Ryby z čeledi hlaváčovití představují nepůvodní druhy, které se dnes lavinovitě šíří zejména Střední a Západní Evropou.

 

Vysazení člověkem (ať už záměrné, či neúmyslné) však není jediný způsob, jakým se nové druhy dostávají do volných vod. Existují i nepůvodní druhy, u nichž osidlování nových vod probíhá formou přirozené migrace. Šíří se volnými vodami a postupně osidlují stále nová teritoria. Někdy jde o druhy, které byly v našich vodách považovány za vymizelé, ale jsou původní pro dané povodí. Jedná se například o ryby, které do našich řek (Moravy a Dyje) pronikají v posledních letech přirozenou migrační cestou z Dunaje (drsek menší, plotice lesklá apod.). Někdy však jde o druhy zcela nové, které nelze považovat za původní ani pro dané povodí. Příkladem takovýchto nepůvodních ryb jsou některé druhy z čeledi hlaváčovití, které se v našem středoevropském prostoru (konkrétně v Dunaji) začaly objevovat v devadesátých letech minulého století, a z nichž dva už v poměrně hojném počtu osídlily i naše vody. Hlaváčovité ryby se nyní šíří našimi volnými vodami a přirozenou migrací (ale například i s přispěním lodní dopravy) osidlují stále nová teritoria. Tyto invazivní druhy ryb jsou obecně vnímány jako nebezpečí pro původní společenstva ryb. Představují však skutečně tak výraznou hrozbu pro diverzitu a fungování vodních ekosystémů? A mají vůbec nějaký potenciál z pohledu rekreačního lovu ryb na udici? I to jsou otázky, které se pokusíme zodpovědět v tomto článku,

 

Typickým znakem hlaváčovitých ryb jsou břišní ploutvé, srostlé v přísavný terč.

 

Hlaváči v našich vodách

Jak už jsme si řekli, hlaváči se ve středoevropském prostoru začali šířit na konci minulého století. Od roku 1995 byli v Dunaji postupně zaznamenáni hlaváč Kesslerův, hlaváč dněsterský, hlaváč říční a hlaváč černoústý. Zajímavé výsledky přinesly pak další výzkumy, které proběhly na toku Dunaje od Bulharska až po Rakousko a na dolním toku Rýna. Tyto výzkumy ukázaly, že se hlaváči ve středoevropském prostoru nešíří kontinuálně, nýbrž s přerušeními v různě dlouhých úsecích. To podporuje domněnku o zásadním podílu lodní dopravy na šíření těchto ryb, jejichž původní domovinou je dolní Dunaj. Jak si posléze ukážeme, lodní doprava stojí s největší pravděpodobností i za šířením hlaváčů v některých našich vodách. Dá se tedy říct, že z hlediska introdukce se jedná o hraniční druhy. Nebyly do našeho prostoru úmyslně vysazeny a šíří se i přirozenou cestou, člověk jim však v obsazování nových vod (byť nevědomky) výrazně napomáhá. 

Na našem území se v současné době zřejmě vyskytují zatím jen dva druhy ryb z této čeledi: hlavačka mramorovaná a hlaváč černoústý.

 

Hlavačka mramorovaná

Hlavačka je drobná, nenápadná rybka, která v našich podmínkách dosahuje délky většinou jen kolem 5 cm. Stejně jako ostatní druhy hlaváčů má břišní ploutve srostlé v přísavný terč. Tento ploutevní srůst je typickým znakem hlaváčovitých ryb, jímž se odlišují od ostatních druhů, například od vranek, se kterými jsou poměrně snadno zaměnitelné. Spolehlivým znakem pro odlišení hlavačky mramorované od ostatních hlaváčů jsou pak nozdry protažené do trubiček, které jsou delší než horní čelist. Původním areálem rozšíření hlavačky mramorované jsou řeky v příbřežních oblastech Černého a Egejského moře. V Dunaji se však historicky vyskytovala až po Vídeň a v 19. století byla dokonce zaznamenána v řece Moravě, v ústí do Dunaje u Děvína. Na rozdíl od ostatních druhů hlaváčů ji tak můžeme z geografického hlediska řadit jako původní pro většinu dunajského povodí. Nyní je hlavačka rozšířena v téměř celém Dunaji, přes plavební kanál Dunaj-Mohan-Rýn se dostala až do Rýna, odkud se dále šíří do dalších řek ve Francii, Belgii a Holandsku. Koncem minulého století se dostala i do oblasti velkých jezer v USA a Kanadě.

 

Hlavačka mramorovaná je malá rybka, v našich podmínkách dorůstající jen do velikosti okolo 5 cm.

 

U nás byla poprvé zaznamenána v roce 1994 v Mušovské přehradní nádrži (vodní dílo Nové Mlýny), přičemž původ jejího výskytu není dosud úplně jasný. Mohlo dojít k přirozenému proniknutí z Dunaje, nebo zavlečení rybky při vysazování, ale s největší pravděpodobnější je její přítomnost dílem slovenských nebo rakouských rybářů, kteří ji na Novomlýnských nádržích použili jako nástražní rybky. V průběhu dalších let se hlavačka rozšířila do zbylých dvou Novomlýnských nádrží a odtud dále po a proti proudu Dyje včetně jejích přítoků. 

V současné době je hlavačka velmi hojně rozšířená v Novomlýnských nádržích, kde našla vhodné podmínky pro život v kamenitém terasu, a dále se vyskytuje v celém toku řeky Dyje až po jez ve Znojmě. Zaznamenána byla už i v dalších moravských řekách (Jihlava, Svratka, Jevišovka, Kyjovka, Morava). Zajímavý je výskyt hlavačky v Dyji nad Vranovskou přehradou těsně u hranic s Rakouskem. Její přítomnost zde nemůže mít přímou souvislost s prvním nálezem z Mušovské nádrže. Pravděpodobně ji sem opět zavlekli sportovní rybáři, nesjpíše z Rakouska, když ji zde používali jako nástražní rybku. 

 

Charakteristickým znakem hlavačky jsou trubicovitě protažené nozdry.

 

Hlavačka je typickým druhem příbřežního pásu, kde vyhledává místa s úkryty – zejména kamenné záhozy, jemné kořeny břehové vegetace nebo i porosty vodních rostlin. Přestože v těchto vhodných místech dokáže vytvářet velmi početné populace, nelze vzhledem k její malé velikosti očekávat větší negativní dopad na původní ryby. Zatím se nepotvrdil ani předpoklad, že by mohla představovat vážného škůdce pro jikry a potěr jiných ryb.

Z pohledu sportovního rybolovu představuje hlavačka mramorovaná velmi okrajový druh. Přesto se dá ulovit i na udici na velmi jemné náčiní a drobné nástrahy živočišného původu. V příbřežních kamenných záhozech ji lze chytit prakticky v úplném břehu, už i v hloubce okolo 30 cm. Hlavačka není dobrý plavec (ryby z této čeledi nemají plynový měchýř a pohybují se přískoky po dně) a tak ji můžeme v těchto mělkých vodách poměrně snadno chytit i do ruky. Jak už bylo řečeno, za jejím rozšířením v našich vodách stojí zřejmě její použití coby nástražní rybky. Přestože hlavačka představuje přirozenou součást potravy dravých ryb, nelze doporučit její používání jako nástražní rybky, a to zejména mimo vodu, na níž byla nalovena. Hrozí tak její další nežádoucí šíření do nových vod.

 

Hlaváč černoústý

Druhý druhem ryb z čeledi hláváčovitých, který poměrně v nedávné době osídlil naše vody, je hlaváč černoústý. Hlaváč černoústý může v našich vodách dosáhnout do velikosti až 15 cm. Má robustní tělo, jehož typickým znakem je černá skvrna na přední části hřbetní ploutve, která se nevyskytuje u žádného podobného druhu. Původní domovinou této rybky jsou oblasti Černého, Azovského a Kaspického moře a dolní toky řek těchto úmoří. Dnes se hlaváč nekontrolovaně šíří podobně jako hlavačka mramorovaná, vyskytuje v celém povodí Dunaje, Volhy a Dněpru, dostal se i do Rýna a plavebními kanály pronikl i do řek ve Francii, Belgii a Holandsku. Mořskou lodní dopravou se rozšířil i do Baltského a Severního moře a s balastní vodou v lodích se dostal např. i do Velkých kanadských jezer. 

 

Hlaváče černoústého poznáme podle typické skvrny na přední části hřbetní ploutve.

 

V našich vodách byl hlaváč poprvé zaznamenán na řekách Moravě a Dyji v roce 2008. Vzhledem k tomu, že Morava není splavná, muselo zde dojít k jeho přirozenému šíření – překonat zhruba 70 km dlouhou vzdálenost od Dunaje na území ČR trvalo rybce zhruba 8 let. Pro zajímavost za stejně dlouhou dobu se tento druh díky lodní dopravě rozšířil z Dunaje ve Vídni na celý Rýn, tedy v úseku přes 1000 km dlouhém. To jen dokládá skutečnost, jak významnou roli hraje v jeho nežádoucím šíření lodní doprava. 

V současné době je u nás hlaváč černoústý rozšířený na dolním toku řek Dyje a Moravy. Zvláště na dolním toku Dyje po jez v Bulharech je hojným, místy až dominujícím druhem. 

Druhá trasa šíření hlaváče černoústého na naše území vedla z úplně druhé strany – přes Labe ze Severního moře. První úlovek v Labi na území ČR byl zaznamenán v srpnu 2015 ve Svádově nedaleko Ústí nad Labem. Od těch dob se masivně šíří. Při květnovém kontrolním odlovu pod zdymadly v Ústí nad Labem – Střekově napočítali pracovníci Fakulty rybářství Jihočeské univerzity, kteří se výskytem hlaváče v Čechách zabývají, 944 ulovených jedinců, což představuje více než trojnásobek oproti roku 2016. Podle vědců z Jihočeské univerzity má tento boom vliv na ostatní druhy ryb, jako je vranka obecná, nebo parma obecná, jejichž populace zde výrazně poklesly. Populační exploze hlaváče se tu dá přirovnat k šíření sumečka amerického, který v minulosti okupoval Labe a na některých profilech představoval dominující druh. V posledních letech (zejména po povodních v roce 2012) však jeho stavy významně poklesy. Vědci proto doufají, že si příroda poradí i s expanzí hlaváče černoústého.

 

Hlaváči na našich řekách nejčastěji obývají uměle vytvořené příbřežní pásy – tzv. kamenné záhozy.

 

Další druhy hlaváčů

Už v úvodu článku jsme si řekli, že středoevropský prostor začaly na sklonku minulého století osidlovat i další druhy hlaváčů, které však zatím ještě zřejmě nepronikly do našich vod. Nejblíže k nám má v tomto smyslu zřejmě hlaváč Kesslerův, který byl prvním ponto-kaspickým druhem, zjištěným v 90. letech 20. století v Dunaji až pod Vídní. Postupně se rozšířil do většiny splavných přítoků Dunaje a přes Mohan až do Rýna, kde vytvořil velmi početné populace. Nyní se vyskytuje v slovenské části Dunaje (tedy zhruba 70 km od hranic s ČR), do řeky Moravy se však zatím nerozšířil. V budoucnosti by se tak ovšem mohlo stát a vzhledem k dravějšímu způsobu života představuje potenciální hrozbu i pro populace našich ryb.

 

Význam hlaváčů v rybářství

Na řekách jižní Moravy a některých úsecích Labe se už dnes sportovní rybáři s hlaváči velmi běžně setkávají. Hlaváč černoústy je díky své žravosti, širokému potravnímu spektru a vysoké hustotě výskytu na určitých profilech velmi snadno ulovitelnou rybou na jakékoli menší živočišné nástrahy (masný červ, hnojný červ, kopaná žížala apod.). Na feeder nebo plavanou ze dna jich lze nachytat opravdu velké množství. Tam, kde se v hojném počtu vyskytují, tak mohou komplikovat lov preferovaných druhů ryb. Proto už teď slýcháme nářky rybářů na přítomnost těchto nenechavých rybek na dolním toku Dyje (například v profilu pod jezem v Břeclavi), které se podobají negativním ohlasům labských rybářů na sumečka amerického z nedávné doby. Zajímavé však je, že hlaváči mají velmi chutné maso a v areálu jejich původního rozšíření je loví rybáři běžně jako konzumní rybu. Hlaváči se zejména udí nebo smaží na oleji. V dřívější době se i k nám dovážel hlaváč v konzervách v rajském protlaku, které se prodávaly pod slovenským obchodním názvem „byčki v tomatnom sose“. I když tedy rozhodně není úkolem článků pro tento rybářský server rozdmýchávat v čtenářích masařské choutky, zde je dobré učinit výjimku a doporučit rybářům, kteří uloví hlaváče, aby rybky vzali a zkonzumovali. Naší přírodě ani svým žaludkům tím rozhodně neublíží. 

 

Středoevropský prostor osídlili na sklonku minulého století i další druhy hlaváčů. Jedním z nich je hlaváč keslerův, který díky své agresivitě představuje potenciální hrozbu i pro náš ekosystém.

 

Stejně jako hlavačky lze i hlaváče využít coby nástražní rybky. Zde je však třeba znovu důrazně vyzvat rybáře, aby hlaváče jako nástražní rybky nikdy nepoužívali mimo místo jejich ulovení. Z předchozích řádků již jasně vyplývá, že právě použití jako nástražní rybky je jeden z nejčastějších způsobů šíření nepůvodních druhů. 

Zmínit bychom měli i roli hlaváčů v produkčním rybářství. Na rozdíl od hlavačky mramorované, které se již dnes vyskytuje v některých produkčních rybnících jižní Moravy (žádné významné škody zde ale nepáchá), hlaváč černoústý do rybochovů dosud zřejmě nepronikl. Vzhledem k jeho možnostem šíření a adaptabilitě na život ve stojatých vodách lze však jeho šíření i do chovných rybníků předpokládat. Jeho roli v těchto ekosystémech lze jen obtížně predikovat, nicméně vzhledem k schopnosti vytváření početných populací představují hlaváči pro produkční rybáře nepochybně potenciální hrozbu.

 

 

 

Hlaváč je velmi snadno ulovitelný na menší živočišné nástrahy  ať už chytáme na feeder, nebo na plavanou.

 

Význam hlaváčů pro ekosystém ČR

Hlaváči se velmi rychle šíří Střední a Západní Evropou a jejich schopnost rychlé aklimatizace a vytváření početných populací může mít bezpochyby dopad na původní společenstva ryb. Že hlaváči mohou mít už dnes bezprostřední vliv na původní druhy naší ichtyofauny, prokázaly zmíněné výzkumy vědců z Jihočeské univerzity v řece Labi. 

Jiné výzkumy však naznačují, že to s negativním vlivem hlaváčů nemusí být zas až tak horké. Ukázalo se například, že hlaváči na rozdíl od původních druhů ryb velmi dobře prospívají v kamenném záhozu splavných toků, jejichž břehové linie jsou ovlivňovány častým vlnobitím způsobeným projíždějícími loděmi. Tento pohyb vody našim původním rybám nesvědčí, naopak hlaváči jsou na vlnobití evolučně přizpůsobeni, nebo jsou původními rybami mořského příbřežního pásu. Zdá se tedy, že na velkých splavných řekách hlaváči do určité míry využívají prostor, který jiným rybám nesvědčí a nemusí tak být jejich přímými konkurenty. 

I na nesplavných řekách, jako je Morava a Dyje, hlaváči přednostně kolonizují uměle vytvořené břehové linie (kamenný zához), což zřejmě i zde navzdory masivnímu výskytu snižuje jejich vliv na původní ryby, jako jsou mníci, tloušti nebo okouni, které zához využívají spíše výjimečně. Navíc se neprokázala negativní role hlaváčů jako škůdce jiker a plůdku původních druhů ryb. Hlaváči se živí přednostně drobnou zvířenou dna (larvy pakomárů, jepic a chrostíků) a nepohrdnou ani vodními měkkýši, jako je invazivní slávička mnohotvárná. Pokud se v žaludcích zkoumaných ryb výjimečně objevily jikry nebo drobné rybky, šlo vždy o příslušníka čeledi hlaváčovitých, a to i vlastního druhu, tedy prokazatelný kanibalismus. Zajímavým zjištěním také bylo, že hlaváči jsou schopni živit se i jako mrchožrouti, a požírat těla uhynulých ryb, často podstatně větších, než jsou oni sami. 

 

Hlaváči mají velmi chutné maso, které lze připravit na mnoho způsobů.

 

I přes tyto skutečnosti je však šíření hlaváčovitých ryb, jako nepůvodních, rychle se množících druhů, do dalších našich tekoucích i stojatých vod velmi nežádoucí. I my, sportovní rybáři, bychom tedy měli dbát na to, abychom k šíření těchto invazivních druhů do nových lokalit nikterak nepřispívali. 

 

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, L. Šlapanský, K. Halačka

 

Prameny:

Hanel L., Lusk S. (2005). Ryby a mihule České republiky, ČSOP Vlašim.

Jurajda P., Adámek Z. (2016) Nepůvodní druhy ryb v našich vodách