Spuštěný Prýgl v podzimním období.

Jak šel čas...

Ovšem čas nezastavíš, stejně tak jako změny! Někdy na konci 90. let minulého století, modrá voda přehrady zelenala a vůni opalovacích krémů vystřídalo poměrně specifické a nepříliš vábné aroma vodního květu sinic. I do Brna dorazila „kvetoucí voda“, která postihla spoustu nádrží po celé zemi...

V důsledku po desetiletí nahromaděných živin v sedimentu nádrže se rozmohly sinice. Na hladině se vytvořil souvislý brčálový povrch, který z dálky, ale i blízka, připomínal dokonale střižený anglický trávník. Vypadal natolik věrohodně, že si na něm i čas od času odpočinul prolétající motýl. Samozřejmě, jakmile si namočil křídla, už neodletěl. Sinice se staly létajícímu hmyzu smrtonosnou pastí! 

Rozbujelé zelenisko nakonec od vody vyhnalo i ty nejodvážnější koupáče. A tak na březích zůstali jen rybáři. Tento stav byl vlastně jediným pozitivem. Po důkladné „mediální masáži“ se přehradě začali velkým obloukem vyhýbat obyvatelé celého města. Odborníci v televizních reportážích varovali, že sinice mohou vyvolat alergické reakce, záněty kůže, chronické onemocnění jater. A od té chvíle měli rybáři u vody božský klid! 

Na druhou stranu se tu a tam ve sdělovacích prostředcích objevila nějaká „zaručená“ informace, že se nedoporučuje ani konzumace ryb z přehrady a na závěr byl doplněn nějaký ten negativní příklad. Pod vlivem těchto zpráv občas v myslích rybářů zavrtal červíček pochybnosti, jestli čerstvě ulovený kapřík nebude jeho „poslední večeří“.

Kvůli likvidaci sinic se  břehy  Brněnské přehrady dokonce vápnily.

„Potvory“ sinice

A cože to jsou ty nebezpečné sinice vlastně zač? Sinice jsou organismy, které se v malém i větším množství vyskytují v každé nádrži. Dokonce i v Brněnské přehradě se objevily hned po jejím napuštění. 

Jejich hlavní škodlivost spočívá v tom, že jsou schopny do svého okolí uvolňovat látky, kterými ovlivňují samy sebe, ostatní organismy a nakonec i kvalitu vody. Mezi tyto látky patří např. enzymy, aminokyseliny, organické kyseliny a v neposlední řadě toxiny (jedy). Toxicita sinic (dále jen cyanotoxiny) je vyšší, než třeba toxicita nejedlých hub nebo některých rostlin. Cyanotoxiny jsou látky sekundárního metabolismu, ale nejedná se o odpadní látky metabolismu. Proč je sinice produkují? Jedna z teorií říká, že zkrátka na jejich tvorbu mají speciální geny, které jsou mimochodem jedny z nejstarších...

Největší letní neduh našich vod - masivní rozbujení řas a sinic!

Dělení  cyanotoxinů

Toxinů sinic je hned celá řada! Zpětně po letech mohu potvrdit, že jsem si některý z nich po jedné „osvěžující“ koupeli vyzkoušel doslova na vlastní kůži... 

Jedy ze sinic se dělí, podle působení, do několika skupin. Například neurotoxiny jsou toxiny, které napadají nervovou soustavu. Mezi příznaky intoxikace se řadí zejména křeče, dávení, ztráta stability. Další skupinou jsou hepatotoxiny, jejichž cílovým orgánem jsou játra. Nejčastějšími projevy jsou nechutenství, slabost a zimomřivost. Na játrech jsou patrné léze a nekrózy. Játra jsou zvětšená. Stejné příznaky mohou postihnout i ledviny. Imunotoxiny jsou cyanotoxiny, které obecně poškozují obranyschopnost, což může mít za následek vyšší vnímavost k nemocem. Tyto toxiny také mohou vyvolávat expresi alergií. Embryotoxiny mají vliv nejen na plodnost, vitalitu a mortalitu embryí u larev ryb, ale i dalších vodních obratlovců. Mohou však mít vliv také na lidský plod a negativně ovlivňovat jeho vývin. Intoxikace se projevuje svévolnými potraty, mentálními nebo tělesnými defekty. Ve vodních květech sinic byly prokázány další nebezpečné látky, např. dermatotoxiny - látky způsobující průjmy, bolesti břicha a zvracení.

Účinky cyanotoxinů na bezobratlé živočichy

Poměrně komplikovaný je vztah vyprodukovaných cyanotoxinů k zooplanktonu. Dá se říci, že ani mezi odborníky nepanuje na tento problém jednoznačný názor. Jedna z teorií zastává názor, že cyanotoxiny mají chránit sinice před „vyžíracím tlakem“ zooplanktonu. Tuto myšlenku podporuje skutečnost, že toxicita našeho běžného rodu sinic - Microcystis - sílí se zvyšující se počtem perlooček. Dalším zajímavým faktem je, že menší druhy zooplanktonu jsou vůči cyanotoxicitě méně citliví, než velký zooplankton (např. perloočky). U drobných rodů dochází jen k částečnému omezení jejich rozmnožování. Z toho plyne, že sinice mohou během roku výrazně ovlivňovat druhové složení i celkové množství zooplanktonu, a tím výrazně zasáhnout do potravní nabídky ryb.

Nabízí se otázka: „Jsou cyanotoxiny produkovány jako přirozená obrana proti zooplanktonu?“ Je zajímavé, že produkce cytotoxinů byla prokázána i v lokalitách, kde se zooplankton vůbec nevyskytuje. Navíc jeden z nejznámějších cyanotoxinů – microcystin - nejvíc působí na jaterní tkáň u živočichů, kteří se sinicemi vůbec neživí. Nabízí se tedy další teorie. Tou je, že microcystin, či další nebezpečný hepatotoxin - nodularin, mohou být ukládány v buňce jen jako zásobní látka bohatá na dusík.

Třetí teorie říká, že vytváření jedů je vlastně pouze jakýmsi „komunikační prostředkem“ mezi sinicemi v ekosystému. Přímé důkazy však zatím chybí... 

Okoun ve "špenátu" loví zooplankton a drobné rybky. Je při chuti stejně, jakoby byla voda křišťálově čistá!

Vliv cyanotoxinů na teplokrevné obratlovce

Cyanotoxiny působí na třech úrovních – poruchy zažívacího traktu, dermatitidy a respirační problémy. Hlavní negativní vlastností cytotoxinů tak je schopnost zhoršit zdravotní stav už nemocného člověka. Na zdravé jedince nemají podstatný vliv. 

Cyanotoxinům jsou ale přisuzovány otravy zvířat po celém světě. K otravě může dojít po kontaktu s vodou obsahující cyanotoxiny a v důsledku požití. Mezi učebnicové případy patří masivní úhyny ptáků v 90. letech minulého století v Japonsku (velká biomasa sinic druhu Microcystis aeruginosa), a také v okolí termálního jezera Bogoria v Keni. Většina otrav ptactva, divoké zvěře i dobytka byla způsobena požitím planktonních druhů sinic. Jsou však známé i případy otrav bentickými sinicemi, kterými se například otrávili psi pijící „kontaminovanou“ vodu ze skotského jezera Loch Inch. Voda se sinicemi na ně dokonce působila jako „atraktant“, kterému psi nemohli odolat.

Vliv cyanotoxinů na ryby

Poškození a úhyn ryb může nastat přímým, ale i nepřímým působením sinic. Nejčastěji se jedná o úhyny způsobené kyslíkovým deficitem. Deficit vzniká buď při rozkladných procesech odumřelých sinic, nebo také díky jejich „nočním vydýcháním“ kyslíku z vody. Další možností je doba začínajícího kolapsu populace sinic, kdy stále probíhá intenzivní fotosyntéza, čímž se zvyšuje pH vody, ale současně vlivem rozkladných procesů odumřelých sinic vzrůstá obsah amoniaku. V konečném důsledku má amoniak ve spolupráci s vysokým pH za následek poškození žaberního aparátu a nakonec smrt ryb udušením. 

Při vystavení rybí populace vlivu cyanotoxinů se může projevit celá řada nepříznivých vlivů. Jedná se o změny doby kulení jiker, malformací embryí, nebo třeba i změnami hodnot hematologických a biochemických parametrů. 

Microcystiny do jisté míry mohou ovlivnit i kvalitu svaloviny ryb. Microcystiny se do těla ryb dostávají různými cestami. Některé druhy ryb přímo konzumují toxické sinice. Jiné ryby, které se neživí fytoplanktonem, absorbují microcystiny skrze žaberní aparát nebo kůži. Třetí cestou bývá příjem sinicových jedů prostřednictvím potravního řetězce.

Ve špatných světelných podmínkách kvetoucích sinic lépe fungují pestré nástrahy.

Může nás ohrozit konzumace úlovků?

Tento bod je pro nás asi nejpodstatnější. Jestliže jste ortodoxním zastáncem hnutí „chyť a pusť“, tak jste naprosto z obliga. Běžný rybář, který si tu a tam nějaký ten úlovek na jídlo vezme, může být také v klidu - možnost ohrožení lidského zdraví v důsledku konzumace ryb, které mají ve tkáních microcystiny, je celkem zanedbatelná a není se čeho obávat. Zvláště vezmeme-li v potaz, že v našich podmínkách je konzumace ryb na velmi nízké úrovni. Podle statistik se v ročním průměru sní cca 5 kg ryb na hlavu, navíc to ani většinou nejsou tuzemské druhy ryb. 

Na druhou stranu je jasné, že u rybářů se tento údaj může výrazně navýšit. Pro přesnější představu lze uvézt následující výsledky výzkumu. Abychom překročili rizikový limit microcystinů museli bychom denně zkonzumovat cca 6,5 kg svaloviny tolstolobika, nebo 10 kg svaloviny kapra. Podstatně horší by ale byla konzumace rybích vnitřností, jejichž toxicita vykazuje několikanásobně vyšší hodnoty. Přesto lze konstatovat, že i když dochází ke kumulaci toxinů v rybím těle, jedná se o koncentrace, které jsou z hlediska ohrožení lidského zdraví minimální a nepřekračují stanovené limity. Ještě důležitější je informace, že pokud se ryby dostanou do prostředí bez sinic (podzim, zima, jaro) jsou microcystiny z podstatné části velice rychle z jejich těl vyplaveny. Pokud se můžete dostat do „ohrožení zdraví“, tak spíše přímým kontaktem se sinicemi, pak se nejčastěji mohou objevit příznaky otravy - zažívací obtíže či dermatitidy.

V zimě se voda v důsledku krátkého slunečního svitu od sinic vyčistí. Rozhodně to ale neznamená, že by z ní úplně vymizely!

Použité zdroje:

Kopp R., Adamovský O., Hilscherová K., Ziková A., Mareš J., Navrátil S., Palíková M., Hlávková J., Babica P., Maršálek B., Bláha L., 2008: Akumulace microcystinů v rybách a potravních řetězcích. In: Sborník semináře Cyanobakterie 2008. Brno, 2. - 3. 4. 2008, Flos aquae, s. 34-40

Pikula J., Adamovský O., Banďuchová H., Hilscherová K., Horáková J., Machát J., Maršálek B., Pašková V., Valentíková L., 2008: Toxicita sinic pro ptáky, Cyanobakterie 2008, s. 41 – 44

Maršálek B., Keršner V., Marvan P., 1996: Vodní květy sinic. Botanický ústav AV ČR, Brno, 142 s.

Maršálek B., Bláha L., Bláhová L., Kohoutek J., Adamovský O., Babica P., Šejnohová L., Kopp R., Vinklárková D., Maršálková E. a kol., 2009: Monitoring toxických sinic ve vodárenských nádržích ČR - tradiční a nové toxiny ( výsledky sledování z let 1993-2008), In: Sborník konference Vodárenská biologie 2009, Praha, 28. – 29. 1. 2009, Vodní zdroje EKOMONITOR, Chrudim, s.78 – 83

Maršálek B., 2004: Rozdělení cyanotoxinů – legislativa, In: Sborník semináře Cyanobakterie: biologie, toxikologie a moţnosti nápravných opatření. Brno, 21. 1. 2004, Vodní zdroje EKOMONITOR, Chrudim, s. 41-43

Text a fota: Dušan Poliak (Duši)