Je to zcela přirozené. Člověk v dávných dobách žil v tajemném světě plném záhad a nevysvětlitelných jevů, věda v dnešním slova smyslu byla ještě v plenkách a tam, kde chyběly potřebné znalosti a informace, nastupovala namnoze fantazie i typická lidská vlastnost: pověrčivost. Zkusme se tedy v tomto díle vcítit do myšlení lidí minulých staletí a řekněme si, jakým způsobem člověk pohlížel na život a chování kaprů a nakolik se jeho znalosti „kapřího světa“ lišily od našich dnešních vědomostí.

O potravě kaprů

Lidé už od nepaměti používali k lovu ryb různé návnady a nástrahy, především živočišného původu. O potravě ryb však měli často poněkud zkreslené představy, a týká se to i naší nejdůležitější a nejlovenější ryby. Domestikace kapra byla bezesporu největším rybářským objevem všech dob. Zkušenosti s potravním chováním kaprů a tedy i vhodným způsobem přikrmování však člověk získával postupně. Už staří Římané chované kapry krmili a do potravy přidávali i různé olejnaté ingredience. Slavný historik Plinius píše, že kapři: „(…)nejvíce se radují a krmí ochutnáváním oleje a mírnými dešti“. Ve středověku se obecně soudilo, že se kapr živí zemí a bahnem. 

Domestikace kapra byla bezpochyby největším rybářským objevem všech dob.

Významnou osobností českého rybníkářství byl olomoucký biskup Jan Dubravius, který v 16. století vydává spis O rybnících, který pak po mnoho staletí slouží jako základní učebnice rybničního hospodářství, a to nejen u nás, ale prakticky po celé Evropě. Jan Dubravius si ve svém díle všímá, že kapr: „(…)ačkoliv není masožravec, přece velmi rád chytá jako potravu červy, vylézající ze země, a komáry a mouchy, létající nad hladinou“. Staří rybníkáři tak rozlišovali dvě „pastvy“ kaprů. První letní povrchovou a druhou hlubinnou, kterou kaprům poskytuje písek a bahno na dně rybníka. Dubravius také píše, že se mnoho rybníkářů rozhodlo krmit kapry ve vodě máčeným obilím a dále hrnčířskou hlínou, mírně vypálenou a zpracovanou s olejnatými pokrutinami. Jistě i díky ne příliš vhodné skladbě krmení neměly tehdy rybníky ani zdaleka takovou výtěžnost, jako je tomu dnes. Teprve v druhé polovině 19. století zahájil slavný rybníkář Josef Šusta rozsáhlý výzkum potravy kapra, na jehož základě se podařilo výrazně zvýšit produkci z rybochovných ploch.

Přestože člověk chová kapry už dva tisíce let, informace o jeho životě získával postupně.

Kapr ranhojič

Je až a s podivem, nakolik se ryby v průběhu věků uplatňovaly v lékařství a přírodní medicíně a jaké množství zaručených receptů na nejrůznější tělesné bolístky bylo spojeno s produkty z ryb. Dr. Jiří Handsch, který v 16. století vydává důležitou, latinsky psanou knihu Labské rybářství v Čechách a Míšeňsku, ze které dodnes čerpáme mnoho podstatných informací o tehdejší skladbě rybí obsádky i způsobech lovu na našich řekách, věnuje část knihy i využití ryb a rybích produktů v tehdejším lékařství. Některé léčebné procedury zhusta zavánějí šarlatánstvím a dnes nás hlavně pobaví, ale opět je musíme brát jako svědectví své doby. Tak například vařený úhoří tuk, jímž se potře hlava, údajně zabraňuje plešatění a pomáhá vzrůstu vlasů. Úhoř pomůže i od závislosti na alkoholu -  stačí naložit rybu do vína, a po požití takto úhořem „macerovaného“ révového moku prý člověk získá k alkoholu odpor. Živý lín přiložený na břicho nemocnému zase spolehlivě vypudí z těla žloutenku a ještě získá při této proceduře šafránovou barvu (před podáváním pak jistě už netřeba kořenit…).

Mnoho druhů kaprovitých ryb sloužilo v minulosti i v lidovém léčitelství. Také lín měl pověst ryby-doktora, živý se prý přikládal na břicho lidem sužovaným žloutenkou

Co se kapra týče, je způsob, jakým nás zbaví zdravotních potíží, opravdu hodně sofistikovaný: v patře kapra se prý nachází tříhrotový kamínek, který se musí z ryby vyjmout, dokud je ještě syrová. Kamínek vložený do úst či pod jazyk pak pomáhá proti pálení žáhy, žízni při horečce i krvácení z nosu. 

Je samozřejmě spíše zábavnou hrou představovat si, nakolik mohly být tyto svérázné recepty ve skutečnosti účinné. Zajímavé však je, že autor spisu Jiří Handsch sloužil svého času jako osobní lékař arcivévody Ferdinanda, a pohyboval se tedy v těch nejvyšších aristokratických kruzích. Jestli však i panu arcivévodovi vkládal při pálení žáhy pod jazyk kamínek vyjmutý z kapří hlavy, se už asi nikdy nedozvíme...

V patře kapra se podle starých léčitelů nalézá trojhranný kamínek, jenž vložený do úst pomáhá proti pálení žáhy, žízni při horečce i krvácení z nosu

Kapr v pověstech a lidových vyprávěních

Jak už bylo řečeno, vztah mezi lidmi a kapry je už po tisíciletí velmi těsný. Jeho přirozené životní prostředí však vzbuzovalo v člověku vždy respekt. Lidé ve vodě nalézali obživu, ale zároveň se jí i báli. Pod hladinu není vidět a neproniknutelná masa vody proto v lidech jitřila představivost i příslovečnou pověrčivost. Vodní prostředí se proto také odráželo v ústní lidové slovesnosti a bylo součástí mnoha pověstí a pohádek. Vždyť jedna z našich vůbec nejznámějších nadpřirozených bytostí – vodník, je vlastně ztělesněním ducha vody. Jednou z nadpřirozených schopností vodníků bylo i umění proměnit se v kapra. 

Pověsti, v nichž hrají důležitou roli kapři, se však neodehrávají pouze v našem prostředí. Vyprávění o tom, kterak získal do svého erbu rybu prastarý slezský rod Bzenců z Markvartovic, nás dokonce zavede až do daleké Itálie.

Pověst o erbu Bzenců z Markvartovic.

V pradávných dobách se v Lombardii nalézala jezera, v nichž žili kapři, kteří se dle starých pověstí živili zlatým pískem z jezerního dna. Tito kapři přitom nebyly jen tak obyčejné ryby. Měli obrovské ploutve podobající se ptačím křídlům, jen s tím rozdílem, že nebyly porostlé peřím. Pokud se takovému kaprovi zachtělo, mohl vyletět do povětří.

I stalo se, že jednoho dne do kraje přitáhl jakýsi kníže. Jakmile uslyšel o létajících rybách, dostal neovladatelnou chuť takovou rybu okusit. Jeden z jeho panošů se okamžitě svému pánu nabídl, že rybu chytí, přinese a nechá připravit k zítřejší snídani. Kníže požádal své hostitele, aby jeho služebníkovi ukázali místo, kde se dají takové létající ryby chytit, a panoš se vypravil na lov. Když přišel na břeh jezera, připravil rybí návnadu a do vody hodil vrš.

Lov byl nadmíru úspěšný a panoš tak dokázal splnit svůj poněkud vychloubačný slib, který dal knížeti. Na památku dostal od svého pána právo nosit na svém modrém štítu stříbrnou okřídlenou rybu on i jeho potomci.

Erb rodu Bzenců z Markvartic; podle pověsti si vydobyli rybu do rodového erbu až v daleké Lombardii

Pověsti o Jakubu Krčínovi

Za všechny pověsti, které se vztahují k našemu vodnímu prostředí, zmiňme ty o osobě kontroverzního rožmberského regenta Jakuba Krčína. Kapři se v nich sice většinou přímo nevyskytují, ale s chovem naší národní ryby je jméno našeho nejslavnějšího rybníkáře neodmyslitelně spjato. Tento legendární stavitel rybníků byl údajně ve spolku s ďáblem, který mu pomáhal s realizací jeho velkolepých plánů. O Krčínově spolku s čerty se dochovalo hned několik pověstí. Vyprávělo se například, že část Zlaté stoky vyoral sám s čerty, které po nocích zapřahoval do pluhu. Podle jedné z pověstí vyoral čert Zlatou stoku během jediné noci. Ani po smrti se nedostalo Krčínově duši potřebného klidu. Mnohokrát byl prý spatřen, jak se za hlubokých nocí divoce prohání v černém kočáře po hrázích Rožmberka i jiných rybníků, a nejednou byl spatřen i na náměstí v Třeboni. Podle některých pověstí táhne kočár šestispřeží černých kocourů – převtělených čertů, podle jiných ho vezou černí koně, kterým z nozder šlehají plameny. Sám Krčín je oděn v černém hábitu a zelenýma svítivýma očima slídí po okolí. Někde se uvádí, že jeho tvář je sinalá a rybníkář lká nad svou někdejší krutostí, jiní vypravěči tvrdí, že se jízlivě směje a z toho smíchu tuhne krev v žilách. Podle jiných pověstí musí rožmberský regent na oplátku sám zapřažený do pluhu orat hráze rybníků, které postavil. Čerti ho přitom nijak nešetří a bez ustání pohánějí bičem k usilovné robotě.

Za vznik těchto pověstí může nejspíš skutečná Krčínova povaha, v níž se mísily nesmírná pracovitost (dnes bychom řekli workholismus), až chorobná ctižádost, velká míra megalomanství a zároveň povýšenost i tvrdost, s níž jednal s prostým dělným lidem. Ten se za prodělaná příkoří pomstil aspoň tak, že nechal černou duši slavného rybníkáře bloudit po hrázích jeho rybníků v přítomnosti temných nadpřirozených sil. 

Tango na Sekku

V předchozích dílech našeho seriálu jsme se už zmiňovali, že kapra nechováme v úctě jenom my v našem českém rybníčku. I jinde ve světě si ho lidé cení, a to zdaleka nejen kvůli masu. Ryba je v mnoha kulturách symbolem štěstí, hojnosti a plodnosti. A ryby se také velmi často znázorňovali ve formě kapra, který byl pro svoji velikost a elegantní krásu považován za posvátnou rybu. Důležitou symbolickou roli hraje kapr zejména v kulturách dálného východu. V Japonsku se dokonce slaví svátek, v němž hrají kapři nejdůležitější roli. Dnešní název svátku je Kodomi no Hi, původně se však jmenoval Tango na Sekku a slaví se vždy 5. května. Jde vlastně o japonský Den dětí, i když určen je především chlapcům. Před tímto dnem pověsí rodiny, kde mají doma chlapce, nad svůj domek barevné kapry z látky. Látkoví kapři vlající nad domem ve větru vypadají, jako by pluli proti proudu. Podle pověsti totiž kdysi existoval kapr, který zdolal proti proudu vodopád, nahoře se proměnil v draka a dostal se na nebe. Kapři tak mají symbolizovat nezdolnou životní sílu. Ryby mají různou velikost a barvu. Nahoře pluje velký černý kapr, který symbolizuje otce, pod ním červený, představující matku a pod nimi menší kapři, představující syny. Kapříků je přesně tolik, kolik synů v rodině žije.

Kapr patří mezi atraktivní úlovky i pro ty nejmladší rybáře. V Japonsku hrají kapři důležitou symbolickou roli i v tamním svátku podobném našemu Dni dětí

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Jiří Šebela