V prvních letech nového tisíciletí se pak stává situace zcela kritickou – množství ulovených ryb se snížilo zhruba na desetinu stavu z devadesátých let a zdecimovaná candátí populace začíná bojovat doslova o holou existenci. Stále více rybářů si také uvědomuje, že pokud má candát na Lipně opravdu přežít, je třeba přistoupit k radikálním krokům, které by vedly k jeho záchraně.

 

Nová opatření, přijatá na ochranu dravců v roce 2009, mj. i zcela zakázala lov hlubinou přívlačí za použití elektromotoru

 

Rok 2009 – šance na záchranu

Člověk většinou prozře, až když mu opravdu pořádně teče do bot. Někdy je však pozdě a povodeň se už nedá zastavit. Těžko říct, kolik ukazovaly hodinové ručičky na ciferníku našeho rybářského osudu, když si odpovědní lidé konečně uvědomili, že Lipno není pacient, který přechází nějakou tu rýmečku, ale že jde o těžký případ, který potřebuje akutní a intenzivní léčbu. A stejně tak je otázkou, jaké byly skutečné pohnutky toho, že se Lipnu a jeho zdecimovanému obyvatelstvu konečně dostalo řádné péče. Idealista možná uvěří, že tváří v tvář neštěstí se v člověku zmobilizuje to dobré a egoismus vystřídá nadosobní víra v obecné hodnoty, kterými jsou v tomto případě zdravé vody plné svobodných a našimi udicemi nespoutaných ryb. Skeptik, pro nějž je optimismus jen nedostatek informací, vidí za změnou spíše snižující se příjmy z rybářské turistiky a fakt, že jsme si rozbili svoji oblíbenou hračku – v tomto případě candáty –, a proto je třeba postavit ji na nohy, abychom ji mohli opět rozcupovat. A životní realista, který ví, že člověk není ani černá ani bílá šachová figurka, která má své přesně vymezené hranice a určené tahy na šachovnici života, tuší, že pravda bude asi někde uprostřed… 

Buď jak buď, Lipnu byla nasazena antibiotika a začala léčba v podobě poměrně tvrdých omezení výkonu rybářského práva. Od roku 2009 je tak na Lipně zakázán lov na živou či mrtvou rybku (nebo její část) menší než 20 cm a hlubinná přívlač smí být praktikována pouze s vesly, a nikoli s využitím motoru. Přistoupilo se též k hájení okouna na jaře v čase před výtěrem, kdy bývala na „pruhované v říji“ prováděna doslova rybářská štvanice. Došlo také k výraznému zkvalitnění práce rybářské stráže, která je – jak jsem se sám už několikrát přesvědčil – při kontrole dodržování předpisů docela nekompromisní (zadržení povolenky za lov na devatenácticentimetrovou rybku tu není žádnou vzácností). Vzhledem k obrovské rozloze Lipenské přehrady a reálným možnostem rybářského svazu tu pochopitelně nebude ostraha revíru nikdy dostatečná, ale po letech marasmu naplní člověka jakékoliv dílčí zlepšení určitou mírou optimismu. 

Dlužno podotknout, že v letech, předcházejících těmto opatřením, jsem přestal na Lipno za dravci úplně jezdit. Má rybářská filozofie se už v té době hodně proměnila a já neměl srdce ani žaludek nadále plenit v této dávno zpustošené krajině. Každá z těch lodí, která s hlubinou nástrahou projížděla staré koryto Vltavy, mi připomínala nůž, jimž je vedena řezná rána napříč zápěstím. Od vody se stále čas od času ozýval veselý povyk a chechot. Takhle se jistě smáli staropražští rybáři, když ulovili posledního lososa na Vltavě, takhle oslavovali dávní lovci posledního zastřeleného vakovlka v Austrálii a ti ještě dávnější posledního uloveného mamuta. Ale já se na zabití posledního candáta v Pošumaví podílet nechtěl. 

Přijatá ochranářská opatření však vyburcovala moji pozornost a zvědavost. Podaří se tímto krokem nemocnou vodu opravdu uzdravit? Není na záchranu přece jen pozdě? Tyto a mnohé další otázky jsem si pokládal, a protože mě osobně nový rybářský řád v lovu nijak zvlášť neomezoval – před nástražními rybkami už jsem dávno začal dávat přednost přívlači – vyměnil jsem matchovku opět za vláčecí děličku a anglický splávek za bílého twistera s červenou jigovou hlavičkou. Místo cejnů a kapříků tak na Lipně již pátým rokem opět proháním okouny a candáty. Jsem proto přímým pozorovatelem toho, zda byla naordinovaná léčba dostatečně účinná a zda přispěla, když ne k pacientovu plnému uzdravení, tak aspoň k výraznému zlepšení jeho stavu.

 

V posledních letech se již opět pilně věnuji lovu candátů na umělé nástrahy

 

Lipenští candáti dnes (a zítra?)

A jak to tedy s lipenskými candáty vypadá nyní, po pěti letech od zavedení omezení jejich lovu? První věc, kterou si uvědomíte, už když se rozhlédnete po lipenské pláni, je prostý fakt, jak výrazně se snížil rybářský tlak na dravé ryby. Tam, kde dříve bývalo rušno jako na nějaké veslařské regatě, dnes jen sem tam projede rybářský škuner, připomínající spíše osamělého mořského vlka na širé vodní pláni, a klid starého koryta Vltavy jen občas vyruší sumcař se svojí vábničkou. Hlubinná přívlač na Lipně prakticky zanikla, protože rybářů, kteří jsou ochotni pohánět loďku místo motoru vesly, je velmi málo. Někteří rybičkáři se dokázali přeorientovat na umělé vláčecí nástrahy a nadále vyhledávají svoje oblíbená loviště, chytají však mnohem šetrněji a hladina Lipna tak už není poseta mrtvými těly nemírových ryb, jako tomu bývalo před lety. 

Co se týče samotných candátů, hned první roky po snaze o candátí restart se ukázalo, že problém není ani tak v počtu ryb, ale zejména v jejich velikosti. Zatímco množství nedospělých remontních jedinců bylo zřejmě i díky umělému vysazování až překvapivě slušné, větší generační ryby v obsádce candáta zcela chyběly. Resumé bylo jednoznačné: candáti, ačkoli se na Lipně uměle vysazují i solidně přirozeně vytírají, tu prostě nemají vzhledem k enormnímu rybářskému tlaku prakticky žádnou šanci vyrůst. Tento zásadní problém, se kterým se dnes potýkají prakticky všechny naše revíry, tak byl na Lipně obnažen doslova až na kost. 

 

Vláčení za soumraku – ideální doba k ulovení candáta

 

V roce 2009 byla z desítek ryb, které se mi přívlačí podařilo ulovit, největší o délce 53 cm a průměrná velikost candátů se pohybovala kolem 40 cm. Během následujících let se průměrná velikost ryb sice zvedala, ale jen velmi pozvolna. Svou roli tu hraje jistě i vysoká nadmořská výška, v níž se přehrada nachází – v studené lipenské vodě rostou candáti přece jen pomaleji než v nížeji položených nádržích. Za 5 roků, co se opět lovu candátů na Lipně intenzivně věnuji, jsem chytil jistě už několik stovek ryb, ani jedna však neměla 60 cm a více. Větší rybu přitom nechytl ani nikdo z mého blízkého okolí. O větších ulovených rybách se sice čas od času doslechnete, ale oproti stavu z 80. a 90. let je jich doslova jako šafránu. Zato candátů mezi 50 – 55 cm je nyní dostatečné množství a nabízejí při troše umu a znalostí místních specifik velmi zajímavou a vděčnou rybařinu. Je tedy zřejmé, že pomalu dorůstá generace candátů, která již není decimována nadměrným rybářským tlakem a na Lipně nyní dobře prosperuje. Pokud se nestane nic mimořádného a omezení lovu zůstane zachováno, mohly by tyto ryby časem nahradit zcela zpustošenou předchozí generaci candátů. Nebude to však lehké a návrat doby, kdy pětašedesátník byl na Lipně vnímán jako ryba běžné velkosti, je stále ještě v nedohlednu. Ukazuje se, jak těžce nemocný byl tento lipenský pacient, a že jeho léčba musí být dlouhodobá a žádá od nás rybářů především trpělivost. Pozitivní je, že množství candátů rok od roku stoupá a zvyšuje se i jejich průměrná velikost, byť ne tak rychle, jak by si jistě mnozí z nás přáli.

 

Stejně jako candátům chutnají drobní smáčci i lipenským okounům

 

A změny lze koneckonců vidět i při procházce kolem lipenských břehů – tam, kde se v předchozích letech proháněla monokultura bolínků, vidíme zase velká hejna okounků, plotiček a pod nimi na dně hledají něco k snědku věčně hladoví ježdíci (výjimkou byl letošní rok, kdy se přirozený výtěr tolik nevydařil, za což však mohly zřejmě nepříznivé podmínky na jaře v období tření). A jak pravil – snad prorocky – kdysi můj strýc: „Až se vrátí okounci a ježdíci, bude na Lipně zase dobře.“

 

Dobrým znamením obrody lipenské ichtyofauny je i návrat drobných nenechavců ježdíků, neboli švícků, tvořících jednu ze základních složek potravy vyšších dravců

 

Dobře ještě našemu pacientovi rozhodně není, přesto se však při pohledu na jeho zdravotní stav nemůžu ubránit mírnému optimismu. Nesmíme však v řádném případě povolit v léčbě, naopak by bylo dobré ji v mnohé ještě zintenzivnit. Už proto, že mezi rybáři se novinky šíří rychlostí světla a resuscitace lipenských candátů pochopitelně nemůže rybářské veřejnosti uniknout. Tak se lovci z tuzemska i ze západu začínají k šumavskému moři znovu pomalu vracet, a u některých z nich jsem už opět viděl ono neblahé znamení: horečnatý lesk v očích, který tak dobře znali třeba zlatokopové na klondiku. O tom, že výsledkem této candátí horečky jsou pak plné mrazáky rybího masa, se myslím nemusím dlouze rozepisovat. Proto mám za to, že je třeba ještě zkvalitnit a zefektivnit ostrahu revíru a důsledně dbát na dodržování podmínek výkonu rybářského práva. Dalším pozitivním krokem by bylo zvýšení míry candáta na 50 cm, neboť právě ryby na dolní hranici míry mezi 45 – 50 cm tvoří nyní základ lipenské obsádky. Zesílení loveckého tlaku na tuto rybu by mohlo znamenat opětovné narušení stále ještě velmi křehkého lipenského ekosystému a nemocný by nám mohl skončit znovu na kapačkách. 

 

Candátů kolem 55 cm je už dnes na Lipně opět relativně slušné množství. Většího však chytnete jen stěží.

 

Problémů i výzev je tedy před námi stále celá řada. Lipenský pacient není rozhodně vyléčen a jeho organismus je stále velmi oslabený. Novou candátí horečku, novou infekci mamonu, kterou bychom mi rybáři opět infikovali šumavské jezero, by už jistě nepřežil. Prognóza je tedy stále nejistá. Pevně však věřím, že pokud zvítězí naše zodpovědnost nad egoismem, budou tito rytíři temných šumavských vod opět za soumraku po stovkách vyrážet na loupeživé výpravy do pařezových měst, a mé lovecké sny, které jsem už jako kluk snil v naducaných peřinách, nakonec dojdou svého naplnění.

 

Západ slunce nad šumavským mořem… Bude stejně idylická i budoucnost lipenských candátů?

 

Text a foto: Tomáš Lotocki