Na plavačkový prut jsem „hrál” naposled v červnu, takže to byl pro mne takový malý svátek. Vzal jsem s sebou krabičku s hnojáčky, to já vždycky, a dva rohlíky – to kvůli bílé střídce, která na ně občas platí. A hrrr na tlouště!

Pod splavem to však vypadlo, jako kdyby se tu natáčel nějaký katastrofický film. Hladina byla o dobrý půlmetr výš, voda se monotónně valila vpřed jako splašený kůň a všude se postrkovaly klátivé víry. A to nemluvím o barvě řeky, která mi připomněla kakao od snídaně.

Ilustrační foto: V. Fikar Vzdal jsem se proto úmyslu chytat právě tady. Zamířil jsem o 150 metrů níž. Tam chodívám za tloušti na jaře, když se po tání sněhů žene korytem velká voda. Právě tam, za neplodným jírovcem, je malá zátočina, jež zachycuje ryby štvané dravým proudem. A tam jsem se do toho obul. Půl hodiny hnojáček, půl hodiny rohlík... Splávek se točil zátokou, ale ryba ne a ne zabrat. Dokonce ani plotice, kterých je tady jako setého jetele. A do té ´povodňové´ mizérie začalo foukat, jako kdyby nás za Uralem prokleli, a ještě navíc pršet!

Musím se přiznat, že jakmile ryby neberou – a já přísahám, že onoho večera nebraly – a ještě do toho začne studeně pršet, tak to není nic pro mne. Skutečně ne. Sbalím si svých pět švestek, tedy prut a bágl, a vydám se podél řeky domů. Odcházím s tím, že se vrátím v lepších časech. A s tím jsem odešel i tentokrát.

Zpáteční cestou jsem před sebou zahlédl siluetu muže. Bylo to právě pod tím jezem, kde se pro velkou vodu nedalo rybařit. Chlapík se krčil za křovím asi dva metry od řeky. Divně se chvěl, jako kdyby jím zima třásla, a nebo jako kdyby...

„Co to tam vyvádí?” zamumlal jsem, aniž bych z něj spustil oči. Avšak nic jsem pořádně neviděl. Křoví ho dobře maskovalo. Až když jsem se přiblížil asi na osm metrů, uslyšel mne, vystrčil hlavu z křoví a špitl: „Můžete mi pomoct?”

„Proboha, s čím?” zeptal jsem se s určitými obavami, a raději se k němu nepřibližoval.

„Támhle mám podběrák,” hodil hlavou vpravo.

Nakročil jsem tím směrem, když tu jsem pochopil. Na zídce za křovím se krčil rybář, s nímž mával prut ohnutý až k prasknutí.

„Co to je?” přikrčil jsem se.

„Asi pěkná štika,” soustředil se na souboj, v němž momentálně prohrával. Ryba u dna popojížděla mezi víry rozvodněné Ohře a nestálo ji to mnoho námahy. Ten kolega měl totiž plavačkový prut a ´čtrnáctku´ vlasec. Jak mi v zápalu boje stačil říct, zavítal do těchto končin na okouny...

Čekal jsem vedle něj dobrých 20 minut, než ji navedl nad podběrák v mých rukou. Byla to opravdu štika. A krásná! Na břehu jsme té vypasené bojovnici naměřili 73 cm, z čehož měl radost nejen on, ale i já.

Kolega mi pak poděkoval za spolupráci, že prý mi to někdy vrátí, a já pokračoval v cestě.

Nějakých 100 metrů odtud proti proudu – kus nad jezem – jsem přes husté kapky deště zahlédl dalšího rybáře. I on držel v rukou ohnutý prut. Brzda jeho navijáku byla slyšet i přes déšť pěkně daleko, takže nebylo pochyb o tom, že zdolává solidní rybu. Když jsem ho potichu míjel, otočil se: „Můžete mi rozbalit podběrák a podebrat mi ho?”

„Ale jistě. Co tam máte?” zeptal jsem se.

„Asi slušnej kapr, pěknej dobytek,” zachrochtal blahem, přičemž nespustil oči z vlasce, jenž prořezával hladinu dost daleko od břehu.

No co bych vám dál vyprávěl... Ten chlap, který mi řekl, že sem zaběhl na chvilku na plotičky, aby prý měl o víkendu něco na štiku, skutečně přivedl nad podběrák v mých rukou kapra. A jakého! Devětašedesát centimetrů a šupiny velké jako zralá rajčata.

„No to snad není pravda. Děkuju, děkuju vám. Věřil byste tomu?” vískal rybář nad šupinatým selátkem. Taktak že mi nedal pusu.

„Ne, nevěřil. Já bych byl přísahal, že dnes ryby neberou,” odpověděl jsem užasle. A myslel jsem to vážně. Vždyť onoho večera byly podmínky pro rybolov mizerné a šance na dobrý úlovek nulová. Alespoň teoreticky...