Přijeli jsme k vodě, děda rozbalil plavačkové proutky a po krátkém rychlokurzu jsem začal chytat. Měl jsem neuvěřitelnou radost z každé vlastnoručně ulovené plotičky nebo karáska. Ten den jsme na břeh dostali kolem třiceti rybek, ale já jejich chytáním nebyl zdaleka nabažen. Chudák děda musel zbylých šest dní na ten malý rybníček se mnou neustále jezdit, abych si mohl zachytat.
Další měsíc jsem si u rodičů doslova „vydupal“ další týden u svých prarodičů. Tentokrát už jsem ale popolezl na vyšší level - nejezdili jsme na rybičky, ale líčili jsme na kapry, úhoře a větší dravce. Už tehdy se na 100% projevila má láska k vodě, rybám a přírodě. Byly to pro mě ty nejskvělejší prázdniny!
Sotva prázdniny skončily, přihlásili mě rodiče do rybářského kroužku. Nasbíral jsem tam dostatek vědomostí, které potřebuje každý rybář. Začátkem dalšího roku jsem úspěšně složil zkoušky a netrpělivě čekal na své první rybářské závody, po nichž jsem byl pasován na opravdového rybáře. Mimochodem na svých vůbec prvních závodech jsem se dokonce umístil na druhém místě a vyhrál naviják značky DAM! Měl jsem z úspěchu neuvěřitelnou radost!
Chodíval jsem na ryby s dědečkem, který mě učil novým věcem. Jemu děkuji zato, že mi představil tento krásný sport a prozradil mi svoje finty na ryby. A naučil mě vážit si každého úlovku. A také je pouštět zpět. Jsem mu za to vděčný.
Po letech...
Roky letí jako voda a já si stále přehrávám své zážitky z dob svých začátků. Je to dlouhý rybářský příběh. Bohužel dnešní rybařina už není tak bezstarostná, jako bývala před čtrnácti lety. Každý, kdo chytá delší dobu, to určitě potvrdí. Okolo revírů nebývalo tolik odpadků, alespoň si to nepamatuji. Bohužel spousta nezodpovědných kolegů rybářů pohodí na břeh igelity od krmení, pet lahve a vůbec se tím netrápí.
Dalším nešvarem je podle mě „nenažranost“ některých rybářů! Je plno těch, kteří se řídí heslem: "Co chytím, už nepustím!" Je jim úplně jedno, jestli má kapr 39 cm, půl metru nebo celý metr. Ptal jsem se některých z nich, proč to dělají, a odpověď byla: „Povolenky jsou dražší a dražší, a tak chci, aby se mi peníze alespoň vrátily!“
Osobně znám jednoho rybáře - důchodce, který navštěvuje denně jedno nejmenované jezero. Vysedí si pokaždé dva kapříky do 40 cm, sbalí je a jde domů. Každodenně! Podobní rybáři jsou horší než nenávidění kormoráni. Nemají úctu k rybám a vidí na nich jen maso! Nesnáším je! Určitě bych hlasoval pro schválení pravidla, ve kterém by bylo určeno, kolik kusů od jednotlivých druhů si rybář může vzít za rok domů.
Nemíním svým příspěvkem vyvolávat nějaké rozbroje, jen sděluji svůj názor, za kterým si stojím. Občas slýchávám doma postesknutí: „Chodíš k vodě a nic nedoneseš.“ Já se jen usměji a řeknu: „Jsem sportovní rybář !“
Já si chodím k vodě odpočnout. Není nic krásnějšího chytit rybu, dát jí pusu a pustit ji zpět do vody. Ale ani to není nutnost! Kolikrát mi stačí poslouchat zpívající ptáčky, pozorovat hladinu, jak po ní vlnky tančí v rytmu větru. Třešničkou na dortu je, když se zvedne číhátko, anebo se mi potopí splávek. Každá ulovená ryba už je jen takovým bonusem k zážitkům...
Něco podobného jsem v dětství ve vodě neviděl.
Ani takového kapříka se masař neštítí zabít!
Je mi skoro 50,ryby taky pouštim a myslim že to vidíš moc černě.Ale asi jsi mladý a čím budeš starší tím to uvidíš jinak. Jinak ti přeji hodně uspěchu, tvuj članek se mi líbil
Icener> „nejsem sportovní rybář a pokud chytnu adekvátní kousek, tak si ho samozřejmě vemu.“
To chápu, že se ti rozdělení na masaře a pouštěče nelíbí. To nahoře je tvé prohlášení. Ano, to je typický pohled masaře na věc! Fakt tě lituju, že tě ti zlí rybáři nenávidí, když k tomu vlastně nemají příčinu.
Víc, že je to moderní, ale rozdělování na pouštěče a masaře se mi nelíbí.. Nevěřím tomu, že „masař“ nepustí a nemá cit k přírodě. a naopak, že „pouštěč“ zas jen pouští ryby a přírodu miluje. Přijde mi to označení jako černá a bílá. Rybařím už taky nějaký pátek, nejsem sportovní rybář a pokud chytnu adekvátní kousek, tak si ho samozřejmě vemu. Bordel kolem vody uklízím, ale občas se cítím nenáviděn okolím za to, že jsem si dovolil vzít rybu na talíř. :(
Juraj>Souhlasím s Tebou, já začínal cca před dvaceti rokama a to masaření už probíhalo. Jen to přelstění ryby bylo obtížnější. Proto to, co se chytlo se většinou nepustilo. Dnes je to také dáno větším tlakem na vodu ze strany rybářů.
Já začínal chytat před třiceti lety a věř mi, že to bylo mnohem horší. Tehdy bylo standartem chyť a sežer, kdo pustil rybu byl blázen a kdo to dělal pravidelně, tak byl byl za totální máčo. Míra kapra byla 35 cm a přesto se našli tací, co natahovali třicet čtyřku jak mohli a brali je hákem. Na schůzích byl vyhlašován nejúspěšnější rybář, který měl nezřídka přes 300 kaprů a ještě se mu k tomu tleskalo.
Docela často se našly u vody flašky od píva, v lepším případě nerozbité. Nebo sklenice se zbytkama svíček. Z tohole pohledu zlatá petka. Ryb ale bylo opravdu víc. To ale bylo dost způsobeno malou informovaností a prakticky téměř úplnou nedostupností vhodného materiálu, napříč všemi technikami. Jeden rybář mi tehdy věnoval červenou perleťovou Meppsku Aglia long vel.3. Dal jsem si jí do plastové krabičky, kterou jsem měl pod polštářem a potápěl se pro ní i v listopadu.
Listuju zrovna Rybářstvím z roku 87 a věř mi, že o fintách jak chytit lépe některou rybu se nedočteš ani náhodou. A to byl tehdy spolu s pár knižními publikacemi jediný zdroj informací. Nechával jsem si tehdy nacyklostilovat (rozumněj namnožit), překlad rozhovoru s jedním Francouzkým závodníkem. V tomto někalikastránkovém díle bylo pro mě neuvěřitelné množství informací, ze kterých mi lezly oči z důlků (dnes běžné věci, které ví každý, kdo se zajímá a nikdo na tom nevidí nic nenormálního).
Lidi byli stejní, jen tehdy měli víc času a mnohdy díky omezením danými režimem, k sobě měli mnohem blíž.