Je něco málo po 18. hodině. Stojím zabroděný uprostřed Ohře a bavím se lovem drobných rybek. Marmyškováním chytám hrouzky, proudníky a malé okounky. Docela to jde. Rybám se mé drobné marmyšky zamlouvají, a tak každý třetí nához znamená nějakou tu „třepetalku” na udici. Opravdu příjemná relaxace, tedy nebýt toho deště, jenž přivandroval od západu.
V důsledku lijavce se po půl hodině zvedla hladina řeky o takových třicet centimetrů, a v tu ránu se začaly dít věci. Nejprve zmužnělý proud přinesl takové ty běžné nečistoty z okolí našich revírů – míjely mne plastové láhve, menší větve a lehké předměty, které jsem nebyl schopen identifikovat.
Později – kde se vzaly, tu se vzaly – proud přinesl kanálové fujtajbly, ale také třeba menší kusy kmene stromu. A hladina řeky, která se proměnila v jakousi sjezdařskou dráhu, dál pomalu stoupala. Proto jsem popošel blíže ke břehu, kde byla voda trochu klidnější.
To už mne však „předjela” dámská hygienická vložka, jíž proud přinesl od Chebu. A chvíli po ní další a další. Brrrrr!
Za chvíli se o mé „prsačky” cosi zastavilo. Ohlédl jsem se za sebe a leknutím málem upadl. Byla to uříznutá psí hlava! Hlava nějakého křížence. Cenila tesáky z té přikalené vody a chtěla se valit dál. A tak jsem ustoupil o krok, abych jí to umožnil a abych se nemusel dívat na tak otřesnou věc, z níž mi nebylo dobře.
Nevím, co chudáka psa potkalo. Jestli padl do rukou psychicky narušeného sadisty, hladového bezdomovce či snad Vietnamce, o nichž se na Chebsku běžně a nahlas traduje, že jedí psy. Nevím to, a snad to ani vědět nechci. Bylo mi ho jen obrovsky líto – vždyť zemřel asi v mukách. A měl jsem vážně vztek na toho, kdo je něčeho takového schopen. Pořád totiž platí, že pes je nejlepší přítel člověka.