Letos tomu bylo podobně, snad jen s tím rozdílem, že mě zdržely nějaké neodkladné povinnosti, a tak k vodě dorazím až o půl deváté. Parkoviště za dědinou je plné aut a silně připomíná plac před supermarketem během "totálních výprodejů". V tu ránu mám sto chutí obrátit vůz zpět k domovině. Nakonec se rozhodnu, že přeci jen zahájím. Koneckonců ústup můžu odtroubit kdykoli…

Převléknu se do prsaček, sbalím vláčecí proutek a vydávám se proti proudu toku. Břeh je zdupaný jakoby tudy táhla Hannibalova armáda i s bojovými slony! Ryby z toho všeobecného ruchu musí být řádně vystresované.

Po hodině lovu mám za sebou jeden drbanec od miniaturního potočáčka a setkání asi s deseti kolegy. Všichni svorně nadávají na kormorány a ještě víc na místního hospodáře, který včas nezajistil "jedlé" duháky. Že se nic nevysazovalo je patrné nejen z absence záběrů, ale i podle toho, jak rychle klesají počty natěšených pstruhařů. Po dvou hodinách od úvodního náhozu možná lovím na celém revíru úplně sám.

Kolem poledne dorazím ke starému rozbořenému mlýnu. Tohle místo miluji od dětství. Však mi také darovalo pár pstruhů přes kilo. Rozhodně si však nedělám iluze, že se mi podobný kousek podaří i dnes. Hluboké vývařiště náhonu už bylo důsledně promrskáno mými předchůdci a tečkovaní dravci, zbyli-li tu vůbec nějací, jistě viděli celou škálu rozličných nástrah. Nyní jsou v panické hrůze zašití někde v rozvalinách podemletých zdí a sotva lapají po dechu.

Proházím jámu pod jezem ze všech stran a uhlů. Přesně podle předpokladu... Nic! Jen v balvanech na dně odevzdávám "daň vodě". Když se rozhodnu, že popojdu dál, zjeví se za mnou asi desetiletý klučina - takový typický venkovský rošťák. 

Chvíli mě sleduje a pak rázně spustí: "Tak co, jak to de?"

Zakroutím hlavou. Má nemluvnost ho neodradí. 

"Už tu chytala fůra lidí, ale nikdo nic nechytl," hodlá za každou cenu navázat kontakt.

Pokrčím rameny. Následně klučinu upozorním, ať se přesune kousek dál, jinak mu nástrahou ozdobím ucho.    

Vyšplhá na vysokou zídku, která ohraničuje vývařiště splavu. Kývá nohama nad řekou a rozhlíží se dokola. Po chvíli na mě cosi zavolá. Přes hučení padající vody špatně slyším. Kluk rozpaží a ukáže pod sebe. Přitom vážně pokývá hlavou. Téhle mimice rozumí každý rybář. Pomalu se vydrápu na zídku vedle něj a zvědavě nakouknu přes hranu. Fakt jo!

Těsně u zdi asi v půlmetrové hloubce spatřím siluetu velké ryby. Občas povyjede proti vodě, chvílemi se propadne dolů, ale pořád se víceméně drží na stejném místě. Malý objevitel mě nabádá, ať ji zkusím ulovit. To vím i bez nápovědy! Jenže je tu spousta ale... To největší zní: JAK?

Podél zdi je natažené pletivo. Bylo tu odnepaměti, možná proto, aby zamezilo drolení kamenů. Spodní strana plotu je teď navíc odchlípnutá směrem ke středu náhonu. A ryba se, jako na potvoru, ukazuje zrovna pod ohybem pletiva! Shora na ni nemůžu, protože mi ve spuštění nástrahy překáží keřík vyrůstající z praskliny ve zdi. Navíc, i kdyby ryba zabrala, nemám šanci ji na čtrnáctce vlasci zvednout do výšky přes dva metry. Aby toho ještě nebylo málo, tak se ve vývařišti nachází hluboká díra, která znemožňuje jakékoli zabrození kvůli přesnému náhozu. S lítostí musím konstatovat, že si tečkovaný protivník vybral stanoviště po čertech dobře. Ať přemýšlím sebevíc, nic mě nenapadá. Už, už se vzdávám, když klučina provokativně vypustí: "To ji ani nezkusíte?"

Znovu hledám nějakou slabinu rybího teritoria. Po dlouhém zvažování vypátrám snad jedinou schůdnou cestu. Musím se zabrodit těsně pod zeď, a pak podél ní poslat nástrahu proti proudu. Zásadní problém leží v tom, že přitom budu nahazovat naslepo, neboť neuvidím za roh zídky. Kromě toho nesmím trefit plot! Pro sichr vyměním navázaný woblírek za levnější gumku. Vyberu nymfu Red bass v barvě Fry G, kterou familiárně nazývám "žabí hlen". Vzhůru do akce!

Přesunu se pod zeď a po pás zalezu do řeky. Kluk se zatím pohodlně uvelebí nahoře a sleduje, co se bude dít. 

 

Detail rybího stanoviště, vlastně i pozdějšího bojiště.

 

Rozhoupám nástrahu a bekhendovým hodem ji posílám nahoru. Její let a ani dopad na hladinu nevidím. Spíš jen tuším, že už dopadla do vody. Sotva pootočím kličkou, ucítím ostrý úder. Přiseknu! Špička prutu se rozvibruje. Tak přece! Snažím se rybu dostat z nebezpečné zóny. Vlasec však stále kopíruje zídku. Najednou se nade mnou zjeví mladý pozorovatel. S vyvalenýma očima vyhrkne: „Netahejte! Prohodil jste plot, ale vona to stejně sežrala!“

Povolím vlasec a couvám z vody na souš. Rychle se přesunu nahoru na zídku. Do pytle! Kluk měl pravdu. Vlasec míří přes oko pletiva kamsi do hlubiny a hobluje se přitom o rezavé dráty. V prutu cítím divoké výpady. I kdybych nakrásně dostal rybu až k plotu, pochybuji, že se mi ji podaří skrz něj protáhnout. A následně ji ještě zhoupnout na napilovaném vlasci nahoru. Hlavou mi bleskne myšlenka, že nejlepším řešením pro obě strany by bylo, kdyby se ryba setřepala. Zatím drží na bezprotihrotovém háčku jako přišitá. 

Po centimetrech se mi daří dostávat drnčící vlasec na naviják. Ryba se zablýskne sotva půl metru od zdi. Zničehonic se prudce vyvalí na hladinu. Ha, je to pořádný siven! Posledním výpadem vyčerpává zbytky sil. Utahaná ryba zaparkuje pod pletivo a jen si tak líně plápolá v proudu. Při její neskutečné výšce je jasné, že ho přes plot prostě neprotáhnu. Co teď? Tento stav pistolníci z divokého západu nazývali – patovou situací…    

"Já tam slezu," nabídne mi řešení můj společník, "jen mi dejte podběrák."

Váhám. Kluk určitě po plotech i stromech leze jako veverka, ale něco jiného je šplhat po mokrém a rezavém pletivu nad ledovou hlubinou. 

"Tak co?" pobídne mě nedočkavě klučina. 

Siven si zatím stačil odpočinout a začíná se opět vzpouzet.

"Tak jo," přikývnu a z vesty odepnu dřevěný rakeťák.

"Vylovovači" následně udělím pár důležitých pokynů: "Hele, kdyby šlo něco šejdrem, radši odhoď podběrák do vody, ať si uvolníš ruku. Za žádných okolností se nepouštěj plotu. Já tě pak vytáhnu, jo?"

Po mých radách pohrdavě odfrkne: "Nejsem malej!"

Podběrák si zasune pod paži a opatrně se sune dolů k hladině. Dostane se až nad rybu, natáhne ruku a podběrák ponoří za prohnutý plot. Modlím se, ať se mu síť nezachytí za dráty. Povolím vlasec, aby visící dravec mohl vyjet na volnou vodu. Siven vyrazí ven, ale klučina mu šikovně nastaví podběrák do cesty. Ryba vletí do sítě jako basketbalový míč do koše. Jo, je tam!

Rychle otevřu naviják a odložím prut. Lehnu si břichem na zídku a natáhnu se dolů. Kluk se pomalu narovná a přes hlavu mi podává podběrák. Bafnu ho za rám a přesunu dál za sebe. Hned "parťákovi" nabídnu pomocnou ruku. Odmítne a hrdě sám vyšplhá až nahoru. 

V bezpečí pevné půdy pod nohama obdivujeme těžce vydřený úlovek. Sivení jikrnačka má na délku přesně čtyřicet čísel a na výšku víc než deset! Přes oko pletiva bych ji neprotáhl ani náhodou. 

 

Těžce vydřený a jediný úspěch ze zahájené.

 

Být to potočák šel by zpět, ale tuhle rybu si nechám. Sivena vyblejsknu na říčních oblázcích a na památku si zvěčním i místo, odkud jsme ho vydolovali. Statečného klučinu potom pochválím a poplácám po zádech. Tváří se, jakoby podobné kaskadérské kousky provozoval dnes a denně. Za výpomoc mu dám padesátikorunu plus tatranku ze svačiny. Sladkosti se zřekne, minci ležérně zasune do kapsy. Vzápětí utrousí, že by mi rád pomáhal i dál, ale že už musí domů na oběd. Rozloučíme se podáním ruky. Hned nato se vypaří jako duch.

 

Až do večera už jsem nic neulovil. Zdolaný siven tak byl první a zároveň i poslední rybou celé zahájené. Přesto jsem zklamaný nebyl. To jediné adrenalinové zdolávání stačilo k tomu, abych se začal těšit na další výpravy k "mé" nejmilejší pstruhové říčce.  

 

Dle vyprávění lovce zaznamenal: T. Rozsypal

Fota: účastník zahájené