Zrovínka se vracel z neúspěšného lovu. Mezi oblázky sice vyšťáral dvě malinké larvičky, ale ty nestačily utišit jeho hlad. S kručícím žaludkem se plížil zpět ke svému doupěti – ke staré utopené botě. V tom mu hlavou blesklo: „Proč jsou vlastně ryby bosé? Proč nemají boty?“ Ani ho nenapadlo, že je to vlastně velký nesmysl. Ryby přece nemají nohy a ve vodě se pohybují za pomoci ploutviček – na co by jim tedy byly boty? Ale ježdíka vlastní myšlenka uchvátila. Hned se otočil a plaval na písčitou mělčinu k přítoku. Věděl, že tam najde mřenky - malé rybky, které při hledání potravy rozrývají dno a kreslí do něj všelijaké obrázky. Mřenky nejsou příliš chytré, a tak je ježdík snadno přesvědčil, aby mu namalovaly nápis, jaký potřeboval. Slíbil jim, že za odměnu dostanou lehké botičky do bláta i písku.

A tak již druhý den každý mohl obdivovat cedulku na ježdíkově domě. Stálo na ní: JEŽDÍK ŠVEC – BOTY NA MÍRU – CENY NÍZKÉ! První dorazily zvědavé plotice. „Na co boty! Na co boty!“ ptaly se. Ježdík odpověděl: „Dámy, bojíte se štiky? Já vám mohu ušít sportovní boty, ve kterých jí hravě utečete!“ A hned dodal: „ Že jste první zákaznice, bude vás to stát jen dva tučné červíky od každé. Zálohu vybírám předem!“ Plotice se poradily a shodly se na tom, že je lepší obětovat pár červíků, než se neustále bát štičích zubů. Pak rychle uháněly ke svým spižírnám. Po cestě vytrubovaly, jak jim ježdík pomůže převézt štiku. 

Jejich vychloubání zaslechly ostatní ryby. Ze zvědavosti pluly k ježdíkovu příbytku. Chtěly se na vlastní oči přesvědčit, jak se věci mají. Ježdík je přivítal a samozřejmě jim nabídl ušití bot. Ryby váhavě okukovaly ševce, ale nechtělo se jim utrácet za boty, které vlastně nikdy nepotřebovaly. Když je ježdík začal přemlouvat, ozval se lín: „Já se štiky nebojím, za mnou se do rákosí nikdy nedostane. Na co by mi tvé boty byly?“ Ježdík se zarazil, ale vzápětí se vzpamatoval: „Jistě v rákosí se nemusíš štiky bát, ale při prodírání rostlinami by se ti hodily pořádné pracovní boty! Rákosí bys pošlapal a nemusel by ses tak namáhat.“ Lín chvíli přemýšlel a nakonec dal ševci za pravdu. Rozvážně se vydal domů pro chutné šnečky, kterými chtěl zaplatit za práci. 

Ježdík mezi tím mluvil a přemlouval, přemlouval a mluvil. Ouklejkám slíbil ušít botičky pro baletky, aby se ve vodě jen vznášely. Četníkům – tloušťům pevné policejní boty, ve kterých by snadno dohonili každého zločince. Malým hrouzkům kozačky s vysokým podpatkem, aby se cítili vyšší a důležitější. Okounům nenápadné botky na zakrytí červených ploutviček, které prý svou výraznou barvou z dálky varují rybičky. Naopak pestré botky pro cejny, aby se zvýraznily jejich nenápadné ploutve. Parádivým karasům botičky s třásněmi, aby vypadali jako akvarijní rybičky – závojnatky. Zkrátka každému navyprávěl, co mu slina na jazyk přinesla.

„Všechny mé boty budou podle poslední módy,“ vychloubal se dál ježdík. Na závěr dodal: „Chodit bosý? Pchá, to si můžou dovolit jen žáby, ale my jsme ryby a ne žádné kvákalky!“ Tímto výrokem přesvědčil i váhající sousedy, a tak mu ryby ze všech koutů tůně začaly snášet odměnu. Ježdík bral zálohu za práci a veledůležitě přeměřoval ploutve kouskem utrhnutého vlasce. Když vzal míru poslednímu zákazníkovi a odnesl dary, prohlásil: „Teď mě nerušte! Budu mít moc starostí a práce. Na zkoušku bot vás budu zvát postupně!“, a zalezl do dílny.

 

 

Ve své botě se ježdík začal smát: „To jsem je pěkně napálil! Dům mám plný lahůdek a přitom jsem nehnul ani ploutvičkou. A ještě jsem slavný! Cha. Cha. Cha.“ S plnou pusou dobrot sám sebe obdivoval: „Už nejsem bezvýznamný! Navštívily mě ryby, kterým jsem ještě včera nestál ani za pozdrav. Všechny se chovaly uctivě a nazývaly mě Mistře!“ Ježdík si začal představovat, jak společně se stařešinou kaprem, velkým sumcem a doktorem úhořem zasedá v rybím sněmu. Jak se za ním chodí radit soudce bolen a všichni sousedé ho zvou na svačinky. 

Z myšlenek ho náhle vyrušilo zaklepání. Ježdík opatrně vykoukl z boty. Před domem spatřil vážnou kmotru štiku. Napřed se lekl, ale nakonec strach přemohl. Roztřeseným hlasem zavolal: „Mám zavřeno, přijďte zítra!“ Štika se jen tak snadno odbýt nedala: „Mistře ševče, já si jen přišla vzít míru na boty. Dlouho tě nezdržím!“ Ježdík se pýchou nafoukl. Už i sama štika k němu přichází s prosíkem. Vysoukal se z příbytku, ale když byl venku, štika spustila: „Tak ty prý ploticím šiješ boty, aby mi utekly!“ 

Ježdík se roztřásl jako rákosí ve větru. Zase byl maličký a ubohý. 

„Neboj se, nic ti neudělám. Ovšem musíš mi ušít závodnické boty, abych je dohonila.“ dodala štika mírně. Vystrašený ježdík ji tedy přeměřil ploutve a slíbil, že boty dodá v nejbližším termínu. Dokonce si od štiky odmítl vzít velkou žížalu jako odměnu, jen aby byl co nejdříve zpátky v domě. Jakmile byl švec v bezpečí, nepříjemnou návštěvu pustil z hlavy. Znovu se pustil do hodování a liboval si, jak se mu dobře vede.

 

 

A tak to šlo den za dnem, týden za týdnem. To se ví, že ryby byly netrpělivé a chodily se ptát, kdy už budou moci přijít na zkoušku nových bot. Ježdík však ani nevylezl a jen volal: „Nerušit! Pracuji!“ Avšak „žádný rybník není bezedný“, a tak ani ježdíkova zásoba dobrot nebyla nekonečná. Jednoho dne se švec probudil a ejhle - v celém domě nebylo jediné sousto. Co teď? Plahočit se při hledání potravy se mu nechtělo, a proto vymyslel další lest, jak by se bez práce dostal k jídlu.

Vyplížil se z boty a spěchal k přítoku za mřenkami. Měl pořádně nahnáno, aby nepotkal některého ze svých velkých zákazníků, třeba rovnou štiku. Cestou se opatrně skrýval za kameny a ve stínu kořínků. Konečně dorazil až k mřenkám. Malé malířky ho obklopily a hned se ptaly, jestli jim nese botičky. 

„Rád bych, ale došel mi materiál. Musím od vás ještě vzít malou zálohu na práci. Zato ale budete mít botky, že se za vámi každý ohlédne.“ lhal ježdík. Důvěřivé mřenky uvěřily jeho slibu a ševce znovu obdarovaly. 

S plným břichem se vracel zpátky domů a dočista zapomněl na ostražitost. Uprostřed cesty ho překvapily plotice. 

„Co bude s botami? Co bude s botami?“ křičela jedna přes druhou. Ježdík se vzpamatoval z překvapení a zašeptal: „Nedělejte prosím rozruch. Vaše botky mám připravené, ale to víte, šiju i pro velké pány. Dali víc darů a tak mají přednost.“ 

Plotice se rozčilovaly – jaká je to nespravedlnost, že byly prvními zákaznicemi a nakonec budou mít boty jako poslední. Ježdík jim ještě prozradil, že ho navštívila kmotra štika a objednala si super rychlé sportovní boty. Vzápětí poznamenal: „Když mi donesete další pochoutky, tak vám boty dodám co nejdříve a štiku nechám čekat! Vyřiďte to všem malým rybkám a odměnu mi večer doneste domů!“ 

Takový návrh se ploticím zamlouval. Hned se rozplavaly rozhlásit ševcovu výzvu. 

Večer se před ježdíkovou dílnou mačkal dav rybiček. Byli zde hrouzci, ouklejky, hořavky, slunky, střevličky, karásci, cejnci, perlínci a samozřejmě nechyběly ani plotice. Všechny tyto rybky měly strach ze štiky, a proto nesly plné ploutvičky darů. Švec je ubezpečil, že svých výdajů nebudou litovat a honem odnesl dobroty domů. Potom rybičkám zavřel před nosem. Prý musí pilně šít. A zase měl na týdny vystaráno…

Až po nějakém čase, kdy se zásoba jídla opět ztenčila, a obyvatelé tůně začaly být neodbytní, padl na ježdíka strach. 

„Rozzlobené ryby mě určitě ztlučou, anebo mě rovnou předhodí hladové štice!“ třásl se hrůzou. Najednou si připadal jako vězeň ve vlastním domě. Nemohl spát a už mu ani jíst nechutnalo. V hlavě se mu honily myšlenky na dopadení a trest. Každý pohyb a zvuk ho hned vyděsil.

A tehdy někdo zabouchal na jeho dílnu, až se celá roztřásla. Ježdík měl srdce až v krku. Škvírkou se podíval ven. Před domem stála štika a nevypadala, že si chce přátelsky popovídat. Mračila se a z očí ji šlehaly blesky. Ježdík ani nedutal. Kmotra znovu ocasem třískla do boty a zlostně zavrčela: „Vím, že jsi doma a také vím, co jsi slíbil rybkám. Zítra si přijdu pro boty a varuji tě, jestli nebudou hotové! To se rovnou rozluč se životem!“ 

Když odplula, ježdík byl strachem bez sebe. 

„Co budu dělat? Co budu dělat?“ fňukal. Ale neměl nikoho, kdo by se ho zastal nebo mu poradil. Byl dočista sám. Bez přátel, protože všechny podvedl a ošidil. 

Nakonec si do ranečku sbalil zbytky jídla a uprostřed noci uprchl z tůně. Dostal se do řeky a utíkal dál a dál. Pronásledovaly ho výčitky svědomí a strach z trestu. Stal se z něj ještě větší chudák než kdy předtím. Mnohokrát po cestě vzpomínal na svou útulnou botu. Teď neměl nic, vůbec nic – ani domov. Ryby z řeky jím opovrhovaly, byl pro ně cizinec a tulák. Těžko se mu žilo. 

 

 

Ani netušil, že mu sousedé z tůně dávno odpustili. Jen hrdá štika nikdy nezapomněla, že jí napálil. 

 

A od těch dob je každá štika úhlavním nepřítelem ježdíků a na památku starých časů rybáři říkají ježdíkům ŠEVCI!

 

Text a ilustrace: ToRo