Pokud jde o můj vztah k jeseterům, nemám na tyhle prehistorické vysavače s chrupavčitou kostrou nijak zvlášť spadeno a stačí mi, když si jednou za dva roky nějakého lapím na chytejáckém srazu v Jestřabicích. Tamní soukromý revír je jeseterem zarybněn skutečně mocně (možná až přerybněn) a ulovit tam tuto rybu není těžké. Proto se velká část účastníků srazu těší na to, že si tam kromě všech tradičních srazových aktivit nějakého toho jesíka povodí.
Mě se to na dvou srazech celkem bez problémů podařilo a tak jsem na tom třetím konaném v září 2011 pojal úmysl zkusit to s těmi jesetery trochu ve větším stylu – pořádně zakrmit, chytit větší počet ryb, pokusit se udělat nějaké zajímavější fotky a případně o celé záležitosti něco napsat.

Historická fota z dávných srazů, kdy byla tráva zelenější, nebe modřejší a na světě tak nějak veseleji

 

Abych nemusel nést náklady na zakrmení fleku sám, zlanařil jsem do projektu sethyho s Prutosem a Vydrýskem. Byly k tomu i další důvody. Neměl jsem potřebu pochytat tu očekávanou strašlivou spoustu jeseterů osobně, věděl jsem, že budu potřebovat nějakou tu asistenci při focení a konec konců, sraz je o setkání přátel. Ale hlavní byly ty prachy, to je snad, doufám, každýmu jasný :-).


Uzavřeli jsme tedy prostřednictvím osobních zpráv smlouvu o smlouvě budoucí a poskládali jsme se na pytel pelet. Samozřejmě jsme mimo jiné řešili i to, jak ho sehnat co nejlevněji (o peníze jde vždy až na prvním místě). Po nějakém tom sondování a doptávání jsme zvolili relativně levné, ale prý ověřené a velmi účinné pelety jistého tuzemského výrobce.
Přišly mi, pravda, na obrázcích trošku světlé a v konzistenci hrubé, ale byl jsem přesvědčen, že jeseteři budou rádi za každé nabídnuté sousto, hlavně když toho bude pořádná hromada. Možná by tomu tak i bylo, ale zapomněl jsem, že na srazu nebudeme krmit sami.


A tak se naší hlavní zbraní stal páchnoucí pytel, který z dálky vypadal, jakoby v něm byly kaštany. Protože nemám čich a o tom smradu mi museli kolegové jen vyprávět, vzal jsem si pár těch provrtaných válečků do ruky, abych si je aspoň dobře prohlédl. Přišlo mi to jako slisovaný šrot plus vojtěška a do klasických „halibutek“ to rozhodně mělo dost daleko. Trochu jsme to s ohledem na cenu produktu čekali, takže jsme s Prutosem dovlekli každý ještě pytlík kvalitních pelet pro nastražení na háček a lehké dokrmení.
V průběhu akce se ukázalo, že naše „základní“ pelety mají jen chabou schopnost lákat k záběru větší ryby, ale zato se rychle rozpadají a přitahují místní věčně hladové cejny po desítkách. Dívat se půl hodiny na vibrujcí špičku feederu a čekat, až stříbřitý slizoun ožužlá peletu natolik, aby se mohl pověsit na háček, bylo dost frustrující. Naopak to málo opravdu kvalitních pelet, které jsme měli k dispozici, stálo za většinou našich úspěchů. Takže poučení první – na kvalitě návnad ani nástrah se nevyplácí přehnaně šetřit ani u jesetera.

Dvě desetimilimetrové halibutky na vlasu slaví úspěch



Další důležitou záležitostí, pokud chce člověk dostatečně reprezentativně zachytat, je výběr místa. Slyšel jsem, že jeseteři na Jestřabicích jezdí podél břehů a když někde najdou zdroj potravy (většinou zcela přátelsky a nezištně poskytnutý někým z rybářů), zastaví se a místo vyluxují.

Podle mých srazových zkušeností se vždycky nejvíc jeseterů chytilo tam, kde seděla největší masa lidí. Je to celkem logické – díky mase chytajících chytejáků tam padlo i nejvíc žrádla a protože sraz není záležitost na hodinku ani na dvě, ryby se v tomto prostoru nakonec zkoncentrovaly.

Jenže tam, uprostřed všeho dění, jsem chytat nechtěl. Jsem zvyklý mít na rybách kolem sebe nějaký ten prostor (ideálně tak 500 m na každou stranu) a také mě nelákala vyhlídka na to, jak budu na feederu zdolávat metrovou rybu uprostřed cizích nahozených vlasců. Nestál jsem ani o to, abych musel při focení neustále řešit, že mi do záběru zasahuje něčí ruka, noha, hlava, stojan a podobně.

Asi takhle...


Proto jsem dorazil společně se sethym na místo činu už den předem, abychom vybrali a rozkrmili nějaký vhodný flek. Už předem mi byly doporučeny dva. Oba mi přišly vhodné a věřil bych jim. Bohužel, byly po našem příjezdu oba obsazené. Evidentně jim věřil i někdo jiný.

Vybrali jsme tedy místo na protějším břehu, prý také poměrně úspěšné, prozatím jsme se tam usadili a koukali, jestli se některý z předem vytipovaných fleků neuvolní. Uvolnil. Jenže než jsme stačili mrknout okem, objevil se najednou odkudsi nějaký mladík s hromadou kaprařských krámů a okamžitě se na onom místě usadil. A tak už jsme na tom protějším břehu zůstali. Nadšením a sebevědomím nás tahle skutečnost tedy zrovna nenaplnila, ale zase jsme věděli, že tady budeme relativně sami a naše krmná kampaň postavená na nepříliš atraktivních peletách tak bude mít větší šanci ryby oslovit. Ona ta teorie je vždycky tak krásná...

Začali jsme tedy krmit a chytat. Vzhledem k tomu, že cílovou rybou měl být jeseter, nakrmili jsme asi 10 m od břehu. Do provnaděného místa jsme každý nahodili jeden prut a druhý jsme odpálili nazdařbůh do dálky před sebe. Dost nás zneklidnělo to, že celé odpoledne (mimochodem dost pošmourné a občas i deštivé) dokázaly tyto pruty nahozené „na blind“ přechytávat zbylé dva. Kromě menších kaprů jsme si každý udělali radost jednou zajímavou rybou. Sethymu se podařil pěkný sumeček skvrnitý a mě zase kapr dlouhý 83 cm. Moc nebojoval, navíc jsem k němu přišel jak slepý k houslím a tak jsem se po puštění této pro mě obrovské ryby hluboce zadumal, jakou vlastně mají tyhle soukromákové úlovky cenu. No, přinejmenším si jimi celkem snadno zvednete sebevědomí.

Pokud s tím má někdo problém, sumeček je nahoře, kapr dole:-)


Přišel večer. Dokrmili jsme flek a naházeli do něj všechny pruty. Ryby se do krmení nijak nehrnuly, ale chytil jsem první dva jesetery. Nebyli velcí, tak do 90 cm. Získal jsem dojem, že ryby k nám najíždějí od hráze. Oba jesíky totiž chytil můj pravý prut, na který bylo i nejvíc záběrů. Levý prut zůstal bez jesetera a sethy (sedící ještě víc nalevo) také.


Dvě cílové ryby by důvodem k mírnému optimismu a tak jsme usínali s tím, že ráno to jistě bude lepší. Jenže nebylo. Počasí se vylepšilo, vylezlo sluníčko a ryby si udělaly v braní pauzu. Já si ji udělal také, protože začali přijíždět první účastníci srazu a přece jen mám na podobných akcích jisté povinnosti.
Přijeli i Prutos s Vydrýskem, takže náš flek rozhodně neosiřel – naopak, dostal větší „nálož“ pelet a očekávalo se, že by si ho už jeseteři mohli všimnout. Jenže intenzivní zakrmování se projevovalo pouze narůstající přítomností cejnů. Největší rána osudu nás ale teprve čekala. Vpravo od nás, tedy v prostoru, odkud k nám jesetři najížděli, si sedla parta kolegů, která na rozdíl od nás zakrmila kvalitními tmavými halibutkami a v podstatě nás od jeseterů skoro na dva dny odřízla. Že si nevymýšlím, dokládá to, že když po asi 30 zdolaných rybách vytáhli sousedi končně pruty a šli se bavit, dorazilo pár jesíků i na náš flek. Dokud se ale vedle krmilo a chytalo, ani jsme si neškrtli. Jak jsme se porůznu během těch dvou dnů střídali, vytáhl dva jesetery Prutos a dva já. Žádné umění to nebylo. Jednou jsem dokonce pozoroval připlouvající rybu, která vyklesala do oblasti, kde jsme měli zakrmeno a snad během pěti minut jsem měl záběr a zdolal jesetera ve velikosti toho, kterého jsem viděl. Myslím, že to byl on.

Při panující frekvenci záběrů měl skoro každý z naší party nahozený jeden prut v půlce přehrady a odtud se vytáhlo pár kaprů. Je „skvělé“, když vám tak postupně dochází, co všechno jste udělali špatně a zároveň víte, že lepší už to být nemůže a taky nebude. Vyřešili jsme to jednoduše – postupně jsme na jesetery rezignovali a šli jsme na pivo a na živáňskou. Rybářsky jsme se pak realizovali i jinde. Sethy se věnoval štikám a vývoji neuvěřitelných monstrnástrah k jejich lovu, já zkoušel, jaké to je, když se feederový prut osadí multiplikátorem (překvapivě dobré, jenom pak leží ve vidličce vzhůru nohama) a i ostatní se nějak zabavili.

Změna je život:-)

 

Následující den byl posledním dnem srazu. Kolegové vedle opět zakrmili a podle toho to u nás vypadalo. Zato na druhé straně se někteří jedinci pomalu začínali balit. Věděli jsme, že se naproti, v místě, kde lovila naprostá většina účastníků srazu, chytila spousta jeseterů a pořád se chytají další, takže jsem naší tlupě navrhl přesunout se na některé uvolněné fleky.

 

Slovo bylo učiněno skutkem. Pokud jde o to chytit rybu, dovedu být docela čilý, takže jsem brzy posbíral svoje krámy a překýbloval se na nový post. Tam jsem si nakrmil zbytkem kvalitních pelet ze svého kilového pytlíku a nahodil dva feedery. Během chvilky dorazil Prutos a usedl po mé pravici, kde se mezitím uvolnilo místo a postupně se z této strany (kde se ještě před chvílí nejvíc krmilo i chytalo) posadilo pár dalších zájemců dychtivých ulovit si na závěr srazu nějakého toho jesetera. Díval jsem se na tu řadu a říkal si, že ke mně jich přes tuhle lajnu nahozených prutů asi moc neprojde. Ale co už. Měl jsem zakrmeno, další halibutky jsem už stejně neměl a se čtyřmi rybami z předchozích dnů jsem na tom byl o něco líp než většina ostatních. A tak jsem seděl s tím, že pokud mi ten nahoře bude ještě nějakou rybu přát, ona si můj háček najde.

Dopadlo to ale přesně tak, jak jsem čekal. Napravo ode mě se postupně chytala ryba za rybou a některé velice pěkné. Spike chytil slepého jesetera, který byl celý černý. Už jsem o černých slepých jeseterech slyšel. Zřejmě jsou takhle zbarvení proto, že dík slepotě dostávají nervová centra ovlivňující pigmentaci signály ve smyslu, že kolem je tma a tudíž je třeba přizpůsobit tomu i zbarvení těla. A tak ji přizpůsobují.

 

Prutos se vedle mě staral obzvlášť svědomitě, abych se s prutem moc nenadřel. Vytáhl nádherného dobře rostlého „sibiřáka“ a pak ještě o dost většího jesetera ruského. Zhruba metr a čtvrt dlouhý „rusák“ dokázal jeho feeder pěkně ohnout, ale ukázalo se, kolik je v těchhle prutech síly a že opravdu nejsou jen na tahání cejnů s dvanáctkou návazcem.

 

Další ryba Prutosovi spadla poté, co nabrala jednu z mých montáží. Když jsem zjistil, že si rybu opět nepotahám, odklopil jsem řadič a šel ten ceres fotit.

 

Pěkné ryby tahali i ostatní a nakonec jsem se také dočkal – špička feederu se párkrát zachvěla, pak se přihnula a s prutem mi po záseku začalo cvičit dobře metrové torpédo. Jenže dlouho necvičilo. Po pár desítkách sekund se ryba vypnula. A to bylo z mé strany všechno.

 

Chytil jsem v Jestřabicích za čtyři dny čtyři jesetery. To skutečně není žádná díra do světa a také to neberu jako něco, čím bych se měl chlubit. Naopak, jsem tragéd, jsem si toho plně vědom a budu se snažit polepšit. Ale v několika ohledech bylo to naše snažení přinejmenším poučné. Především je to dokonalá ukázka toho, jak je důležité vědět „kudy koza jde“. Jinými slovy by to šlo říct i tak, že když víte, podle jaké logiky věci fungují, budete se umět zařídit tak, abyste ve svém snažení uspěli. A pokud naopak tu logiku neznáte, tak jste prostě v pytli.

Ani u jesetera, který je velmi žravý a prostoduchý, se nevyplácí používat horší krmení a v menším množství než používají ostatní. A na to, co dělají ostatní, je nutné se ohlížet. Na soukromáku sotva kdy budete sami a takový sraz, to je vůbec mimořádná událost, která může chování ryb pěkně nabourat (větší hluk, spousta krmení ve vodě,…). Proto je třeba dost věcí důkladně rozmyslet, abyste u vody neseděli zbytečně. Musíte zvážit kolik cílových ryb k vám reálně může dorazit a z jaké strany, jak krmí vaši sousedé, kolik si můžete stáhnout bílé ryby (o kterou věšina lovících zas tolik nestojí) a spoustu dalších věcí. Souhrnně řečeno, u rybařiny a dokonce i při lovu jeseterů je třeba myslet. Novinka, že? Jenže nebudete mi to věřit, ale já si myslím, že spousta lidí na těch rybách zas tolik nemyslí. Takže si tu třeba někdo najde poučení a inspiraci. No a kdyby ne, tak vám alespoň děkuju, že jste to se mnou vydrželi až sem.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey