A v Británii se také ještě chvíli zdržme. Zde totiž v polovině 17. století vychází kniha, která je dodnes mnohými považována za jakousi neoficiální Bibli sportovního lovu ryb. 

 

Izaak Walton - Dokonalý rybář

Izaak Walton, jinak bohatý londýnský obchodník, napsal během svého dlouhého, devadesátiletého života, celou řadu knih. Proslavil ho však zejména jedna z nich, kterou vydává v roce 1653. Jmenuje se Dokonalý rybář a mnozí mají za to, že právě tímto textem položil skutečné základy moderního lovu, a to zejména důrazem kladeným na sportovní orientaci chytání ryb, a morální a etický rozměr lovu. Autor v knize popisuje jak své vlastní zkušenosti s lovem ryb, tak hojně cituje starší autory (například římského historika Plinia či filozofa Francise Bacona). Možná i proto může kniha dnešnímu čtenáři připadat málo srozumitelná a některé názory na život ryb a způsoby lovu poněkud zastaralé, nicméně to na významu tohoto spisu pro vývoj sportovního lovu ryb nic nemění. Pro zajímavost si zde představme pasáž z knihy Dokonalý rybář, v němž mistr Piscator zasvěcuje svého učedníka Venatora do tajů života a lovu pstruhů. Sami si přitom můžete udělat obrázek, které z postřehů a myšlenek jsou již dávno překonané, a které mají naopak obecnou platnost.

 

Izaak Walton položil svojí knihou Dokonalý rybář základy rybářského sportu, a to nejen v oblasti muškařiny.

 

(…) Nuže, učedníku, jak tu teď v poklidu sedíme, povím ti něco více o lovu pstruha, než k lososu přejdeme, o kterém zamýšlím dál pojednat, a pak o štice.

Měl bys vědět, že na pstruha v noci stejně jako ve dne líčit se dá, přičemž v noci nejlepší kusy z děr vylézají.  Nejlépe chytat se dají na povrchu vody na velkou dešťovku nebo rousnici, či ještě lépe na dvě, které do vody spustíš tam, kde proud poklidně plyne, protože v prudké vodě nebyla by návnada dost patrná. Takže na klidném nebo i mrtvém místě poblíž svižnějšího proudu návnadou až u hladiny nahoru a dolů pohráváš, a jestli se tam pstruh v díře schovává, vezme ji, zvlášť bude-li temná noc, neboť tehdy má plno kuráže, blízko hladiny se zdržuje a hlídá pohyb každé žáby, vodní krysy nebo myši, která mezi ním a oblohou plove; za nimi pak na lov vyráží, jakmile zahlédne, že se voda čeří nebo pohybuje, protože tůň, ve které velký starý pstruh blízko úkrytu leží, jindy nehybný bývá; neboť to si zapamatuj, že velký starý pstruh je bystrý a plachý, přes den v skrytu leží a málokdy svůj úkryt opouští, tak jako bojácná zaječice v pelechu zůstává; hlavně krmě obou z nich málokdy přes den se děje, zato pak v noci velký pstruh udatně se živí.

Musíš ho chytit na silnou šňůru a nemalý háček a vždy času mu dopřát, aby tvůj háček zhltl, neboť zřídka od návnady odejde, jak to ve dne mnohdy dělává. Když noc není tmavá, použij umělou mušku světlé barvy a nahazuj rychle; někdy se zvedne i za mrtvou myší, kouskem látky nebo čímkoli, co vypadá, jako by po vodě plovalo nebo se pohybovalo (…).

 

O největších pstruzích Izaak Walton v 17. století soudil, že je ulovíme nejsnadněji v noci.

 

Vývoj sportovního rybolovu v 18. a 19. století

18. století nepřináší v historii sportovního rybolovu žádné vyloženě přelomové události. Za zmínku snad stojí vynález svěráčku na vázání umělých mušek a první zmínky o přítomnosti vodících oček na rybářských prutech. Teprve v 19. století se objevují další zásadní myšlenky a díla, a to opět především na britských ostrovech. Jednou z nejdůležitějších událostí ve vývoji muškařiny je kupříkladu dílo Fredericka Halforda, který přichází s novými myšlenkami postavenými na moderních biologických základech. V podstatě přichází s dělením na mokré a suché mušky a dá se říct, že díky němu muškařinu na dlouhý čas zcela opanovaly suché mušky.

 

Pstruh, zvedající se k hladině za muškou, od 19. století vévodila muškařině po dlouhý čas suchá muška.

 

V druhé polovině 19. století pak dochází k prudkému rozvoji lovu ryb na udici i spolkového rybářského života. Tato módní vlna se už nevyhýbá ani lovu ryb v tuzemsku. Dá se říct, že právě sem někam můžeme položit základy sportovního rybaření v Čechách a na Moravě.

 

Podoustve patří mezi sportovně atraktivní kaprovité ryby – s oblibou je chytali i první tuzemští rekreační rybáři, kterým se v Praze říkalo „proutkaři“.

 

Počátky a vývoj sportovního rybolovu u nás

V našem seriálu jsme si několikrát říkali, že lov na udici je velmi starobylou formou rybářství, které bylo i na našem území praktikováno už v dávné historii. Zároveň však chytání s prutem bylo dlouhou dobu spíše jakousi doplňkovou rybářskou disciplínou, neboť se mnohem častěji lovilo do sítí a pastí, jako byly čeřeny nebo vrše. Je to logické – ryby se chytaly zejména pro obživu a v tomto směru byl například lov do zátahové sítě mnohem efektivnější a přinášel větší bohatství úlovků než čekání na záběr s prutem v ruce

Teprve v druhé polovině 19. století se začínají na březích vod objevovat rekreační rybáři s pruty. Těmto lovcům, kteří chodili na ryby pro zábavu a relaxaci, se začalo říkat proutkaři. A jakou měl v té době sportovní lov ryb konkrétně podobu? Například v Praze na Vltavě se chytávalo ze břehu, z vorů nebo pramic zejména na plavanou, a to nejčastěji na krátký kolem jednoho sáhu (1 sáh = zhruba 1,8 m.) dlouhý vrbový prut a vlasec z koňských žíní. Jako nástraha se používala většinou žížala a ryb prý bylo ve Vltavě tolik, že byl prakticky zaručen bohatý úlovek a nemuselo se ani vnadit. Mezi nejčastější úlovky patřili cejni a podoustve, údajně i trofejních velikostí, ale často se povedlo chytit i hodnotnější rybu, jako byl úhoř, kapr, štika nebo i sumec. Rybářská výbava se postupně zdokonalovala a zejména z Anglie, odkud k nám přišla samotná módní vlna sportovního lovu ryb, se začíná dovážit kvalitní a moderní rybářské náčiní, které pomalu nahrazuje původní vrbové proutky a žíněné vlasce. Vzhledem k tomu, že toto rybářské náčiní bylo v té době mimořádně drahé, věnovaly se rybářského sportu zejména majetnější vrstvy obyvatelstva a sportovní rybolov měl tak daleko k podobě lidové zábavy pro široké masy. Jednalo se v podstatě o elitní kratochvíli, podobně jako například golf.

 

Výbava moderního plavačkáře má na hony daleko k náčiní prvních „protkařů“.

 

Na boom sportovního rybolovu bylo reagováno i legislativně a v roce 1883 byl pro země Koruny české přijat první rybářský zákon, který definitivně zrušil právo volného lovu ryb a umožnil rybaření pouze držiteli rybářského lístku. Zákon dále rozdělil vody na pstruhové a mimopstruhové a ustanovil nejmenší lovné míry ryb i doby hájení. 

V roce 1886 vzniká První rybářský klub v Praze, což můžeme považovat za základ organizovaného rybářského sportu u nás. Další roky jsou pak ve znamení horečného zakládání různých rybářských sdružení a spolků. V roce 1908 je pak založen první Zemský rybářský svaz se sídlem v Praze. Bohatý spolkový život se pak rozvíjí i za první republiky a v sportovním rybolovu nacházejí zaujetí i mnohé významné osobnosti veřejného života – za všechny zmiňme třeba básníka S. K. Neumana či operní pěvkyni Emu Destinovou; čestným členem Rybářského svazu byl dokonce i prezident T. G. Masaryk.

 

Původně byl sportovní lov ryb víceméně elitní záležitostí mající daleko k dnešní lidové zábavě pro širokou veřejnost.

 

Počátky sportovního rybolovu na Moravě

Ani Moravě se pochopitelně sportovně-rybářský kvas druhé poloviny 19. století nevyhnul. Například na Severní Moravě v Opavě byl první rybářský spolek založen již v roce 1873. Počátky sportovního rybolovu a organizovaného spolkového života v Brně a potažmo na celé Jižní Moravě jsou pak neodmyslitelně spojeny s mimořádnou osobností spisovatele, knihovníka a v neposlední řadě vášnivého rybáře Jiřího Mahena.

 

Dyje vždy patřila k našim nejrybnatějším řekám; rybí přechod na břeclavském jezu už zase umožnuje pronikat proti proudu řeky i mnoha druhům dunajských ryb. 

 

JIŘÍ MAHEN 

Už jsme se v našem seriálu několikrát zmiňovali, že vody na Jižní Moravě byly vždy velmi bohaté na ryby. Zejména dolní toky Moravy a Dyje, kam pronikaly i různé druhy dunajských ryb, včetně jeseterů, přinášely lidem obživu už v dávném prehistorickém období. Není proto divu, že tu měl rybolov svou dlouhou tradici a v době nástupu sportovního chytání na prut a udici se objevují tendence k sdružování příslušníků Petrova cechu do větších skupin a k vytváření nejrůznějších rybářských spolků. Vzhledem k  složení obyvatelstva však za těmito aktivitami stáli většinou rybáři německé národnosti. Po vzniku samostatné republiky však právě Jiří Mahen spolu s několika přáteli zakládá v roce 1922 První český rybářský spolek v Brně, jehož se také posléze stává předsedou. Spolku se brzy podařilo získat v podstatě většinu zajímavých rybářských vod na jihu Moravy a Mahen se tak stává průkopníkem organizovaného sportovně rybářského života v této oblasti. 

 

V místech, kde se dnes nacházejí rozlehlé pláně Novomlýnských nádrží, dříve na řekách velmi rád rybařil také spisovatel Jiří Mahen.

 

Rybářské aktivity Jiřího Mahena byly přitom velmi rozmanité. Byl např. jedním z průkopníků systematického vysazování ryb do revírů. Pro sportovní rybářství byla velmi důležitá i jeho publikační činnost. Vzdělávání rybářů a jejich výchovu k úctě a zodpovědnosti k přírodě pokládal za velmi důležité. Velký význam má pak Mahenova činnost přírodovědecká. I když neměl odborné ichtyologické či zoologické vzdělání, získal Mahen samostudiem v těchto oborech rozsáhlé znalosti, což se projevilo i popsáním vědě dosud neznámé formy pstruhů z balkánských vod. Díky svým zkušenostem a pozorovacímu talentu dokázal také vysvětlit hromadné hynutí ryb v řece Dyji, jehož příčinou byla průtrž mračen nad Brnem, která vypláchla městskou kanalizaci a zvedla usazené kaly, které se dostaly až do Dyje. Některé jeho vědecké výzkumy a objevy nebyly dodnes překonány.

 

Mahen rád lovil štiky, a to zejména dnes již zakázaným způsobem – na šňůry bez prutů.

 

Jako sportovní rybář dával Jiří Mahen přednost aktivnímu způsobu lovu. Šel po proudu řeky, vyhledával zajímavá místa, a pokud se na nich nedočkal záběru, postupoval dál. Především byl vášnivým pstruhařem. Ovšem rád také lovil štiky a velké dravce, a to způsobem, který je už dávno zakázán: na šňůry, tedy nástrahy bez prutů. Snad nejraději lovil na řekách pod Pálavskými vrchy. Jedno z nekrásnějších slepých dyjských ramen – tzv. jezer, nese také název Mahenovo jezero. 

Z Mahenova rybářského života se zachovalo kromě známé Rybářské knížky a básní s loveckou tématikou i mnoho odborných pojednání a článků. I když jeho jméno nese v Brně divadlo, knihovna a mnoho dalších kulturních a vzdělávacích institucí, měla by být jeho osobnost připomínána i v souvislosti s dějinami sportovního rybolovu, a to nejen v oblasti Jižní Moravy. 

 

Slepá ramena staré Dyje v srdci lužního lesa nadále přitahují mnohé moravské rybáře; jedno z nejkrásnějších nese jméno po Jiřím Mahenovi. 

 

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor

Ilustrace: Jana Hauskrechtová