Sníh a mník jde spolu dohromady.

 

Nedbám na zimu ani na ponuré okolí a rychle konám nezbytné přípravy k lovu. Do zmrzlé země zarazím vidličky, rozložím pruty, nastavuji správnou hloubku a na splávcích rozsvěcuji chemická světýlka. Ze sáčku vylovím skalpované rybky. Nastražení a nahození jejich mrtvolek je dílem okamžiku. Při sledování zářících splávků na hladině ze mě rázem spadne pocit chladu, samoty i tísně. Zcela mě ovládne prastarý lovecký pud. Tma kolem houstne, ale osvětlené splávky na hladině jsou jako majáky naděje. Jeden z nich proud snese až na konec tišinky těsně ke břehu. Chystám se sestavu přitáhnout a přehodit. Sotva položím ruku na prut, povšimnu si, že se splávek pomaloučku rozjíždí proti vodě. Současně se mírně zanořuje pod hladinu. Bledý svit světélka se zvolna rozplývá v přikalené řece. Není to nějaká hra proudu? Nematou mě smysly? Zvolna navíjím a špičkou prutu opatrně zkouším, jestli nástraha pouze neuvízla na dně. Vlasec se napíná. Ucítím neurvalé škubnutí! Okamžitě sekám! Trefená ryba uštědří několik tvrdých štulců do prutu. Brzy však nad ní získám nadvládu. Těsně u břehu se ozve se hlučné šplouchnutí. Poslepu nahmátnu rukojeť podběráku. Krátce bliknu čelovkou a téměř současně naberu do sítě vzpouzející se rybí tělo. Úlovek vynáším na rovný břeh. Teprve až teď skálopevně vím, co mi uvízlo na háčku. V kuželu světla se kroutí modrooký démon tmy. Bachratý mník!

 

Úlovek, který stojí za zimu a strádání u vody.

 

Kde se tu vzal a kde žije?

Mník je v našich vodách odnepaměti. Proč se zabydlel ve vnitrozemí a ve sladkých vodách, to už se asi nikdo nedozví. Pozoruhodné však je, že všichni jeho nejbližší příbuzní – treskovité ryby – v obrovských hejnech brázdí moře a oceány. Na rozdíl od nich sladkovodní mníci žádná početná hejna netvoří a vyznačují se spíše poustevnickou povahou. Potřebují totiž k životu úkryty (pohromadě a v menších koloniích se drží jen mladší jedinci, ale jejich společný pobyt je vždy vázaný na prostornost jejich úkrytu)! Nezáleží jim na tom, zda se jedná o ponořený strom či pařez, kaskádu kamenů, jeskyni pod podemletým břehem, potopenou loďku, rozpadlou zídku nebo zatopené harampádí, jen když mají „střechu nad hlavou“. Na Svratce jsem mníky dokonce našel zavrtané v kobercích naplaveného listí.

I v revírech, kde jsou mníci početně zastoupeni, si od sebe jednotlivé ryby drží určité, někdy i několikametrové odstupy. Prozradí se to hlavně při kontrolních odlovech za pomoci elektrického agregátu. Mníci nejsou nikdy nahromaděni v jediném prostoru, ale spíše jsou rozptýleni na delším úseku. Pouze při výpravách za potravou se tyto odstupy mažou, a tak hladoví dravci prošmejdí i cizí teritoria. Hromadných úlovků mníků se tak dá dosáhnout třeba za jejich mimořádné aktivity (zákaly po bouřce), kdy k nástrahám připlouvají stále nové a nové ryby. Mimo ní se dají mníci zastihnout „v houfu“ v době jejich zimního tření, kdy se na vhodná trdliště (pod jezy a propusti, na konce proudových jazyků) mohou sjet desítky až stovky ryb. 

 

Největší mníci se vyskytují v podjezí větších podhorských řek. Bohužel podobné hlavatkové toky u nás nemáme.

 

Mníčí zvyky a zlozvyky

Mník je poměrně zvědavá ryba a vábí jej jakýkoli rozruch ve vodě. Zdržuje se rád v místech, kde je vyšší koncentrace jiných ryb (výpusti z rybníků, vývařiště jezů, náhony pod elektrárnami, trdliště ryb), a kde je větší šance, že si s minimálním úsilím nacpe svůj bezedný břich. O tom, jak je zvědavý a hltavý svědčí i zkušenost mého kamaráda. 

Jednou lovil candáty na řece Moravě. Během chytání si povšimnul, že za jeho řízkovnicí, kterou měl v proudu nedaleko břehu se, jako duch zjevil velký mník. Dravec byl úplně fascinován rybkami za mřížemi a ztratil obvyklou ostražitost. Kamarád mu okamžitě nabídl živou rybičku na háčku, ale mník na ni nereagoval. Nevnímal okolí a stále civěl na „kořist za plotem“. Nastražená plotička navíc jakoby tušila, že na ní dole čeká nebezpečí, tak se snažila ze všech sil zvedat k hladině. Nakonec ji rybář usmrtil a opatrně ji spustil na dno asi dvacet centimetrů od zvědavého dravce. Teprve po dlouhých minutách se k ní mník začal beze spěchu přibližovat. Podle vyprávění prý popolézal po dně jako pavouk. V těsné blízkosti pak rybičku nasál do tlamy a zůstal v klidu ležet. Když kamarád po několika vteřinách zasekl, oběť už byla pohřbená hluboko v bezedné tlamě.

 

Hlubší tůňka s podemletým břehem - tady tutově budou!

 

Vyhledávání ryb 

Mníky hledám a lovím poblíž jejich tradičních úkrytů. Konkrétně přímo nad nimi, protože dravci při hledání potravy většinou kopírují břeh a směřují přitom proti proudu. Nebojím se chytat ani v těsné blízkosti vázek (nebo nad horním okrajem ledové kry), protože mník po uchopení nástrahy většinou nikam nespěchá a začne ji požírat přímo na místě útoku. Po záseku také nikdy neprovádí žádné daleké úniky, takže je snížené i riziko, že by se někam zamotal. Mníčí obrana spočívá hlavně v metání kozelců a ve snaze udržet se zuby nehty u dna. S přimhouřením oka jeho „zápasnický styl“ připomíná souboj s menším sumcem. Za žádnou cenu však nesmím dovolit, aby se mník „zabetonoval“ v překážkách! Má totiž neuvěřitelnou sílu v ocase (podobně jako úhoř), a když se zachytí u dna, často si raději nechá vytrhnout vnitřnosti, než by se pustil. Pokud se však podaří dravci sebrat oporu překážek, není žádným problémem jeho rychlé zdolání. Ve sloupci je odpor mníka sotva poloviční a se spolehlivým rybářským vybavením ho lze celkem snadno dostat na souš.

 

Mám nabito před ledem!

 

Výzbroj „mníkařů“

Silovému zdolávání je potřeba přizpůsobit vybavení. Používám k tomu pruty (30 – 90g) v délce 3,5 metrů (je to z toho důvodu, že mníky chytám převážně na větších řekách - Dyje, Morava, dolní tok Svratky a Jihlavy). Na menších říčkách či potocích postačí kvůli lepší manipulaci v terénu pruty kolem dvou metrů. Delší a tužší pruty umožní rychlé zvednutí ryby z dosahu vázek, a právě tento „rychlovýtah“ rozhoduje o ulovení či neulovení zaseklé ryby. Smekací navijáky mám dostatečně naplněné vlasci o průměru 0,25 mm, jejich pevnost je plně dostačující i v místech s četnými překážkami a hodně členitým dnem. Výbavu je nutné doplnit o vidličky, chemická světýlka („lámačky“), splávky, olůvka, zarážky a háčky. Nezbytností je čelovka, peán a nůž(ky) na případné odříznutí hluboko chycené ryby. A samozřejmě vhodné nástrahy.

 

Chemické světýlko - lámačku, využijete při chytání na plavačku i na těžko. Na snímku je uchycení světýlka na špičce prutu za pomoci malé gumičky.

 

Nástrahy na mníky

Mník je naprosto nevybíravý masožrout! Dovede si nacpat útroby larvami vodního hmyzu, pijavicemi, měkkýši, raky, žížalami a samozřejmě rybičkami (ve stádiích od jiker až po dospělé kusy). Nepohrdne ani mrtvými živočichy, rybami nevyjímaje. Objem uchvácené kořisti omezuje pouze prostornost mníkovy tlamy. Co má „polykatelnou“ velikost a mník to popadne - to už nepustí! Za letních zákalů po bouřkách je bezkonkurenční nástrahou rousnice. V pozdějším období, na podzim a v zimě, kdy se mníkova žravost stupňuje, neúnavně slídí po veškeré masité potravě. Výbornými nástrahami jsou v tento čas hnojáčci, syrové krevety, drůbeží střívka, rybky všech druhů (ale také jen jejich vnitřnosti a filety). 

Na živé rybky dravce už léta nechytám! Jen kvůli mníkům a úhořům se občas snížím k lovu na mrtvé rybičky nebo jejich části. Používat na „noční mrchožrouty“ živé rybičky je celkem zbytečné. Jednak se nastražená živá rybka intuitivně snaží zašít do překážek, a i když jí mník (úhoř) vyčenichá, snaží se jí napřed umačkat čelistmi. To většinou trvá delší dobu a zvyšuje se riziko stržení nástrahy z háčku. S mrtvou potravou se naopak dravec dlouho nemazlí a šupem ji láduje do sebe.

 

Tyto nástrahy na mníky tutově zabírají!

 

Úprava rybích nebožtíků

Kromě „rychlé konzumace“ tkví výhoda mrtvých rybek také v jejich skladnosti - nemusím se o ně nijak zvlášť starat a odpadá i jejich přenášení v nádobě s vodou. Mrtvé rybky (většinou dopředu zamražené) pohodlně donesu na místo lovu v igelitovém sáčku. Na podvečerní lov mi bohatě postačí deset, dvanáct rybek, přestože obvykle chytám v nejrizikovějších partiích toku, takže víc „nástražek“ ztratím spíš ve vázkách než v dravcích. Spotřeba živých rybek by zde byla mnohem vyšší, protože by se ve snaze o útěk samy zašívaly do překážek. 

Přednostně lovím na takové rybky, se kterými se mníci se nejčastěji v přírodě setkávají, a které tudíž i rádi loví. Jedná se o druhy žijící převážně u dna - okounky, ježdíky, hrouzky, plotičky, razborky (střevličky východní). Tím, že je nastražuji v „mrtvém stavu“, nehrozí, že by se tyto rybičky ukrývaly někam pod kamen. Před vlastním lovem si napřed rybí mrtvolky náležitě upravím:

a) špičkou nože mrtvé rybičce naříznu kůži na hřbetě     

b) nehty stáhnu kůži a odstraním ji z celého těla

c) odtrhnu skřetové kosti, abych obnažil žaberní oblouky 

d) z dutiny břišní vymáčknu vnitřnosti          

e) „skalpovanou“ rybičku nastražím za oba pysky na oblý háček (vel. 1) a mohu nahodit…

Pravdou je, že takto „zohyzděná mrtvolka“ není nijak zvlášť pohledná, ale na druhou stranu kolem sebe šíří výraznější pachovou stopu, která mníka k nástraze přitáhne. Mníci se však dají nalákat i doprovodným vnaděním.

 

Má obvyklá plavačková sestava se skládá z osvětleného baňatého splávku, olůvka se zarážkou a háčku s nastraženou skalpovanou rybkou.

 

Vnadění mníků 

Mníky můžeme do loviště přivábit vnaděním. Nemám na mysli nějaké přilévání krve do vody (které je navíc v tuzemsku zakázané), ale spíše cílené prokrmení masitou potravou. Pro tyto účely se dá využít uzavřené feederové krmítko (klec), do kterého se dá rozkrájená rybička. Kamarád „masité“ vnadění posunul na vyšší level. Používá totiž tzv. „vnadící síťku“, do které umístí zbytky ryb (hlavy, vnitřnosti, ploutve) a samozřejmě zátěž (kámen). Síťku poté spustí na šňůře ke dnu a nástrahy pak nahazuje do vody až za ní. Proud vody vyplavuje pach rybiny ze síťky, a tak vlastně vytváří krmný pás, ve kterém mníci šmejdí po potravě. Kamarád původně krmnou síťku využíval na přilákání úhořů na řekách a až dodatečně zjistil, že skvěle funguje i na mníky.

 

Krmná síťka s nádivkou.

 

Rybolovné metody

Mník se loví na přirozené nástrahy, a tak dominantními rybolovnými technikami jsou plavaná + položená (popř. feeder). Obě metody jsou plně funkční. Používám při nich ty nejjednodušší možné montáže. 

Při plavané navléknu na vlasec pevný baňatý splávek s nosností 3-5 g (podle hloubky vody a síly proudu) na jehož anténku přes bužírku připevňuji chemické světélko, dále průběžnou zátěž 3-10 g, kterou zajistím zarážkou z izolepy. Asi dvacet centimetrů od ní navážu oblý háček (nejlépe „orlí drápek“) vel. 1 až 1/0. 

Při lovu na těžko používám tradiční průběžnou sestavu, která se skládá z plochého olůvka 15-50 g (podle hloubky vody a síly proudu), zarážky a jednoháčku. Po nahození na špičku prutu umístím přes gumičku chemické světýlko a povolím baitrunner navijáku. 

Pruty při plavané i při položené postavím ve vidličkách do kolmé pozice, a vždy dbám na to, aby vlasec se špičkou tvořil přibližně pravý úhel. Záběr se projeví pomalým přitopením splávku nebo při lovu na těžko ohnutím osvětlené špičky. 

Mník je sice hltavý hrubián, ale také velký lenoch a po uchvácení kořisti se dál posunuje jen s nevětším sebezapřením. I proto se rybář jen výjimečně setká s prudkým a čitelným záběrem, který doprovází rychlejší jízda nebo proklouznutí brzdy. Většinou se mníčí zájem o nástrahu projeví na splávku či špičce prutu jako „série otřesů“ a po ní už dravec leží bez hnutí jako lívanec a kořist žmoulá v hubě.

 

Mník většinou leží jako lívanec i při fotografování.

 

Mníčí přívlač skutečnost nebo utopie?

Přestože mníkovy zahraniční „tetičky“ - tresky - velmi dobře reagují na umělé vláčecí nástrahy (gumy, pilkery), pak ulovit našeho mníka přívlačí se rovná menšímu zázraku! Mník (stejně jako úhoř) si totiž na vláčku a umělé nástrahy moc nepotrpí. Pokud budu mluvit za sebe, tak toho rok co rok navláčím opravdu hodně, ale mníci jsou k mému úsilí naprosto lhostejní. Za dlouhá desetiletí jsem na přívlač s umělými nástrahami chytil pouze dva kusy. Oba přitom zabrali během půl hodiny v jediný den! Pár veskrze náhodných úlovků jsem měl tu čest vidět i u vláčejících kolegů. Větší šanci na chycení mníka skýtá přerušované potahování mrtvé rybky po dně, ale i tak je to ukrutná dřina spojená s velkou náhodou a častým navazováním.

 

Mník je hodně hltavý dravec, ale současně je příliš pohodlný, aby pronásledoval vláčenou nástrahu.

 

Černobílá budoucnost mníků

Přestože je dnes v našich revírech mníků poměrně dost, jejich budoucnost je stále na vážkách. Dříve byli hromadně likvidováni necitlivými úpravami toků, průmyslovými otravami vod i splachy chemikálií z polí. Díky „lidskému faktoru“ počet mníků poklesl natolik, že od devadesátých letech minulého století bylo nutné tyto svérázné dravce celoročně hájit. 

Dnes už mají některé územní svazy povolené výjimky k jejich chytání, a tak se ulovení mníci můžou leckde i brát.

I když se s „jednofousky“ v současnosti potkáváme častěji než kdy jindy, odborníci stejně varovně zvedají prst. Tvrdí, že v budoucnosti může výskyt mníků (stejně tak i mořských tresek) vážně ohrozit globální oteplování planety. V žádném případě však nehrozí jejich náhlé vyhynutí. Už proto, že početnost mníků pomáhá navyšovat dostatečně „zmáknutý“ umělý odchov a každoroční vysazování malých mníčků do vhodných lokalit. 

Ještě že tak. Kdyby se příběhy o modrookých démonech tmy měly stát jen dávnými vzpomínkami - to by mě fakt dost mrzelo!

 

Mník není druhem na vymření. Zatím...

 

Text a fota: ToRo