O velikosti a stáří ryb
Voda lidem od nepaměti přinášela obživu, ale zároveň z ní měl člověk také strach a respekt. Je to přirozené – do vody není vidět, je proto jako hluboká tajemná studna, jejíž poklady prohlédneš jedině sítí nebo rybářským prutem. Mýty a pověsti o různých obrovských vodních tvorech jsou proto součástí snad všech kultur a mnohdy přetrvávají do dnešních dnů. Také zkazky o rybách neskutečného stáří a nadpřirozených rozměrů se objevují už v hlubokém dávnověku a jsou součástí i našeho prostoru, byť zde nemáme vodní plochy, které vzbuzují největší respekt a také nejbarvitěji jitří fantazii: moře a oceány. Ale i v našem „středoevropském rybníčku“ mohou žít zajímaví a tajemní tvorové. Známá je legenda o tzv. císařské štice, chycené ve Württembergu v roce 1497. Měřila prý téměř 6 metrů, vážila 275 kg a na těle měla měděný štítek, opatřený datem, podle něhož ji vypustil do rybníka roku 1230 sám císař Fridrich II. Kostra štiky byla uchována v mannheimské katedrále – jednalo se však zjevně o padělek, složený z více kusů, aby se docílilo kýžené délky. Historky o velkých štikách však známe i z našeho prostředí a některé přetrvaly i dodneška. Stále „živá“ je lipenská štika Apolena, měřící prý kolem 2 metrů. Historky o neskutečných rybách, se kterými se setkávají potápěči při opravě přehradní hráze, jsou pak klasickou součástí naší rybářské latiny. Větu: „Kdyby lidi věděli, co tady žije, nikdy by se tu nekoupali“, známe snad v souvislosti se všemi našimi většími přehradními nádržemi.
Historky o obrovských štikách jsou běžnou součástí rybářské latiny – ta „císařská“ z Würrtemberku prý měřila dokonce 6 metrů.
Hluboko do minulosti sahají i historky o obrovských a stařičkých kaprech, kteří už dožívají nehybně na dně, obrůstáni mechem (ve skutečnosti se jedná o nemocné a zaplísněné ryby). Je přitom trochu paradoxní, že největší mýtus o věkových možnostech ryb přichází až s rozvojem vědy. Může za to nizozemský přírodovědec Antoni van Leeuwenhoek, který žil v 17. století a je známý také svým studiem ryb. Do dějin ichtyologie vstoupil tento svérázný vědec-samouk i svými chybnými výpočty stáří ryb ze skleritů na šupinách, na jejichž základě se dlouho tradovalo, že se kapr může dožít stáří až 200 let.
O kaprech se dlouho tradovalo, že se mohou dožít až 200 let; historky o kapřích Metuzalémech obrostlých mechem jsou však pouhými báchorkami.
O potravě ryb
Lidé už od nepaměti používali k lovu ryb různé návnady a nástrahy, především živočišného původu. O potravě ryb však měli často poněkud zkreslené představy, a týká se to i naší nejdůležitější a nejlovenější ryby. Domestikace kapra byla bezesporu největším rybářským objevem všech dob. Zkušenosti s potravním chováním kaprů a tedy i vhodným způsobem přikrmování však člověk získával postupně. Už staří Římané chované kapry krmili a do potravy přidávali i různé olejnaté ingredience. Plinius píše, že kapři: „Nejvíce se radují a krmí ochutnáváním oleje a mírnými dešti“. Ve středověku se obecně soudilo, že se kapr živí zemí a bahnem. Jan Dubravius si všímá, že kapr: „(...)ačkoliv není masožravec, přece velmi rád chytá jako potravu červy, vylézající ze země, a komáry a mouchy, létající nad hladinou“. Staří rybníkáři tak rozlišovali dvě „pastvy“ kaprů. První letní povrchovou a druhou hlubinnou, kterou kaprům poskytuje písek a bahno na dně rybníka. Dubravius také píše, že se mnoho rybníkářů rozhodlo krmit kapry ve vodě máčeným obilím a dále hrnčířskou hlínou, mírně vypálenou a zpracovanou s olejnatými pokrutinami. Jistě i díky ne příliš vhodné skladbě krmení neměly tehdy rybníky ani zdaleka takovou výtěžnost, jakou známe z dnešních dnů. Teprve v druhé polovině 19. století zahájil slavný rybníkář Josef Šusta rozsáhlý výzkum potravy kapra, na jehož základě se podařilo výrazně zvýšit produkci z rybochovných ploch.
Nejen potravního chování kaprů si však lidé v minulosti všímali. Už Aristoteles píše, že mořští úhoři, mořští okouni a murény se živí jen masem, parmy masem a řasami, pyskoun jen řasami, treska řasami a bahnem a tloušti hlínou. Jiřího Hadsche zaujala v 16. století především štika: „Je obdivuhodně obratná při opatřování žrádla. Stojí ve vodě proti proudu, a co jí přijde do cesty (...)vše ukořistí. (...)Je jisté, že žere psy i kočky, které se hodí do vody. (...)Jednou jsem našel v žaludku štiky neporušeného hada, u jiné vodní myš.“
Nejzajímavější a nejtajemnější rybou, nejen co se příjmu potravy týče, je však pro člověka od nepaměti úhoř.
O zrození a životě úhořů
Atypický tvar těla a těžko postižitelný noční a tulácký život vysloužil úhořovi pověst záhadné a mnoha bájemi opředené ryby. Jeho životní cyklus lidé dlouho neznali a tak o rozmnožování úhoře dlouho přetrvávalo mnoho z dnešního pohledu bizarních domněnek. Už sám velký Aristoteles konstatoval, že úhoři nevznikají třením, ani nekladou vajíčka, protože se ještě nikdy nechytil úhoř, který by měl jikry nebo mlíčí. Aristoteles se proto domníval, že úhoř vzniká sám od sebe z bahna nebo ze shnilých řas. Podle Plinia zase vznikají úhoři třením o kameny a dřevo, o něž si odřou malé části těla, které brzy obživnou. Jiní antičtí tvůrci zase tvrdili, že se úhoři třou o sebe navzájem, z čehož vznikne spousta malých úhořů. Tyto mýty o zrození některých živočichů pak přetrvávaly v evropské společnosti ještě po mnoho staletí. Ani učený lékař Jiří Handsch si v 16. století nedovolil velkému Aristotelovi odporovat a psal, že se úhoři rodí z bahna a hnijících látek, podobně jako myši, žáby a mnoho druhů hmyzu. Tyto názory nám dnes mohou přijít velmi pošetilé až úsměvné, ale musíme je vždy nahlížet optikou tehdejší doby. I pro dnešní vědu zůstává úhoř opředen mnoha dosud nevysvětlenými tajemstvími, co pak tedy pro středověkého člověka, který byl odkázán jen na vlastní pozorování a omezenou znalost tehdejšího světa a přírodních zákonů.
Úhoři se třou v Sargasovém moři a jejich larvy žijí skrytě v neproniknutelné modré hlubině oceánu. O jeho zrození tak dlouho přetrvávalo množství z dnešního pohledu velmi bizarních domněnek.
Nejen o rozmnožování úhoře však existovalo mnoho mýtů a pověr – k jejich vzniku jistě přispěla i úhořova podobnost s hadem.
Nejen o rozmnožování úhoře však panovalo mnoho mýtů a různých báchorek, za což mohla jistě i jeho podobnost s hadem. Opět Plinius uvádí, že v řece Gangu žijí úhoři 30 stop dlouzí (tj. přes 3 metry). Když velký úhoř obejme člověka přes prsa, za chvíli ho prý udusí. Jiná z legend, která částečně přežila i do dnešních dnů, praví, že úhoří vylézají za nocí z vody do polí, napást se hrachu, fazolí nebo dešťovek. Podle další z legend, která však může být z větší části i vědecky vysvětlitelná, se občas stává, že úhoři začnou zčistajasna pršet z nebe. O dešti ryb či žab víme už od starých Řeků a zprávy o tomto pozoruhodném úkazu můžeme čas od času zaznamenat i dnes.
I přes mnohá tajemství, která v lidech vzbuzovala respekt i jistou bázeň, člověk od nepaměti úhoře lovil a kromě samotné konzumace využíval ulovené úhoře i k dalším účelům, například k léčbě různých zdravotních neduhů.
Podle jedné z legend vylézají úhoři za noci na pevninu napást se hrachu nebo dešťovek.
Využití ryb v medicíně
Je až a s podivem, nakolik se ryby v průběhu věků uplatňovaly v lékařství a přírodní medicíně a jaké množství zaručených receptů na nejrůznější tělesné bolístky bylo spojeno s produkty z ryb. Některé léčebné procedury zhusta zavánějí šarlatánstvím a dnes nás hlavně pobaví, ale opět je musíme brát jako svědectví doby. A že je rybí maso zdravé a například rybí olej se i dnes používá k léčbě i prevenci mnoha onemocnění, víme všichni.
Jak už bylo řečeno, bohaté uplatnění v lékařství měl úhoř. Jeho tuk se používal při ušních a nervových bolestech, žluč zase při očních chorobách. Úhoří kůže se používala na obložení nohou při křečích. Další recepty byly velmi praktické: plešatým mužům dával naději vařený úhoří tuk, jímž se mazala hlava za účelem růstu vlasů. Notorický pijan alkoholu měl zase možnost zbavit se své závislosti, a to tak, že naložil úhoře do domácího vína. Po požití takto úhořem macerovaného révového moku prý člověk získal k vínu odpor.
Ani jiné ryby však nezůstávaly při léčbě různých zdravotních neduhů pozadu. Mnoho léků poskytovala štika. Roztlučené štičí kosti a zuby se používaly proti píchání v boku, tlučené kosti smíchané s vařeným celerem pak vypuzovaly ledvinové kameny. Popel z kostí zase spolehlivě léčil nežidy a používal se též jako živočišné uhlí. Štičí zuby se nosily také v amuletech, např. proti padoucnici. Naopak sušené jikry se podávaly jako projímadlo a štičí tuk léčil nemocné dnou. Tuk se také mazal na chodidla, čímž dětem pomáhal proti kašli a natřený na spánku zase léčil nespavost. Proti horečce se pak užívalo štičí srdce. Štičí žluč pomáhala proti lišeji a bradavicím, ale také při očním zákalu v podobě obkladů.
Stejnou službu při očním zákalu udělala i žluč pstruha. Kdo měl nějaké znamení na těle, zbavil se ho tak, že ho potřel krví ze pstruha.
Také z lososa se při léčbě různých chorob používaly žluč a tuk, z mníka zejména jaterní olej, a to na všechny oční choroby. Rozetřená hřbetní struna mníka smíchaná s liliovou šťávou pak prý spolehlivě léčila dětskou padoucnici.
Celého slanečka i s kostmi měl sníst ten, kdo měl pokažený žaludek. Mlíčí slanečka bylo uznáváno jako dobrý prostředek proti chrapotu a pomáhalo k čistému a jasnému hlasu.
Rybí měchýř usušený a utlučený na prášek byl považován za lék proti slabosti močového měchýře, ale sypal se také na krk při krčních nemocech.
Spánková rybí kost roztlučená na prášek se dávala dětem s vodou, aby dobře spaly.
Za rybu – doktora se v tradici mnoha národů považoval lín. Ten se živý pokládal na břicho lidem, stiženým žloutenkou, a nechal se tam tak dlouho, dokud neuhynul. Mrtví líni prý pak vypadali jako obarvení šafránem. Olej z lína se také používal na léčení očních nemocí koní.
Lín měl pověst ryby-doktora v mnoha evropských kulturách. Živý se prý přikládal na břicho lidem, sužovaným žloutenkou.
Také u maličkých mřenek si lidé všimli nejrůznějších ranhojičských vlastností. Šťáva z mřenek uvařená v květnovém másle se mazala na hlavu proti vředům. Ani na domácí mazlíčky lidé nezapomínali: mřenky se dávaly žrát pro uzdravení také nemocným kočkám.
Také mřenky prý mohou vyléčit spoustu zdravotních neduhů; kurýrovat se s nimi daly údajně i kočky.
Některé recepty už opravdu zhusta zaváněly magií či alchymií: v patře kapra se prý nachází tříhrotový kamínek, který se musí z ryby vyjmout, dokud je syrová. Kamínek vložený do úst či pod jazyk pak pomáhá proti pálení žáhy, žízni při horečce i krvácení z nosu.
V patře kapra se podle starých léčitelů nalézá trojhranný kamínek, jenž vložený do úst pomáhá proti pálení žáhy, žízni při horečce i krvácení z nosu.
To v hlavě ježdíka se nalézají kamínky hned dva. Rozemleté a smíchané s celerovým odvarem jsou prý zaručeným lékem proti ledvinovým kamenům. Při smíchání s majoránkou a šťávou z pivoněk zase spolehlivě léčí padoucnici.
Ryba v lidové magii
Jak už jsme si říkali, v lidovém prostředí byla ryba vzhledem ke svému životu v hlubinách obklopena určitým tajemnem, uplatňovala se proto i v lidové magii a byla známa také její plodnostní symbolika. S věštěním budoucnosti souvisela zkušenost, že je-li mnoho ryb, bude málo zrna. Věřilo se také, že když ryba zemře, vyroste z její dušičky pomněnka („rybí očko“). S křesťanstvím souvisela představa, že v hlavě štiky se nacházejí všechny nástroje, použité při umučení Páně (kříž, dvě kopí, kladiva, háčky z bičů, hřebíky). Štika má totiž v hlavě kůstky, které tyto nástroje připomínají. Z toho, že jsou ryby „němé“, vyplývala domněnka, že konzumuje-li kojící matka rybí maso, nebo dává-li je dítěti, nebude dítě dlouho mluvit. Řada nehod souvisejících s rybou předznamenávala déle trvající smůlu: Kdo rozřízne leklou rybu, bude mít druhý den neštěstí. Když se rybí žluč rozlije po mase, bude v domě neštěstí celý příští rok (požár, blesk, úmrtí). Kdo se dáví při štědrovečerní večeři rybí kostí, toho prý potká v budoucím roce nějaká velká nehoda. Když ryby plují proti vodě, bude pršet. Pokud člověk uvidí zjara ve vodě jako první rybu, bude po celý rok čerstvý, pokud raka, bude loudavý a pokud žábu, bude plakat.
Šupiny, kosti i sušené plynové měchýře ryb nacházely dříve bohaté uplatnění v léčitelství i lidové magii – foto 9
Krví ryb, ulovených na Štědrý den před východem slunce, se vykropovaly stáje na ochranu před nemocemi. Úhoří kůže se přibíjela na okenici na ochranu před skřítkem, hospodyně ji přikládala kravám, aby hodně dojily. Sedláci také věřili, že kráva zabřezne, pokud se jí hned po připuštění dá sežrat ocas z úhoře.
Také kostem se přičítala moc ochranná a prorocká: házely se do zahrady nebo se zakopávaly pod stromy v zahradě, aby byla dobrá úroda, či za komín, aby neudeřil blesk. Neměly se naopak dostat do kompostu, aby na pohnojeném poli nerostla jen tráva a býlí. Kdo prý prodal kosti z ryb židovi, prodal tím všechno štěstí a do konce života bude žít v bídě. Když někdo dal kosti pod práh chléva, přestaly krávy dojit. Když si dalo děvče kůstky ze štědrovečerních ryb pod polštář, zdálo se mu o budoucím manželovi. Rybí obratel, nošený na krku, býval amuletem. Šupiny byly zase symbolem peněz a bohatství, uchovávaly se pro štěstí a nosily se často v peněžence. Tento zvyk zčásti přetrvává i do současnosti.
Konečně některé představy ovlivňovaly i chov a lov ryb, například se věřilo, že kapr se má do rybníka nasazovat za úplňku. Pokud je měsíc „rohatý“ nebo tmavý, ryby hynou. Rybáři také věřili, že nejvíce berou ryby na udici, upletenou před východem slunce na Velký pátek, anebo zakopanou v mraveništi před bouřkou.
Text: Tomáš Lotocki
Foto: autor, Karel Halačka
Kresba: Jana Hauskrechtová