Jak se to stalo: Jako každý rok jsem netrpělivě vyhlížel v kalendáři datum 16.4. Nejsem už takový blázen, že bych čekal u vody, až nastane ta hodina, ale prostě jsem ráno vstal a jel. Měl jsem celkem jasno, kam. Vyzkouším všechny čtyři pstruhové revíry v mém okolí. Bohužel jsem vyzkoušel jen jeden – Mohelku. Na prvním vhodném místě už jsou dva rybáři (budoucí pachatelé). Mají auto hned za pr…lí u vody. Ještě si říkám, že jim to není blbý. No nic, asi mají rádi mít svůj majetek na očích, doba je už taková. Jedu tedy ještě asi 500 m nad ně, s tím že projdu větší úsek. Auto nechávám na výjezdu na pole, abych na něj taky pěkně viděl. Nebylo tedy někde ve křoví, ale na volném prostranství. Přecházím přes pole asi 200-300 m k říčce. Co tůňka to duhák, jak jinak… Možná že jich tam je víc, ale ten jeden to vždy rozplaší tak, že musím postoupit dál. Moje vláčkařské srdce je sice spokojené, po tak dlouhé odmlce, ale pojedu jinam, třeba budu mít štěstí na potočáka seniora. 

 

 

Pomalu vylézám na strmý břeh a vydávám se přes pole k autu. Koukám, že za mnou stojí auto těch rybářů. Jeden z nich obhlíží interiér. Nejsem blázen, abych tam něco na sedačkách nechával! Vše mám v kufru. To ho asi taky napadlo, tak něčím rozbíjí okno u pátých dveří a najednou je půlkou těla v zavazadlovém prostoru. Já idiot tam nechal peněženku i s doklady. Ta jediná je taky zajímala. Běželi jste někdy v broďákách přes oranici? Já jo! Všimli si mě a ujíždějí pryč. Koukám do auta. Vzali jen tu peněženku. Vedle leží krabičky s mouchami a woblerky. Teď když se tomu můžu už jen smát, vlastně mě trochu urazili. Pohrdli mými výtvory z peří! Ty byly za víc, než za těch 1500 Kč v peněžence, byly k nezaplacení. Ani mě nenapadlo, že jsem je mohl vyfotit! Fotím si jen rozbitý sklo. Volám 158, ale zbytečně není signál. Chodím po poli a hledám místo, odkud bych si mohl zavolat pomahače a chrániče. Přijíždějí asi za půl hodiny. Není kam spěchat, nejde o život. Fotí si škodu, vyšetřují… najednou se přiřítí octavie combi, vyjede na pole za mne, z ní vystoupí řidič a vyděšeně se mě ptá, jestli mi něco není. Koukáme na něj jako na blázna. Pak se vše vysvětlí. Pan je z telecomu a nahlásil krádež kabelu mezi dvěma obcemi. Myslel si totiž, že na mě spadl sloup, když na něm není kabel (všiml si totiž rozbitého skla). Prý se mu to už stalo někde u Kladna a firma musela platit odškodné. Teprve teď si všímáme, že na sloupech není kabel. Cca 2 km kabelu je někde ve sběrně! 

Nemá cenu se rozepisovat o podrobnostech, ale ze služebny jsem se dostal až navečer. Znáte to. Pak přišlo kolečko po úřadech, všude platit a čekat. Nic příjemného. Od té doby nosím vše v kapse. Nic v autě nenechávám! 

 

 

Sezóna byla tímto nepříjemným zážitkem poznamenaná. Pstruhovky tečou obyčejně v panenské přírodě, stranou od civilizace. Tak to pro mě znamenalo, zaparkovat někde na hlídaném parkovišti a na top místa dojít, nebo chytat na místech, která moc zážitků obvyklých kolem pstruhů neslibují. Prostě už mi chyběla ta pohoda a relax. Navíc si myslím, že ryb ve vodách rapidně ubývá a chytání duháků mě už nenaplňovalo. Jistě jsem mohl chytat i na mimopstruhovce, to jsem taky dělal, ale pstruhový potok ničím nenahradíš. A to jsem si na stará kolena pořídil kompletní výbavu na muškaření – od pultíku až po novou intermídu. Po ulicích, v lesích apod. jsem sbíral každý zajímavý pírko, nebo cokoli, co by bylo pro ty mrchy šupinatý něčím zajímavý. Bojoval jsem s manželkou boj, který nakonec vyhrála - o to, kde a kdy budu moct vázat. Už nevážu. 

Letos jsem si koupil už jen pstruhovku. Myslel jsem, že to rok vydržím, dám si pauzu a pak s plným nasazením budu zpět. Koupil jsem si jí až v květnu, mluvil jsem totiž s jedním novým adeptem Petrova cechu a ten mě svým elánem tak naladil, že jsem si hned odpoledne šel pro povolenku. Vzal jsem si jen krajskou. No jo, ale bylo to furt ve mně, jak v koze! Nic jsem z toho neměl. Stále jsem měl v podvědomí, co se mi přihodilo. Byl jsem u vody letos všehovšudy 5x! Já, který býval u vody i 5x denně! Prostě konec, končím. Po padesáti letech v mokrém světě končím. 

 

 

Co ale s volným časem? Začal jsem se sportem, který se dá hrát v každém věku. Kde se nedá podvádět, kde mě každý pozdraví, podá ruku, kde si nikdo nedovolí přijít v oblečení, které se nehodí. Začal jsem hrát golf. Tady každý hráč přijde, podá mi ruku, popřeje pěknou hru a po hře mi zase podá ruku a poděkuje za pěknou hru. Každý musí mít tričko s límečkem, nikdo nepřijde v riflích. 

To mi vadilo u vody. I na závodech. Jak může někdo přijít k vodě v růžovém tričku? Proč se pak diví, že nic nemůže chytit? Zkuste dát na hladinu mezi potěr (jestli na nějaký, při dnešním stavu ryb, narazíte) kousek bílého papíru. Poplavou od něj, jako ty rybičky od Paroubka. Prostě k vodě by se mělo chodit v přiměřeném oblečení. 

Zpátky k pozdravu. Připadá mi, že dnes už to snad i vyučují na školách. Přestalo se všeobecně zdravit. Petrův zdar už ani u vody není slyšet a většina těch nových rybářů asi ani neví, co to znamená…

Pánové v khaki u vody, loučím se s vámi a přeji vám do budoucna jen samé lepší dny! Mějte se fajn a snad někdy… Petrův zdar!

 

Bývalý rybář – Jiří Ludvík