Naše pstruhové vody jsou nádherné, ulovit v nich rybu je však čím dál obtížnější.

Potočák a lipan na vymření?

Tento článek vychází v čase, kdy na našich pstruhových revírech vrcholí lipanová sezóna. Potočáci si již dopřávají zaslouženého odpočinku a muškaři se plně zaměřují na lipany, jejichž nádherný hřbetní praporec, podobný listům unášeným proudem, čeří hladiny pstruhových řek. Je tomu ale skutečně ještě tak? Dá se vůbec v současné době mluvit o nějakém ustáleném loveckém režimu na pstruhových vodách, při kterém sezóna potočáků plynule přechází v tu lipanovou? Patří v čase, kdy lov lososovitých ryb se spíše než kultivované pstruhařině podobá naháněné několika sádkových ryb, kterým ještě tuková ploutvička na hřbetě nezarostla do „granulového masa“, naše pstruhové revíry ještě potočákům a lipanům? 

Pstruhů obecných v našich vodách povážlivě ubývá.

U lipana je situace ještě tristnější.

Kdyby Antonín Frič žil v naší době, je docela dobře možné, že by z jeho pera vzešel text, který by v podobném duchu varoval před nebezpečím vymizení i posledních dvou našich původních druhů lososovitých ryb: pstruha obecného (slangově potočáka) a lipana podhorního. I tato slova by dnes možná ještě leckdo nebral vážně: vždyť většina z nás ještě pamatuje dobu, kdy se našimi pstruhovými revíry prohánělo těchto ryb všech velikostí bezpočet a pstruzi se dali chytat do rukou v každém horském potoce či říčce. Ovšem statistiky úlovků a další ukazatele hovoří jasnou řečí: potočáků a lipanů v našich vodách ubývá, a co horšího, mizí stále větší rychlostí. Pokud se tento trend nepodaří zvrátit, může dojít i k úplnému vyhynutí pstruhů obecných i lipanů, kteří jsou už dnes kriticky ohroženi. Když se kupříkladu podíváme na statistiky úlovků z pstruhových revírů na vodách Moravského rybářského svazu, pak zjistíme, že celkový počet úlovků klesl od roku 1990 (tedy za čtvrtstoletí) téměř trojnásobně. A jistě to nebude tím, že by dnešní rybáři oproti minulosti v takové míře preferovali metodu „chyť a pust“. Ještě mnohem varovnější je však podíl jednotlivých druhů ryb na celkovém úlovku. V roce 1990 byl jednoznačně nejlovenější rybou pstruh obecný. Po něm následoval lipan a až za nimi nepůvodní pstruh duhový. Na jednoho duháka se tehdy ulovilo zhruba 6 potočáků. Dnes je však situace zcela opačná. Téměř polovinu všech úlovků na pstruhových revírech tvoří pstruzi duhoví. Podíl pstruhů obecných je jen o něco více než třetinový a úlovky lipanů tvoří jen asi 2% z celkového počtu odnesených ryb. Z toho je patrné, že například úlovky lipanů klesly od roku 1990 zhruba dvacetinásobně a rok od roku se snižují (statistiky ze pstruhových vod ČRS vykazují velmi podobné tendence). Tato čísla jsou naprosto alarmující a vyplývá z nich jediné: pokud rychle nepřijmeme účinná opatření na záchranu našich původních lososovitých ryb, může lipany a potočáky čekat stejný osud, jako lososy obecné.

Proč mizí z našich vod?

Pokud rychle mizí z přírody nějaký původní živočišný druh, stojí za tím téměř vždy naše lidská bezohlednost, nezájem a netečnost. Do určité míry je to případ i pstruhů a lipanů, ale přesto se nedá říct, že by jejich osud nikoho nezajímal. Problém úbytku lososovitých ryb leží jistě mnoha lidem na srdci, o čemž svědčí i to, že se téma dokonce před časem dostalo do hlavní zpravodajské relace veřejnoprávní televize. I v rybářských časopisech a na internetových serverech je toto téma celkem široce diskutováno a medializovány jsou i výsledky různých výzkumů a statistik, na nichž se dá tento neblahý trend dobře dokumentovat. Dá se dokonce říct, že zájem o ochranu určitých živočišných druhů (v tomto případě rybožravých predátorů) stojí dnes v příkrém rozporu s ochranou našich původních rybích společenstev. I to je jeden z důvodů, proč se nedaří pokročit od slov k činům a přijmout zásadní opatření, která by aspoň nastartovala obrat. Na druhou stranu, černý mor, který rozsévají na našich vodách kormoráni, je jen pověstnou špičkou ledovce a bylo by alibistické všechno svádět jen na tyto pernaté zabijáky ryb. A bohužel právě k takovému alibismu se v rybářském prostředí velmi často uchylujeme. Za úbytkem našich původních lososovitých ryb přitom stojí mnoho – většinou vzájemně provázaných – faktorů. Jde o smrtící koktejl namíchaný z řady jedovatých extraktů. A nemálo ingrediencí jsme do něho přidali i my sami. Pojďme si tedy pojmenovat hlavní složky onoho jedu vyhánějícího původní lososovité ryby z našich vod:

Kormorán stojí bezesporu za decimací mnoha našich pstruhových revírů, část problémů se však na něj také pouze svádí.

Predátoři

Jisté je, že rybožraví predátoři představují v současné době pro naše lososovité ryby jednou z nejvážnějších hrozeb. Nejde pouze o kormorány, ryby v pstruhových revírech ohrožují i volavky, vydry, američtí norci, černí čápi nebo ledňáčci. Synonymem pstružího škůdce se však stal především kormorán. A skutečně zimní řádění kormoránů stojí za decimací mnoha našich pstruhových revírů. Na podzim, jakmile se zhorší počasí na pobřeží Severního a Baltského moře, vyrážejí totiž tažní severští kormorání na jih. Jen na naše území jich každoročně doputují tisíce. Nejprve se soustředí na stojaté vody v rybničních oblastech a po zámrzu těchto ploch se přesouvají na nezamrzající úseky řek. A zde jsou schopni natropit nenapravitelné škody. Jen malé desetihlavé hejno je schopno přes zimu prakticky úplně vyrybnit menší pstruhovou říčku – za jeden den zklikvidují celou rybí obsádku v délce několika set metrů. Ušetřeny však nezůstávají ani naše největší pstruhové revíry, které tvoří tzv. sekundární pstruhová pásma pod přehradami. Kormoráni jsou schopni i tyto větší vody prakticky zcela vyrybnit. Co je však ještě horší, svým predačním řáděním rozvrátí celý křehký ekosystém pstruhového toku, který se pak není schopen přirozeně obnovit.  Příklad za všechny můžeme uvést z řeky Dyje pod Vranovskou přehradou, jedné z našich nejkrásnějších pstruhových vod. Zde se poté, co kormoráni zpustošili obsádku pstruhů a lipanů, výrazně přemnožila vranka, která požírá jikry těchto ryb, takže se jejich obsádka nemůže přirozeně obnovovat. 

Obloha potemněla… V dálce se blíží „černá smrt“.

Ale samozřejmě nejen kormorán dokáže lososovitým rybám pořádně zavařit. I taková vydra umí menší pstruhovou říčku dokonale vyrybnit. Problémem se v posledních letech stal i americký norek, kterého ekologičtí aktivisté v bláhové víře, že pomáhají životu, vypustili z komerčních farem do volné evropské přírody, kde se nebezpečně přemnožil. I když norek není typický rybožravý predátor, je lov ryb jeho oblíbenou kratochvílí a zvláště na pstruhových vodách dokáže napáchat spoustu škod. Přítomnost volavek, ale třeba i ledňáčků, je pak velkým rizikem zejména pro plůdek a juvenilní ryby na chovných pstruhových potocích.

Vydra si pochutnává na okounovi – pstruzi a lipani jí však „šmakují“ neméně.

Jak už však bylo naznačeno, predátoři nejsou rozhodně jediným problémem, který trápí naše pstruhovými toky. Navíc jsme v minulosti mnoha nešetrnými zásahy do tváře krajiny a vodního ekosystému připravili pro jejich dnešní rejdy doslova živnou půdu.

Volavka ve svém přihrbeném postoji ostražitě sleduje pohyb pod hladinou – i těmto ptákům padnou každoročně za oběť tisíce pstruhů a lipanů.

Změny přirozeného prostředí

Dalším významným faktorem, ovlivňujícím život pstruhů, jsou změny v jejich přirozeném prostředí. Jak všichni víme, v minulosti u nás došlo k plošnému narovnání prakticky celé říční sítě, což vedlo k naprosté degradaci diverzity říčních toků. Také na pstruhových vodách se tyto nešetrné zásahy projevily, a to především v úbytku členitosti koryt toků. Pstruh jet typická teritoriální ryba, která k životu potřebuje dostatek vhodných úkrytů. V řekách, které mu nenabízejí vhodné úkryty, nemůže pstruh dobře prospívat. Navíc se nemá kam ukrýt před predátory, kterým tak naše vody nabízejí doslova prostřený stůl. 

Z některých výzkumů také vyplývá, že razantní úbytek pstruhů obecných souvisí i s otázkou potravní nabídky. Pstruh je typický bentický druh specializující se na larvy chrostíků, jepic, pošvatek, červy a měkkýše. Náletový hmyz tvoří jen potravní doplněk v letních měsících. Tam, kde je malé množství bentických organismů, je i pstruhů méně a navíc nejsou v dobré kondici. Paradoxem přitom je, že nižší úživnost lze dát někde do souvislosti i se zlepšením kvality vody, ke kterému v minulých desetiletích došlo.

Klimatické změny a hydrologický režim

Je nesporné, že v posledních letech čelíme zásadním klimatickým změnám (není rozhodně úkolem tohoto článku spekulovat, co je jejich příčinou) a je více než pravděpodobné, že abnormálních projevů počasí bude i nadále přibývat. Tyto extrémní výkyvy – kdy se v podstatě střídají sucha a povodně – jsou zejména pro malé pstruhové toky opravdu smrtící. Z hlediska vodohospodářského i rybářského jsme dosud věnovali pozornost především ničivým povodním, které se v nedávné minulosti prohnaly naší krajinou a zanechaly za sebou nevídanou spoušť. Ještě mnohem větší nebezpečí však zřejmě představuje oteplování a extrémní sucha, kterým v posledních letech čelíme. Sucho totiž na rozdíl od povodní přichází pozvolna, nenápadně, a proto je máme tendenci podceňovat. Jeho dopady však bývají mnohem drastičtější a mají – na rozdíl od povodní – dlouhodobý charakter. Dnes se již ukazuje, že dlouhodobá extrémní sucha mohou zcela rozvrátit vodní ekosystém, a to zejména na horních – pstruhových – částech toku. Obrovský problém představuje letní vysychání toků na chovných pstruhových potocích, které už dnes díky tomu mnohdy ani nemohou sloužit původnímu rybochovnému účelu. 

Klimatické změny a nízké letní průtoky mají také zásadní vliv na rozvrat ekosystémů pstruhových vod.

Naproti tomu povodně a s nimi spojený zvýšený průtok představují nebezpečí zejména pro čerstvě vykulený plůdek. Rybka, která nenalezne vhodné klidnější místo v břehové linii, je stržena a odnášena proudem. Dochází přitom k tzv. ekologické smrti, kdy rybka v proudu zahyne nebo je odnesena do pro ni nevhodného prostředí, na které se nedokáže adaptovat. 

V neposlední řadě je třeba vzít v potaz i otázku hydrologického režimu na vodním toku, zejména výši průtoků, která ovlivňuje např. i úroveň znečištění a následně množství bezobratlých organismů ve vodě, na kterých jsou ryby potravně závislé. Vysoké průtoky samozřejmě také ohrožují plůdek lososovitých ryb (tento problém lze zaznamenat především při výtěru lipana v jarním období). Zde je nesmírně důležitá komunikace mezi vodohospodáři a rybáři, která by měla vést (při naplnění všech vodohospodářských úkolů a povinností) k dohodě o zajištění co největší stability výšky vodní hladiny, zejména v jarním období. Zájmy rybářů a vodohospodářů se sice na první pohled mohou jevit jako zcela protichůdné, ale tam, kde spolu lidé umějí komunikovat, se řešení prakticky vždy najde. 

Vysoké průtoky na jaře mohou ohrozit především čerstvě vykulený plůdek lipana.

Toto však nejsou jediné problémy, které stojí za dnešní kritickou situací našich pstruhových vod. Zásadní roli hraje i hospodářská činnost, péče o genofond našich původních lososovitých ryb a s tím spojená otázka přirozeného výtěru a nedostatku generačních ryb schopných kvalitní reprodukce. A nesmíme samozřejmě zapomínat ani na lovecký tlak – i my rybáři jsme v nedávné minulosti nemalou měrou přispěli k tomu, že je dnes na naše pstruhové toky tak bezútěšný a smutný pohled.

Ale to už jsou palčivá témata, která rozvedeme v pokračování tohoto povídání o trudné přítomnosti a velmi nejisté budoucnosti původních lososovitých ryb našich vod. 

Pokračování příště

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Josef Ptáček