu“. V té době jsme tam přijeli našim vozem my. Otec Leo, matka Herma, bratři Hugo a Jiří a já. To byla celá naše rodina. Pozorovali jsme Proška od olší z druhé strany řeky. Pohyboval se na kluzkých kamenech jako lovící vydra. Splávek lítal na přesně určená místa. A ryby? Ty jako by vyskakovaly sami z vody. Stříbrní tloušti s červeným kormidlem ploutve u prdelky a elegantní parmy s vousama. Nabřichatělé plotice z tišin a proudníci z proudů. Klouzali do síťky, svoboda skončila, přišel jejich pán, král pytláků. 

Parmu – královnu řeky – připodobnil Ota Pavel ke krásnému stříbrnému letadlu na dálkové trati.

Tatínek nadšeně volal: „Hermo! To je koncert! Jako Kubelík.“

A rázem vyrostly v mé hlavě po celém břehu řady sedadel a v nich seděli páni v anglických kostkovaných pumpkách a dámy v růžových krinolínách. Vzdychali a tleskali při každé rybě: Messieurs, mesdames, to je pravé umění. Prošek chytil do přeplněné síťky poslední rybu a uklonil se.

Tribuny zmizely a on se přebrodil mělkou řekou k mému tatínkovi. Rázem se měli rádi, protože tatínek byl taky pěkný kos. Dovedl dát hlupákům přes hubu jako Prošek. A co nedovedl, to ho Prošek naučil. Tatínkovi hrubián Prošek vyhovoval, protože celý život tvrdil, že fajnoví lidi stojí za hovno. Domluvil se s Proškem, že budeme jezdit do převoznické chalupy na letní byt k němu a nikam jinam.“ 2

Pavlovy rybářské povídky upoutají svou chlapskou poetikou, břitkým humorem, smyslem pro pointu, ale hlavně oslavou přírody v celé její drsnosti i kráse. Rybařina pro něj nebyla jen koníčkem a příjemnou kratochvílí, byla i způsobem a uměním života, a tajila v sobě étos opravdového člověčenství.

Osudovou rybu představoval pro Otu Pavla „zlatý úhoř“.

Z malého pytláka, probodávajícího v potoce pstruhy nožem, a kladoucího šňůry na parmy a úhoře, vyrostl opravdový rybářský bard, velký pozorovatel a znalec duší lidských i těch rybích.

1. Úryvek je z povídky Pod Šímovic skálou, z knihy Jak jsem potkal ryby.

2. Úryvek je z povídky Koncert, z knihy Jak jsem potkal ryby.

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Milan Rozsypal, Josef Ptáček