Zapomenuté vody obestírá neproniknutelná džungle, která si žije vlastním životem.

Překvapení na potůčku

V loňském roce jsem se vracel ze pstruhové vycházky. Kolem jedné nejmenované obce se vine nepatrný potůček, který je sice revírem, ovšem nikdy jsem u něj neviděl živé duše. Pravda, ve vesnici se nachází betonový lavor, ale pod ní a nad ní má potok netknutý ráz. Zjistil jsem si, že je to má být mimopstruhová voda, na které se vyskytuje maximálně nějaký ten hrouzek a tloušť. MO se o potok prý vůbec nestará, jelikož není ničím atraktivní a není vhodný ani k chovu ryb. Přes tyto všechny negativní informace jsem se rozhodl, že potůček navštívím až se bude smět vláčet, a následně vyzkouším zdejší zapomenuté ryby přemluvit ke spolupráci. 

Přišel den „D“ - 20. června a já v brzkých ranních hodinách docestoval nad zmíněnou obec, abych důkladně provláčel neregulovanou část potoka. Zabrodil jsem se a vyrazil pomalu proti proudu. Prohazoval jsem vodu smáčkem. Břehem se jít nedalo, jelikož porost a hustá buřina roste bez tknutí. Tento propletenec lidské noze nedovolí přístup k vodě. Po dvou hodinách marného prohazování, kdy jsem kromě potopených haluzí, nevytáhl nic, mi nezbylo nic jiného, něž lov zabalit a jít domů. Vzpomněl jsem si však, že jsem si při domácím studiu terénu na mapě všiml, že by se měl na potůčku nacházet jízek. Proto jsem ještě chvíli brodil proti proudu a opravdu jsem splávek našel. Tři náhozy a tři urvání nástrahy mě donutili k bližšímu průzkumu. Když jsem se prodral křovím nad jízek, byl jsem nemile překvapen, kolik překážek jsem spatřil a bylo mi jasné, že v tomto podvodním pralese nemá cenu vláčet. Sedl jsem na břeh, zapálil cigáro a koukal zbůhdarma do vody. Přemýšlel jsem, jestli to zabalit, nebo zůstat a ještě zkoušet. Při tupém zírání do vody jsem si všiml pohybu pod hladinou! Nasadil jsem polarizační brýle a snažil se najít a identifikovat dříve zamířený rybí cíl. Bedlivě bez hnutí jsem čekal, kdy podezřelý pohyb opět spatřím. Jo! Ve zlomku vteřiny zahlédl obrovský vír pod hladinou. Mohl jsem konstatovat, že jsem právě zahlédl kapitálního pstruha přímo v akci! Kropenatý veterán sebral něco z hladiny. Pachatel byl odhalen. Zbývala pár otázek. Co se stane, když ryba zabere? Podaří se mi ji z toho podvodního pralesa vytáhnout? Zatímco jsem bádal nad svou šancí, velký rybí stín znovu zaúřadoval. Vystřelil po rybce a hnal ji po proudu až do malé tůňky pod jízkem. Pstruh si vyloženě koledoval o píchnutí háčkem! Navázal jsem v rychlosti největší gumku z krabičky a lehkým zhoupnutím jsem ji poslal až na konec tůňky. Dvě popotažení a rána do špičky! Byl to útok, jaký jsem ještě nezažil. Jemný vláčák se prohnul pod náporem dravce. Jenže už první skok ryby rozhodl o výsledku. Stáhl jsem na břeh jen holý vlasec. Houby pstruh! Štika to byla! Jak jinak, ukradla mi nástrahu. 

Seděl jsem zklamaně na břehu a v adrenalinovém opojení jsem si znovu přehrával zážitek v hlavě. V tom vidím, že se v tůni opět rozlétly rybky. Na nic nečekám, znovu navazuji. Tentokrát před nástrahu nasadím lanko. Zhoupnu gumku na konec tůňky. Bez kontaktu ji přitáhnu až k nohám. Najednou si všimnu dravce, který ji pronásleduje. Z úkazu mám rázem dočista ztuhlou krev. Čekám, co se bude dít. Odhadem třičtvrtěmetrová štika chvíli postává na místě, potom se pomalu začne stáčet zpět do tůňky. V oblouku otevře tlamu, zatřepe hlavou a vyplivne guma, kterou mi ukousla v prvním kole. Pomalu zmizí v hloubce… 

Od té doby jsem ji už nezahlédl. Přesněji řečeno, už jsem ji k útoku nevyprovokoval. Jistě je dál zaparkovaná v bubnu jízku, odkud ji vytáhnout je takřka nemožné. Byla to snad jediná dravá ryba na zhruba 4 km úseku. Ale zážitek s ní stál rozhodně za to. Doufám, že se ještě někdy spolu setkáme...

I v malých vodách se mohou skrývat velké ryby.

Propadlina

Loňský rok byl pro mě ve znamení zkoumání zapomenutých vod. Na začátku byla vzpomínka na dětství, kdy jsem s dědou chodil na jednu propadlinu po důlní těžbě. Tak jsem si řekl, že tento revír mládí znovu navštívím. Slýchal jsem od tu a tam od místních rybářů, že už snad tato voda ani neexistuje, ale chtěl jsem se sám na vlastní oči přesvědčit, jak to s ní je. Pamatoval jsem si, že se auto nechávalo stát u cesty, a pak se polní cestičkou šlapalo kolem příkopu až k vodě .Bohužel cesta i příkop zmizly v propadlišti času. Má pěší túra se tak mnohonásobně prodloužila. Asi v půli cesty jsem si říkal, jestli se neplahočím nadarmo. Konečně jsem poznal místo, kde se měla nacházet propadlina – kdysi lovný revír o rozloze cca 2 ha. Jenže v současném stavu se dalo nadsázkou říct, že zbylou kaluž přeskočím. Voda zmizela a zbylo z něj jen malé oko s hloubkou cca 50 cm. Při pozorování hladiny nic nenasvědčovalo, že by v něm mohl být nějaký život, tedy krom žab. Prut jsem ani nerozbalil. Své vycházky jsem ale nelitoval. Na místě se mi vybavily vzpomínky a zážitky, které jsem zde prožil s dědou jako kluk. Bylo zajímavé, jak kraťoučká chvíle strávená na takovém místě umí vzpomínky oživit. Měl jsem pocit, jako bych je prožil včera…

Slepá ramena jsou miniaturními kousky panenské přírody.

Bylo – nebylo. Už není!

Už podle názvu následujícího příběhu je zřejmé, že se zmíním o revíru, který již bohužel neexistuje. Bohužel zanikl lidským přičiněním. Dodnes pátrám proč, ale informace jsou tak nedostupné, jakoby to bylo státní tajemství. 

Letošní duben si budu pamatovat ještě hodně dlouho, jelikož z mapy zmizelo jedno z mých nejoblíbenějších slepých ramen. Každé jaro jsem u něj trávil hodně času. Po většinu času jsem zde rybařil úplně sám. Když tak zavzpomínám, tak za posledních cca 6 let jsem tam málokdy potkal živáčka. Ráno jsem pokaždé vstal celý natěšený a vyrazit ke své oblíbené vodě. Tak tomu bylo i letos. 

Usednu do auta a nabitý elánem si to šinu zhruba 30 km od domova. Už, už se blížím k místu, kde odstavím auto, když si všimnu čerstvých blátivých stop na cestě. Záhy si to ke mně přes pole šine náklaďák plný hlíny. Ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, kam ta hlína míří. Beru cajk z auta a vkročím na zhruba 2 km túru. V polovině cesty mi začíná tuhnout krev v žilách. Právě spatřím, jak Tatra bez nákladu vyjíždí z míst, kde má být slepé rameno. Doslova zástavu srdce mi způsobí pohledu na místo, kde se leskla hladina „mého“ ramene. Už neexistovalo! Neexistovala ani okolní zeleň a stromy! Vše se změnilo v jedno oraniště! Mezi tím vším popojížděl buldozer, který zem udusával. Tolik zlosti a zároveň lítosti najednou jsem již v sobě dlouho neměl. Nenapadl mě jediný rozumný důvod, proč se tak stalo. Komu vadila ta malinká přírodní džungle, když ji musel srovnat se zemí. Znechuceně jsem se vrátil domů a začal se pídit po příčině této zkázy. Bohužel dodnes zatím bez výsledku. Příslušná MO mlčí, obecní úřad s tím prý nic společného nemá. Údajný majitel pozemku se mi nevyjádřil vůbec. Věřím, že vše bylo tak, jako vždy - pro MO to byl bezvýznamný kousek vody, kde léta nic nevysazovali, a kam nikdo nechodil. Voda nebyla v žádném pásmu ochrany, tak se zkrátka zrušila, aby tam někdo mohl sadit řepku či brambory. Tak ať mu na rybích nebožkách dobře rostou...

Každá, byť nepatrná louže tvoří vyvážený ekosystém a je plná pohybu.

Z mé TOP desítky „zapomenutých“ revíru už bylo za posledních 10 let z mapy vymazáno pět revírů. Je to smutný obrázek stavu, jakým tempem revíry mizí a nové nepřibývají. Docela vysoké číslo, i když se jedná o vody, v očích hospodářů a většiny rybářů, bezvýznamné. Pro malou hrstku rybářů, do které se řadím i já, takové revíry však přinášejí ty nejhezčí zážitky. Na další revír z mé TOP desítky už cení zuby Povodí a.s.. Příští rok má v plánu zahájit regulaci toku, nebo spíš jeho doposud neregulovanou část. Takže další říčka v pořadí dostane nálepku „mrtvá voda“. 

Bohužel, tento usek čeká zkáza pod taktovkou Povodí a.s.

Snad v nějakém příštím volném pokračování budu moct psát o těch pozitivních a úspěšných vycházkách na tyto revíry.

Text a fota: Petr Ramian alias Petula