Na počátku cesty za candáty

Je to už více než třicet let, co jsem na Lipně jako předškolák chytil na pytlačku z vrbového proutku svého prvního okounka. A jako by se tento trpasličí pruhovaný nenechavec s velkýma vytřeštěnýma očima stal zároveň mojí sudičkou, jež mi přišla zvěstovat, že ze všech šupinatých tvorů budu mít nejraději ty, které stojí na vrcholu potravního řetězce a jejichž lov bude i pro mě vrcholem rybářského umu – tedy dravce. Pytlačku záhy vystřídalo opravdové rybářské nádobíčko (vláčecí prut značky Lipno a bytelný naviják značky Rex), ohnutý hřebík s kopanou žížalkou byl vyměněn za rotačky na okouny či stříbrná plandavá „obouvátka“ na štiky, a okouní dorostenečci uvolnili místo pruhovaným jezerním krasavcům, kterým často do „čtyřicítky“ mnoho nechybělo a královnám pařezových lovišť neboli zubatým torpédům, jak jsme taky štikám říkali. 

Ale i když jsem si okounů a štik vážil a jejich lov si navýsost užíval, byl tu ještě jiný dravec, který mě magicky přitahoval a který hrál dlouho dobu úlohu mého nesplněného klukovského snu. Nebyl to nikdo jiný než candát, kterého si všichni lipenští lovci vždy vážili nejvíce, za nímž vyráželi na svých pramicích se západem slunce, aby se pak ztratili v černé šumavské tmě a mě nechali v naducaných peřinách snít své sny o nočních soubojích s těmito rytíři temných lipenských hlubin. Tehdy jsem ještě netušil, že stejně jako už dávno odešla doba rytířské slávy, nastanou chvíle, kdy i lipenským candátům bude zvonit hrana a zůstanou jen vzpomínky na časy rybářského hodokvasu.

Candát vždy patřil na Lipenské přehradě, alias šumavském moři, mezi největší rybářská lákadla

A tak chci tento článek, v němž se hodlám zamyslet nad stavem candátích populací na Lipně v období uplynulých třiceti let, pojmout i jako symbolické poděkování těmto krásným tvorům za všechny nenaplněné a posléze i částečně naplněné rybářské sny, a zároveň i jako memento, které by nás mělo varovat, jaké škody můžeme díky své nepokoře a nenasytnosti napáchat, a jak snadno lze bohatou pokladnici života přetvořit v pusté jezero s mrtvou vodou.

80. léta – candátí ráj

Jak už jsem uvedl, začal jsem chytat na Lipně poměrně záhy. Přes den jsem v doprovodu strýce vyrážel do našich oblíbených pařezišť a dravčích zátok.

Jenže den patřil okounům a štikám, candátům patřila noc. A v noci jsem na ryby nesměl. Už proto ne, že lovit na rybku bylo tehdy mládežníkům zakázáno. A lov s rybkou na klasickou položenou ze dna byl tehdy prakticky jediný způsob, jak se candáti na Lipně chytali. Gumové vláčecí nástrahy jsme ještě neznali, klouzavé splávky taky ne a o nějaké hlubinné přívlači nemohlo být ani řeči (slova jako echolot nebo elektromotor nám zněly jako pojmy ze světa science fiction). A tak se candátům jako na stříbrném podnose servírovali mrtvé plotičky, okouni, ježdíci či ocásky a cárky z cejnů. A tito hodovníci přijímali nabízené menu většinou s chutí a jejich psí zuby se bez rozpaků zakusovaly do šťavnatých kousků masa. Já však svým dílkem k nočnímu krmení těchto vděčných, i když náladových strávníků přispět nesměl. Zatímco se na vodě hodovalo, já se v posteli protrápil ke spánku a hned ráno se letěl podívat do sklepa, kde na chladných kamenných schodech často leželo válcovité tělo některého z  účastníků noční hostiny. Hleděl jsem na toho padlého rytíře v zlatozeleném brnění, drsném na omak, prohlížel jsem si jeho vyceněné psí zuby a pohaslé smutné oči, v nichž ještě v noci zářily krystaly guaninu. A zase o něco víc jsem zatoužil vyjet za ním do tajemné tmy a svést s ním neúprosný souboj, jako na středověkých rytířských hrách. A byl by to udatný protivník – jednou tak velký jako jeho břichatý okouní příbuzný, kterého jsem udolal večer na rotačku ze stříbrného plechu a červeného peří. Velikost candátů se v té době zcela běžně pohybovala mezi 60 a 70 centimetry, výjimečně se chytali i větší, ale krásně dorostlých generačních ryb 60+ se Šumavským mořem prohánělo bezpočet. Nebylo divu, neboť rybářský tlak nebyl nijak velký. A i když si místní domorodci občas pomohli některými nepovolenými způsoby lovu a s dodržováním rybářského řádu si mnozí (a přiznávám, mě nevyjímaje) hlavu taky příliš nelámali, bohatou candátí populaci to zatím ještě nemohlo ohrozit. Už proto ne, že druhá strana břehu se spoustou krásných míst a zátok vhodných pro přirozený výtěr byla našinci uzavřena železnou oponou – zde se už nacházelo zakázané hraniční pásmo, které bedlivě střežilo přísné oko velkého rudého bratra. A tak mohli candáti ještě i v 80. letech minulého století na Lipně celkem pohodlně prospívat. Konzervativní tuzemští rybáři je se svojí tradiční výzbrojí nijak zvlášť neohrožovali, a ačkoli to na západ bylo vzdušnou čarou coby kamenem dohodil, halas moderní sportovní rybařiny s novými progresivními způsoby sem ještě prakticky nedoléhal. Ruku na tepu rybářské doby tu rybáři zkrátka nedrželi, ale i tak se svými sklolaminátovými pruty a navijáky československé provenience byli schopni nachytat krásné candáty. Přesto si pamatuju, že už tehdy si nejeden starý lipenský vlk posteskl, že Lipno už není zdaleka to, co bývalo. Kdyby jen tušil, co Šumavské moře čeká v dalších letech…

Se západem slunce vyráželi lipenští rybáři vstříc nočním dravcům s psími zuby

90. léta – candátí odlovna

Začátek 90. let byl časem velkého zlomu. Padl bolševik, otevřela se železná opona a Lipno na čas zcela opanovali turisté a fishermani ze západu. Starosvětští se svými štípanými pepřovkami, bambusáky, sklolaminátovými děličkami a bytelnými navijáky značky Stabil, Rex a Tap měli jen dvě možnosti: zalézt do rákosí a vzpomínat na starý svět nebo se přizpůsobit nové době. A většina udělala to druhé. Jako houby po dešti začaly vyrůstat penziony s nabídkou exkluzivního rybolovu, každý ve svém domě měl najednou nějaký ten zimmer frei a celé pohraničí tak žilo svůj roztěkaný sen plný bohatství a láce. A největším rybářským lákadlem byli pochopitelně candáti. 

Mezi mé první klukovské úlovky patřili tito nádherní lipenští okouni

V té době už jsem konečně dosáhl věku patnácti let a mohl se tak začít věnovat lovu candátů tak, jak jsme ho do té doby znali. Na rychle vedenou rotačku se silným ocelovým lankem jsem zatím přemluvil jen pár candátích dorostenců, teď však měla konečně přijít moje chvíle. Ale právě v tom čase, kdy jsem začal chytat své první opravdu slušné candáty, nám západní rybáři začali názorně předvádět, že candát není pouze ten líný mrchožrout, kterého lze přesvědčit jen na kus mrtvého masa ze dna, ale že existuje spousta jiných a atraktivních způsobů lovu, vedoucích k jeho přelstění. A tak jsme se začali postupně seznamovat s klouzavými splávky, s nimiž se stražili živé bílé rybky těsně nade dno a gumovými vláčecími nástrahami, se kterými se dalo pomalu prochytávat členité dno, kde v zatopených pařezištích a rozvalinách sídlili mí vytoužení rytíři s mléčnýma očima a psími zuby. A já si začal uvědomovat, o kolik úžasných zážitků jsem v dětství přišel, jen proto, že jsem tehdy nevěděl a neuměl. Jako by se i v té rybařině tak trochu odrážela všechna ta marnost a bezútěšnost „znormalizovaného“ světa za železnou oponou, kompenzovaná levným bydlením a štědrými novomanželskými půjčkami, z jejichž konzumního pozlátka se zrodil náš „silný ročník 70“.

Největší revoluci v lovu candátů však přinesly elektromotory a echoloty. S nimi bylo najednou všechno blíž a jednodušší. Rychle se přejíždělo z místa na místo a sonarem se hledala vhodná loviště a v překážkách stojící ryby. S elektromotory se potom pojila nová a nesmírně účinná technika lovu candátů – hlubinná přívlač. Desítky lodí bez ustání křižovaly šumavské moře a na hranách propadlin, v pařezištích či starém korytě Vltavy, hledaly ryby. Hlubokopotápivé woblery a mrtvé rybky na systémku škádlily ty nejkrásnější lipenské candáty, kteří si tu v minulosti žili prakticky v klidu a bez rušení. 

V devadesátých letech po pádu železné opony jsme se seznámili s novými způsoby lovu candátů, mezi které patřila i přívlač s gumovými nástrahy

Bílé twistříky k záběru spolehlivě vydráždily i lipenské okouny

Dnes už si s odstupem času uvědomuji, že to byl právě tento rybolovný způsob, který nejvíce přispěl k decimaci zdejší candátí populace. Tehdy se však ještě jevilo všechno snadné a bohatství Lipna nevyčerpatelné. Kdesi na obzoru se přitom zvedal prašný vír pověstné nicoty. Málokdo ho však ve své zaslepené honbě za masem dokázal už tehdy prohlédnout.

Úsvit milénia a začátek velké krize

V létě roku 1999 zažila střední Evropa úplné zatmění slunce a i Lipno se na pár minut ponořilo do téměř naprosté tmy. Brzy nato skončilo staré tisíciletí a zrodilo se nové milénium. Turistický boom už na Lipně trochu opadl, ale zejména rakouští a němečtí rybáři stále vyráželi za lipenskými candáty v hojném počtu. V té době se také začaly zvedat první varovné hlasy: „Jestli to takhle půjde dál, tak tu za pár let nebude ani šupina,“ neslo se po vlnách. Od většiny prostých lovců i z vyšších rybářských míst však ještě zaznívala blazeovaná odpověď: „Neblázněte, tak velká louže se přece nedá vychytat.“ 

A tak se nadále lovilo a pytlačilo ve velkém. Přes den lovci trhali jícny malým i velkým candátům háky s nástražními rybkami a v noci pak ti otrlí stražili „čapíky“ a ti ještě otrlejší vybírali velké candáty uvízlé v tenatových sítích, natažených v délce mnoha set metrů napříč jezerem, do nichž tu produkční rybáři odlovovali marény a peledě, chované v té době na Lipně ve velkém. Stále více se ukazovalo, jak nedostatečná je ostraha tohoto revíru, jehož bohatství se pod nájezdy desperátů začalo povážlivě tenčit. Množství úlovků postupně ubývalo a snižovala se i jejich velikost. Stále však bylo dost na to, aby se mrazáky při troše snahy a štěstí naplnily téměř po okraj. 

V roce 2002 postihly Čechy ničivé povodně. Vltava pod Lipnem spláchla všechno, co jí přišlo do cesty, a nás na jezeře na nějakou dobu odřízla od světa. A zatímco spousta lidí měla v té době úplně jiné starosti, než si užívat volna s rybářskou udicí, lovcům na jezeře nastal čas hodokvasu. Ryby braly v povodňovém roce jako o život, a většině z dychtivých candátobijců nijak nevadilo, že na gumová šidítka verbují adolescenty, sotva odrostlé školním lavicím. Čtyřiceticentimetroví candátci, nekompromisně útočící na smrtící nástrahy, končili stejně nekompromisně ve vezírcích, mrazácích a žaludcích. Candáti se krmili ten rok v podstatě bez výkyvů, po celý podzim, prakticky až do zámrzu. Dnes bych tento stav připodobnil k zvířeti před smrtí, které ještě v poslední agónii nahromadí zbytky sil a vypne se k mimořádnému fyzickému výkonu. Tak nám lipenští candáti připravili ještě jednou radost. A my, jak je to holt asi v naší lidské povaze, jim za to na oplátku zasadili onu pověstnou poslední ránu z milosti.

Lipno – je mi z tebe smutno

Nevím, jestli to byl jen pocit můj a několika rybářských kamarádů, ale dodnes máme za to, že právě rok 2002 byl naprosto zlomový. Od té doby to už šlo s lipenskými candáty rychle z kopce. Dravci, kteří tak dlouho a statečně odolávali početnému a lépe vyzbrojenému protivníkovi, kapitulovali, a ta nevychytatelná, nezničitelná voda se proměnila v pustou měsíční krajinu. Tedy aspoň co se candátů týče. Výmluvně o tom hovořily i statistiky úlovků, které u candáta vykazovaly jen zhruba desetinu ulovených ryb oproti období 90. let.

Změna však byla vidět i na první pohled. Mělčiny, kde se dříve proháněla nekonečná hejna okounků, ježdíků a drobných bílých rybek, opanovala bolení školka, nad níž drželi svoji hlučnou a lstivě kanibalskou stráž jejich dospělí příbuzní – mordýři v prostém běličím šatu, s bezzubými a přece krvelačnými ústy. Voda tak ožívala jen hlasitým lovením bolenů, těchto stříbrných vládců hladiny, kteří prý své oběti omračují ocasem, a poté jejich těla jako mezi mlýnskými kameny drtí požerákovými zuby ve tvaru srdce. Ale tam z hlubin, kde kdysi vzkvétala mocná candátí říše, se ozývalo jen mrtvolné ticho. 

Candáti z Lipna postupně mizeli a šumavské moře na prahu nového tisíciletí ovládli boleni

Rybáři na loďkách nadále brázdili přehradu a vyhledávali atraktivní loviště, kde by na echu konečně objevili kýžené znaky ryb. Ale jejich snaha byla většinou zcela marná. A pokud se čas od času nějaký ten candátek spletl, šlo většinou o malou rybu v špatné kondici, na kterou byl žalostný pohled. Připomínala žebravého pocestného, jemuž se už jen v hlubokých, lesklých očích zračil odraz bývalé moci a síly. 

Party rakouských a německých rybářů ještě pár let ze setrvačnosti přijížděly, ale jejich kdysi spokojené obličeje s úsměvem od ucha k uchu se měnily v kyselý škleb. Často se nás nechápavě ptali, co se to s Lipnem děje. Měl jsem někdy sto chutí ukázat na jejich vražedné rybářské nádobíčko, připomenout ty plné mrazáky a loďku topící se v krvi, na níž si sportovec, po kotníky v candátím mase, spokojeně pochrochtával: „Heute achtzehn, das ist gut!“ (poznámka redakce: dnes 18, to je dobré). Ale nikdy jsem to neudělal. Nevládnu totiž němčinou natolik, abych v ní vedl filozofické disputace, a navíc jsem při těchto úvahách sám cítil máslo, které se mi za celý můj rybářský život rozteklo po hlavě. Věděl jsem, že na tomto tristním stavu neseme spoluvinu všichni, a žádná státní příslušnost či jiná podružná fakta v tom nehrají roli. 

Rybáři se tak z večerních a nočních výprav za candáty stále častěji vraceli s prázdnou

Je samozřejmě obtížné říci, zda neúnosný rybářský tlak byl jediným důvodem decimace populací candáta na Lipně. Svůj vliv mohl mít třeba i nezdařený přirozený výtěr pár let po sobě nebo přemnožení jiných predátorů: již zmíněného bolena a také sumce. A zřejmě taky šlo o koktejl mnoha příčin, jejichž důsledkem byla praktická likvidace lipenských candátů. Je však nesporné, že tu hlavní smrtící ingredienci jsme candátům připravili my rybáři svým krátkozrakým a nezodpovědným chováním ve stylu: po nás potopa. 

Pokračování příště

Text a foto: Tomáš Lotocki