Bylo by tu krásně, kdyby...

 

Když ne já, tak nikdo!

Začnu tím, co se děje na rybníku mé domovské MO. Je to asi 3,5 ha rybníček za městem. Jeho obsádku tvoří kapři, amuři, bílá ryba a sem tam nějaký dravec. Na schůzích MO se neustále předhazuje, že je nás na takový malý rybníček cca 350 členů. Převážnou většinu členů (teď nechci nikoho urazit) tvoří starší a zkušená „populace“ rybářů. Mnozí neustále remcají, že v revírech okolních MO plavou kapři, amuři a další ryby mnohem větší, než právě u nás! Skutečně to tak bude. Ale proč tomu tak je, to už nikoho moc nezajímá. Možná třeba tím, že u sousedů má kapr zavedenou horní míru, existuje tam omezení počtu přisvojených úlovků a hlavně jsou to samostatné MO (pokud si tam chcete zachytat, musíte mít povolenku vydanou přímo organizací a ne celosvazovku). Prostě a jednoduše - k nám jezdí rybáři z širokého okolí, každý z nich si občas odveze nějakého toho kapříka a přitom si řekne: „Když už jsem ho chytil, tak ho vracet nebudu, ještě by ho vzal někdo jiný...“ Je mi jasné, že každý má právo vzít si rybu a je na každém, jak s ní naloží. Jenže, když potom protiútokem domácích je vyjádření, že berou ryby jenom proto, aby ji neodnesli nějací „cizáci“, tak je to docela smutné... 

Větší hrdinství je nezabít při každé vycházce povolené 2 kusy kapra, ale pustit je a dokázat, že člověk je tvor rozumný. 

Netvrdím, že si nikdy rybu nevezmu, ale určitě ne pokaždé! Kolikrát jsem byl svědkem toho, že jsem přišel k vodě, vybral si volné místo vedle kolegy rybáře a dal se s ním do řeči. Zatímco já se bavil chytáním a pouštěním, on chytil dva mírové kapříky, narval je vezírku a rozloučil se: „Mám nachytáno, tak zas zítra, kolego!“ Někdy jsem viděl i horší zvěrstva, kdy dotyčným nestačily ani dva kusy ušlechtilých ryb. A to jen proto, že by je mohli chytit (a odnést) „přespolňáci“. 

Rychle s ním do pytle, než ho vezme někdo jiný!

 

Malá, velká – to je jedno!

Jindy jsem byl svědkem ulovení štiky, která měřila přesně půl metru a byla vyhubená jako šavle. Šťastný lovec mě poprosil, ať mu úlovek pohlídám, že si jde do auta pro vezírek. Když jsem se zeptal, proč takhle malou a hubenou kudličku nepustí a nevezme si větší, která by byla ve všech ohledech lepší, jeho odpověď zněla celkem rozumně: „Raději si vezmu víc mladých a chutnějších ryb, než jednu velkou a starou...“ Inu dobrá, řekl jsem si. Když jsem se ale s tím stejným člověkem potkal o dva měsíce později, povedlo se mi vytáhnout nádhernou 80 cm dlouhou a krásně tlustou štiku. Okamžitě se mě kolega začal vyptávat, jestli si ji vezmu. Řekl jsem mu popravdě, že určitě ne. On mi řekl, že kdyby ji chytl on, už by ji nevrátil! Když jsem mu připomněl jeho dřívější názor, tak jen nakvašeně mávl rukou! I takhle může uvažovat a jednat dospělý a zkušený rybář... 

 

Malá, velká - to je jedno, všechny půjdou na pekáč!

 

„Školení“ budoucího rybáře 

Tento příběh se opět přihodil na rybníčku domovské organizace. Na břehu lovil na pohled příjemný starší pán se svým desetiletým vnoučkem. Z jejich rozhovoru jsem zaslechl, že se chystají ulovit vánočního kapříka. To by ještě bylo vcelku normální, jenže to, co následovalo poté, to byl úplný horor. Pro přesnost je důležité uvést, že se v našem revíru vyskytuje ohromné množství cejnů. Po chvíli lovu přišel mému sousedovi první záběr. Byl to asi dvaceticentimetrový cejnek. Po vylovení nastalo peklo! Pán vyškubl silou háček a cejnek mu vypadl z ruky. Ryba poskakovala po břehu a rybář ji následně nakopnul tak, že uletěla dobré tři metry, než sebou plácla na hladinu (nevím, jaký byl její další osud, ale doufám, že to rozdýchala). K „výkopu“ děda přidal komentář: „Tebe jsem nechtěl, chci kapra, ty malej spratku!“ To vše se odehrálo před zraky vnuka – budoucího příslušníka cechu rybářského! Nevydržel jsem to a zeptal se, co mu ta ryba udělala, že s ní takhle zachází. Nato odsekl, že mi do toho nic není, ať si ho nevšímám. Po tomto zážitku jsem se raději sbalil a odešel jinam.

 

I nechtěná ryba si zaslouží svobodu a život!

 

Co s tím?

Podobných příhod bych z paměti vydoloval mnohem víc, ale rozebírat je, to by byla zbytečná ztráta času. Rád bych proto apeloval na všechny rybářky a rybáře, aby se ke každé rybě chovali s úctou a brali ji jako rovnocenného soupeře. I nechtěná ryba má nárok na svobodu a život!

Dále, aby se zamysleli nad tím, že i když mají někdy pochybnosti o smysluplném hospodaření na rybářských revírech, sami tomuto stavu mnohdy nijak napomáhají. 

Děkuji, že jste můj příspěvek přečetli do konce a budu rád, když mi v komentářích napíšete, co by se dalo zlepšit. 

 

Ať se vám u vody daří a Petrův zdar!

Text a foto: Dominik Šípoš