Slavnou éru ukončila až revoluce a nástup kapitalizmu v roce 1989, kdy se do naší vlasti začalo dovážet levné zboží, které tuzemské výrobce zlikvidovalo. Na šikovnost českých ručiček se však nedá jen tak zapomenout.

 

 

Je všeobecně známo, že lidé loví ryby od nepaměti a toto nejstarší řemeslo patřilo k velmi důležitému zdroji obživy. S humornou nadsázkou lze říci, že období nepaměti muselo být nádherné, protože k nejstaršímu řemeslu patří i prostituce. Představuji si to tak, že v těchto časech byli muži rybáři a ženy kurtizány. Musela to být krásná doba a je škoda, že se z ní nedochovaly žádné záznamy.

 

Konec devatenáctého století

Z této doby již nějaké vzpomínky existují. Na přelomu 19. a 20. století se lovilo nejčastěji do čeřenů a vrší. Čím dál častěji se však začali objevovat rybáři s prutem, kterým se říkalo proutkaři. Na Vltavě v Praze Podskalí chytali ze břehu, z vorů nebo pramic na plavanou. Nejčastěji na vrbový proutek v délce jednoho sáhu nebo i o něco výš a prodávali je hokynáři. Vlásek býval o třech nebo čtyřech žíních, na konci jen žíně jediná, ale pevná, aby se při silnějším záseku nepřetrhla. Návazce o délce dvou sáhů, což jsou necelé dva metry, stačily na všech místech. Větších hloubek, mimo vyšehradskou skálu, zde nebylo. Jako nástraha se používala zpravidla žížala. Kde rybář usedl, tam obvykle rybu hned chytil a nemusel ani vnadit. Byly tu „padoustve“ jako šindele a cejni jako uhlířské lopaty. Úlovky se spotřebovaly jednak doma nebo se prodávaly v sousedství rodinám nerybářů, případně do hospod. Sousedům se nevážily, nýbrž jen odhadovaly podle oka. Urostlá podoustev za šesták, cejn za dva či tři a to už takový úlovek stačil celé rodině k svátečnímu obědu. S úhoři nebo jinými vzácnějšími rybami se pospíchalo do hotelu. Zvlášť vyhlášený byl Platýz, kde byl odbyt vždy zaručen. Mezi úlovky patřily většinou menší ryby jako jelci, cejni, podoustve, ale někdy zabrala i štika, kapr nebo dokonce sumec.

V roce 1902 vzbudil pozornost široké veřejnosti úlovek pana Šimánka, člena Prvního rybářského klubu v Praze. U Stárkových mlýnů chytil na udici a čtyřžíňový vlasec, kapra o váze 14,5 kila.

 

První rybářský klub v Praze

Vznikem klubu v roce 1886 byly položeny základy organizovaného rybářského sportu. V souladu se zákonem, který vešel v platnost roku 1883, mohl provádět lov ryb jen ten, kdo vlastnil rybářský lístek. Byly stanoveny doby hájení ryb a nejmenší lovné míry. Rybáři začali na revírech nejen lovit, ale také hospodařit a rybaření se začalo pomalu měnit ve sportovní disciplínu. Zprvu bylo chytání výsadou hlavně mužů v důchodovém věku a bylo spojováno s odpočinkem a pobytem v přírodě. Přibývalo však stále mladších nadšenců a zdokonalovala se i rybářská výbava. Náčiní dovážené hlavně z Anglie, bylo velmi drahé a sportovní rybolov tak mohli provozovat pouze majetnější občané. 

 

 

Prvním výrobcem rybářských potřeb na našem území byl Wenzel Thöner 

V roce 1903 založil Wenzel Thöner v Děčíně firmu SOL, zaměřenou na výrobu rybářských potřeb a kovového zboží. K největšímu rozmachu výroby rybářského náčiní došlo až po první světové válce. Z historického pohledu je zajímavé, že prvenství ve výrobě československých rybářských potřeb je připisováno Josefu Rouskovi ze Žďáru nad Sázavou, který vstoupil na scénu až v roce 1931. Možná proto, že Wenzel Thöner byl Němec a v továrně pracovali pouze němečtí zaměstnanci. K Josefu Rouskovi se později vrátíme, protože po uvalení nucené správy, se veškerá výroba v roce 1951 z Děčína do Žďáru přestěhovala.

Ve třicátých letech už měla firma Sol velmi bohatý rybářský sortiment, mezi který patřily pruty bambusové, tonkinové, navijáky nottighamské, otočné, kolečka i vrhací. Z dalšího náčiní pak podběráky, vylovovací háky, imitace, třpytky, systémy pro lov na rybičku, štikové řetízky, obratlíky, karabinky, splávky, háčky, vodící a koncová očka aj.

 

 

 

Mezi nejžádanější patřily navijáky značky Triplex. Zejména Sol Triplex C se stal velmi oblíbeným smekacím navijákem. Díky příznivé pořizovací ceně byl dostupný široké veřejnosti a prodalo se jich opravdu hodně.

 

 

Triplex A stál 460,- Kč, Triplex B 580,- Kč a Triplex C 190,- Kč. Sláva tohoto navijáku pokračovala i po znárodnění v roce 1948, kdy výrobu firmy Sol převzal Národní podnik TOKOZ. Naviják Triplex C doprodával pod novým jménem Tokoz Record, kdy nahradil pouze kovovou krytku u kličky s nápisem Triplex C, za novou Record Tokoz. Z těchto navijáků vznikl po úpravách legendární Reex, který už pamatuje mnoho dnešních rybářů. V sedmdesátých a osmdesátých letech měl Reexíka snad každý kluk. I k této kapitole se časem ještě vrátíme.

Jedním z nejstarších navijáků je Sol Triplex s otočným alchatinovým očkem, které se pomocí páčky přetáčelo do polohy na navíjení nebo nahazování. Tento naviják je dnes už považován za velmi vzácný kousek.

 

 

 

Wenzel Thöner myslel i na muškaře. Kromě lehkých štípaných muškařských prutů vyráběl i muškařský naviják č. 2700.

 

 

Mezi sběratelsky ceněné navijáky patří i nottinghamský č. 2650 určený pro muškaření nebo lov na plavanou. 

 

 

 

Sol vyráběl i velké množství hliníkových koleček vhodných pro všechny způsoby chytání. Na fotografii je model č. 2720 o průměru 90 mm.

 

 

 

V období let 1930 – 1945 prodělaly zejména vrhací navijáky zásadní vývoj a určily tak směr moderní rybařiny. Velký pokrok zaznamenaly i kmenové šňůry, kdy tlusté paličkované šňůry ustoupily slabým imitacím, podobným dnešním vlascům. Klasickou sedavou rybařinu začal doplňovat nový fenomén, lov přívlačnou udicí. O blýskačích, blinkrech a dalším cajku si řekneme příště.

Retrův zdar!

 

Autor: Zdeněk Hofman

Foto a reprodukce: Lenka Hofmanová

Zdroj: Rybářství 1984, Rybářský věstník 1937, internet a pamětníci