Mrzout mník vyspával v rouře celý den. Teprve až se na hladinu snesl večerní soumrak, vysoukal se z úkrytu. Napřed si protáhnul ztuhlé tělo a už se těšil, jak si nacpe břicho. Pravda, byl hodně pohodlný a také skoro slepý, ale rozhodně nebyl v jídle vybíravý – na noční výpravě za potravou se neštítil sníst mrtvou žábu, pijavici nebo raka. Pohyboval se pomalu po dně a vždy chňapnul po všem, co bylo cítit masem a krví. Řeklo by se, že takový líný podivín rychlejším rybičkám ani nemůže ublížit. Omyl! Starý mník byl zlý noční pirát, díky svému hadovitému tělu se prosmýknul i do škvír mezi kameny – tady překvapil a slupnul každou spící rybku. Jednou to byl mladý cejnek, podruhé plotička. Především mu ale chutnali mladí hrouzci, kteří v celých družinách nocovali mezi kameny na mělčině. Vyjížděl tam za nimi čím dál častěji.

Zpočátku mu jeho lupičské choutky procházely, a ani paní Hrouzková netušila, že se jí ztrácejí děti. Nebylo se čemu divit, protože měla dětí jako smetí - dobrou tisícovku. Až postupem času si povšimla, že hrouzečků je jaksi méně. Při snídani už jich nebyla plná mělčina, ale asi jen tak půl. Za týden s bídou čtvrtka a každou noc se ztrácely další a další děti. Malé hrouzky začala hledat sama: vyptávala se ostatních ryb, nakoukla pod každý kamen a list, ale veškerá snaha byla marná. Po dětech jako by se slehla voda. Nahlásila tedy vše vodní policii – tloušťům. Stříbřití četníci znovu propátrali celou tůň, avšak ani jejich vyšetřování nevedlo k ničemu. Nikdo nic nevěděl a rybičky mizely dál. Viníka odhalila až náhoda...

 

 

Jednoho letního dne kolem poledne se nebe náhle zatáhlo a chystalo se na pěknou bouřku. Vítr rozčechral vodní hladinu a začaly na ni dopadat první dešťové kapky. Prásk! Ohnivý blesk sjel po topolu u hráze. Země se zachvěla a ryby prchaly na druhou stranu tůně. Rána probudila i pecivála mníka v rouře. Vystrčil hlavu z úkrytu a rozhlédl se po ztemnělé vodě. „Ha, přichází soumrak. Je nejvyšší čas jít spočítat hrouzky!“ zachechtal se pod fous. Pomalu se vyplížil a sunul se k mělčině. Proslídil na písčině všechna zákoutí, ale na rybičky nikde nenarazil. „Copak je to za pořádek. Už je skoro noc a hrouzci ještě nespí!“ brblal si pirát a dostával čím dál větší hlad. Neměl ani ponětí, že hrouzečci s maminkou jsou schování nedaleko pod podemletým břehem. Mrzutý lupič ještě jednou pročenichal mělčinu a chystal se plout jinam. 

V té chvíli už bouřka dozněla. Přestalo pršet, mraky se roztrhaly a opět naplno vysvitlo sluníčko. Jasná záře mníka oslepila. Zůstal ležet v mělké vodě jako placka, a ani nevěděl, kde je. Takhle ho našly ryby. 

„To je on – ničemný zloděj dětí!“ volala paní Hrouzková a začala do oslněného mníka žduchat. Postupně se přidaly i ostatní rybí maminky. Starý lupič byl skoro slepý a nemohl se bránit. Ryby se na něj sesypaly jako vosy. Už, už to vypadalo, že jej nadobro utlučou, avšak bitce udělali přítrž četníci – tloušti. Rozehnali rybky a chystali se mníka zatknout. Zbitý ničema se však zatím stačil trošku rozkoukat. Než se všichni vzpamatovali, udělal frrr a zmizel v hloubce! Nejbližší cestou prchal do svého úkrytu. Nasoukal do roury své bolavé tělo a hned přemýšlel, jak by se rybám pomstil. 

 

 

Za soumraku plný zloby a hladu vyrazil na lov. Nedostal se však daleko. Ryby hlídkovaly kousek od jeho železného hradu a zahnaly ho zpět. Mníkovi se ale přesto podařilo nad ránem nenápadně vyplížit opačnou stranou roury. 

„Jen si hlídejte, já vám zatím probudím dětičky!“ zlomyslně se radoval. Šinul se jako had přímo k mělčině a hlad ještě ho popoháněl. Zbývalo mu prokličkovat mezi dvěma balvany, a pak už jen vpadnout mezi spící rybičky! Za posledním kamenem se zastavil a dlouze naslouchal. Slyšel šustění malých ploutviček o písek a jemné čeření vody. 

„To je ono, pořádně se nacpu a ještě budu mít poslední slovo!“ mnul si ploutve lupič. Cvičně zamlel zubatými čelistmi a připravoval se k útoku. 

Hup! Přeskočil poslední kámen a přihnal se na mělčinu, až zvířil písek. Velkou tlamou zuřivě sekal na všechny strany, ale nezachytil nic, na čem by si pochutnal.

Náhle bez varování dostal ránu do boku. Uhnul stranou a bum z opačné strany. Další úder přišel shora do hlavy. Mník se vyděsil. Vždy si troufal jen na malé rybky, které se nikdy nebránily a teď tohle! Jaká hrůza! Zbaběle se překulil a řítil se z mělčiny pryč. Mířil přímo ke svému doupěti. Ani ho v té chvíli nenapadlo, že u jeho příbytku číhá rybí hlídka. Než se stačil nasoukat do roury, uštědřily mu ryby hezkých pár šťouchanců. 

Nastal bílý den a v tůni se nemluvilo o ničem jiném, než o nočním dobrodružství. Paní Hrouzková přede všemi poděkovala své vzdálené tetičce - parmě, která jí přes noc hlídala na mělčině děti. Vždyť právě kmotra parma měla největší zásluhu na zahnání zlého vetřelce a na záchraně malých hrouzečků. Teta parma byla z té chvály celá v rozpacích. Ostatní rybí mámy ji přemlouvaly, aby jim pomohla ochránit jejich děti. Parma měla ale naspěch. Čekala ji daleká cesta domů do řeky, kde se jí každým dnem měly začít z jiker líhnout malé parmičky. „Pomohu vám, avšak aby vaše rybičky mohly beze strachu usínat, musíte se toho zloducha zbavit nadobro!“ pravila parma a hned vymýšlela plán, jak to provést. 

 

 

V poledne přišel k tůni rybář. Byl to takový starý děda, který snad nikdy nic kloudného neulovil. Rybám byl akorát pro legraci, vždycky mu oždibovaly nástrahu a ani se nemusely bát, že některá skončí na háčku. Rybář se usadil kousek od mělčiny, kde se odehrála noční bitva mezi mníkem a parmou. Nahodil nástrahy do vody a sledoval splávky pohupující se na hladině. Z usilovného hlídání se mu začaly klížit oči. Netrvalo dlouho a spal jako dudek. Probudil se až v pozdním odpoledni. „To jsem si pěkně zdříml,“ řekl si v duchu. „Ještě musím zkontrolovat nástrahy, jestli nezabrala nějaká rybka.“ 

Splávky byly na stejném místě, jen jeden z nich se zdál být víc přitopený. Rybář vzal prut do rukou a začal namotávat vlasec. 

„Copak to je?“ podivil se, když se prut ohnul a na konci vlasce ucítil odpor. Opřel se víc do prutu a na hladinu vyjelo cosi dlouhého a úzkého. 

„Konečně ryba!“ zaradoval se. Slezl na mělčinu a rukou úlovek přitáhl. Jaké zklamání! Namísto ryby na háčku visela rezavá roura od kamen. Rybář zahuboval na nepořádné lidi, kteří do vody odhodí kdejaké harampádí. Ale co se nestalo! Když rouru vyvlekl na břeh, vyklouzla z ní velká tmavá ryba. Mník dlouhý jako paže! 

Děda nechal rouru rourou a mníka pevně chytil za hlavu. „Pane jo – takový macek! To bude mít babička radost!“ liboval si. Mníka strčil do síťky, složil rychle rybářské náčiní a spěchal domů. 

Pod hladinou začaly oslavy. Noční lupič už dál nebude krást děti! Plán kmotry parmy vyšel dokonale. To ona zavěsila rybářův háček za rouru a spící mník ani neměl tušení, že se probudí až na suchu. 

Ryby nebyly nevděčné. Donesly parmě za odměnu košík chutných vodních šnečků, ráčků a pijavek. Ba i hltavý ježdík se nedal zahanbit a přitáhl opravdovou lahůdku – vypasenou žížalu. Náčelník policejního sboru tloušťů předal kmotře parmě medaili za zneškodnění nebezpečného zločince a dlouze ji potřepal ploutví. Parma tolik darů nikdy nedostala a byla z té slávy dočista naměkko. Kdyby jí netížily rodičovské povinnosti, určitě by se s obyvateli tůně radovala déle. Avšak v nejlepším se má skončit. Ještě jednou všem poděkovala, zamávala naposled ploutví a vyrazila k řece.

 

 

Tak se ryby v tůni zbavily zlého lupiče dětí nadobro...

 

Text a ilustrace: ToRo