Moderní sportovní lov ryb je neodmyslitelně spjatý s rybářským prutem; kdy však člověka poprvé napadlo přivázat udici se šnůrou na prut, se už nikdy nedozvíme.

Počátky sportovního rybolovu

Na začátku naší cesty si musíme zkusit ujasnit jednu věc, a to, jak vůbec máme definovat pojem sportovní rybolov. Jedna z definic může být, že se jedná o lov na udici s prutem. Toto tvrzení však samo o sobě neobstojí, neboť lov na udici a prut je obor stejně tak starobylý, jako jsou jiné formy rybářství. V minulých dílech jsme si říkali, že na různé udice a háčky lovili lidé už v prehistorických dobách. Jistě tak nečinili pro zábavu, ale především proto, aby si obstarali potravu. Asi se nikdy nedovíme, kdy člověka poprvé napadlo uvázat udici se šňůrou na prut a vytvořit tak první primitivní prototyp rybářského náčiní, které se dnes používá při sportovním lovu. Archeologické nálezy háčků nemohou tuto otázku nijak objasnit. Jisté je, že ani zde asi nelze hledat prvopočátek sportovního rybolovu, protože člověk si určitě tuto montáž nezhotovil proto, že chtěl najednou chytat ryby jen tak pro zábavu, ale šlo o pragmatický krok, který mu zjednodušil lov, a tedy usnadnil přístup k masu. Abychom tedy vystopovali počátky něčeho, co by se dalo označit jako sportovní – či možná přesněji řečeno rekreační – rybolov, musíme definici doplnit o pojmy, jako jsou zábava, relaxace, naplnění volného času či soutěžení. A zde musíme asi přeskočit celou dobu prehistorickou (epochu lovců a sběračů) a hledat počátky sportovního rybolovu někde uvnitř hradeb bohatých starověkých civilizací, kde se život určitých vrstev společnosti neomezoval už jen na práci a každodenní boj o přežití, ale nabízel i dostatek volného času k různým nezávazným zábavám a kratochvílím.

Momentka z rybářských závodů – ty byly pořádány už na přelomu našeho letopočtu na počest římského boha Vulkána.

Starověk

Jisté je to, že chytání ryb na udici a prut bylo již běžně rozšířeno ve starém Římě a je popsáno z 1. století našeho letopočtu. U Římanů již také dokonce existovaly i první závody v chytání ryb na udici. Známe i jejich přesné datum: konaly se vždy 8. června, a to k poctě boha Vulkána. Soutěž pak byla zakončena hostinou, při níž se podávaly smažené ryby na oltáři. Úlovky měly symbolicky nahrazovat lidské oběti, které byly v dávnověku Vulkánovi přinášeny. Další z písemných zmínek o lovu ryb známe z díla řeckého epika Oppiánoisa z Anazarbu, který v básni Halieutika (v překladu Rybolov) popisuje zvyky ryb, způsoby jejich ochrany, a také různé metody rybolovu, včetně chytání na udici s prutem. 

Velmi stará je i historie umělé mušky. Ta se do Evropy dostala nejspíše z Číny, zřejmě přes Indii a Malou Asii, odtud pak do Řecka a konečně do Římské říše. První písemnou zmínku o umělé mušce najdeme v epigramech římského básníka Martiala z prvního století našeho letopočtu. Již mnohem ucelenější informaci pak podává ve 2. století historik Aelianus z Praeneste. Ten ve své přírodovědné knize píše o lovu ryb na umělou mušku v řekách Makedonie. Popisuje, jak místní domorodci chytají pstruhy na umělou mušku, vlastnoručně vyrobenou obtáčením ramének háčků karmínovou vlnou, se dvěma srpky z kohoutího krku v barvě vosku. Tedy muška už velmi podobná té, kterou dnes označujeme jako red spinner. Aelianus navíc v knize píše i o vláčení umělých mušek za lodí při lovu tuňáků. Líčí tak s největší pravděpodobností i počátky mořské muškařiny.

Výbava moderního muškaře; historie lovu na umělou mušku je však také velmi stará a spadá někam do období rozkvětu velkých starověkých civilizací.

Středověk

Po zániku Římské říše bylo mnohé ze znalostí a výdobytků antické kultury opuštěno či na dlouhý čas zapomenuto, v jiných sférách lidské činnosti však na antickou tradici středověká evropská společnost přirozeným způsobem navázala. A jako přejala a dále rozvíjela zásadní objev Římanů v oblasti chovu ryb – domestikaci kapra, byl i lov ryb na udici s prutem ve středověku dobře známý. Je velmi pravděpodobné, že lov s prutem byl praktikován i na našem území v období Velkomoravské říše, tedy už někdy v 9. století. Do 11. století je také datován nález první třpytky. Byla bronzová, měřila 8,5 cm a objevena byla při vykopávkách v oblasti Štětínského zálivu. 

Také lov na umělou mušku se ve středověké společnosti nadále rozvíjel. Jeden z nejvýznamnějších středověkých tvůrců – minesengrů, Wolfram z Eschenbachu, zpívá o lovu pstruhů na umělou mušku, kterou nazývá „opeřená udička“. Líčí, jak se jeho hrdina brodí bosky řekou a loví pstruhy. V o něco pozdější době vychází kniha z bavorského opatství Tegernsee, ve které je již detailně popsáno 50 druhů umělých mušek, a to nejen určených k chytání pstruhů a lipanů, ale i kaprů nebo štik.

Nejstarší dochovaný exemplář bronzové třpytky z 11. století, nalezený v oblasti Štětínského zálivu.

Na konci patnáctého století pak vychází jeden z vůbec nejdůležitějších středověkých spisů o sportovním rybářství, jehož autorkou je s největší pravděpodobností žena – je připisován převorce ženského kláštera v anglickém Sopwellu Julianě Bernersové, i když zřejmě přímo vychází ze dvou spisů ještě z předkolumbovské éry. V této knize s názvem The Treatyse of fishing with an Angle (Pojednání o chytání ryb udicí) jsou popsány způsoby lovu ryb u dna, muškařením i vláčením. Dále obsahuje popis prutů, vlasců, háčků, splávků i umělých mušek, z nichž dvanáct se shoduje s přírodními vzory. Dá se poměrně s jistotou říct, že tyto mušky uvázané podle návodu sopwellské abatyše by byly účinné i v dnešní době.

Sportovní lov ryb v 16. století

Také v raně postkolumbovském období, vnímaném jako začátek novověku, se lov ryb na udici s prutem dále rozvíjí. Už v minulých článcích tohoto seriálu jsme se několikrát zmiňovali o knize Jiřího Handsche Labské rybářství v Čechách a v Míšeňsku, kde autor popisuje rybolov na Labi v 16. století. Zaznamenává, že boleni se chytají na živou rybku, nastraženou na háček a taženou vodou. Nejlepším způsobem, jak přelstít labského tlouště, je podle Handsche políčit na něho udičku s kouskem červa. Také všichni ježdíci, kteří žijí v řece, se údajně chytají na udici. Proto se prý v hlavách ulovených ježdíků najdou háčky, které tito nenasytní a nepozorní jedlíci spolknou.

Dále se v Evropě rozvíjel i lov ryb na umělou mušku. 

Již v padesátých letech 16. století sepsal švýcarský učenec Konrad Gessner obsáhlou knihu, ve které už mimo jiné doporučuje, kdy, v kterém prostředí a jaké mušky používat na pstruhy, jaké zase na lipany apod. Precizně a detailně popisuje tvar jednotlivých mušek, vhodné vázací materiály i technologické postupy při jejich výrobě. Zmiňuje se i o muškách housenkového tvaru. 

Dnešní třpytky se středověkým vláčecím nástrahám podobají už jen velmi vzdáleně.

Gervase Markham

Za jednu z výsep sportovního lovu ryb na udici jsou – jistě ne neprávem – považovány britské ostrovy. Zde také začátkem 17. století vydává voják, šlechtitel koní, spisovatel a v neposlední řadě rybář Gervase Markham knihu Anglický hospodář, která zahrnuje oddíl „Všeobecná rozprava o lovu ryb udicí“. Celý oddíl zatím bohužel nebyl přeložen do češtiny,

Pohled na lovícího muškaře; o muškaři brodícím se řekou a chytajícím pstruhy však zpívali už i středověcí minesengři.

ale i z pasáží, které jsou v našem rodném jazyce přístupné, můžeme snadno posoudit, o jak mimořádný text se jedná. Kniha je velmi praktická a kromě zevrubného popisu rybářského náčiní věnuje autor pozornost i například vhodnému rybářskému oblečení. Bere rybařinu jako velmi vážnou a komplexní věc, kde se nesmí podcenit žádný detail. Kromě této praktické roviny je však text fascinující i svým filozofickým přesahem. Pro autora není rozhodně rybařina jen tělesným cvičením či nezávaznou kratochvíli, ale nachází v ní i hluboký duchovní rozměr. I přes jisté formulace a myšlenky, jež jsou poplatné své době, zde nacházíme mnoho nadčasových idejí, které jsme možná už dávno vytěsnili daleko za horizont našich rybářských obzorů a nad kterými bychom se snad proto měli opět minimálně zamyslet.

Bolen je typickou sportovní rybou; na Labi se na udici a prut chytali boleni údajně už v 16. století.

Dříve, než se z obsahu příručky dozvíme, jak si vyrobit prut z habrového výhonku a rybářskou šňůru z koňských žíní, a jakou má mít duševní a duchovní způsobilost, píše autor také v předmluvě:

Jelikož vše kratochvilné vášní jest a všichni stali se dnes syny radovánek, kteří dobré poměřují toliko rozkoší, jež přináší – není vděčnější práce, než rozkládání o zábavě, jež nad jiné ladná a počestná jest a nejvíce přeje bohulibému rozjímaní; takovou kratochvílí beze vší pochyby jest umění rybářské, cvičení, jemuž se ve chvílích oddechu věnovali svatí služebníci Pána našeho, jakož i množství ctnostných otců a nespočet ctihodných a velebných zástupců duchovenstva, a to jak již zesnulých, tak žijících.

Neboť rybařící neoddává se chtivosti, klamu ani zlobě, třem přízrakům, jež vládnou ostatním kratochvílím, kdežto hru v kostky, v karty, v kuželky, jakož i každou další zábavu, kde zisk je cílem, tři služebné doprovázejí: krádež, bezbožnost a váda. 

Leč umění rybářské prosto je zlovolnosti i hříšného usilování, neboť jediné, po čem baží a čeho se mnohou prací domůže, je trocha ryb, která stěží zasytí střídmý žaludek. Neboť rybář si kořist nevymůže násilím ani podvodem, musí ji k sobě zlákati, a to, co jemu potěchu zlatem vyváženou přináší, může jiný na trhu za levný peníz koupiti.  Jeho lstivost neobrací se proti lidem, ale proti těm živočichům, které je dovoleno ať pro počestnou zábavu ať z potřeby klamati, a hněv a zuřivost neslučuje se nikterak s touto mírnou zábavou. U jejího zrodu stála trpělivost a bez ní nebude nikdy lze toto umění vyučovati ani provozovati; vedle trpělivosti doprovázejí toto cvičení její tři sestry – spravedlivost, umírněnost a vůle.

Spravedlivost vede člověka, aby sobě vyhledával místa, kde se může své zálibě po libosti oddávati, aniž by tím činil újmu sousedům a mohl býti z nevychovanosti nařčen. Umírněnost určuje míru jeho činnosti a krotí žádostivost v tak výtečném poměru, že se žádné hnutí rybářovi mysli neprojeví způsobem přehnaným a nepatřičným. A konečně pevná vůle umožňuje duchu v dobré míře přestáti cestování a změny počasí, nezoufati nad zmarněným časem, ale vytrvale se zaobírati vlastní obrazotvorností, aby tak nakonec došel jak potěšení tak uspokojení.

Knihy z 16. století už detailně popisují jednotlivé vzory umělých mušek, včetně těch určených k lovu lipanů.

Z toho patrno jest, že umění rybářské veskrze je dobré, se zlem nikterak nesouvisející; hodno je provozování zvláště proto, že skvělý užitek přináší a že jako výtvor prvních patriarchů veliké starobylosti se těší (…).

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor

Ilustrace: Jana Hauskrechtová