Takhle nějak si představuji univerzálního rybáře.

 

Zápory specializace

Nevýhodou „rozškatulkování“ rybářů na kapraře, sumcaře, feederaře, plavačkáře, vláčkaře, muškaře a jiné podskupiny je jejich úzká specializace. Rybář – specialista se sice s přibývajícími zkušenostmi a praxí může dostat až na pomyslný vrchol ve svém oboru – tj. ke zdolání trofejních kusů, ale při lovu ostatních druhů ryb už tak zdatný není a netradiční disciplíny mu působí vážné potíže. Když nejdou „jeho“ ryby, nedokáže aktuálně přizpůsobit lov jiným druhům. Potom začne hledat výmluvy typu: špatná zarybněnost, přežrané ryby, velká konkurence rybářů, či nedostatek času při lovu. Nepřemýšlí nad tím, že změnou techniky, místa nebo nástrahy by uspěl lépe. Zakořeněný postoj, lenost a pasivita jsou pouta, která svazují ruce i myšlení mnoha kolegů. 

Naopak rybář, který podle konkrétních podmínek dokáže změnit způsoby lovu, nebo se zaměří na beroucí ryby, je vždy úspěšnější než rádoby specialista lpící na jediné metodě a čekající, až jeho „rybí fanklub“ začne přijímat potravu.

 

Neberou... Nastal čas na změnu - nástrahy, místa, techniky chytání nebo i cíleně loveného druhu ryby.

 

Chvála všestrannosti

V podstatě se dá konstatovat, že existuje jen hrstka rybářů, kteří jsou přizpůsobiví a mají rovnoměrné výsledky ve všech odvětvích sportovního rybolovu. Univerzálnost rybářů je přitom jedinou cestou do budoucna. Ne každý je ale ochoten uhnout z vyšlapaného chodníčku stereotypu a zvyku. Obavy z těžkých začátků přitom nejsou na místě. Tomu, kdo se o to chce pokusit, nabízím dvě rady.

Zaprvé: Učte se na druzích ryb, které lze lovit všemi rybolovnými technikami – ideální jsou okouni a tloušti.

Zadruhé: Zpočátku se soustřeďte na menší a středně velké exempláře. Teprve až konkrétní rybolovnou techniku zvládnete, pokuste se o kapitální kusy. Když otočíte pořadí, čeká vás spousta ztraceného času a fůra trpkých zklamání.

Někdy se sice náhodně stane, že u adeptů nových metod zaúřaduje „rybářské štěstíčko“ a hned v prvopočátku snažení jim přijdou na prut kusy, s jakými se později hned tak nepotkají. Na to ale nelze spoléhat. Je mi známo pár podobných případů. Vím o „ortodoxních“ kaprařích, kteří po prvním kontaktu s dravci dosáhly výjimečných úlovků. Poznal jsem i skvělé plavačkáře a muškaře, kteří podlehli kouzlu velkých kaprů a nyní spravedlivě rozdělují svůj čas mezi naprosto odlišné styly rybaření.

Osobně se snažím být všestranným rybářem. Přiznám se, to vždy není jednoduché. Každý kolega mi dá jistě za pravdu, že některé techniky lovu, a s nimi spojené druhy ryb, přirostou k srdci více, než ty ostatní. 

Já mám třeba k smrti rád přívlač! Přesto některé okolnosti (hájení dravců nebo doba, kdy zkrátka predátoři neberou a vláčení by bylo jen přehlídkou promarněného času) mě přinutily zkoušet jiné rybolovné způsoby. Brzy jsem zjistil, že každá metoda má něco do sebe.

 

Přívlač je aktivní způsob rybolovu kombinovaný adrenalinovými zážitky ze zdolávání dravců.

 

Jemná plavačka umožňuje při volbě správné nástrahy chytat všechny druhy ryb ve velikosti od pěti centimetrů do nekonečna. 

 

Na plavačku začíná chytat převážná většina rybářů, mnozí u ní vydrží až do konce svých dní.

 

Při muškaření mohu dostat za pár hodin více záběrů, než při ostatních způsobech za celý týden. Ba i měsíc! 

 

Při muškaření se snoubí radost z pohybu se spoustou záběrů.

 

Zajímavá je rozhodně i položená (popř. feeder), která ač se zdá být na první pohled nudnou, sedavou záležitostí, může mít při výběru vhodného místa a zakrmení překvapivé výsledky.

 

Položená poskytuje poklidný relax s velkou šancí na úspěch.

 

Nezatracuji tedy tu ani onu techniku lovu – všechny mají své opodstatnění, svůj význam. Některé způsoby chytání se můžou vhodně doplňovat (položená a plavaná), nebo jsou příbuzné (muška a přívlač). Jejich vzájemnou kombinací se dá lehčeji propracovat ke kýženému cíli, tj. k záběru ryby. A co je důležité: člověk nezakrní ve vývoji, má přehled o všemožném náčiní na trhu a dozví se, co se zrovínka děje u rozličných specialistů. Zkrátka je stále v obraze. 

V neposlední řadě občasná obměna rybolovné techniky vede k bohatším, druhově pestřejším úlovkům, a tím i k záchraně málem ztracených výprav k vodě. Už bych ani nespočítal, kdy mi změna rybolovného způsobu pomohla na poslední chvíli od totální nemohoucnosti cokoli ulovit. Jeden příklad se šťastným koncem za ostatní…

 

Změna způsobu – klíč k úspěchu!

Celý ten výlet byl od počátku postavený na hlavu. Původně jsem byl domluvený s kamarádem na výpravu za dyjskými sumci. Snad hodinu před plánovaným odjezdem kamarád výpravu odvolal kvůli nenadálým pracovním povinnostem. Samotnému se mi na jih nechtělo – ostatně lov „fousáčů“ je lepší provozovat minimálně ve dvou. 

Radikálně měním plán a vyrážím na sólovou cestu za okouny na nedalekou přehradu. K jejich chytání žádné „garde“ nepotřebuji. Po cestě se zastavím u malého zanedbaného rybníčku, kde se dají uhnat zakrslí karásci, hrouzci, plotičky, perlínci a ouklejky. Je to jen pojistka, kdyby přívlač selhala. Jak se říká: „Kdo je připraven – není poražen!“

Z kufru auta sice vyhrabu čeřínek, ale jinak s sebou nemám ani suchý rohlík. Nedá se nic dělat, zakrmím hlínou z krtince. Na takové vnadění nereagují povrchové druhy rybek, ale hrouzci a karásci do zákalu nad síťkou najíždějí spolehlivě. Tři zátahy, a mám asi patnáct rybek. To stačí! Předpokládám, že vláčka bude úspěšná a rybičky v závěru lovu stejně pustím. Zavřu je do plastové lahve a pokračuji vstříc dravcům. 

Za necelou půlhodinku už stojím na břehu přehrady a prohazuji třpytkou temné hlubiny. Mimo vláčáku, který třímám v dlani, mám na zádech v pouzdře jemný plavačkový prut s tenkým vlascem a navázanou marmyškou. V kapse potom krabičku s několika hnojáčky. To je celé mé vybavení a zároveň osvědčená taktika na místní „ježaté bratrstvo“. Když okouni odmítají dobrat třpytku nebo gumku, alespoň je stáhnu blíž ke břehu a zde je úspěšně odlovím na marmyšku okořeněnou červenou žížalkou. 

Ovšem nesmí být takový prokletý den, jako je teď! Po dvouhodinovém házení a převazování žádný záběr a navíc se mi ještě nepodařilo přitáhnout pod nohy ani jediného pruhovaného zvědavce. Doposud tedy nebyl důvod vybalit „matchovku“ z futrálu, a tak mi i nadále jen překáží v pohybu a zachytává se za každou haluz, maliní a kopřivy.

Po třech kilometrech vyčerpávajícího přelézání překážek a vyplétání prutu z vegetace mám neplodného rybolovu plné zuby. Asi načerpám sílu ze skromné svačiny, pak se vrátím k autu a vyhledám místa, která jsou přístupnější. 

Popolezu ještě o padesát metrů dál, kde břeh nepadá tak strmě do vody a kde začíná mělčina. Sednu si na pařez a zalovím v batohu. Namísto krajíce s uzeným nahmátnu nádobu s rybičkami.

No vida, málem jsem zapomněl! Než se nasytím, nechám alespoň jednu z rybek vyvenčit v pořádné vodě. Takový prostor k plavání v rodném kačáku rozhodně neměla. A konečně také provětrám plavačku, která mě doposud způsobovala jen utrpení. Nemyslím na kručení v žaludku, odstřihnu marmyšku a hned se pídím po vhodném splávku a ostatních drobnostech. Ha, zrada! Mimo nástrah na přívlač s sebou nemám vůbec nic! Žádný splávek, žádný háček, žádná olůvka! Projedu batoh ještě jednou a výsledek šťáry je stejný. Poslední šancí je rybářská vesta. Šacuji se pomalu a důkladně. Jen nevynechat žádnou kapsu. Sláva! Nacházím baňatý splávek, který používám na lov kaprů v proudu. Objevím i pár broků na krátkém odstřižku vlasce. Zbývá už jen háček. Obracím kapsy naruby a hledám jehlu v kupce sena. Přesněji řečeno, háček v podšívce vesty.  Jak už to tak bývá, až poslední kasa je ta pravá. Nalezený háček určitě není ideální model. Na můj vkus je dost malý (vel. 8) a navíc je lehce šmrncnutý rzí. V krajní nouzi ovšem musí postačit. 

Navázání je dílem okamžiku. Z nádoby vytáhnu miniaturního hrouzka, nastražím ho „za čumák“ a podhozem ho zhoupnu pět šest metrů před sebe. Prut opřu o vývrat stromu a jeho špičku nechám trčet přímo do nebe. Konečně se usadím a zašmátrám po oddálené svačině. Není mi však dopřáno ani sousto. Zničehonic se po splávku slehne hladina! Pro jistotu se podívám na špičku proutku, kam že vlasec vlastně vede. Vzhlédnu v pravý okamžik – matchovka se začíná uklánět. Na nic nečekám. Prut stačí pouze přizvednout. Vzápětí si do posledního nervového vlákna vychutnávám zuřivou obranu zrazeného dravce. Až po hodné chvíli nad vodu vyjede prostorná okouní tlama. Švih! Švih! Bachratý dravec zatřepe hlavou. Na obě strany kolem něj dopadají krůpěje vody spolu s malinkými rybičkami, které okoun čerstvě umačkal. Zápas se prodlužuje. Čtyřmetrová plavačka s tenkým vlascem a převislé větve všude kolem nejdou zrovna dohromady. Víc bojuji s přírodními podmínkami než se samotnou rybou. Konečně okouna dostanu pod sebe a podeberu ho dlaní. Nemůžu se vynadívat na krásu „vodního tygra“. Je mi jasné, že jsem si dnešní laťku úlovků nastavil hodně vysoko. Obvykle totiž praktikuji, že první kus určuje míru a ostatní ryby, které nedosahují jeho velikosti, putují zpět. Okoun měří 36 cm. Má tak smůlu hned ze dvou důvodů – jednak je první a kromě toho je i hluboko zažraný. Chtě nechtě musím z jeho útrob osvobodit svůj jediný háček.

 

První kousek nastavil laťku hodně vysoko.

 

Chycení dravce naznačuje, že okouni na mělčině jsou a navíc asi budou i aktivní. Rychle odložím plavačku a znovu zkompletuji přívlačové nádobíčko. S kratším vláčákem se mi bude lépe manévrovat mezi stromy a „nulka“ rotačka odpovídá lesku i velikosti drobných rybek, které okoun vyvrhnul. Rovněž spoléhám na to, že na třpytku se ježatci nebudou zažírat. Je to tutovka!

Po zhruba dvaceti vějířovitých náhozech už si to nemyslím. Dravčíci buď zmizeli, nebo se mi vysmívají. Měním nástrahy, tahám pomalu i rychle, poletuji po břehu jako můra, ale dalšího „pruhovance“ nespatřím ani koutkem oka. Půlhodinová přehlídka nejfajnovějších okounových nástrah nemá u pichlavého obecenstva žádnou odezvu. 

Zklamaně se vracím zpět ke svým věcem. Žaludek se bouří a nutně musím umlčet jeho hlasité projevy. Abych neseděl zbůhdarma, nastražím další rybku a šoupnu ji do vody. Na odhozené svačině debužírují lesní mravenci a snažím se je zapudit. Má očišťující „mravenčí práce“ se vyplácí, konečně se zahryznu do krajíce. Během přežvykování přemýšlím nad jediným plonkovým záběrem. I když je ulovená ryba víc než slušná, na starého samotáře rozhodně nevypadá. S plnou pusou a s hlavou nabytou úvahami vzhlédnu ke splávku, který svítí na hladině. 

Nesvítí! Během okamžiku kamsi zmizel! Do puntíku se vše opakuje jako u prvního záběru. Pohled na ohnutou špičku, pád svačiny na zem, přiseknutí, souboj s rybou i větvemi a úspěšné podebrání. Druhý kousek je také pěkný, ale přeci jen o něco zaostává za mackem z prvního kola. Také není tak zažraný. Po vyháčkování ho odnesu dál od místa lovu, a tam ho pustím. To proto, aby nevyplašil ostatní ostnoploutvé kumpány.

Následující okamžiky připomínají krásný rybářův sen. Okouni nastraženou rybku vyčenichají a zadáví nejpozději do půl minuty od náhozu. Vylovím jich ještě sedm a dva se mi setřepou. Ulovení dravčíci přitom nejsou žádní chcípáčci – kus co kus okolo třiceti centimetrů. Největšího z nich (34 cm) si ponechám. Přestože nedosahuje parametrů prvního „vůdce hejna“, byl příliš nenažraný a můj jediný háček pohřbil příliš hluboko.

Po okouních orgiích nastává dlouhá pauza. Začínám věřit, že jsem měl čest osobně se seznámit se všemi členy ostnaté tlupy. Už poněkolikáté očišťuji uválenou sváču a konečně mám čas v klidu dojíst. Nejsem žádný hltavec, ale oschlý chleba do mě padl jako sebevrah do propasti. Umlčení žaludku je za mnou a začínám se nudit. Čekání na další záběr je rázem dlouhé. Stýská se mi po předchozích soubojích.

Musí zkontrolovat rybku, jestli se nefláká a někam se nezašila. Pozvednu prut a zhruba o metr pomalu přitáhnu sestavu k sobě. Jakmile s rybkou pohnu, ucítím lehký klepanec do špičky. Sklopím rychle prut, prověsím vlasec a usilovně rentgenuju splávek ležící na hladině. Fakt se mi to nezdálo. Slávek najednou poskočí a svižně se rozjede od břehu. Jakmile se zanoří, seknu!

Uf! Tak tohle okoun nebude! Pod náporem prudkého výpadu se matchovka srovná téměř do vodorovna. Brzda zaskučí a pavučinkový vlasec rychle mizí z cívky. Ryba střelhbitě prchá k hraně mělčiny. Hledá spásu v hloubce. Zakleknu a dávám bacha, aby se mi vlasec nezachytil do haluzí nad hlavou. Rybu přibrzdím ještě před zlomem do hlubiny. Širokým obloukem ji stáčím zpět. Mírným, avšak důrazným tahem ji vedu k sobě. Vzhledem k jemnosti náčiní si možná ani neuvědomuje, že s ní někdo manipuluje. Ještě kousek a budu vědět, co je to za „obludu“. Blízkost souše a mělká voda rybu splaší. Vmžiku se otočí a zase se řítí pryč. Stačím však útočníka identifikovat. Je to pořádná štika!

Po pár vteřinách je ode mě dobrých dvacet metrů. Jsem smířený s tím, že každým okamžikem dojde k nejhoršímu. Dravec má velkou šanci ukořistit můj háček – jedináček. Přesto boj nevzdávám. Ještě dvakrát se mi podaří rybu dostat k nohám, ale pokaždé opakovaně vypálí na volnou vodu. Prudkost obrátek a výpadů je o poznání pomalejší než na začátku mače, kdy bych na své vítězství nevsadil ani zlámanou grešli. Mé akcie stoupají s každou přibývající minutou. Je tu závěr souboje!

Štika křečovitě lapá po dechu. Hřbet ji čouhá nad hladinu. Natáhnu po ní ruku, jenže přitom vypustím z hlavy větve v blízkosti špičky. Jedna haluz se tak dostane mezi blank a vlasec. Ryba jakoby vycítila poslední šanci a ztěžka se dává do pohybu…

Prut je náhle dočista vyřazen z provozu. Namísto něj pruží větev a tenký vlasec se zařezává do kůry. Karta se zcela obrátila! Štika má nyní navrch! Každou chvíli očekávám své K.O. V duchu volám anděla strážného. Kupodivu mě asi vyslyší…

Zubatá mele z posledního a nemá ani sílu utrhnout vlasec o průměru 0,14 mm! Udělá poslední kolečko, jakoby se loučila s diváky v aréně a zastaví na dosah mé ruky. Stačí se jen natáhnout a stisknout. Ve chvíli, kdy rybu vyzvednu z vody a povolím tah, prut se smekne po větvi a vlastní vahou přetrhne narušený vlasec. Měl jsem víc štěstí, jak rozumu!

Hluboká, mohutná ryba leží bez hnutí na listí. Vlasec je zaříznutý za „šavli“ v horní čelisti a míří dál do ozubené pekelné jámy. Zaseklý háček najdu až později při kuchání daleko v jícnu. Pro zajímavost, v žaludku měla ryba pětatřicítku kapříka, z jehož rozleptané hlavy jsem vyndal zeslabený háček s kouskem utrženého vlasce. Dost možná dravec nedlouho předtím ukradl nějakému kapraři zdolávaný úlovek. Jisté je, že tato pětikilová štika už dokralovala. Nebude nahánět hrůzu rybkám a ani plašit „pruhované brachy“ na mělčině.

 

Celkový úlovek

 

Na druhý den jsme vyrazili na stejné místo s kamarádem. Počasí se nezměnilo a nezměnila se ani technika lovu, ani nástrahy. S výjimkou jednoho candátího dorostence jsme na rybky nedostali záběr. Teprve až navečer jsme na gumy dostali několik slušnějších okounů. Pak že má rybařina logiku...

 

Recept, jak se stát univerzálním rybářem, vám nikdo pod nos nenaservíruje. V podstatě vše vězí v povaze každého z nás. Buď chcete něco změnit a být úspěšný – nebo ne. Stejné pravidlo do slova a do písmene platí i v samotném životě.

 

Úlovek velké ryby je důkaz, že jsme vše provedli správně.

 

Text, ilustrace a fota: ToRo