Na našich řekách lovili lidé ryby dávno před vznikem tzv. sportovního rybolovu.

 

Rybáři na našich řekách

Zatímco se naše rybníkářství bouřlivě rozvíjí a generuje takové osobnosti, jakými byly Netolický či Krčín, voda v řekách teče poklidně dál a lidé tu loví ryby často stejným způsobem, jakým se živili jejich předkové před staletími. A jestliže o rybníkářství té doby máme poměrně bohaté a ucelené zprávy, informace o říčním rybářství jsou spíše kusé a útržkovité. Víme, že se na našich řekách živilo lovem několik stovek rybářských rodin.  Uživit se šlo pouze na velkých a rybí obsádku bohatých řekách – tedy zejména na Labi, dolním toku Moravy a Dyje či na středním a dolním toku Vltavy (zejména v Praze). I tak se však jednalo o nejisté povolání zajišťující jen skromný výdělek. Mnohdy rybářům tržba za nalovené ryby k přežití nestačila a museli si přivydělávat jako převozníci, pletením košů, sekáním ledu, těžbou písku apod. Někdy mívali také malé hospodářství.

 

Rybářské cechy

Přestože je rybářství té doby nejisté a většinou málo výdělečné zaměstnání, začínají v místech, kde žilo větší množství rybářů, postupně vznikat cechy, zvané též rybářská bratrstva, z nichž některé přetrvaly až do 20. století. Jako jiné cechy měly i ty rybářské své zvláštní řády a rituály. Každý cech měl svého cechmistra, kterého někdy jmenovala obecní či městská rada. Součástí výbavy každého cechu byly například zvláštní cechovní džbány, z nichž se při schůzích pilo víno, k pe¬četění listin používaly cechovní pečeti, při veřejných průvodech a jiných slavnostech kráčeli příslušníci za svou cechovní korouhví, v kostele mívali své postavníky na svíce. Olomoucký rybářský cech měl například postavník z 16. století s motivy ryb, pohřební přík¬rov, stříbrné štíty, cechovní korouhev s vyobraze-ním sv. Petra a sv. Mikuláše a cechovní pečetidlo. Jednalo se o největší rybářský cech na Moravě, v němž bylo například v roce 1751 organizováno dvanáct mistrů, dva tovaryši a dva učni. Další významné rybářské cechy na Moravě byly například v Uherském Hradišti (8 mistrů), Petrově, Strážnici a Tvrdonicích. Ve Tvrdonicích bylo na korouhvi rybářského cechu vyobrazeno, jak apoštolové loví ryby nevodem, na postavnících byl namalován čeřen a ryba. Členové tvrdonického cechu měli také svůj cechovní ústroj: plášť se širokým límcem a zvláštní loďkovou čepici, obojí z tmavomodré vlněné látky, s lemováním stříbrnou páskou. Při církevních slavnostech a pohřbech členů se toto oblečení nosilo ještě v roce 1961. V Petrově u Strážnice tvořilo rybářský cech 11 rodin, právo rybolovu na vymezeném úse¬ku řeky jim bylo přiznáno v roce 1595. Měli též vlastní pečeť. Ještě za prv¬ní republiky tvořili společenstvo o dvaceti členech. V případě malého počtu členů se rybáři spojovali do cechu s jinými řemeslníky, v Kolíně např. s hrnčíři.

 

Džbán na víno se znakem rybářského cechu.

 

Rybářské právo

Rybářské právo bylo původně svobodné a teprve s rozvojem feudálního práva došlo k jeho omezování, kdy se i řeky včetně jejich přírodního bohatství stávají soukromým majetkem.  Právo rybolovu (ius piscandi) se často vázalo k majetkové držbě na březích, zejména k mlýnům, nebo bývalo udělováno jako výsada těm, kteří se jím živili. Vodní díla a mlýny se ovšem mohly budovat pouze se souhlasem vrchnosti, takže šlechta o rybolovu do značné míry rozhodovala. Část rybaření měla ve vlastní režii, část pronajímala. Právem rybolovu byly obdařeny také mnohé kláštery, povolení k lovu ryb mívali faráři a fojtové, tedy privilegované vrstvy. Lov ryb patřil rovněž mezi poddanské robot¬ní povinnosti a povinný byl i odkup panských ryb, což poddaný lid rozhodně nenesl vždy s libostí. Dochovala se například drásavá slova, která před více než 200 lety pronesl jeden malý rolník, vrhnuvší se k nohám císaře a osvíceného vladaře Josefa II., právě vykonávajícího jednu ze svých inspekčních cest: „Nejmilostivější pane! Čtyři dny v týdnu robotujeme, pátý den lovíme ryby z panského rybníka, šestý den musíme na hon, sedmý patří Bohu. Řekni, všemocný pane, odkud máme vzít peníze na daně?“ 

 

Ryby na našich řekách

Představili jsme si již tehdejší rybáře, jaké ryby se však na našich řekách lovily? 

Jeden z nejcennějších informačních zdrojů o způsobech lovu ryb a složení obsádky máme ze spisu lékaře a přírodovědce Jiřího Handsche Labské rybářství v Čechách a Míšeňsku z konce 16. století. Handsch zde uvádí celkem 26 rybích druhů, které žijí a jsou loveny v Labi, počínaje lososem a konče mihulí potoční. V seznamu uvádí jak ryby, které se v povodí Labe běžně vyskytují i dnes (sumec, štika, okoun, ježdík, parma, tloušť, jesen, bolen, cejn velký, cejnek malý, kapr, úhoř, hořavka, mník, lín či mřenka), tak i ryby na našem území vyhynulé (jeseter velký, platýs bradavičnatý, placka pomořanská, mihule mořská či mihule říční). 

 

Jiří Handsch jmenuje ve svém díle 26 říčních druhů labských ryb, mezi nimi i cejna velkého.

 

Jiné kaprovité ryby, jako jsou perlíni nebo plotice, však Handsch druhově nerozlišuje a řadí je mezi „3 druhy karasů“.

 

Vymizelé druhy

Tyto dnes už vymizelé ryby k nám připlouvaly Labem až ze Severního moře. Největší z  nich byl jeseter velký, ryba žijící v mořích kolem celé Evropy a táhnoucí, podobně jako losos, k rozmnožování do vnitrozemských řek. Jeseter může dorůstat do délky přes 3 metry a hmotnosti až 350 kg. U nás byl největší zaznamenaný jeseter uloven roku 1577 v Litoměřicích. Měřil necelé 3 metry a údajně byl poslán jako trofejní kus na císařský dvůr samotnému vladaři. Jinak však nebyl jeseter velký ani v 16. století na našem území příliš hojný a úlovky této úctyhodné ryby tak byly spíše sporadické. Poslední kus, měřící přes 2 metry, byl u nás zaznamenán v roce 1933.  

Největší jeseterovitou rybou však není jeseter velký, ale vyza velká, která může výjimečně dosáhnout neuvěřitelné hmotnosti až 1500 kg. Vyzy byly hospodářsky nejvýznamnější rybou Dunaje. Na naše území se dostávaly řekou Moravou až k obci Lanžhot. Vyzy se na Dunaji lovily různými netradičními metodami: například za pomoci tzv. samovolných háků nebo s použitím skotu, který na rozdíl od člověka měl sílu vzdorovat zapřažené vyze. Zda se tyto svérázné metody používaly i při lovu vyz na našem území, se nedá prokázat, ale je to spíše nepravděpodobné. Kromě vyz k nám pronikaly i další druhy jeseterů – například tažný jeseter ruský nebo jeseter malý, který v Dunaji žije trvale a s nímž se ojediněle můžeme setkat na dolním toku Moravy či Dyje i dnes. 

 

Největší rybou, která pronikala na naše území, je však vyza velká, kterou dunajští rybáři lovili i s pomocí tažného skotu.

 

Z dalších mořských ryb pronikal na naše území Labem síh ostronosý (který byl však velmi vzácný a v Handschově seznamu tak zcela chybí; jediný síh byl u nás zaznamenán v roce 1888 v Labi u Roudnice – dokladový jedinec se však nezachoval), platýs bradavičnatý, kterému se též říkalo Matka boží ryba či placka pomořanská, kterou nazývali němečtí rybáři „koza“ (die Ziege), asi proto, že má v době rozmnožení hořkou a nepříjemnou chuť, podobě jako zapáchají kozli v čase říje.

Z moří k nám také připlouvaly dva druhy mihulí: mihule mořská a mihule říční. Mihule mořská žije v mořských hlubinách a do řek proniká jen v čase rozmnožování. Dorůstá délky kolem jednoho metru a hmotnosti až 3 kg. Jako cizopasník se k nám mohla mihule pohodlně dostávat přisáta na tělech migrujících lososů. Poslední mořské mihule byly u nás zaznamenány na počátku 20. století. 

Dlouho nepostižitelnou rybou, která migrovala na naše území, byl pstruh obecný, forma mořská. Nezmiňuje se o něm ani Handsch, a to zřejmě z toho důvodu, že tehdejší rybáři neuměli rozlišit mořského pstruha od lososa. Teprve počátkem 20. století byla tato forma pstruha u nás spolehlivě doložena. Nejdůležitější z tažných ryb, která pronikala z moří do našich řek, byl pochopitelně losos. Jeho historii na našem území se však budeme věnovat později ve zcela samostatné kapitole.

 

Ty, co přežily do dnešních dnů

Jak už bylo výše zmíněno, kromě vymizelých druhů zmiňuje Handsch ve svém díle mnoho druhů, se kterými se můžeme setkávat v Labi a potažmo i dalších vodách, běžně i dnes. Přesto jsou v Handschově seznamu oproti našim znalostem původních ryb labského povodí značné rozdíly. Neuvádí přirozeně mnoho drobných rybek (slunka, hrouzek, ouklej), zřejmě proto, že se na udici nelovily. Druhově neuvádí ale ani takové běžně lovené druhy, jako jsou plotice, perlíni nebo podoustve. Z toho lze usuzovat, že tyto ryby tehdejší rybáři nijak druhově nerozlišovali a všechny považovali prostě za „bělice“ (v textu se konkrétně zmiňují 3 druhy karasů, pod které se zřejmě tyto „bílé“ ryby zahrnovaly). Na rozdíl od nich takového ježdíka zmiňuje spis hned několikrát, a to i v seznamu ryb běžně lovených na udici (kromě ježdíků se na udici měli v té době na Labi lovit ještě úhoři, boleni a tloušti).

 

I malé nenechavce ježdíky lovili tehdejší labští rybáři na udice.

 

 Zajímavé je, že ve výčtu uvedených ryb zcela chybí candát. Candát je původní rybou povodí Dunaje a Volhy, odkud se postupně rozšířil do dalších evropských vod. Je tedy dost dobře možné, že rybáři v povodí Labe a Vltavy jej ještě v 16. století neznali, neboť o jeho lovu či pouhé přítomnosti ve vodě chybí jediná písemná zmínka (a že musel být jako hospodářsky cenná ryba s kvalitním masem středem zájmu rybářů všude tam, kde se větším počtu vyskytoval, je nabíledni).

 

Zato candát, původní ryba Dunaje a Volhy, se v labském povodí v 16. století ještě asi nevyskytoval.

 

Mezi rybářsky nejvýznamnější říční ryby patřil v té době bezesporu losos, a dále úhoř, štika, sumec a některé druhy kaprovitých ryb. Na sumce líčili tehdejší rybáři udice, jejichž součástí byla i tzv. pružina, silný, asi 3 m dlouhý vrbový prut, který se za silný konec uvázal pevně na břehu, a navíc byl ještě provazy připevněn k blízkému pružnému křoví – viz ilustrace.  K lovu se používala pletená šňůra a silný sumcový háček, původně vyráběný kovářem. Jako nástrahy na sumce sloužili nejčastěji líni, piskoři nebo mihule.

 

Tehdejší rybáři lovili na udice i naši největší rybu – sumce velkého.

 

Dnešní rybáři už používají k lovu sumců poněkud jinou techniku.

 

Ryby na moravských řekách

Bohatstvím ryb pochopitelně oplývaly nejen české, ale i moravské řeky. Týkalo se to zejména dolních částí toků Moravy a Dyje, kam pronikaly i mnohé druhy rybářsky cenných dunajských ryb. Vždyť ještě ve dvacátém století se na řece Moravě živilo lovem okolo stovky rodin profesionálních rybářů. Dobové záznamy z poloviny 19. století hovoří například o tom, že v Rožnovské Bečvě tehdy žilo na dvacet druhů ryb, v řece Moravě dokonce 47 druhů ryb. Nejdůležitější rybou v povodí Mo-ravy byla štika, dále též lín, karas, okoun nebo parma. V řekách se dále vyskytovala i původní říční forma kapra, tzv. sazan. Do první poloviny 17. století pod pojmem „ryba“ rozuměli panští písaři právě kapra, ostatní druhy nazývali většinou už dnešními jmény. Do mnoha potoků se pouštěla násada pstruha. Ryby byly také nazývány různými lidovými nářečními názvy, z nichž některé se uchovaly i do dnešních dnů (frgál, cukyna, rotojgle a mnohé další).

Ryby se také dělily podle různých kritérií, kupříkladu na černé (např. štika, kapr, candát, lín), bílé (např. bolen, parma, jelec tloušť) a drobné (např. ouklej, podoustev, mřenka). 

 

Přirozenou migrací z Dunaje pronikaly a stále pronikají na naše území do řek Moravy a Dyje mnohé rybářsky cenné druhy ryb.

 

Z Uherskobrodska se nám zachoval i seznam nástrah, které profesionální moravští rybáři používali při lovu na udici. Tento výčet nám přináší zajímavé srovnání, které z tradičních nástrah přežily až do dnešních dnů a které již ustoupily moderním rybářským nástrahám:

Univerzální nástrahou na většinu říčních ryb byla rousnice zvaná dešťovka a  hnojňák, tedy hnojný červ.

Na kapry se používalo různé aromatizované těsto, knedlík, rohlík, chleba, vařený brambor, vařený hrách a kukuřice.

Na tlouště a proudníky – těsto často se strouhankou nebo otrubami a šrotem, chrousti, koníci, živá i mrtvá rybka, třešně, višně, larvy, měkký zelený hrášek a kukuřice

Na podoustve a ostroretky – vařené kroupy, hnojňáci, bahýnko (řasový pokryv kamenů ve vodě), sražená krev

Na štiky – živá a mrtvá rybka, mladé žáby, myši

Na parmy – škorpióni (larvy šídel a větších druhů jepic)

Na pstruhy – různé druhy much a jepic, luční koníci a rybky

Na mníky – ocásek (zadní polovina mrtvé rybky přišitá pomocí jehly na udičku)

Na sumce – káčata, housata, piskoři, krtonožky

Na úhoře – mrtvá rybka

Na lipany – různé druhy much, chumel pijavek nebo mladých mihulí

 

Lov na udici však nebyl jediným ani nejběžnějším rybolovným způsobem, kterým si rybáři vydělávali v minulosti na své živobytí.  Ale o dalších rybolovných technikách a tehdejších způsobech lovu si více povíme v příštím díle našeho seriálu. 

 

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor a Štěpán Krejčí

Ilustrace: Jana Hauskrechtová

Pozn.: Kresby jsou volnými výtvarnými parafrázemi ilustrací z knihy Rybářství a jeho tradice Jiřího Andresky, která pro mne jako celek byla jedním z důležitých pramenů informací k tématu historie lovu ryb.