Když jsem dorazil, práce už byly v plném proudu. Vše podstatné se odehrávalo na malé ploše a byl to fofr. Napřed bylo třeba odlovit jikernačky.
Každou jikernačku bylo třeba prohlédnout, zda je dostatečně „zralá“ a má volně průchozí vývod z pohlavních orgánů. Jiří Hovorka, jehož citlivým rukám byl tento úkol (a jistě ne poprvé) svěřen, mi ukazoval, jak u nezralé jikernačky zadržuje jikry v těle jakýsi svalnatý val, zatímco u ryby připravené k výtěru už tato překážka chybí.
Doufám, že jsem to dobře pochopil i nafotil, protože na nějaké složité vysvětlování nebyl čas.
Nezralé jikernačky se vrátily zpátky do sádky, ostatní byly okamžitě přeneseny dovnitř líhně, kde už kraloval s týmem pomocníků její vedoucí Milan Sucharda.
Samotné vytření jikernačky není nic složitého a zabere to stěží minutu. Rybu je třeba nejdříve osušit. Ne snad vytřít do sucha a zbavit veškerého slizu (použitý hadr je mírně vlhký), ale jde tu o to, aby z těla ryby neukápla ani kapka vody.
Dokud je totiž jikra ve vaječníku, má otevřený mikropylární otvor – místo, kterým do ní proniknou spermie obsažené v mlíčí.
Po vytlačení do vody začne jikra bobtnat a mikropylární otvor se v krátké době uzavírá. Proto musí v přírodě jikernačka i mlíčák vypustit své pohlavní produkty současně. K tomu slouží celá ta složitá stimulace tvořící časově valnou část přirozeného výtěru. Jejím výsledkem je právě ono synchronizované vypuštění jiker i mlíčí. I tak je ale úspěšnost oplodnění poměrně malá.
V umělých podmínkách se přidává mlíčí k jikrám ještě za sucha a teprve po promíchání se celý obsah nádoby zalije vodou. Úspěšnost oplození je pak mimořádně vysoká a ze stejného množství generační ryby lze získat několikanásobně větší počet potomků, než by tomu bylo v přírodě.
Voda předčasně proniknuvší mezi jikry by tedy způsobila hotovou katastrofu – určité procento jiker by nebylo možné oplodnit. A útlocitní jedinci by si měli navíc uvědomit, že v přírodě pstruzi vytloukají vlastními těly hnízda ve štěrkovém dně a to také není žádná legrace pro jejich organismus.
Myslím, že v období výtěru koluje v krvi ryb zvýšené množství obranných látek a navíc voda už je dost studená na to, aby se na poškozených místech neuchytila příliš snadno plíseň. I tak po výtěru část ryb v přírodě uhyne. Proto podle mého názoru nemá cenu umělý výtěr démonizovat. Kdyby neexistoval, možná už bychom měli spoustu revírů bez ryb.
Menší jikernačky není třeba nijak dál připravovat. Líhňař rybu uchopí speciálním hmatem, který nabízí nejjistější držení a tlakem prstů na břišní dutinu vytlačí jikry do nádoby. Nejde to naráz, je třeba postupovat od hlavy ryby k pohlavní pupile a postupně vymačkat vše, co je ochotné se uvolnit. Obsah vaječníků vytryskne v několika zlatavých proudech do připravené nádoby a to je vše.
Práce rychle ubývala a venku se mezitím připravovala jakási třešnička na dortu. Výtěr generaček odchovaných v prostorách líhně. Geneticky se jedná o tytéž ryby, které plavou v nedaleké řece. Byly odchovány ze stejných jiker, ale při dostatku krmení dorostly do poněkud jiných rozměrů a proporcí. Bohužel jejich počet výrazně zredukovaly vydry, které v hladových zimních měsících pronikají do objektu líhně a snaží se všemi možnými způsoby dostat k chovaným rybám. Zůstalo tak zhruba 8 – 10 jikernaček (chovat mlíčáky, když v řece jich je nadbytek, není nutné). Všechno to byly nádherné ryby přes půl metru, největší jistě přesahovaly šedesátku.
Je to krásná ukázka toho, že zakrnělost ryb v některých lokalitách není dána geneticky (částečně může), ale především množstvím a kvalitou potravy.
Ulovit velké a pohyblivé potočáky nebyla ani ve vypuštěné sádce žádná legrace. Postupně ale všichni skončili v připravených vanách a připravovali se na výtěr.
Na rozdíl od menších ryb byly tyto velké omámeny roztokem anestetika. Nikdo si totiž nemůže být jistý, zda by se neomámenou rybu podařilo během vytlačování jiker udržet celou dobu nad připravenou nádobou. A každé jikry, která padne vedle, je škoda.
Výtěr velké jikernačky nabízí úplně jiný pohled. Ryba je impozantní a na manipulaci s ní od osušení po vytlačení poslední jikry je zapotřebí víc než jednoho páru rukou. Vzhledem k tomu, že počet jiker závisí na hmotnosti mateční ryby, vydá jich bezmála tříkilová generačka možná i za deset menších.
Po vytření se ryby vracejí do nádoby s čistou vodou. Ze začátku není na jejich vytahaná zdeformovaná břicha pěkný pohled – je to jako u ženy po porodu. Postupně ale tělo dostane normálnější obrysy a ryba začne vypadat i fungovat jakž takž normálně.
Po jikernačkách přijdou na řadu mlíčáci. Jak už jsem psal, zdaleka jich není třeba tolik. Do jedné nádoby s jikrami se vymačká mlíčí jen od několika samců. Postup je stejný – osušit a vytlačit pohlavní produkty. K oplození jiker se nevybírají největší ryby. Spíš se jedná o dobře stavěné a vybarvené jedince střední velikosti mezi 30 – 35 cm.
A teprve nyní nastane klíčový okamžik – do nádoby s jikrami se nalije voda a její obsah se zamíchá. I když mají spermie obsažené v mlíčí jen krátký čas na oplození jiker, díky koncentraci pohlavních produktů v nádobě je naprostá většina jiker za tu chvíli oplozena. Od této chvíle v nich začíná klíčit nový život.
Na snímku je vidět, jak malý je finální objem jiker. Nádoby se světlejším obsahem obsahují jikry pocházející od ryb odlovených v řece, třetí nádoba od generaček odchovaných v líhni. Je vidět, že rozdílný způsob života a jiná potrava se neprojeví jen na velikosti ryb, ale i na vzhledu pohlavních produktů.
Když porovnáte, kolik jiker dokázalo poskytnout oněch pár ryb trvale žijících v líhni oproti těm přírodním, musíte uznat, že tento krok má opodstatnění, protože je to spousta pstroužků navíc. Ostatně v situaci, kdy se řeka stává zdrojem potravy pro spoustu přezimujících predátorů, je vlastně držení části populace v umělých podmínkách nutností. Důležité ale je chovat v líhni geneticky čisté potomstvo ryb z původní řeky a neustále tyto ryby obnovovat, aby se nevytvořila umělá linie mající základ v několika původních jedincích. Víc by k tomu asi řekl nějaký odborník.
Zatímco v lavórcích na stole vesele rejdily spermie s nadějí, že si najdou svou zatím neoplozenou jikru, personál líhně se vrhl na připravování žlabů, v nichž stráví jikry zimu a kde se z nich na jaře vylíhnou malí pstroužci.
Po několika desítkách minut došlo na finální krok dnešního dne – jikry byly vypláchnuty a uloženy ve žlabech.
Smutné je, že jejich počet zůstal daleko za očekáváním. Jikry se nepočítají po kusech, ale tak, že změříte jejich objem. Celkový počet byl odhadnut na něco přes 60 000 kusů a to je málo. I když ke zhruba dvěma stovkám toho dne vytřených divokých jikernaček bude možné připočíst jikry dalších několika desítek ryb, které budou vytřeny v následujícím týdnu, tohle číslo je prostě málo. Asi nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že to byl jeden z nejslabších výtěrů v historii líhně. Ale rozhodně to není vina těch, kdo celou akci rok co rok organizují a provádějí. Děkoval jsem jim už minule, dnes napíšu jen to, že dokud budou takoví lidé (a jistě nejen v Husinci), můžeme aspoň doufat, že ještě někdy bude líp.
Ale na druhou stranu, proč jen doufat? Pokud nechceme, aby naše řeky sloužily jen jako přírodní kulisa pro lov uměle odchovaných granuláčů, měli bychom se začít ptát, co je třeba udělat, aby se někdejší zarybnění alespoň zčásti obnovilo. Až to budeme vědět, měli bychom se ptát, proč se to ještě neudělalo. A potom? Zkuste se zamyslet sami…
Text a foto: Miroslav Horáček
Čím se živý ty rybičky hned po vykulení z jikry?????
Palivec> Jistý je, že ty rybičky jsou někde v Blanici, možná až v Otavě nebo v Praze. Líheň je prázdná, protože dost odnesla voda…
Palivec> v redakci.
Aktuální článek. Kde to leželo? V hlavě autora, či v redakci? Ty rybičky z toho výtěru jsou možná už v potoku.
jo výtěry potočáka sou bezva mám je rád
hluboká poklona před všema z líhně