V minulém díle jsme si mimo jiné řekli, že každá rybí migrace má nějaký svůj biologický účel. Kromě potravních migrací, které jsme si popsali minule, se ryby nejčastěji přemisťují z důvodů hledání vhodného útočiště nebo podnikají tahy na trdliště v čase tření. A právě těmto dvěma typům migrací se budeme věnovat v tomto článku. 

 

Hlavatka podniká při krátkodobém zhoršení prostředí migrace do přítoků. Jakmile dojde ke zlepšení podmínek, vrací se zpět na svá stanoviště.

 

Migrace za útočištěm

Řeka byla už pro staré řecké filozofy symbolem neustálého pohybu a proměn: Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, pravil už před dvěma a půl tisíci lety legendární Hérakleitos z Efesu. A i když nás na druhou stranu pohled na vodní hladinu uklidňuje a vyvolává pocity smíření a harmonie, je vodní svět skutečně velmi dynamické a neustále se měnící prostředí. Ryba, jako přirozená součást vodního ekosystému, musí na tyto proměny pochopitelně umět reagovat. V případě změny podmínek prostředí, které jsou pro ryby nevýhodné, je nezbytné, aby se na takové změny adaptovaly, nebo se pokusily nalézt nové útočiště s vhodnějšími podmínkami. Čím lepší má organismus schopnost adaptovat se na nové podmínky, tím větší je jeho naděje na přežití. A ryby, které zemi obývají už téměř půl miliardy let, musely v minulosti čelit několika naprosto dramatickým změnám klimatu, které vedly k masivnímu vymírání druhů. To, že přežily, svědčí o jejich schopnosti adaptace i houževnatosti při hledáni nových teritorií, vhodných k životu. 

V našich podmínkách mírného pásma mají migrace za útočištěm často sezónní charakter a jsou vyvolávány střídáním ročních dob. Například v letním období jsou migrace způsobeny úbytkem kyslíku ve vodě a snižováním stavu vody, případně vysycháním celých partií toku. Opakem těchto migrací jsou pak poproudové migrace ryb z mělčích a proudných úseků do klidnějších a hlubších partií v chladném období roku, a to za účelem přezimování. Každý rybí druh však reaguje na měnící se podmínky trochu jinak. Kupříkladu Hlavatka podunajská, která je teritoriálním druhem, podniká při krátkodobém zhoršení prostředí poproudové či protiproudové migrace do přítoků. Jakmile dojde ke zlepšení podmínek, vrací se zpět na své stanoviště. Snaha vyhnout se nepříznivým podmínkám v zimním období je typická pro úhoře říčního. V řekách, brakických vodách nebo přílivových zónách úhoři migrují do slepých ramen, kanálů nebo příkopů s dostatečnou hloubkou, která je ochrání před nepříznivými účinky zimy. Takto mohou migrovat až do vzdálenosti 5 km. V našich podmínkách však nedochází k migracím do zimovišť vždy a za všech okolností. Pokud je morfologie říčního koryta dostatečně pestrá, nemusí k takovým migracím vůbec docházet a ryby mohou přežívat na identických lokalitách, jaké obývají v teplejším období. Takové chování je naopak pro ryby výhodné, protože migrace vždy představují riziko snížení tělesné kondice a onemocnění, případně riziko ulovení predátorem. Poproudové migrace za účelem přezimování jsou v našich podmínkách typické pro cejna velkého. Na některých řekách existují vyhlášená zimoviště, kam se cejni stahují a kde se v určité období vyskytuje doslova hlava na hlavě, nebo, chcete-li, „lopata na lopatě“. Ryby zde přijímají potravu jen ve velmi omezené míře, což však často nebrání některým „taky rybářům“ ve snaze je ulovit. Hluboké zaplísněné rány na tělech ryb od velkých háků a trojháků jsou pak do očí bijícím symbolem toho, jak málo mnohým z nás stále říkají pojmy jako rybářská etika a úcta k přírodě a životu. Méně známou skutečností je, že poproudové migrace s účelem přezimování podniká i candát obecný, který však i během zimy přijímá potravu a aktivně loví. Do nádrží se před zimou mohou přesouvat také juvenilní stádia lososovitých ryb, která zde vyhledávají štěrkovité nebo kamenité dno. V obdobích sucha, kdy průtoky klesají k dlouhodobým minimům, migrují ryby za kyslíkem do přítoků nebo se shromažďují v hlubších tůních. Některé druhy však mohou v situacích, kdy dochází k vyschnutí koryta, migrovat vertikálně do hloubky – tedy problém vyřeší prostě tím, že se zavrtávají do bahna. Toto chování je typické pro některé druhy tropických ryb, ale například i naši vranku obecnou, která je schopna zavrtat se do dna až do hloubky 1 m.

 

Cejn velký je známý poproudovými migracemi na zimoviště; třecí vyrážka na těle tohoto mlíčáka však svědčí o tom, že brzy podnikne zcela jinou migraci, a to na trdliště.

 

Méně známou skutečností je, že migrace na zimoviště podniká i candát obecný, jinak potravně aktivní po celý rok.

 

Třecí migrace

Rozmnožovací instinkt nutí ryby najít si v určitém období vhodné prostředí, které zajistí úspěšný výtěr a následný vývoj jiker a vykuleného plůdku dle jeho životních nároků. Takovéto hromadné přemisťování ryb na trdliště nazýváme třecími migracemi. Migrace za třením jsou ve srovnání s předešlými typy velmi jasně zřetelné, protože probíhají u jednotlivých druhů většinou v krátkém, jasně vymezeném období roku a jsou provázeny nahlučením jedinců obou pohlaví. 

Třecí migrace jsou podmíněny především prostředím, které daný druh pro svoji reprodukci vyžaduje. Podle požadavků na výtěrový substrát rozeznáváme druhy fytolitofilní neboli indiferentní (bez specifických nároků na trdliště), fytofilní (rostlinný substrát), litofilní (tvrdý substrát – kameny nebo štěrk), psammofilní (písčitý povrch dna), ostrakofilní (výtěr do žaberní dutiny mlžů), speleofilní (do úkrytů) a pelagofilní (volně do vodního sloupce). 

 

Vhodná trdliště pro výtěr litofilních druhů ryb se nacházejí i pod silničními mosty v industriálních částech měst.

 

Protiproudové migrace za třením jsou charakteristické zejména pro litofilní druhy, mezi které patří říční ryby – pstruh, siven, lipan, vranka, hlavatka a proudomilné kaprovité ryby, tedy jelci tloušť a proudník, parma, ostroretka, podoustev nebo ouklejka pruhovaná. Tyto ryby se vytírají přímo v řekách nebo v jejích přítocích. Parmy, ostroretky nebo podoustve hledají při svých reprodukčních migracích vhodné písčité až štěrkovité dno v místech, kde je malé riziko, že jikry zaplísní, popř. budou zaneseny jemným bahnem. Protože však těchto vhodných lokalit není zpravidla mnoho, jsou nuceny uskutečňovat tyto reprodukční migrace, pokud jim to podmínky (vysoké příčné překážky a jezy) jen trochu umožňují.  

 

Syté zbarvení na těle samce podoustve – neklamná známka toho, že se nachází v období tření.

 

Délka třecích migrací bývá u jednotlivých druhů velmi rozdílná. U ryb, přezimujících v nádržích a nevyžadujících specifický výtěrový substrát mohou být velmi krátké, naproti tomu úhořovi velí instinkt vydat se na cestu dlouhou několik tisíc kilometrů. V našich podmínkách podniká dlouhé třecí migrace také štika obecná. Tato jinak samotářská teritoriální ryba je schopna vydat se na místo rozmnožování až do vzdálenosti 20 km. Naproti tomu migrace pstruha obecného jsou velmi krátké a jen zřídkakdy překračují 1 km. Z kaprovitých ryb patří mezi nejaktivnější migranty v době tření (jak už ostatně její druhové jméno napovídá) ostroretka stěhovavá. Délky jejich migrací se však velmi různí. Ani u tohoto druhu se velká část ryb příliš nevzdaluje svému domovskému okrsku (dle některých údajů až 77 % populace), naproti tomu zcela ojediněle byly zaznamenány třecí migrace ostroretek až do vzdálenosti několika set kilometrů.

 

I tato velká štičí jikernačka, jinak nevraživá teritoriální ryba, je schopna za třením putovat až do vzdálenosti 20 km.

 

Naproti tomu třecí migrace pstruhů obecných jsou velmi krátké a většinou nepřesahují délku 1 km.

 

Jedním z cílů třecích migrací je také zajistit rovnoměrnou distribuci jedinců v rámci vodního toku. Určujících faktorem pro délku migrací je proto také typ jejich jiker, případně způsob života juvenilních stádií. U pelagofilních druhů, vytírajících se volně do sloupce, mezi které patří například amuři a tolstolobici, jsou třecí migrace zpravidla velmi dlouhé, a to z důvodu zajištění dostatečného prostoru pro jejich vzplývavé jikry, které jsou unášeny proudem třeba i stovky kilometrů a u nichž během této cesty dochází k inkubaci a vylíhnutí. Uvádí se, že v našich podmínkách se amuři a tolstolobici přirozeně nevytírají, neboť na rozdíl od jejich asijské domoviny nemáme dostatečně velké a dlouhé řeky, které by umožnily úspěšný vývoj jiker. 

 

Třecí migrace lososů

Jak už jsme si několikrát říkali, hromadné migrace některých druhů živočichů nabízejí úchvatnou podívanou a ryby v tomto směru nejsou výjimkou. Řeky západního pobřeží Severní Ameriky se stávají každý rok na jaře svědky jednoho z největších zázraků přírody. Více než půl miliarda tichomořských lososů se v tomto čase vydává do svých rodných řek, aby zde dali život svým potomkům. Na tuto cestu se připravují celý život a uskutečňují ji většinou ve čtvrtém roce svého věku. Žádná z těchto ryb se už nikdy zpět do moře nevrátí. Řeka je jim pomyslnou kolébkou i hrobem. Při vstupu do sladké vody přestávají jíst a dokonce i pít a po hromadném výtěru umírají na naprosté vyčerpání. Je fascinující, jak přesně dokáží najít cestu do své rodné řeky, třeba i přes polovinu oceánu. Poslední vědecké výzkumy ukázaly, že mozky lososů obsahují molekuly železa, které jim podobně jako kompas pomáhají určit orientaci a ryby proto přesně vědí, kam plavou. I migrační tahy lososů jsou však různě dlouhé. Někteří lososi se vylíhli třeba jen několik kilometrů ve vnitrozemí, jiné čeká namáhavá pouť proti proudu řeky, dlouhá i 3 tisíce kilometrů. Zajímavé je, že tato osudová cesta končící smrtí se týká pouze pacifických lososů, a nikoli jejich příbuzných z Atlantiku, mezi které patří i náš losos obecný. Tyto ryby po výtěru nehynou, ale vracejí se zpět do moře, aby si cestu na trdliště příští rok opět zopakovaly. Proč se toto tichomořským lososům nikdy nepoštěstí a řeka je jim zároveň i hřbitovem, zůstává dodnes záhadou.

 

Tyto řeky jsou vždy jednou do roka svědky velkolepého přírodního představení – migračního tahu lososů.

 

Třecí migrace úhořů

Další z úžasných ryb, která podniká dlouhou třecí migrací do míst svého narození, je úhoř říční. Na rozdíl od lososa, který je rybou anadromní, migrující z moří do řek, je úhoř amphidromním druhem, který absolvuje cestu přesně opačnou. Cílem jejich pouti není tedy mělká lososová řeka, ale naopak jedno z nejhlubších míst na naší planetě, Sargasové moře poblíž Bermud. Před tím, než sem úhoř doputuje, jej však čeká téměř 7000 kilometrů dlouhá cesta přes celý Atlantik, která trvá zhruba rok a půl. Ani úhoři během této migrační pouti nepřijímají žádnou potravu (dochází u nich dokonce k uzavření řitního otvoru) a žijí pouze ze svých tukových zásob. Samotné tření pak probíhá volně ve vodním sloupci, v hloubce několika set metrů nad šestikilometrovou hlubinou. Po reprodukčním aktu všechny ryby hynou a jejich těla se pomalu propadají do hlubin, na tajemné a dosud málo zmapované dno Sargasového moře. Svůj úkol však úhoři splnili, dali život novým generacím a jejich poslání v nekonečném koloběhu života na této zemi tak bylo bezezbytku naplněno.

Pokračování příště

 

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Vojtěch Sklenář, Milan Rozsypal