Kamaráda ani u vody nepotkáš! 

Ne nadarmo se o Češích v cizině říká, že jsou národem Švejků a „smějících se bestií“ (údajný výrok Adolfa Hitlera). A to ještě zahraniční hosté neznají svérázný humor tuzemských rybářů, kteří jsou v záškodnických činnostech pro své pobavení zvláště vynalézaví. V době, kdy ryby moc neberou, vymýšlejí různé pasti a pastičky na parťáky, kteří si náhle museli odskočit nebo usnuli při namáhavém rybolovu. K velmi častým povyražením patří případy falešných záběrů nebo přivázání různých předmětů - hrnců, starých bot či pneumatik - na háčky nic netušících přátel. Existují ale i drsnější taškařice, například přidání kamení (v horším případě mrtvé ryby ve vysokém stupni rozkladu) do kamarádova batohu, ochucení jeho kávy v termosce několika kapkami dipu s nějakou nechutnou příchutí nebo vylepšení svačiny několika hnojáčky a masnými červíky. Je znám dokonce případ, kdy „kamarádi“ zamaskovali parťákovi do bagety kovový otvírák na pivo a nešťastník si po zakousnutí do svačiny vylomil přední zuby. V tomto případě však už šla veškerá sranda stranou. Poplatky za ošetření vymáhané soudně znamenaly mimo jiné i konec dlouholetého kamarádství. 

Není napálení jako napálení. Ne vždy je jen nějakou zlomyslností k obveselení šprýmaře. Někdy, ve vzácných případech, poslouží i k ušlechtilým činům – třeba k záchraně ryby. Jeden z nejpozoruhodnějších případů, které jsem kdy na toto téma slyšel, je skutečný příběh kamaráda Jirky. Posuďte sami.

 

Sumčí cholera  

Celá událost se přihodila asi před deseti dvanácti lety. Tehdy jsem byl mladý a doposud svobodný rybář, a tak jsem každou volnou chvíli trávil s prutem u vody. Díky častému cestování na různé revíry a téměř každodennímu rybaření jsem se postupně propracoval až k výjimečným úlovkům. Laťku úspěchů jsem si ale za několik let nastavil tak vysoko, až pro mě překonávání nových délkových a hmotnostních rekordů úplně ztratilo význam. Musím dodat, že veškeré chycené ryby jsem už tehdy pouštěl. A pouštím je i dodnes. 

Svou pozornost jsem tedy upřel na tuzemské druhy ryb, které jsem dosud nikdy neulovil. Na tento nápad mě přivedl vzácný úlovek z Vltavy, kde.se mi na pstruhovce podařilo uvláčet první hlavatku! Co na tom, že měřila jen 23 cm, na památečním snímku se stále vyjímá pěkně. Právě tato česká hlavatka roztočila kolotoč mé touhy chytit i další netradiční ryby. Při opakovaných návštěvách Jižní Moravy jsem postupně z vody vydoloval druhy, které v našich severozápadních končinách vůbec nevyskytují. Přelstil jsem ostruchu křivočarou, drska většího, candáta východního, ježdíka žlutého a v mém rybářské fotoalbu tak zůstalo už jen pár „bílých míst“. Přesto však existovaly ryby, které mé vytrvalé snaze stále odolávaly. 

Patřil mezi ně i mník. Postupem času se pro mě stal doslova „svatým grálem“, který nelze získat snadno. Kvůli jeho dosažení jsem najezdil spoustu kilometrů na vyhlášené lokality, mrznul jsem v závějích u vody, ponocoval jsem v průtržích mračen i ve sněhových vánicích a výsledek - co se týče ulovení mníka - stále nulový. Až jednou…

Asi týden před Vánoci potkám na ulici bývalého spolužáka ze základní školy, který je navíc také rybář. Hned zaskočíme do nedaleké hospůdky a nad žejdlíkem piva probíráme zajímavé úlovky sezóny. Samozřejmě se mu zmíním o svém nenaplněném snu. 

Pobaveně se na mě podívá a řekne: „Zajdi si k vám pod splav, letos se tam nějací mníci chytili a někteří byli i dost slušní.“ 

„Neutahuješ si ze mě?“ vyhrknu. 

Spolužák se však dušuje, že je to pravda pravdoucí a dodá, že si dokonce jednoho pochoval. Nevěřím vlastním uším. Zatímco jsem kvůli „jednovousým přeludům“ překonával sedmero kopců a řek, tak se mníci tahali pod jezem, ke kterému to mám z domu sotva pět minut pěšky! Po právě získané informaci jsem jako na trní. Rychle dorazím pivo, rozloučím se a s omluvou, že si ještě něco musím zařídit, prchám domů. Náčiní mám nachystané z minulé výpravy, jenom zkontroluji baterky ve foťáku (co kdyby?), pak vytáhnu balíček mrtvých rybek z mrazáku a hurá k vodě!

Pod splavem jsem úplně sám. Přímo ve vývařišti splavu se nesmí chytat kvůli turbíně elektrárny, a tak se usadím kousek po proudu hned pod zákazovou cedulí. Montáž na těžko pošlu do třetiny řeky na okraj velkého vracáku. S druhým prutem navázaným na splávek prošmejdím kamenitý kraj břehu. Vše mám sestrojené přesně podle rad odborníků na mníky z rybářské literatury. Teď už jen zachovat klid a ticho. Čekám na záběr a opájím se myšlenkou, že konečně získám snímeček vlastnoručně uloveného „jednofouska“. 

Škrrrk! Prásk! Málem úlekem upustím prut. V houstnoucí tmě spatřím siluetu blížícího se rybáře. Koho to sem čerti nesou, pomyslím si. Zjištění je horší, než jsem očekával. Je to známá místní figurka - „Masňák“. Masňák se mu přezdívá proto, že všechno, co se mu pověsí na háček, zabije a sní. Traduje se, že by sežral i vlastního dědečka, jen kdyby měl šupinatý ocas! Příchozí ani nezabučí na pozdrav, několikrát praští kýblem s rybičkami o regulaci, a pak se usadí až za ceduli se zákazem rybolovu. Mám po náladě a hned se rozmýšlím, jestli se jen přestěhuji, nebo to zabalím úplně. Nakonec se rozhodnu pro první verzi – pro přesun. Masňák zatím na své háky napíchne rybky a nahodí je na střed vracáku. Pověsí do průvěsu velké korkové policajty a číhá na záběr.  

Sotva stačím zabalit jeden prut, soused mocně zasekne a silou dře z vody nějakou rybu. U břehu ji rychle podebere a už vidím, jak spěšně z batohu tahá metr. Zvědavost mi nedá, abych se nepodíval, co vlastně chytil. Když dorazím k ohnutému rybáři a podívám se do podběráku, sevře se mi srdce. V síti leží obrovský mník! 

Masňák si mě všimne a hrdě říká: „Má 73 čísel! Konečně mírovej sumec!“ 

Jenom zalapám po dechu. Tak ten blb ani nezná ryby, zaúpím v duchu. A pak mě napadne spásná myšlenka. 

„Doufám, že jste na něj nesahal!“ říkám úzkostlivým hlasem. 

„Proč! Vždyť jsem ho chytil a měřil!“ odpoví Masňák a rozhlíží se přitom po vhodném klacku, kterým hodlá rybu umlátit. 

„Já bych to nedělal! Ten sumec má očividně sumčí choleru, která je přenosná na člověka!“ rychle odpovím, protože Masňák se už, už napřahuje k smrtonosné ráně. Má slova úder zastaví. 

Masňák se na mě otočí s vyvalenýma očima a zabručí: „Si ze mě děláš pr…, nebo co?“ „Ne, ne je to pravda, vždyť se na něj dobře podívejte!“ odvětím a posvítím na rybu baterkou. 

Masňák si ji prohlíží a cedí mezi zuby: „No jo, fakt je nějakej divnej…“ 

Kuju železo, dokud je žhavé: „Podívejte na ty fleky na těle, na ty modrý zakalený oči a taky, jak má uhnilý fousy. To jsou jasný příznaky sumčí cholery! Jestli nechcete být do měsíce nebožtíkem, radši ho hoďte zpátky.“

 

Pozor - sumčí cholera se projevuje modrým odleskem očí, absencí vousů a flekatým tělem!

 

Jakmile Masňák slyší o vrácení ryby do vody, hned začne protestovat: „Stejně ho musím zabít, aby nemoc neroztahoval po zdravejch sumcích. A třeba ho někomu pro…, teda dám!“ 

„To bych neriskoval! Na to jsou paragrafy o roznášení nakažlivých chorob!“ snažím se zabránit jeho vražedným choutkám. „Když ho pustíte, tak se uzdraví a další rok, až ho znovu chytíte, už bude mít přes metr!“ dodávám. 

Masňák nato zabručí: „A co když ne?“ 

Nevím, jestli tím myslí, že se sumec neuzdraví, anebo že ho znovu nechytí, a proto hbitě doplním: „Já ho teď opatrně odnesu až pod elektrárnu, aby se tam v teplejší vodě pěkně vypotil a byl brzy fit. Vy si zatím důkladně vydrhněte ruce pískem, ať důkladně zničíte cholerové bacily!“ 

Masňák je dočista rozhozen a zmůže se jen na tiché povzdechnutí: „No jo, ale když on má v sobě můj háček!“ 

Když mu nabídnu, že mu věnuji dva své háčky, je spokojen. Pak před mníčí tlamou odstřihnu vlasec nůžkami a rybu v podběráku odnesu do bezpečí pod turbínu. Puštěnému mníkovi popřeji dlouhý život a větší štěstí při výběru, komu příště zabere a komu ne.

Po návratu zpět doporučím Masňákovi, který si mezitím usilovně drhne ruce štěrkem, aby podběrák důkladně vyvařil v octové vodě a sám pro jistotu pár dní nechodil mezi lidi. Po mých radách, podběrák velmi opatrně zabalí do velkého igelitového pytle, který sebou tahá na úlovky a se slovy: „Tady už mě nikdo neuvidí!“ se urychleně vzdálí.

I když jsem tehdy sám mníka nechytil, měl jsem neskutečnou radost. Za záchranu mníčí královny jsem byl o pár dní později odměněn ulovením dvou menších kusů. Jejich památeční snímek dokazuje, že jsem svůj „svatý grál“ konečně našel.

 

Hned 2x jsem našel svůj Svatý grál!

 

Podle vyprávění kamaráda zaznamenal: ToRo